ŠUP 18

Zimní puťák 2000

aneb dobývání Malé Fatry "horáky" : Kulem, Tatouchem, Maďalem, Krupem, Turbem, Širchánem, Chánem, Sovou, Qíkem a Alfonsem.

pozn.: Chcete-li si přečíst i Krupův zápis z téže akce (ale o ŠUP dříve), klikněte sem 

Slézáme z pohoří Malá Fatra aniž bychom vystoupali na Veľkou Lúku (1475,5 m.n.m.).

Ještě včera večer jsme s Maďalem byli rozhodnuti, že bez tohoto vrcholu neodjedem a navzdory rozdělení se s ostatními, kteří sklesají po zelené do Bystričky, to vezmeme přes kopec do Vrůtek. A tak usínáme Tatouch, Maďal a já ve stanu zahrabaném ve svahu na Horné lúce a jak se nám mlží mysl, čekáme co nám přinese zítřek.
Ráno jsem se probudil brzy a spánek mě již zcela opustil, vystrčil jsem tedy hlavu ze spacáku, ovanul mě mrazivý chlad, ale nebylo to vůbec hrozné jen mě to ještě více probralo. Asi před půl hodinou mě Maďal budil jestli už nebudeme vstávat, abychom to stihli na "Lúku", bohužel jsem z legrace řekl "budeme ještě spát"a tak jsme opravdu usnuli. Maďal, který mi to pak vyčetl se tomu však příliš nebránil. Teď si tu v klidu vychrupuje a ne druhé straně ho dohání Tatouch.
Ach, jo co teď, vstávat se ještě nechce a tak opět uléhám. Přemýšlím o tom jak je to výborné se zase dostat někam do přírody, do pustých hor pryč od civilizace a taky jak nám ten výlet pěkně utekl….

Studený vlhký vítr se doplňoval se studenou mokrou zemí a sněhem. Vystoupili jsme sami a v sedle nebyl vidět ani živáček, nad námi se posměšně tyčil skalní vrchol Kľaku. Stoupali jsme do kopce a doufali dospat na nejbližším vhodném místě probdělou noc. Maďalovi návrhy provést to v 50 stupňovém svahu se nesetkali s všeobecným uznáním a tak jsme šli dál- někdo mi za to nadával, nevím proč mě.
Foukal vítr a začalo nepříjemně sněžit. Ztráceli jsme značku a opět ji nacházeli, ztráceli jsme nadšení ale to jsme také nacházeli. Až jsme dorazili pod Kľak na rozcestí pod skalou, zde měla být chaloupka, alespoň to zakreslili do mapy, ale buď byla pod sněhem nebo ji tam pak zapomněli postavit.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny Kule, já, a Tatouch jsme šli hledat jinou chaloupku a ostatní zcela trudomyslní si po zkušenostech z loňska začali opět kopat (zá)hroby.
Mapě jsme už nevěřili a tak jsme hledání brali spíše jako procházku, nakonec jsme ji však viděli, stála tam co ji zakreslil autor mapy. Pěkná, s okýnkem, kamnama , prostě se vším všudy!!!
Maďal sice brečel, když měl opustit komfortní záhraby na rozcestí, ale veřejné mínění bylo proti němu.
Vypadal smířen s osudem, ale to jsme se zmýlili, u chaloupky se rozhodl postavit iglů zvící rozměrů Šalamounova chrámu a pokud možno také tak pěkné.
Zprvu jsem mu pomáhal, ale když se Kulemu po dvou hodinách usilovného vykuřování chatky zevnitř, podařil rozdělat oheň, dal jsem výpověď a šel sušit své durch boty.
Iglů rostlo, boty usychaly a nařezaného dříví přibývalo, utěšený pohled. Při řezání dřeva nehrozilo opětné namočení obuvy a tak jsem strávil odpoledne při tomto.
Venku se stmívalo a všichni se pomalu stahovaly do chatky. Kamna do toho občas zlostně prskly jak na ně kápla voda z taveného sněhu. A do toho všeho večeře - kolínka se svíčkovou z pytlíku(když je obého dostatek tak je to celkem dobrý a rychlý).
Tuto noc jsme někteří spali v Maďalově iglů a to Sova, Tatouch, Maďal a já(Alfons).

