ŠUP speciál 3

Drum Bun 1999

čili puťák opět do Rumun

pozn.: Chcete-li si přečíst i Cukův zápis z téže akce (vyšel v ŠUPu 16), klikněte sem

A Prima Ziua

Sešli jsme se …nebo spíše: Nesešli jsme se, jak jistě každý automaticky očekává, na Hlavním nádraží, ale zcela atypicky na Strašnické, odkud nám v pátek 13.8. odjížděl Kudrnův autobus. Odjezd stihli všichni, a tak se s námi tento neobvyklý dopravní prostředek mohl vydat na dalekou cestu do dalekých krajů. Kromě nás jelo v autobuse jen několik lidí, po pár hodinách jsme však dojeli do Brna, kde se vše napravilo a autobus se zaplnil podobnými dobrodruhy, jako my. Ještě předtím jsme ale měli asi dvě hodiny času, které jsme věnovali procházce po městě, a ujišťování se, že forynty, natož lei-e u nás skutečně nikde nelze sehnat. Pak jsme se zase nalodili a dál následovala jen nudná jízda, při které se nedalo dělat nic jiného, než jíst a spát v různých prapodivných a nepohodlných polohách, vlak je přece jenom vlak, to se musí nechat. Prosvištěli jsme Slovensko a Maďarsko a ráno jsme se již kodrcali po Rumunských silnicích. Od řidičů jsme se nechali vysadit ve městě Beclean, kudy autobus projížděl a směřoval dále do vnitrozemí. Společně s námi vystoupila ještě jedna skupina, která jela do stejného pohoří, jako my. Chvíli jsme se vzpamatovávali a přepočítávali a poté vyrazili hledat nádraží, což se nám povedlo hned na první pokus. Na nádraží se k naší velké radosti ukázalo, že nejbližší vlak nám jede za čtyři hodiny, které nešly strávit jinak, než poflakováním se po dost nezajímavém okolí nádražní budovy (opominu-li Kulem prosazovanou možnost jít dospat kamsi k zeleným kopečkům za šedivými továrnami, což by podle mne vedlo jedině k tomu, že by nám vlak ujel. Postupně se na nádraží začalo shromažďovat čím dál tím větší množství lidí a námi očekávaný vlak nakonec skutečně přijel. Po nějaké době jízdy kukuřičnými poli jsme přestoupili do menšího vlaku, který s námi počal stoupat do kopců. Celý vlak se po odjezdu v mžiku proměnil v tržiště a babky, které rychle procházeli vagóny nabízeli cestujícím všemožné zboží - ovoce, sladkosti a hlavně - krásné ručně opracované brousky z přírodního kamene; červené, zelené, černé, modré, bílé a možná i jiné. Poté, co jsme si je díky své nerozhodnosti nechali dvakrát uniknout (přeci jenom koupit si ještě k třicetikilovému batohu skoro půlkilový šutr a dva týdny ho tahat po kopcích je věc hodná zvážení) jsme se rozhodli, že příště se nám to už nestane a skutečně se nám podařilo koupit jeden červený. Když paní, co nám ho prodávala viděla naši peněženku plnou melounů briskně zvýšila cenu z původních 5000 na 15000 a Kule coby západní turista nezvyklý smlouvat nějak nestihl zareagovat. Potom se Kulemu ještě podařilo udat zbývající zkyslá mléka žebrajícímu chlapečkovi (jedno už dal žebrákovi na nádraží v Becleanu) a pak už jsme přijeli do Telciu, kde jsme chtěli vystoupit a tak jsme tedy vystoupili. Pro výstup na pohoří Rodna jsme zvolili nikoliv nejkratší cestu z města Romuli (o pár stanic dál), ale asi patnáctikilometrovou cestu bočním údolím, s tím, že navštívíme jednu z mnoha pester v závěru údolí. Chvíli jsme se vzpamatovávali, pozorovali starou babičku, jak česá švestky rostoucí u perónu tím, že do koruny stromu mrští svou hůl, poté se ji někteří snažili napodobit a nakonec jsme usoudili, že se nedá nic dělat, s úpěním nasadili na záda svá zavazadla a odešli pryč z nádraží. Šli jsme ještě chvíli vesnicí podél trati a pak jsme trať podešli a již jsme se ubírali výše zmíněným údolím po cestě lemované dřevěnými domečky a vysekanými stráněmi, typickou rumunskou vesnicí. Zanedlouho Cuk zjistil, že má sešmajdané boty, což se projevovalo tak, že když šel, šly jeho podrážky asi o půl metru dále. Následně zjistil, že ho bolí koleno, a tak mu ho Tatouch omotal omotadlem. Pokračovali jsme v cestě a asi o kilometr dále nám zastavil jakýsi bodrý chlapík s povozem, který jel náhodou kolem, že nás prý sveze. Vylezli jsme si tedy na vůz, Kule si sedl vedle chlapíčka na kozlík neb má praxi z Ukrainy a jelo se. Asi po půl kilometru však dědýs opět zastavil a asi na deset minut odběhl do malého magazin mixtu. Když se vrátil, jelo se dál, ale neujeli jsme o nic víc, než prve a už jsme zase stáli, tentokrát u domku, ze kterého vyběhl jiný chlapík, očividně velmi dobře naladěný a pak se otočil a houkl na ženu, která přinesla hrnek s jakousi pálenkou a tu nám pak vnucovali. Hlavně Kulemu, Tatouchovi a mně. Další zastávka byla na nedalekém rozcestí, u místní hospody. Chlapíček prohlásil, ať počkáme doi minut| a když se za čtvrt hodiny vrátil a říkal, že ještě další doi minut| usoudili jsme, že to nemá smysl a že půjdem dál. Přesvědčoval nás, že to ne, že nás odveze, ale my jsme statečně odolali a vyrazili opět po svejch. Po dalších asi dvou kilometrech jsme odbočili do bočního údolí, kus ještě šli a pak jsme vylezli na pastvinu nad námi, zalezli do lesa a začali se ubydlovat, neboť se již připozdívalo (když jsme vystoupili z vlaku, byly asi tři hodiny odpoledne). Po koupeli v potoce a výtečných knedlících jsme zalezli do spacáků a spali až do rána.

A Dova Ziua

Ráno, nebo lépe řečeno v poledne jsme sešli zpátky do hlavního údolí a pokračovali jsme v cestě. Byla neděle a jak jsme šli, potkávali jsme spousty vesničanů ve svátečním oblečení, kteří se vraceli z kostela. Po nějaké době nás u cesty zaujala dřevěná stavba mlýnu na kukuřici. Chvíli jsme tam okouněli a prohlíželi si mlýnské kolo a pak nás nějaký pán, zřejmě zdejší mlynář pustil dovnitř, kde jsme si mohli prohlédnout mlýnský kámen. Mlýnské kolo tam mají uložené na vodorovné ose a svislou osu kamene pohání přes dřevěné soukolí. (Na tomto místě bych chtěl připomenout mlýn, nebo spíše mlýnek, který jsme viděli předešlý rok v Muntii Cernei a o ktrerém se Plác jaksi zapoměl zmínit. Celá stavba (takový malý roubený domeček)měla půdorys tak 2x3m, a mlýnský kámen byl poháněn jakousi dřevěnou turbínou umístěnou pod podlahou, přímo na ose kamene. Turbínu tvořilo kolo cca 1m v průměru složené ze zhruba dvaceti paprsků, na konci vydlabaných tak, aby se do nich dobře opřela voda proudící úzkým proudem z dřevěné trubky. Musím říci, že tento mlýn mě zcela fascinoval svou jednoduchostí a důmyslností a ten letošní, ač jistě mnohem účinnější byl oproti němu dost nezajímavý, byla to pouhá obdoba u nás dříve běžných staveb.) Mlynář se nás ještě zeptal, jestli jsme Němci, že ty prý nemá rád neboť jsou samé carroserum a hotel. Následně si ještě potěžkal naše batohy a pak jsme vyrazili dál. Chalup kolem cesty bylo stále méně a nakonec jsme prošli okolo poslední, u které byla černá prasnice ověšená malými černými prasátky, a poté nás již pohltil bukový les. Usoudili jsme, že se blížíme do míst, kde by se mohly vyskytovat první z jeskyní, pročež jsme provedli první naivní pátrací výpravu (asi 300m po cestě slibně odbočující do stráně). O kus dále jsme usoudili, že je již čas na něco menšího a někteří začali připravovat oběd, zatímco ostatní podnikli druhou naivní výpravu po cestě odbočující tentokráte na druhou stranu údolí. Když jsme si cpali nácky, přišla odtamtud najednou nějaká domorodkyně, na níž jsme aplikovali jednu z mnoha našich rumunských vět "unde este pestera?", a ona nám asi pět minut za vydatné gestikulace ochotně cosi vysvětlovala plynulou rumunštinou a pak jsme o mnoho moudřejší rovněž plynulou rumunštinou uctivě poděkovali a rozloučili se. Tušili jsme, že se nám snažila vysvětlit, že někde ňejaká pestera je, nepřesvědčilo nás to však natolik, aby jsme nepokračovali dále v cestě údolím. Nedaleko odtamtud se proti nám přiřítil z kopce povoz s jedním koněm a asi čtyrmi chlapy, kteří za vozem táhli čerstvý smrk s větvemi, kterým cestu krásně zametali. Opět jsme použili okřídlenou frázi, a opět jsme byli zahlceni spoustou informací, leč v jazyce poněkud nesrozumitelném. Překvapivě. O kousek dál se cesta náhle otočila a začala stoupat šikmo svahem. Asi po 500metrech z ní odbočila další cesta původním směrem, což vedlo k našemu dlouhému rozmýšlení. Začali jsme se také poohlížet po nějakém místu na spaní, ale nakonec jsme neodbočili a za stálého hledání místa na tábořiště jsme pokračovali dále. Nebylo to tam nic moc, a navíc tam nikde nebyla voda a tak jsme došli až do sedla, kde cesta překračovala nízký hřebínek a opět klesala dolů. Byla tam krásná louka, jezírko s dešťovou vodou, ale pitná voda nikde. Po delším hledání jsme sešli až do docela mělkého údolí na druhé straně, než odkud jsme přišli, kde jsme nabrali vodu z potoka. Tatouch mezitím začal plnit flašky z nějaké louže, co našel v lese. Na louce kvetly plavuně, večer byl vidět krásný západ slunce, k večeři byly delikatesní fazole, no zkrátka neměli jsme si na co ztěžovat tak jsme šli spat.