Druhý den jsem se probudil mrazivím závanem ve spacáku. Raději jsem tedy vstal a radostně vyběhl z iglů. Když jsem se, ale snažil dobouchat do chatky, musel jsem drahnou chvíli čekat než někdo vyleze a odstraní petlici, po večerním vyprávění hororů se hoši malinko zabarikádovali. Ani nevím na čí popud jsem toho rána vyslovil myšlenku, že tu den zůstaneme, abychom se mohli pokochat Kľackým vodopádem a výhledem z Kľaku. Později to svedli na mě, ale určitě mi to někdo šeptal celou noc do ucha abych to ráno řekl. Pravda je, že jsme kvůli tomu pak nestíhali.
Nicméně vodopád byl pěkný, i když vzbudil malou foto hysterii a výhled z Kľaku byl ještě lepší. Výstup na Kľak si odpustil jen Qík, který nám cestou nějak zezelenal. Na vrcholu jsme se postupně scházeli a hned jak jsme se sešli, snědli jsme jeden MLS. Návrat do chajdy probíhal již klidně, jen pár klouzaček a sem tam pobrat dřevo do kamen. Odpoledne byla už pohoda, snad jsme mohli jít dál, alespoň do dalšího sedla, no - příště. Přečetli jsme pár kapitol z knihy "Proč bychom se nepotili" od pana Zdeňka Šmída a po večeři ulehli na svá drátěná či sněhová lože. V iglů spali opět ti samí jako minulou noc jen Sovu vystřídal Chán.

Ráno probíhalo ve znamení příprav na další úsek našeho putování. Před samotným odchodem, kdy byla chajda již uklizena a připravena pro další horaly, jsme se ještě podepsali do knihy návštěv, kde jacísi extrémisté Morka a ještě jeden zvali na jakýsi extrémní výstup na Kľak. Také psali něco o tom, že se o chajdu starají. Tak tedy díky a ať vám výstup vyjde.
I nás ale čekají výstupy a raději tedy vyrážíme, směr sedýlko mezi Kľakem a Ostrou skalou. Zde provádíme (jako správní Horáci) svlek několika vrstev oblečení a vyrážíme dále po ostrém, vápencovém hřbetě Martinských holí směr severovýchod. Viděli jsme z vyšších kopců jak se hřeben před námi klikatí, občas jakoby byl přerušen, ale to je jen hluboké sedlo či prostě hřbet hor uhýbá na chvíli ze svého směru, jako by se chtěl vyhnout obydleným údolím Rajeckého potoka nebo Porubské doliny. A za sedly se zvedají špičaté vápencové kopce této části Holí, jako třeba Hnilická Kýčera vysoká 1217,6 m.n m., kterou jsme přezvali na příšeru. A ještě dále za příšerou se tyčí o více jak dvě stě metrů vyšší holý masív Veľké lúky vysoké bez 24,5m půl druhého kilometru. Není již zdaleka tak ostrá jako hřeben před ní, vypadá jako Nízké Tatry mezi Priehybou a Kraľovou holou. Ale dnešní den nebyl i přes tyto krásné výhledy ve všem tak úspěšný, asi třem lidem se rozpletly či praskly sněžnice. Obědvali jsme ve Vríckém sedle a pak dále na skalkách na nás padla mlha. Někde mezi tím jsme viděli stopy lišky. Po lehkém pobloudění si a debatě kam vlastně až chceme dojít jsme skončili kus nad sedlem Pod úplazom, kde jsme vykopali jámu na ohniště zvící rozměrů pasti na mamuta, to pro to, aby oheň hořel na zemi a ne na sněhu. A dále jen oheň, večeře, ztřeštěné slovní hrátky a hajdy na kutě.