A Treia Ziua

Chán si přál být vzbuzen na východ slunce, žádný východ se však nekonal. Ráno již bylo zataženo, kdyby se pěkné počasí udrželo déle, bylo by to dost překvapující a zcela by to popíralo přírodní zákony, zejm. zákon schválnosti. Před odchodem jsme začali zkoumat mapu, neboť jsme se mohli buď vrátit k odbočce asi o kilometr zpět, nebo začít stoupat údolím, kde jsme byli pro vodu. Po delší době se nám překvapivě povedlo určit místo, kde se na mapě nacházíme a všimli jsme si, že asi kilometr po cestě, která odbočovala v sedle opačným směrem, než kam jsme měli namířeno by se měla nacházet pestera, pravděpodobně ta, ke které nám předešlý den popisovala cestu ta rumunka. Usoudili jsme, že když po dlouhé době víme bezpečně kde jsme, nesmíme si ani přes dvoukilometrovou zacházku nechat jeskyni ujít. Vydali jsme se tedy oním směrem a když se nám zdálo, že jsme již ušli odpovídající vzdálenost, shodili jsme batohy a začali jsme podnikat průzkumné výpravy do lesa. Když jsme po důkladném prohledání celého okolí seděli sklesle u batohů a již se chystali odejít, šel kolem náhodou nějaký bača, který povídal, že o kus dál pestera skutečně je, je to ale jenom pestera mic|, a asi o tři údolí dále že je pestera mare. Většina z nás se tvářila, že je žádná díra do země nezajímá, zvláště když je jenom mic| a navíc ještě o kus dál a tak jsme se vydali zpět (to teda nevim proč jsme tam vůbec chodili, ale to je jedno). Ze sedla jsme sešli do údolí, kde jsme byli pro vodu a někdo nám tam poradil, ať jdeme po proudu až dojdeme do většího údolí a tamtudy že vede cesta nahoru. Cesta tam vedla, tekla tam docela hezká bystřina a šlo se tam celkem pěkně. Když už jsme ušli skoro tolik, jako za předešlé dva dni dohromady (tj. Asi 4km) dali jsme si koupel v potoce a oběd. O další jeden až dva kilometry dále se údolí větvilo a stály zde dvě vybydlené salaše. Začalo drobně pršet a tak jsme se schovali pod děravou střechu a vyndali si pláštěnky. Pak jsme vyrazili jedním z údolí dále a cestou jsme viděli hranice srovnaných šindelů a obrovské jedlové špalky, ze kterých tam šindele štípou. Ušli jsem asi 300m a údolí se náhle zúžilo, cesta vedla dále potokem a tak jsme začali stoupat přímo do stráně se sklonem tak aspoň 100°C a to hodně přeháním. Prodírali jsme se pralesem velikánských jedlí, každý třetí strom zde měl určitě více, než metr v průměru. Tolik obrovských stromů pohromadě jsem v životě neviděl. Po delší době jsme vylezli na hřebínek, po kterém vedla cesta ústící po několika stech metrech na louku s dřevěným křížem. Rychlým krokem tam kolem nás prošel bača, a ptal se po krávě s rohama. O kousek dál jsme definitivně vyšli z lesa, nad námi již byly jen holé vrcholky. Byl zde další dřevěný kříž a pod ním pramen s dřevěnými koryty na napájení dobytka, a tak jsme začali uvažovat o tom, že bysme tam přespali, přestože bylo ještě dost brzo. Nakonec jsme sešli kus pod pramen k lesu a stihli postavit stany těsně před příchodem dalšího, naštěstí ne příliš dlouho trvajícího deště. Pak jsme vařili sejráno a budovali u ohně masivní kamenné sedačky, takový menší Stonehange. Z tábořiště byl krásný výhled do údolí, odkud jsme přišli, na město kdesi daleko v místech, kde údolí končí v podhůří a další horský hřeben na obzoru. Byl jsem přesvědčen, že toto město bylo Telciu, ovšem když o tom teď nad mapami přemýšlím, uznávám, že to asi je blbost. Kule po večeři začal číst Muže se srdcem kovboje, a když už na čtení nebylo vidět šli jsme spát. (Jo, ještě jsme ten den stanovili přesná pravidla a začali hru ve fazole.)

A Patra Ziua

Počasí vypadalo následujícího dne dost nejistě. Brzo ráno se v údolí pod námi válely mraky osvícené sluncem, které se postupně vzdalovalo jak se obloha zatahovala. Foukal silný vítr a my jsme se dlouho nemohli rozhodnout, jestli už vyrazíme, nebo počkáme až začne blížící se déšť. Nakonec začalo pršet, když už byl jeden stan sbalený, a tak jsme se nacpali do toho druhého a asi hodinu jsme četli. Poté jsme usoudili, že už je vlastně docela hezky a že teda půjdeme, ale než jsme odešli, stihl jsem ještě Kulemu rozšlápnout deštník. Potom jsme začali stoupat na kopec nad námi a cestou jsme potkali první stádo koní, které již bylo vidět o kus dál večer. Dost dlouho jsme je tam s Kulem fotili a když jsme konečně došli na hřeben, čekali tam ostatní dost zmrzlí, neb tam dost foukal vítr. Konečně jsme po několika dnech výstupu stanuli na hřebeni, ovšem náladu nám trochu zkazilo zjištění, že na jiném, než jsme chtěli. Museli jsme tedy seběhnout asi 300 výškových metrů do sedla pod námi, kam bysme se byli bývali jednoduše dostali po cestě od louky s prvním dřevěným křížem. Při sestupu jsme aspoň potkali pěkné rohaté krávy. Ze sedla pokračovala dále naším směrem velká cesta (drum tractorului), která o kousek dál zašla do lesa, dříve než jsme ji následovali jsme však usoudili, že je již čas na něco menšího a tak jsme si dali rychlý oběd v podobě pemikamu, protože počasí nebylo nic moc a nechtělo se nám připravovat složitější oběd. K mému (milému) překvapení se skoro všichni tvářili, že by jim vůbec nevadilo jíst to každý den, možná příště…Asi po kilometru či dvou cesta opět vyšla na pláně, prošli jsme okolo několika salaší s dobytkem a opět jsme stanuli na hřebeni. O něco dál jsme potkali stádo ovcí s hezkými psíky, dokonce na chvilku vysvitllo slunko, což naskytlo příležitost pohotovým fotografům, mezi které se rozhodně neřadím. Netrvalo dlouho a stanuli jsme na vrcholu Batrina (1710m), který již leží na hlavním hřebeni pohoří Rodna. Otevřel se nám pohled do širého okolí, např. na ukrajinské hory s Hoverlou. Pomocí dalekohledu jsme se rozhodovali, kam půjdeme spát. Cuk si myslel, že je Cuke Nukem a tak vymáchal kulecí stativ v kravském lejnu. Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší sejít asi kilometr zpátky odkud jsme přišli. Nalezli jsme tam tábořiště kryté lesem s obstojným výhledem do obrovského karu. O kus dál pramenil potůček a tak nám ke štěstí nic nechybělo. K večeři jsme si uvařili rýži se svíčkovou (no, trochu nám s tím pohla Vitana). U ohně jsme si opět postavili kamenné ušáky, gauče, lenošky, sofa, pohovky, divany a jiné sesle. Kule z neznámých důvodů vyfotil asi tak deset filmů :-) hříbků, co nám rostly u stanu a poté jsme mohli jít spokojeně spát.

A Patra Ziua (tady asi mělo být o jednu více - následující dny si přečíslujte - pozn. Krup)

Ráno nás přišli navštívit bačové se stádem ovcí a neuvěřitelně drzých koz. Uplně zaplavily tábořiště a my jsme měli co dělat, abysme ubránili kotlík se snídaní. Poté, co stádo odešlo, v bezpečné vzdálenosti od nás zůstal sedět takový milý pejsek a čekal, co od nás dostane. Po snídani jsme mu dali dojíst zbytek jáhlové kaše a pak se zdálo, že už se ho nikdy nezbavíme. Zřejmě usoudil, že by se u nás měl líp, než u bačů a nakonec jsme ho museli odehnat kameny. Vystoupali jsme opět na Batrinu, potkali tento rok poprvé bandu hrochů a na ní skupinu turistů a pokračovali po hřebeni východním směrem. Asi o kilometr dále se náhle proti nám přiřítili dva bačové na koních a pak kolem nás tryskem běhali, výskali a předváděli se a byli hrozně rádi, že je fotíme (my jsme byli taky rádi, že je můžem fotit). Pak nám ještě nabídli, jestli se nechceme svést, nedůvěřivě jsme však odmítli. Po chvíli kolem nás ještě prošel malý hošík se stádem ovcí, který k nim patřil. O kus dál jsme v dálce na protějším svahu spatřili roztroušené obrovské stádo koní a docela dlouho jsme se snažili určit jejich počet. Nakonec jsme se shodli na odhadu 200 kusů. Dále cesta odbočila z hřebenu a pokračovala několik kilometrů pravým úbočím. Byla zde v příkré stráni čerstvě vybuldozerovaná cesta svítící do dáli obnaženým černým kamením. Místy byla již částečně poškozena, Přišlo mně, že ji voda musí odnést dříve, než stihne zarůst travou. Obešli jsme kar, do kterého jsme se dívali z tábořiště a pak jsme minuli ještě jeden. Tak asi po pěti kilometrech chůze úbočím jsme opět přišli do sedla, kde se připojoval modrý pruh, vedoucí z nejvyššího vrcholu Rodny, Pietrosu (2303m), asi pět kilometrů vzdáleného. Dali jsme si oběd a začali jsme se rozhodovat, co podnikneme dále. Buď jsme se mohli na nějaký nablblý kopec vykašlat a pokračovat dále naším směrem, mohli jsme na vrchol dojít s batohy a zase se vrátit a nebo nechat u krásného plesa v karu pod námi postavený stan s hlídačem (varianta bez hlídače byla předem zamítnuta, protože okolo plesa se právě potloukal bača se stádem) a na vrchol doběhnout jen tak nalehko. Ze svého stanoviště jsme sledovali jakési mravence na předvrcholu Pietrosu, který zakrýval skutečný vrchol a zdál se být mnohem blíže, než o čem vypovídaly sotva znatelné postavičky. Ty se pomalu přibližovaly a asi za hodinu dorazily k nám do sedla, byla to početná skupina anglicky mluvících rumunkých turistů s jedním američanem. Po dlouhé době jsme s někým mohli prohodit pár vět. Dozvěděli jsme se, že vrchol skutečně stojí za shlédnutí a Cuk se tvářil, že by mu možná ani nevadilo zůstat u batohů a tak jsme se začali spouštět k plesu pod námi. Čím jsme byli blíže, tím více smetišť bylo okolo plesa vidět. Když jsme dorazili dolů, dospěli jsme k názoru, že to není pleso, ale spíš takové plecho. Chvíli jsme tam pobíhali a snažili se najít alespoň trochu závětrné místo. Naše stany, velké jako předimensovaná garáž pro autobus, které jsou za větru zcela nepoužitelné jsme po zkušenostech z předešlého roku skutečně neměli tu odvahu stavět na nechráněném místě, zvláště protože panovalo dosti větrné počasí. Nakonec jsme se stejně vrátili k místu, kde jsme začali, neboť vyšlo najevo, že je to všude stejné. Takto byla alespoň poblíž suť, ze které se dala postavit ochranná zeď. Postavili jsme jeden stan, shovali dovnitř batohy ale Cuk se nějak začal zdráhat a nepomohlo ani nabízení různých pamlsků. Kule tedy uchopil sedm sirek, jednu z nich samozřejmě bez hlavičky a my si postupně tahali. Všichni už měli s hlavičkou, zbýval jsem jen já a Kule, nakonec jsem však měl štěstí a vytáhl jsem tu správnou. Kule byl dozajista velmi potěšen a my jsme mohli vyrazit. Když jsme došli do míst, kde jsme prve pozorovali přicházející turisty, hlasitým hulákáním jsme upoutali Kuleho pozornost a pak jsme postavili ze semaforu nápis NAZDAR (to vymyslel Tatouch). Jak jsme se však později dozvěděli, Kule nás sice slyšel, nápis si ale nepřečetl. (ale tušil, že jde o pozdrav od těch šťastnějších co se vydali na nejvyšší horu Rodny pozn.Kuleho) O kus dál jsme potkali sněhovou závěj. Na vrcholu stála malá zničená betonová boudička s nápisem cabana meteorologic| automatic| a jinak tam nebylo vůbec nic, jenom kamení, jako ostatně všude v okolí kam až oko dohlédlo. Výhled tam byl docela pěkný, akorát byl dost opar. Dosyta jsme se nabažili skvělého pocitu, že stojíme v celých 2303 metrech nad mořem a pak jsme radši šli, protože tam bylo dost frišno. Cestou jsme si všimli, že u plesa přibyl jeden cizí stan. Celá cesta (tam i zpět) nám trvala asi tři hodiny. Po návratu jsme nějakou dobu budovali proti silnému větru kamenné zdi okolo stanů a prováděli jiná bezpečnostní opatření. Většina z nás se poté ukryla ve stanech před chladným počasím, u Kuleho ve stanu začali vařit na vařiči čočku. Pak jsem náhodou šel okolo a napadlo mě, že bych mohl vyzkoušet odolnost jejich stanu vůči větru a trochu jsem s ním zaklepal. Zevnitř ze začalo ozývat hrubé klení, povedlo se mi totiž zvrhnout ten vařič. Večeře tak byla o něco později a plyne z toho poučení, že by se nikdy neměly podceňovat náhlé poryvy větru. (Myslím, že z toho plyne jiné poučení, ale nebudu polemizovat. Čtyři litry vařící vody ve stanu není nic moc. Pozn. Kuleho) Po večeři jsme samozřejmě ještě něco málo přečetli, jináč by to totiž ani nebyl pořádný večer.

A Cincea Ziua

Ráno, když jsem se probudil a vykoukl ze stanu, byla všude okolo hustá mlha, což mě zcela odradilo od vstávání. Když jsem se ale probudil podruhé, byl již docela pěkný den. Tatouch uvařil výtečný porridge (tak 1:1 s křížalami). Poté, co jsme vyrazili, pokračovali jsme v cestě po hřebeni pohybujíce se stále v nadmořské výšce tak 2000m. Svítilo sluníčko, viditelnost sice nebyla nijak zázračná, ale i tak bylo docela pěkně. Hory se postupně změnily ve vápencové, a v okolí přestalo být jen holé kamení, objevila se spousta kytiček a rododendronů (ne nadarmo nazývá Mr. Nevrlý pohoří Rodna "pěničníkové hory"). Odhaduji tak po hodince chůze jsme zastavili v takovém krásném sedýlku, kde Tatouch prý asi o sto let dříve spal, když tam byl (to dá rozum, že tam musel být, když tam spal, ale ono to jinak vypadalo blbě). Byly tam kameny porostlé netřesky a jezírko se suchopýrem a Kule (pan Paparazzi) tam asi dvě hodiny něco fotil. Nějaký bača nás předehnal se stádem koní. Další kopec jsme zleva obcházeli a v sedle na druhé straně jsme si skryti před větrem za balvany dali oběd a nějakou dobu jsme taky četli. Po dalších asi pěti kilometrech chůze stále po hřebeni (a kochání se výhledy do okolí)jsme předešli skupinu turistů a dorazili jsme na vrchol Pusdrelor (2188m). Počasí se nějak zkazilo a nahoře bylo tak nepříjemně, že jsme radši hned zase šli. Pod kopcem začalo pršet a Kule stále hledal nějaké tábořiště, což rozčilovalo Tatoucha, který mu stále vysvětloval, že o kus dál ví o pěkném místu. Asi o půl kilometru dál (v sedle Şaua Gărgălău) se pod námi skutečně otevřela plošina s ostrůvky kleče a potůčky. Našli jsme tábořiště u takové louže, aby to lépe vyznělo, nazvemež ji hodně malým plesem. Chystali jsme se rozdělit na dvě části, jedna by ještě téhož dne došla k vodopádu (cascada) Căilor, což je jedna z nejpozoruhodnějších věcí v dalekém okolí. Druhá skupina by tam zašla ráno a pak bysme pokračovali v cestě. Mělo to být asi pět kilometrů daleko a tak jsme se nakonec rozhodli, že radši nebudem riskovat pozdní návrat a odložíme to na další den. Cuk za fazole nanosil nějaké klečové dřevo, což nebyl nijak snadný úkol. Zbytek se věnoval trhání borůvek , kterých tam nebylo poskrovnu. K večeři byly naprosto vynikajíci borůvkové knedlíky. Nemálo času jsme opět věnovali stavbě ochranných zdí.

A Şasea Ziua

Ráno přišel dlouho očekávaný okamžik - poprvé za celý puťák nebylo před východem slunce zataženo a tak byl tento poprvé vidět. Vzbudil jsem tedy Chána, nějak se mu však nechtělo vstávat. Pod vidinou zisků za prodané fotografie však vstal náš Paparazzi. Po snídani, kterou jsme následně uvařili jsme se usnesli, že batohy shováme do kleče, zaběhneme k vodopádu a pak půjdem dál po hřebeni. Zbourali jsme tedy tábor (včetně pracně zbudovaných kamenných zdí), schovali batohy a vyrazili. Po necelém kilometru cesty dolů karem jsme však strnuli, když jsme spatřili rojnici tak dvaceti domorodců česajících hřebeny borůvky, která rychle postupovala směrem k našemu tábořišti. Nejdřív jsme se snažili navzájem přesvědčit, že batohy nalézt nemůžou, Tatouch však resolutně prohlásil, že je tam nenechá. Losování jsme zavrhli, což hrozně štvalo Kuleho. Nést si batoh tam a zpátky se většině lidí moc nechtělo, a tak jsme došli k závěru, že se budem muset rozdělit na dvě skupiny a výpravou zabijem celý den. Coby první skupina jsem s Kulem a Martinem pokračoval v cestě, ostatní se vrátili zpět. Ještě tak kilometr jsme pokračovali stále dolů karem, pak jsme vyšli na obrovskou pláň s několika závrty. Potkávali jsme zde četná stáda krav, koní, turistů a jiného dobytka. Tak po třech kilometrech planina prudce padala dolů, a my jsme začali neuvěřitelně strmě klesat do vápencové soutěsky. Ve stěně na jedné straně byl obrovský jeskynní portál, samozřejmně nám to nedalo a zašli jsme se tam podívat. Jeskyně však končila po několika metrech, byl to spíš jen takový hlubší převis. Klesli jsme tak 300 výškových metrů a náhle jsme zaslechli hukot vodopádu, který padal do údolí z levé strany ze skály tyčící se vysoko nad vrcholky obrovských smrků, z výšky tak 60metrů. Něco takového jsem v životě neviděl, byl to opravdu nevšední zážitek. Bohužel zrovna nebylo moc vody (potok byl o něco menší, než Malčický), po dešti to musí být ještě zajímavější. Tak půl hodiny jsme tam obcházeli a fotili, pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Stoupání zpět na pláň bylo dost nepříjemné, málem jsem dostal úpal. Další cesta proběhla bez zvláštních příhod, zpět jsme se vrátili kolem jedné hodiny. Skupina číslo 2 zrovna obědvala, mimoto celé dopoledne četli a ještě stihli odhánět zvědavou krávu. Nedlouho poté, co odešli se počasí opět začalo kazit, značně se ochladilo a dost foukalo. Postavili jsme stany a opět zbudovali pobořené ochranné zdi. Pak jsme ještě sháněli dřevo na oheň, naštěstí jsme ho již měli dost, když přišel déšť, který druhou skupinu zastihl při odchodu od vodopádu. Když jsme vařili večeři (čočku), bylo venku skutečně dost nevlídno, a tak někteří odmítali pomáhat, aby nemuseli utratit fazoli za oblečení (nechci ukazovat, ale byl to Cuk). Po večeři jsme ještě nějakou dobu četli ve stanu, ovšem skupina číslo 1 nechápala souvislosti, protože nestihla nic přečíst odpoledne.