Když jsme odcházeli, nezůstalo po nás nic, jen ta past na mamuty a tak jestli jel po cestě nějaký lyžař a do jámy se chytil, tímto se mu omlouvám. Vystoupali jsme na Úplaz, kde se hřeben ostře stočil doprava a tam za téměř plochou plání pod Úplazom a sedlem pod Hnilickou Kýčerou, objevila právě ona, Kýč, Příšera. To jak se tento obratel horské páteře zvedal strmě vzhůru nás nabádalo k myšlence nějak se mu vyhnout, bohužel to nešlo a tak jsme to dvousetmetrové převýšení na těch pár metrech vzdálenosti podstoupili. Tato část Fatry je výrazně zalesněná a celý zbytek dne jsme šli mezi staletými buky. Obědvali jsme pod Grůňem před sedlem Maríková. Kromě chleba byli i Krupovi instantní zachránci života, polévky. A pak, opět jen starými hvozdy jsme až za šera došli na Hornů Lúku, kde jsme se s Maďalem maje velký náskok před ostatními, pokoušeli hledat "bůdu" značenou na mapě. Jsou tam dvě, ale jedna je soukromá a jen ta druhá je míněná jako ůtulňa pro poutníky. A do té jsme se po menších úpravách-vyházení sněhu zevnitř a z půdy, a rozšíření kapacity lůžek- postavili jsme venku ještě dva stany, nastěhovali. Ti co spali v chaloupce měli smůlu, sníh na půdičce se nedal pořádně vyházet a po zatopení v kamnech tál a kapal jim na hlavu. Pověsili tedy nad sebe tropiko ze stanu a nějak přežili noc, my ve stanech jsme také příjemně přežili, i když stan jsme raději pořádně přikotvili, abychom nesjeli ze zledovatělého svahu. Jen ještě takové malé upozornění, když budete v zamrzlé chatce zatápět v zamrzlých kamnech počítejte s tím, že vám zakouří celou chajdu a to bude trvat tak hodinu až dvě než to kouř přestane bavit a začne odcházet kouřovodem.

O tom co se dělo druhý den jsem se již zmínil na počátku. Po té co jsme s Maďalem vstali jsme ještě chvilku uvažovali, že půjdeme přes kopec, Kule nás na chvilku vyvedl z míry, prohlášením, že tam půjdou všichni. Na Lúce byla od rána hustá mlha a tak Kule i my jsme uznali, že je blbost se tam hnát, když nebude nic vidět a krom toho budeme muset pospíchat, abychom vůbec stihli vlak. Odcházíme tedy po zelené směr Bystrička, nejprve se nám sice značka schovala, snad aby nás donutila jít přes vrchol Martinských holí, ale pak jsme ji našli a již nám nic nebránilo v ústupu z hor. Při sestupu si užíváme spousty legrace sjížděním cest, pasek, ale i zalesněných svahů na všem možném co u sebe máme, na lopatách, sněžnicích nebo jen tak.
Z Bystričky míříme do Martina a na cestě mezi nimi si všímám, že mlha na hřebenech se roztrhala a tam ze své pro nás již nedostižné výsky se nám vysmívá nádherně viditelná Veľká lúka a směje se po celou cestu do Martina, směje se tomu jak rychle jsme se vzdali a jak málo máme asi vůle a odhodlání. Ale my tomu již nedbáme, pro nás toto dobrodružství dnes skončilo. Snad někdy příště, možná už příští rok ji přesvědčíme, že kdo se směje naposled ten se směje nejlépe.

Bylo tam nádherně, zima je snad jediná doba kdy lze zastihnou většinu slovenských hor bez lidí, pusté a divoké jako dřív.

Ahoj Alfons

Zpět