A Şaptea Ziua

Ráno byla opět hustá mlha. Při vaření snídaně šel kolem bača se stádem ovcí, jeho psi se však, když nás viděli na stádo vykašlali, obcházeli kolem nás a čekali, co jim dáme dobrého. Poté , co jsme podruhé a naposledy uklidili toto tábořiště jsme stále obklopeni mlhou začali stoupat na hřeben, přičemž jsme vyplašili celé stádo. Když jsme se nahoře opět našli, což nebylo nijak jednoduché, pokračovali jsme v husté mlze dále. Občas se nám v mracích zničehonic otevřel zcela fascinující pohled do údolí, jinak nebylo vidět vůbec nic. Takto jsme v dost skalnatém terénu přešli několik vrcholů (nejvyšší 2159m), pak jsme si skryti za skálou před nepřízní počasí dali pemikam. Mraky se rozevřely na trochu delší chvíli. Vápence byly tytam, znovu nebylo v okolí nic, než kamení. Dále byla cesta ještě náročnější, místy se muselo několik metrů vylézt na téměř svislou skalku, pomoc rukou zde byla zcela nezbytná. Hřeben byl často široký tak, že se na něm dalo sotva stát, když člověk vyjímečně prohlédl mlhou, zjistil, že pod ním na obě strany několik desítek metrů není nic, než svislá skála. Bylo zcela zřetelně vidět, že mraky přicházejí z jižní strany a zachycují se o hory, zatímco na severní straně je téměř jasno. Další vrchol jsme se rozhodli obejít, což asi nebylo úplně nejvýhodnější. Pak jsme minuli druhý nejvyššímu vrchol - Inleu (2279m). Někde pod ním jsme potkali takovou boudičku z vlnitého plechu (tak 1.5m vysokou s podlahou tak metr x metr), na které bylo napsáno cosi jako záchranná Cabana. V sedle na druhé straně (celkem cca po 10-12km) nás čekalo těžké rozhodování. V prvních dnech jsme ztratili dost času, a tak jsme zvažovali možnost sejít z hor jižním směrem a vynechat tak pohoří Suhard, abysme měli dost času na odlast Bihor, kam jsme chtěli jet na zbytek puťáku. Druhá možnost byla nic nevynechat a pak jet do Trăscau, tam by stačilo být kratší dobu. Jak jsme se tak rozhodovali, přišel nějaký český párek a tak jsme si ještě chvíli sdělovali své dojmy. Nakonec jsme se rozhodli pro Suhard a Trăscau a také, že půjdeme spát k plesu Lala, druhému největšímu v Rodně v karu pod námi. Sešli jsme dolů a z nějaké cedule jsme vyčetli, že u velkého plesa je reservace. Nakonec jsme tedy šli spát k jednomu menšímu, které je asi půl kilometru nad tím velkým. Již tam byly asi dva stany a úplně neuvěřitelný bordel. Než jsme se mohli zabydlet, odklidili jsme z místa pro stany kopec plechovek, papírků, bomb od vařičů a jiného svinstva. K večeři byl chleba s tomatovakama.

A Optea Ziua.

Probudili jsme se opět zahaleni v mlze. Před odchodem si ještě někteří z nás šli zaplavat do velkého plesa a málem (jsme) tam netrefili. Po cestě zpátky již ale občas z mlhy vysvitlo slunce. Začali jsme stoupat zpět do sedla na hřebeni a cestou jsme opět začali rozebírat naše plány, tedy Kule, Tatouch a já. Byli jsme tak zabráni do našich úvah, že jsme nějak zapomněli jít a ostatní čekali ve větru na hřebeni a dost promrzli. Nahoře jsme zahloubáni do jízdních řádů a map pokračovali v debatě, která nebrala konce. Celý problém jsme vyřešili tím, že jsme si hodili starou rumunskou mincí, kterou jsme našli o tři dni dříve na vrcholu jedné hory. Mince jednoznačně rozhodla pro Suhard, a tak jsme hodili bágly na záda vyrazili na kopec před námi- Inleuţ (2222m), abysme z něj krkolomným svahem opět mohli sejít dolu. Nahoře byl docela pěkný výhled, počasí se trochu zlepšilo. Na druhé straně hory jsme byli asi dvě hodiny poté, co jsme vyrazili od plesa, od kterého tam vedla přímá (asi kilometr dlouhá) cesta. Před námi byl asi pět kilometrů dlouhý rovný hřeben, který postupně klesal k sedlu Rotunda. Zajímavé na něm bylo to, že byl z jedné strany (severní) hustě porostlý až k vrcholu lesem, zatímco druhá strana byla zcela holá. Před další cestou jsme se ještě posilnili chlebem se sádlem, neb již byl čas na něco menšího. Po okolí se opět potulovaly desítky sběračů borůvek s velikými dřevěnými hřebeny (asi 30cm širokými), kteří nám nabízeli kýble borůvek za cigarety, které jsme neměli. Dále jsme šli (již zmíněných 5km) po široké cestě zaříznuté do svahu. Pak hřeben skončil my jsme prošli malým lesíkem, překročili první linii naprosto zřetelných zbytků zákopů z první světové války a vešli do lesa. Asi po půl kilometru jsme došli do sedla Rotunda (1271m) s odstřeleným betonovým bunkrem a malým hotelem. Bývala zde hranice mezi ????. Přešli jsme prašnou silnici, která tam překonává hory a začali jsme opět stoupat. Zanedlouho jsme znovu vyšli z lesa, prošli okolo několika salaší se stády krav a koní a dál jsme šli po příkré louce stále křižujíc cestu, která nahoru šplhala krátkými serpentinami, které byly zřetelně vidět z protějších kopců. Za sebou jsme mohli naposledy spatřit vrcholky Rodny, stále zahalené v mracích. Vyšli jsme na planinu ve výšce asi 1500 metrů a přešli druhou řadu starých zákopů. Mimo nich tam však byly patrné ještě stopy po nedávné vojenské činnosti. Chvíli jsme si s tím lámali hlavu, pak si Kule ale vzpomněl, že někde četl, že v oněch místech je nějaký vojenský prostor. Narazili jsme na pramen a tak jsme nabrali vodu. Začalo pršet a Kule, následován většinou výpravy vyrazil na nízký kopec před námi. My jsme si s Tatouchem mysleli, že kopec obejdeme po cestě, přičemž jsme zjistili, že hřeben pokračuje úplně jiným směrem. Báli jsme se, že to Kule nezjistí a než ho dojdem, sejde do nějakého údolí, ale nakonec jsme se šťastně shledali a vrátili se zpět. Asi kilometr jsme šli po nízkém skalnatém hřebínku, tak tak vyčuhujícím z lesa, skutečně to na první pohled nevypadalo, že je to ta správná cesta. Na nějakou dobu přestalo pršet. Na druhé straně jsme našli po chvíli celkem slušné tábořiště s vodou, koryto potoka tam sice bylo úplně suché, asi o 200 metrů níže se však zničehonic potok v korytě objevil a na několika metrech nabyl docela slušných rozměrů. Byl to vskutku zajímavý úkaz. Akorát jsme stihli postavit stany, než začalo znovu pršet. Cuk nám málem zlikvidoval večeři (čočku), když se ji pokusil ‚mírně přisolit' vrchovatou lžící soli. Jako vysvětlení uvedl, že si to spletl s cukrem :-).

A Novălea Ziua

Ráno nás čekalo další stoupání, cesta se opět vinula serpentinami. (Moc ale nebylo poznat, jestli ještě nějaká zatáčka bude, nebo jestli už cesta někam zabočí, a tak ti co šli vepředu většinou zatáčku obešli a ukázali ji tak těm, kteří šli vzadu a ti pak ty vpředu předběhli a ukázali jim tu další). Nakonec se cesta narovnala a pokračovala zaříznutá do úbočí hřebene ve výšce asi 1700m. Bylo docela pěkně a tak jsme se mohli kochat horami které najednou vypadaly velmi přívětivě (v nějakém cestopise co měl Kule stažený z internetu docela výstižně popisují přechod Rodna-Suhard jako ‚méně kamení a více stromů'). Nedaleko jsme k nadšení přítomných fotografů narazili na větší stádo koní, o něco méně nadšený z toho byl zbytek výpravy. Jeden kůň mi furt cpal čumák do objektivu , nebo mi aspoň stále zacláněl a úmyslně lezl do záběru. Asi po třech kilometrech jsme vyšli do sedla (1731m), kde bylo neuvěřitelné množství brusinek (ovšem stále slabý odvar proti Muntele Mare), kde taky foukal hodně nepříjemný vítr a kde se hlavní cesta stáčela zcela nesmyslným směrem. Uvažovali jsme, že si brusinky do něčeho natrháme, protože tam ale byla hrozná zima tak jsme to zavrhli, načež jsme odešli asi 300m a začali jsme nad mapou zvažovat další postup, protože cesta , po které jsme se vydali se vytrácela v kleči. Sice už tam skoro žádné Brusinky nebyly, přesto jsme se rozhodli, že bysme teda mohli nějaké natrhat a notnou chvíli jsme se o to pokoušeli. Kule zjistil, že rozsedl busolu, pročež nám hrozilo akutní nebezpečí, že zabloudíme. Nakonec jsme se vypravili kamsi do kleče s přesvědčením, že tamtudy vede cesta, která je kreslená v mapě. Obcházeli jsme nějaký kopec a potřebovali jsme se dostat přes sedlo za ním, na vrcholky, které jsme viděli naproti přes údolí. Samozřejmě, že tam žádná cesta nevedla a prodírat se ve svahu hustou klečí (místy jalovci) nás asi po půl kilometru přestalo bavit, protože to vůbec k ničemu nevedlo. Kdo to nikdy nevyzkoušel, netuší, jaká je to bezmoc, drát se s báglem na zádech spletí nepřehledných větví, které zcela znemožňují jakýkoliv pohyb. Úchýlili jsme se tedy k nouzovému řešení, totiž že sejdeme do údolí pod námi a opět vyšplháme na protější kopce. Dlouhý sestup z velmi příkrého svahu také ale nebyl nic příjemného, neskutečně trpěly naše kolena i jiné klouby. Než jsme sešli na dno údolí, dali jsme si oběd (pemikam).na dně údolí, typuji tak o 300 metrů níž než sedlo a o 500 metrů níž, než hřeben, ze kterého jsme sešli, jsme křížili drum carroserului s modrým trojúhelníkem a Tatouch navrhl, že bysme po ní (něm?) mohli dojít do sedla a sejít na druhou stranu do údolí, abysme stihli plánovaný vlak ve Vatra Dornei (naše rychlost byla totiž ještě o něco nižší, než s čím jsme počítali). Nakonec jsme to zavrhli s tím, že nepůjdeme do Vatra Dornei, ale na bližší stanici v Mestecănişi. Po Malé Lahodné Svačince (M.L.S.) jsme se tedy začali ubírat lesem vzhůru. Našli jsme spoustu hřibů (ovšem, proti Muntele Mare…). Chána začalo bolet koleno, po tom sestupu to ani nebylo příliš překvapivé, a tak jsme si rozebrali jídlo z jeho batohu. O kus dál se Kule rozplýval nad jakýmsi slizem, přesné biologické jméno už jsem zapomněl. (Rosolozub huspenitý poznamenal Kule) Asi hodinu nám trvalo, než jsme opět vyšli z lesa na světlo boží. Les končil až skoro nahoře, hory (~1500m) zde byly ještě o něco pozvolnější a taky obydlenější (v již zmíněném cestopise se píše o nějaké Velké Pardubické v podobě nesčetných ohrad). Hned po prvních pár stech metrech jsme prošli v těsné blízkosti malé salaše, kterou hlídal nerudný pes. Když jsme šli v houfu, tolik si nedovolil, ale Kuleho, který mírně zaostal málem sežral. Jen o malý kousek dále nás zaujalo stádečko koní, kde několik jedinců leželo, což je jev dost neobvyklý. Asi po třech kilometreech Chána kolelo boleno :-) tak, že nám vůbec nestačil a tak jsme mu vzali celý batoh. Náhle na nás začalo nepříjemně dorážet asi deset psů, které jsme sotva stačili odhánět kameny. Asi po půl kilometru dali pokoj, měl jsem však raději stále ještě několik kamenů připravených po ruce. Ve svahu pod námi jsme si po nějaké době všimli podivné modré stavby ze dřeva. Po chvíli nám došlo, že je to klášter, který jsme chtěli vidět, bylo to však vcelku nezajímavé. Asi o další dva kilometry dále jsme usoudili, že jsme dost blízko nádraží, abysme dopoledne stihli vlak a našli jsme pěkné tábořiště u lesa na úzkém hřebínku s dokonalým výhledem. Bylo už taky dost hodin. K večeři byly smažené houby s chlebem. V údolí jasně zářila světla, po dlouhé době jsme se blížili do civilizace.

A Zecea Ziua

Ráno bylo podruhé za celou dobu možné spatřit východ slunce, obloha byla úplně bez mráčku. Zato údolí byla zalitá mlhami. Slunce se pomalu nořilo zpoza obzoru a barvilo moře mraků do ruda a hory do oranžova. Dost jsme spěchali, a tak jsme k snídani měli suché vločky, díky čemuž jsme mohli vyrazit asi půl hodiny od chvíle, kdy se vstávalo, tj. něco po půl osmé. Vůbec by nebylo na škodu, kdyby to tak bylo každý den. Sešli jsme po louce pod hranici lesa a dál jsme pokračovali po cestě, která vedla po menším hřebínku. Vypadalo to, jako že cesta každou chvíli skončí, asi po kilometru ale začala klesat a zanedlouho jsme již vešli do mlhy, která se stále držela v údolích. Asi v devět hodin jsme dorazili do města Iacobeni, kde sice je železnice, ale není tam rychlíková zastávka. Měli jsme ještě asi 35 minut nato, abysme došli do Mestecăniş-e, kde rychlíky staví. Podle mapy by to měly být asi tři kilometry. Přešli jsme řeku a rychlým tempem jsme se vydali po silnici s docela hustým provozem. Času jsme měli čím dál tím méně, nádraží bylo stále v nedohlednu a tak rychlé tempo postupně přešlo v úprk. Když jsme konečně před sebou nádraží uviděli, zjistili jsme, že jsme značně roztroušeni, a tak Kule vyrazil nazpět shánět opozdilce. Nakonec jsme všichni nějak dorazili na nádraží, které stojí hned za portálem několikakilometrového tunelu. Ještě jsme asi pět minut čekali, naštěstí nám šly napřed hodinky. Vlak byl dost plný, a tak nám nezbylo, než stát v uličce. Znovu jsme projeli Iacobeni, a dále vlak pokračoval ve směru Vatra dornei, Beclean a Cluj-Napoca . V jednom úseku za Vatra Dornei byla trať velice zajímavá, četné vysoké viadukty zde v těsném sledu střídaly dlouhé tunely. U každého vjezdu do tunelu stála taková legrační strážní věžička a u každé z nich stál v pozoru vojáček bedlivě sledující projíždějící vlak. Zřejmě jsme projížděli nějaký vojenský prostor. Do Cluje vlak přijel v odpoledních hodinách. Čekalo nás dokupování zásob v samoobsluze naproti nádraží, kde jsme už nakupovali před dvěmi lety. Již bylo jasné, že jsme vyměnili asi dvojnásobné množství peněz, než bylo potřeba (stalo se tak zejména proto, že jsme za dolar dostali asi dvakrát tolik lei, než předešlý rok, ceny jídla a jízdenek však byly téměř stejné). Šance, že se nám podaří peníze vyměnit zpět za nějakou rozumnou měnu byla mizivá, a tak jsme při nakupování nijak nešetřili. Asi natřikrát jsme byli pro chleba (nebo spíše pro takové větší veky), protože jsme vždycky usoudili, že ho furt máme málo. V krámě z nás museli být docela pobaveni. Protože je rumunský chleba velice objemný, nastaly vzápětí problémy s balením. Následovalo definitivní plánování zbytku puťáku. Nakonec jsme se rozhodli, že přece jenom pojedeme do Bihoru, částečně také proto, že nám právě ujel vlak na jih do Teiuşe. S jedním přestupem jsme popojeli ještě asi 80km východním směrem do stanice Stîna di Vale. Cestou jsme projížděli zastávku Bologa, kde jsme před dvěma lety začínali puťák. Stejně, jako tenkrát tam vlak spíše jen přibrzdil, než zastavil (viz Š10). Zastávka Stîna di Vale leží i s vesnicí v podhůří, asi 35 km od navštěvovaného stejnojmeného horského střediska. Silnice spojující obě místa je jediný přístup do tamních hor a proto jsme usuzovali, že nahoru musí jezdit nějaký autobus. Když jsme z vlaku vystoupili, byl již podvečer. Kousek od zastávky, tvořené toliko cedulí se jménem jsme se snažili od paní závorářky ve strážním domku u trati vyzvědět nějaké informace. Nakonec zavolala dceru, která uměla trochu anglicky. Ta nám vysvětlila, že ten den nás již nic nevezme, ráno v šest že prý ale jede nějaký autobus. Pak jsme ještě do úplné tmy ušli asi tři kilometry údolím po silnici. Okolí bylo stále hustě osídleno. Chtěli jsme skryti přespat na druhé straně říčky, při přechodu přes plechový mostek se však někteří z nás začali bavit hlasitým dupáním, a tak na schování se nebylo ani pomyšlení. Vrátili jsme se tedy na silnici a došli k jedné z dalších lávek, kterou se nám podařilo přejít v tichosti. Zřejmě tam bydlel nějaký železničář ve výslužbě, pro mostky nebylo kam plivnout a všechny byly postaveny ze starých kolejnic. Po chvíli dohadování jsme opodál postavili stany, smyli ze sebe v řece špínu z vlaku, nařídili budíka na pátou a zalezli do spacáků.

A Unsprezecea Ziua

Byla ještě černočerná noc, když budík zazvonil. Rychle jsme si sbalili, přešli znovu na druhou stranu a vydali se asi půl kilometru zpět po silnici, do míst, kde jsme měli pocit, že bylo cosi, jako náves, a kde by tudíž autobus mohl zastavit. K našemu údivu tam postupně přišlo ještě několik lidí, což bylo neklamné znamení, že se skutečně něco bude dít. Těsně po šesté se přiřítil rumunský autobus, tedy náklaďák, co má místo korby bednu s okýnkama. Aniž by se nás kdokoliv na něco ptal, vlezli jsme do setmělého prostoru uvnitř bedny, někdo zabouchl dveře a autobus se znovu ďábelsky rozjel. Pomalu jsme se rozkoukali. Prostor osvětlovala jen probleskující světla zvenku a házela podivné stíny na naše spolucestující, kteří mlčky seděli na podélných lavicích. Nikdo po nás nechtěl žádné peníze, autobus byl zřejmě takový pozůstatek socialismu, určený k dopravě zaměstnanců do nějakého místního podniku. Čas od času autobus zastavil a zanechal ve tmě několik cestujících. Pak už jsme zůstali jen my a řidič nám přišel říct, že už se nikam nejede. Zůstali jsme stát na křižovatce ve vesnici Remeţi, celkem jsme urazili asi 13km. Opodál postávalo několik lidí, kteří vypadali, že čekají na něco naším směrem. Cosi v tom smyslu nám dokonce potvrdili a tak jsme čekali s nimi. Svítalo a byla ukrutná zima. Asi třičtvrtě hodiny se nic nedělo a pak přijela míchačka, ty lidi se nacpali do kabiny a odjeli. Hm…No nic. Tak jsme zase vyrazili pěšky. Teď už dál vedla jen malá asfaltka, velká silnice odbočila. Šli jsme docela hezkým vápencovým údolím. Když konečně až na dno údolí začalo svítit slunce, sedli jsme si k dřevěnému stolu před takovým pensionem (kde jsme posléze vyžebrali vodu (ze studny s rumpálem)) a dali jsme si snídani.

Na další cestě nekonečným údolím jsme potkali jeden podvozek úzkorozchodného vagonu a chvíli na to kotel z parní lokomotivy, který stál na dvoře jedné pily a zřejmě sloužil k vytápění. Slunce začalo nepříjemně žhnout a tak jsme se museli chránit před úpaly, úžehy, úpehy, úžaly a jim podobnými. Ještě nás předjelo několik míchaček, několik se jich taky vracelo dolu. Po necelých deseti kilometrech jsme došli k velké přehradě, u které stálo několik hotelů, a když jsme zašli za pár zatáček, neváhali jsme a po neskutečně drolivé prudké stráni jsme slezli k modravé hladině a zanedlouho jsme si již užívali osvěžující koupele. Ovšem dostat se z vody ven, a pak s batohem na zádech zpět nahoru na silnici nebylo nejjednodušší. Po koupeli jsme nějak zlenivěli a tak jsme se rozhodli, že se rozdělíme na tři skupiny a pokusíme se něco stopnout. Trochu jsme si od sebe nechali odstup, a pak jsme plni naděje mávali na každé auto, a že jich tam neprojíždělo málo. Samí turisti v Daciích (nebo Bavorácích). Nezastavil samozřejmě nikdo, a tak jsme se asi po hodině cesty (stále podél jezera s nesčetným množstvím zátočinek, které jsme pořád obcházeli) opět setkali. Všude po okolí byly campy kde si lebedili lidé mezi hromadami odpadků a taky tam několik uhlířů pálilo dřevěné uhlí; zrovna rozebírali milíř. Doptali jsme se na pramen s pitnou vodou a pak jsme se schovali do stínu u cesty před nelítostným slunečním žárem a cpali jsme si nácky (a taky trochu četli). Zanedlouho potom, co jsme opět vyrazili na svou pouť se údolí začalo rozevírat, bylo patrné, že se blížíme k závěru přehrady. Všude byly spousty odporných chatiček, něco jako Živohošť. Pochopili jsme, kam jezdily celý den ty míchačky. Vysypávaly do děr v prašné silnici beton, který byl charakteristický především tím, že do něj asi zapomněli dát cement. Netrvalo dlouho, a cesta již opustila přehradní nádrž a postupovala dále úzkým údolím proti proudu dravé bystřiny. Chatky skončily a o pár kilometrů dále jsme našli loučku, na které nikdo zrovna netábořil. Asi půl hodiny jsme uklízeli odpadky, abysme si mohli postavit stany. K večeři jsme si udělali rumunská kolínka s rumunským protlakem.

A Doisprezecea Ziua

Ráno jsme uvařili výtečnou kukuřičku s brusinkovým a jablkovým kompotem. Pak Tatouch zavazoval Martinovi puchýře a tak nějak jsme se vůbec neměli k odchodu. O kousek dál se údolí ještě více zůžilo a říčka zde několik metrů padala svisle dolů - dorazili jsme k vodopádu Ladolina. O něco později jsme viděli ještě jednu zajímavost - hluboké koryto řeky pod cestou se nahoře téměř uzavřelo a voda proudila v úzké štěrbině, kde tvořila takovou bublinkovou koupel. asi pět kilometrů od vodopádu jsme se zastavili na oběd (a taky jsme četli). Někdo tam našel takový zajímavý předmět, asi 80cm dlouhou ocelovou tyč s koulí na konci a s kovovým kolečkem (na kloubu) na druhém. Tak po dvou kilometrech silnice odbočila do menšího údolí a po chvíli si Kule potřeboval odskočit a mě se povedlo mu ten prapodivný předmět, který jsem pro případ potřeby vzal s sebou nepozorovaně navázat na batoh a důkladně zakrýt. Po dvou kilometrech jsme konečně s jednodenním zpožděním dorazili do Stîna de Vale. V takové boudičce u cesty, kde vyhrávali na plný kule rumunské hity jsme dokoupili jeden pytlik kolínek , a pak si tam někteří koupili za fazole sušenky. Kule bohužel tu tyč objevil, a tak jsme jí tam nechali stát. Mimo kiosku tam bylo ještě pár hotelů, a pěknej svinčik. Radši jsme honem hodili bágly na záda a utekli do lesa. Nejdřív jsme se snažili jít po nějaké značce, ale moc se nám to nedařilo. Vystoupali jsme na konec mírné sjezdovky s vlekem a o něco později jsme značku definitivně ztratili. Pak jsme došli na vrstevnicovou cestu, po které jsme obešli pár hřebínků a poté jsme se vydali nahoru do stráně po čerstvě vyježděné cestě, kudy stahovali dřevo. Trochu jsem se bál, že cesta za chvíli skončí. Po nějaké době jel proti nám traktor a pak už jsme vylezli ven z přítmí lesa na prosluněnou louku. Sedli jsme si pod strom a dali jsme si M.L.S., o kousek dál byla salaš a odtud se na nás přišla podívat kočka a potom stará babča. Zeptali jsme se, jestli cesta, co se klikatila před námi vede na Poienii a ona povídala, že tamtudy to nejde a poslala nás úplně na druhou stranu. Naštěstí jsme ji neposlechli a vydali se po té cestě, co se klikatila před námi. O kus dál jsme Potkali párek oslů a pak jsme stoupali kamenitou cestou po malebných loukách s roztroušenými smrčky. Před sebou jsme nějakou dobu slyšeli rachot traktoru, který zničeho nic ustal. Za chvíli jsme k traktoru přišli, ležel pod ním člověk a spravoval utržené táhlo řízení, které vede k přední nápravě. Roztroušené smrčky postupně zhoustly v les, který jsme však zanedlouho prošli a stanuli jsme znovu na louce. Po chvíli jsme došli na vf. Poienii (1625m), kopec na hřebeni masivu Vlădeasa. Tam jsme si u rozcestníku dali další M.L.S. (zjistili jsme totiž, že máme ještě asi tak 5Tg čokolády na člověka/den). Projel kolem nás opravený traktor a pak jsme vyrazili dál. Cesta nyní vedla jižním úbočím, mezi jalovci a smrčky a skýtala nám krásné pohledy na bílé stěny soutěsek v krasové oblasti pod námi. Vedlo tudy asi deset různých turistických značek a tak bylo plno balvanů na cestě pomalováno neuspořádanými pestrobarevnými trojúhelníky, pruhy, kříži a kolečky. Většinou se na kámen značky nevešly všechny, a tak byly kameny pokresleny ve všemožných obměnách. Sešli jsme ještě do jednoho sedla a pak jsme již vystoupali na obrovské náhorní pláně, typické pro Vlădeasu, do výšky kolem 1650m. Asi o čtyry kilometry dále jsme dorazili na památné místo, na mapě označené jako ŞauaCumpănăteul, kde jsme již byli o dva roky dříve, a stejně jako tehdá jsme se začali spouštět po kamenité cestě dolů s hřebene. Asi po kilometru jsme odbočili z cesty, seběhli k lesu a pak jsme chvíli hledali suché místo na stan, což se ukázalo, jako zbytečné, protože tam všude byla bažina. S mírnými obtížemi jsme sehnali nějaké dřevo na topení, Vitana za nás uvařila rejži s omáčkou, no...dál už to snad znáte.

A Treisprezecea Ziua

S Kulem jsem se domluvil, že ráno zaběhneme do cca 10km vzdálené jeskyně Onceasa pro nějaké medvědí kosti, kterých se tam povalují hromady. Minule (tj. o dva roky dříve, kdy jsme jeskyni objevili)jsme si jich moc nevzali, protože jsme nevěděli jistě, že jsou medvědí a ještě k tomu cca 20.000 let staré (řekli nám to potom v Praze na Přírodovědecké Fakultě). V pět hodin zazvonil budík. Venku dokonale zářil měsíc, zrovna byl úplněk. Zanedlouho jsme vyrazili na cestu. Vystoupali jsme na hřeben a rychlým tempem jsme pokračovali přes pláně směrem k Piatra Tâlharului, takové skále na hřebeni. Jak přibývalo hodin, obzor před námi byl stále světlejší a za námi zapadal měsíc. Byla pěná zima a pod botami křupala jinovatka. Na chvíli jsme zastavili a přitom jsme si podávali zmrzlýma rukama čaj. Otevřená flaška nám upadla, rovnou Kulemu do otevřeného batohu. U Piatra Tâlharului jsme byli těsně po východu slunce, který jsme prošvihli, zrovna jsme obcházeli kopec. Vyplašili jsme veliké stádo koní, a potom jednoho Moraváka z Telče, který tábořil se svým kumpánem pod skálou a zrovna se dokochal východem slunce. Řekl, že půjde s námi, ať chvíli počkáme. Pak jsme se společně vydali dolů po pastvinách, museli jsme sejít několik set výškových metrů do údolí. Začínal jsem být nervózní. Slíbili jsme, že se vrátíme na desátou. Již bylo po půl sedmé, a ještě zdaleka jsme nebyli u cíle. Dole v údolí byla na všem několikacentimetrová vrstva jinovatky, krajina vypadala jako zasněžená. Prošli jsme okolo malé salaše se stády býků a koní a došli jsme na louku, kde jsme kdysi dvě noci tábořili. Zkontroloval jsem smrček, pod nímž Krup tenkrát ukryl másla, které byl líný balit do batohu schovaného v lese. Od té doby jsme je nespatřili, radši jsem se však ujistil, jesti tam ještě neleží, nebo jestli ten bača, co je ukrad alespoň nevrátil prázdnou krabici. Pak jsme překvapivě snadno a bez bloudění našli cestu lesem k jeskyni. Nedočkavě jsme vlezli dovnitř, slezli mezi balvany do obrovského dómu a začali se rýpat v zemi. Kostí je tam opravdu neuvěřitelné množství. Myslím, že jsme tam strávili bezmála hodinu. Vybrali jsme dvě lebky, tašku obratlů, několik dlouhých kostí, tesáků i celých čelistí a bůhví, co ještě. Naplnili jsme prázdnou Gemmu a opět jsme se vyšplhali na oslňující denní světlo. Do stráně se vchodem již svítilo slunce a jinovatka byla tatam. Vydali jsme se na zpáteční cestu. Když jsme vyšli z lesa, bylo již opět léto (namísto ledna). Začali jsme stoupat zpátky ke skále, Kule se vykecával s tim Moravákem a strašně se loudal. Když jsme konečně došli nahoru, bylo za pět minut deset. Hošan, co byl s náma, dostal hrozně vynadáno (Vůbec se tomu nedivim, řekl prý, že si jen na chvilku někam odběhne). V duchu jsem si představil, jak dostanem vynadáno my. Kule utrpěl jakési nedůstojné poranění, a nemohl jít příliš rychle. Nechal jsem mu tedy batoh s kostma a běžel jsem napřed. Slunce začalo nepříjemně pražit, musel jsem si omotat triko okolo hlavy, abych nedostal úpal. Určitě jsem překonal rychlostní rekord na trase Piatra Tâlharului - Şaua Cumpanănăteul, protože ještě asi nikoho nenapadlo tam běžet. Okolo půl jedenácté jsem, sžírán výčitkami, sbíhal ze stráně k tábořišti, když jsem ale přišel blíž, docela jsem se uklidnil. Na louce stál ještě jeden nezbouraný stan. Pravda, Chán a Tatouch seděli na sbaleném batohu, o zbytku výpravy se to ovšem říci nedalo. Chtěl jsem je poslat napřed, s tím že se sejdeme u Cetăţile Rădesei (Jeskyně, kam jsme měli namířeno), ovšem nebylo to tak akutní, jak jsem původně předpokládal. Kule přišel asi o třičtvrtě hodiny později. Chvíli na to se ostatní vydali na cestu. Zanedlouho jsme je následovali. Asi po dvou kilometrech chůze lesem po drum traktorului jsme odbočili k jeskyni a zamířili k již tradičnímu mlází na shovávání batohů. Tam jsme spatřili trucujícího Cuka. Ostatní mu prý utekli a on chudák neví, kam. Vzhledem k tomu, že tam byla jediná cesta, a z jedné strany jsme přišli, muselo být opravdu těžké vydedukovat, kterým směrem to vede dále k jeskyni. Za chviličku se před námi již objevil velký portál, začátek průchozího tunelu, který si tu vykutal potok. Sem tam uvnitř náhle padá vodopádek, vytékající z plazivky u stropu, nebo najednou máte nad sebou díru, kterou je vidět nebe. Velmi romantický zážitek. Když jsme se dosyta vynadívali a prošli všichni na konec a zpátky (cca300m), nezbývalo nám, než vylézt ven, najít zamaskované batohy a pokračovat v cestě. Došli jsme zpátky na velkou cestu a dále pokračovali směr Cabana Padiş. Za chvilku jsme minuli salaš, kde jsme minule koupili caş, o kousek dál jsme potkali typické stádo dobytka podobného buvolům, které se s rozkoší čvachtalo v bahnitých loužích. Nikde jinde jsem ještě podobné krávy neviděl. asi po čtyřech až pěti kilometrech jsem dorazili k Cabaně, je to takový hnusný barák obklopený smeťáky (ve kterých se pasou krávy) a odpornými chatičkami, natřenými veselými barvami (každý jinou). Stála tam česká karosa. Zeptali jsme se jentak mimochodem, jestli náhodou nejedou zítra, nebo pozítří domu a nemají pár volných míst. A pak jsme odtamtud radši rychle odešli, protože je to tam fakt nechutný. Po dalších asi třech kilometrech jsme dorazili na Poiana Ponor, Krásné louky, kde se bystřina Galbena náhle rozlévá, tvoří spletité meandry a pak znenadání mizí do země pod malou skalkou na kraji lesa. Posledně jsme na tomto místě tábořili. Dali jsme si oběd a pak jsme pokračovali k Cetăţile Ponorului, ponorným hradům. To jsou asi tři obrovské propasti (cca 100-120 metrů hluboké, z jejihž dna se dá slézt do podzemního tunelu, kterým teče již zmíněná Galbena poté co se na Poiana Ponor vsákne do země. Opět jsme zamaskovali batohy a po kovových schůdkách jsme se začali spouštět k údajně nejvyššímu jeskynnímu portálu v Evropě, který má měřit 70 metrů. Zdá se mě to sice trochu přehnané, nicméně velký je, to se musí uznat. Pak jsme do něj ale nevlezli, alóbrž jsme přešli do vedlejší propasti a vlezli ke Galbeně tamtudy. Majestátním tunelem jsme začali postupovat (po kamenech) proti proudu řeky, s tím, že vylezeme tím nejvyšším východem zasejc ven. Tak po třech stech metrů jsme již viděli východ před sebou. Kule vyndal stativ a začal si průhled portálem fotit. Počkal jsem tam s ním a pak jsem si řekl, že to taky zkusim vyfotit, když už tam ten stativ stojí. Nastavil jsem čas B, zmačkl jsem spoušť, závěrka se otevřela, pak jsem spoušť postil a závěrka...zůstala už navždy otevřená! Potěšen touto událostí, vydal jsem se na další cestu, ale co to? Díra, kterou jsme považovali za východ bylo jen mohutné skalní okno asi dvacet metrů nade dnem jeskyně. A tak jsme museli dotápat dalších cca 200 metrů dále chodbou až k opravdovému výlezu, ani jeden jsme totiž neměli baterku. Přelézání kluzkých balvanů v naprosté tmě, nad hučící vodou byl zážitek, na který asi jentak nezpomeneme.Trvalo nám to pěknou dobu, a když jsme konečně vyšli ven a vydrápali se z propasti, ostatní již velmi netrpělivě čekali. Měli jsme totiž dost naspěch. Bylo již po šesté hodině a my jsme museli ujít ještě pěkný kus. Asi půl kilometru jsme se drápali do kopce. Na jeho vrcholu je obrovitánský závrt, měřením doby volného pádu těles vhozených do jeho útrob jsme došli k závěru, že je alespoň 40 metrů hluboký. Na jeho dno totiž vůbec nelze dohlédnout, protože není možné přiblížit se dostatečně blízko k jeho okraji. Pak jsme již začali prudce klesat. Abysme se dostali na tábořiště s vodou, museli jsme sejít asi pět set výškových metrů do údolí, v němž Galbena teče již zase jako normální, spořádaná a slušně vychovaná řeka po povrchu. Udělali jsme několik pokusů najít pramen, ale zcela bez úspěchu, vápence jsou opravdu zrádné. Záhy se již setmělo a začínalo nám dělat problémy uržet se na správné cestě. Najednou jsme zaslechli z hlubin lesa volání o pomoc. Já a Tatouch jsme se tedy vydali oním směrem a za chvíli jsme se setkali s mírně osnobeným chlapíčkem, který jentak pobíhal po lese plném skal a závrtů. Lámanou angličtinou nám začal vysvětlovat, že se jako ztratil, a že tudíž neví kde je a tak podobně a pak Tatouch houknul na ostatní, že je vše v pořádku a on, teda ten chlapíček, se udiveně zeptal 'Do you speak czech?'. Pro samé čechy není v současné době v Padişi kam plivnout. Mohlo nás to napadnou hned, no. Vysvětlil nám, že táboří u nějakého seníku, a že šel pro dřevo, či co a ztratil se a teď tady už několik hodin pobíhá a vůbec neví, kde je. Z jeho popisu jsme došli k závěru, še u toho samého seníku jsme posledně spali. Měli jsme do oněch míst taky namířeno, a tak šel s námi. Po nějaké době jsme uviděli pod sebou světlo ohně a když jsme k němu došli, zjistili jsme že tam táboří na louce banda asi dvaceti (osnobených) českých cyklistů. Chlapíček povídal, že už ví, kde je, že teď už trefí a opustil nás. Požádali jsme cyklisty, jestli bychom tam nemohli taky spát, byla to docela pěkná louka. Pak jsme si postavili stany a začali jsme vařit kolínka. Až na Kuleho, ten se tvářil, že je mu hrozně zle. Nutno podotknout, že měl ten den v nohách už bezmála čtyřicet kilometrů. Cestou od Onceasy prý dostal úpal. Večeři jsme dodělali někdy po půlnoci. Tento den byl vskutku nabitý (nebo nabytý??).

A Patrusprezecea Ziua

Ráno se nikomu nechtělo vstávat, to dá rozum. Velocipedisté nás požádali, zdali bychom jim nepohlídali kola, že se zajdou podívat na soutězku Galbeny (kde řeka naposledy vytéká z podzemí). Nejdřív jsme se strachovali, abysme nemuseli čekat a odkládat kvůli nim odchod, ale to se ukázalo, jako zcela neopodstatněné. Samozřejmě přišli dřív, než jsme se vůbec vypravili. Kulemu bylo stále špatně. Vyrazili jsme asi v poledne. Další den ráno nám již odjížděl vlak. Rozhodovali jsme se, jestli půjdeme delší a jednodušší cestou, údolím podle Galbeny, nebo přelezeme kopec a pak si ještě prohlédneme údolí Sighiştelu, soutězku ve které je údajně cca 200 jeskyní. Zvolili jsme druhou variantu. Sešli jsme do údolí a kus jsme s ním šli. Cestou nás předjížděli cyklisté na svých chrom-molybdenových ořích. Pak jsme začali stoupat po červené značce na protější kopec. Čekalo nás převýšení zhruba 600-700 metrů, výstup zpět do nadmořské výšky kolem 1300m. Bylo hrozné vedro, naštěstí jsme celou cestu šli lesem. Zprvu jsme šli po široké cestě vinoucí se okolo kopce a mezi chůzí jsme pojídali ostružiny, kterých tam nebylo zrovna málo. Pak jsme potkali tesaříka alpského (to je brouk), následně jsme zjistili, že jsme sešli ze značky a zanedlouho cesta, po které jsme se ubírali skončilla. Pak následoval opět výstup volným terénem, než jsme na značku znova narazili. Po čtyřech hodinách jsme konečně došli na hřeben (tj. asi v 16:00). Tam jsme si dali opožděný oběd. O kousek dál byl přírodní útvar zvaný Groapa Ruginoasă, něco jako ukousnutý kus kopce. Jinak to vypadá trochu, jako Kamenolom Zbraslav. Po obědě vyrazil jako první Kule, následován většinou výpravy, která ho však záhy ztratila z dohledu a místo aby počkala, šla svou cestou, což vedlo k celkem bezvýchodné situaci. Zdálo se, že se s Kulem nemáme už nikdy šanci setkat, protože jsme ani pořádně nevěděli kde k jeho ztrátě došlo. Zrovna jsme šli takovou úzkou pěšinou v lese, když proti nám najednou vyběhlo veliké stádo koní. Sedli jsme si vedle cesty a čekali jsme, až koně přejdou. Hrozně se nás lekali, pročež skákali ze stráně a dělali různé jiné skopičiny. Hnalo je několik bačů, kteří nám poradili cestu. Vydali jsme se nazpátek, a když jsme vyšli z lesa, náhodou jsme potkali Kuleho. Bačové povídali, že můžem jít s nimi, a tak jsme se přidali ke stádu a společně s ním jsme se hnali neznámým směrem. Jen těžko jsme jim stačili. Byl to ale skutečně romantický zážitek. Ani už nevím, jak to trvalo dlouho, stále jsme uháněli bez zastávky kupředu. Pak jsme přišli na krásné pokosené stráně, nasvícené pozdním odpoledním sluncem, s kupami sena, kolem kterých byly upletené ploty z proutí, aby je dobytek neožíral. Bačové odehnali své koně někam pryč a zůstal s námi jen jediný (bača, ne kůň). Sedli jsme si do trávy. Bača ukázal na louky okolo nás a pravil 'tohle je moje zahrada'. Pak si vzal kus papíru a začal nám kresli nějaká schémátka. Ať prý jdeme do jakési krápníkové jeskyně o údolí dál, která sluje Peştera Urşilor. Mají tam elektrické osvětlení a pak nám odtamtud jede autobus do Oradey. To nás ale příliš nenadchlo. Měli jsme namířeno do města Dr. Petru Grosa (to byl nějaký komunistický funkcionář, dnes se již město takto nejmenuje, ovšem nové jsméno jsme v mapě neměli). Bylo to sice ještě asi 15km. ovšem pořád nám to přišlo jistější, než cesta autobusem. Pak nás Bača odvedl do údolí pod námi, přímo ke vchodu do krápníkové jeskyně Magura, nejslavnější jeskyně v Sighiştelu. Cestou jsme v trávě objevili cosi zcela fascinujícího: Kudlanku nábožnou. U jeskyně se s námi Bača rozloučil a odešel. Když jsme začali hledat baterky, Cuk se nevěřícně zeptal, jestli fakt chceme zase lízt dovnitř. Pak jsme se vydali do temných hlubin a Cuk zůstal u vchodu a trucoval. Když se chodba rozevřela a stanuli jsme v prvním dómu, zcela jsme užasli. Krápníky tam byly uplně všude, některé třeba jen několik centimetrů v průměru, zato vysoké od podlahy až ke stropu, jiné široké i několik metrů, krápníky, které vypadaly, jako zkamenělé postavy, celá krápníková města... Pak jsme začali zkoumat postraní chodby a další veliké dómy, proplétali jsme se mezi krápníky a nestačili jsme se divit. Jednou jsem prolezl uzoučkou plazivkou a stanul jsem vedle ocelového kříže, postaveného na pámátku speleologa, který zde zahynul. Chán chvíli před tím také málem zahynul, když se praštil do hlavy o krápník. ( Má-li teď nezasvěcený čtenář pocit jak nebezpečné bylo putovat jeskyní, tak ho musím zklamat, nebylo to o nic nebezpečnější, než procházka v Koněpruských jeskyních. Onen speleolog asi nezahynul na místě kde je kříž - pozn. Kule) Neměli jsme času nazbyt a tak jsme asi po půl až třičtvrtě hodině museli jít. Bača říkal, že prohllídka je tak na dvě hodiny, ale určitě by se tam dalo strávit i mnohem více času. Až někdy pojedete do Rumunska, stavte se v Maguře! Pak jsme se vydali dál, po proudu potoka úzkou soutězkou. Co chvíli byl v jedné ze stěn vchod do další jeskyně. V tomto údolí by se dal strávit třeba měsíc. Pomalu se začínalo šeřit. Pak se údolí rozevřelo a podle potoka tábořila spousta halekajích Rumunů. Za chvíli jsme přišli do vesnice Sighiştel. Z jednoho domu těsně před námi vyšlo asi pět lepých děv, takových chodících parfumerií. Pak vesnice skončila a vyšli jsme mezi pole, lepé děvy však šly stále před námi. Přišlo nám to podezřelé, a tak jsme se zeptali, kam mají namířeno. Vysvětlily nám, že jdou do vedlejší vesnice (asi 2 km), odkud jede autobus do Petru Groza (Asi jely na dydžinu). Po chvíli čekání autobus opravdu přijel, byl hrozně narvaný a podle toho, jak jsme jeli dlouho usuzuji, že nám zachránil život. (U vesnice Sighiştel jsme podlehli klamným představám, že už to máme kousek a napadaly nás i takové věci, jako, že tam přespíme a ráno doběhneme na vlak (který jel někdy po šesté)). Od místa, kde autobus skončil svou pouť nám někdo ukázal cestu k nádraží. Bylo hned za rohem. Byli jsme mile překvapeni, když jsme zjistili, že hned za nádražím je řeka, přes řeku most a za mostem nic, než kukuřičné pole. To zahnalo naše obavy, že budeme muset spátv čekárně. V Kukuřici jsme si postavili stany, někteří ze sebe ještě smyli pot v řece. A pak jsme se jali spát. Ale pozor! to není konec. Měli jsme postavenou jen vnější plachtu stanu a neskutečným způsobem nás začali žrát komáři. V zapnutém spacáku se vůbec nedalo být, protože bylo hrozné vedro. Za tohoto stavu se skutečně nedalo zamhouřit oka. Usilovně jsme přemýšleli, co s tím uděláme, stavět celý stan znovu se nám nechtělo. Nakonec jsme po zemi rozložili vnitřní část stanu a vlezli jsme si do ní. Pak už zbývalo jen vybít komáry, co byli uvnitř. V druhém stanu měli obdobné problémy, přestože měli stan postavený celý. Cuk byl totiž v noci líný hledat jezdce a tak zip od mosquitiéry roztrhl. O něco později byl však donucen vše opravit.

A Cincisprezecea Ziua

Ráno jsme bez problémů odešli zpět na nádraží a stihli vlak. Ve vlaku pojídáme nakradenou kukuřici a pemikam, před polednem přijíždíme do Oradey, kde máme několik hodin času. Jak jsem již zmínil dříve, přebývalo nám značné množství peněz, které jsme museli za něco utratit. A tak jsme vyrazili do města, přičemž jsme vlezli uplně do každého krámku a vždy jsme koupili něco dobrého. Tak jsme postupně došli až do centra, které je docela hezky opravené a překvapivě čisté (řekl bych, že čistší, než řada našich měst). Odkudsi byl slyšet nějaký trumpetista hrající skladbu, jejíž část je použita, jako znělka na rumunských nádražích (v C-dur GDFEDCGAGE). Když už jsme ochutnali uplně vše, co bylo k mání, a byli jsme náležitě přejedeni, vydali jsme se zpět na nádraží, odkud jsme pak podnikali další výpravy se stále klesající účastí. Nakonec zbyl jen Kule, který vždy obděhl, za chvíli se vrátil s dvěma narvanými taškami jídla a se zoufalým zvoláním 'to je hrozný, to se nedá utratit' znova zmizel ve dveřích. Asi deset minut před odjezdem vlaku vítězoslavně přiběhl naposledy a prohlásil 'povedlo se!'. Nakoupil hlavně různé sýry, každý si jich přivezl domů alespoň 5kg, někteří o dost víc. Pak jsme nastoupili do vlaku, který nás měl dovézt až do Budapeště. Za chvíli jsme přejeli hranice, načež nastaly problémy s maďarským průvodčím. (Aby jsme ušetřili, nekupujeme si totiž většinou mezinárodní lístek na celou trasu, ale až k hranicím normální vnitrostátní jízdenky). Průvodčí nám nechtěl prodat lístky přes hranice, poté jsme se však dohodli, zaplatili jsme mu, ale žádné lístky nám nedal. Spokojen s výší úplatku, který jsme mu tímto poskytli, odešel a dal pokoj. Zanedlouho vlak zastavil a několik hodin kvůli nějaké poruše stál v jedné stanici. Začalo nám hrozit, že nestihneme Panonku, a tak jsme byli velmi nervózní. Když se vlak rozjel, Kule s Tatouchem odešli vlakem hledat průvodčí, aby jim pomohla s hledáním jiného spojení, ale ta je nějak oběhla a chtěla po mě lístky, které u sebe měli Kule s Tatouchem. Nebyl jsem jí schopen vzniklou situaci nějak vysvětlit, protože uměla jen italsky a rusky. nakonec jsem našel někoho, kdo mluvil anglicky a vše dobře dopadlo. Panonie byla naštěstí také zpožděná a tak jsme na ni přestoupili v Szobu (v Budapešti stavěla na jiném nádraží a tak bysme přestoupit nestihli). Pak jsme ještě měli problémy před slovenskými hranicemi, protože jsme na úseku mezi Szobem a Peští neměli rychlíkový příplatek. Průvodčímu jsme však vysvětlili, že za to můžou sami a pak už se nic zvláštního nestalo.

A Şaisprezecea Ziua

Po šesté hodině ranní jsme přijeli s ani ne hodinovým zpožděním zpět do matičky Prahy.

A to je asi vše. Ještě pro jistotu zopakuji, kdo tam všechno byl: Chán, Cuk, Kule, Já, Martin, Tatouch a Vláďa (řazeno abecedně).

Tento zápis se vám asi (právem) zdá příliš popisný a nudný. Je určen především těm, co na puťáku byli, a budou si to chtít někdy časem připomenout. Proto si myslím, že nevadí ani poněkud opožděné vydání. Názvy kapitol jsou zvoleny tak, aby text vypadl více autentický, také si s jejich pomocí můžete prosvištět rumunské řadové číslovky.

Sepsal Maďal

Zpět