ŠUP 16

Puťák 1999 - Rumunsko

pozn.: Chcete-li si přečíst i Maďalův zápis z téže akce (vyšel ve speciálním ŠUPu SIII), klikněte sem

12.8.

Scházíme se v klubovně se svými batůžky. Tatouch nám podává stručný briefing o průběhu naší cesty a jak to bude s jídlem. Odcházíme do Delvity, kde si rozdělujeme co kdo přinese. Zdá se nám poměrně zábavné představovat si,co si o nás normální lidé pomyslí, když nosíme chleby po pěti atd... Vracíme se do klubovny, kde nám chvíli trvá než rozdělíme jídlo.Večer se domů vracíme za tmy.

13.8.

V 11:00 se scházíme se sbalenými batohy na strašnickém nádraží. Maďal ještě odbíhá koupit česnek. Po chvíli už přijíždí autobus a mi se loučíme s domovem a svými nejbližšími(béé, to je doják). A hurá s Kudrnou do Brna a ještě dál...V autobuse se bavíme čtením Chánovy knížky ftipů, žraním nebo hraním japonského typu "kámen-nůžky-papír", což nás naučil Maďal. Autobus ještě staví v Brně pro další pasažéry, a tak máme asi hoďku na flákání. Tatouch bezúspěšně snaží vyměnit nějaké peníze. (potřebujeme forinty) Po procházce městem se vracíme zpět a o něco plnějším autobusem jedem dál. Pak už se nic zvláštního neděje. Často za našimi "bossy" docházejí různí lidé za účelem rady.

14.8.

V noci nás budí celníci a to jenom qůli pasům, pche! To už vjíždíme do Rumunska. Ráno nás autobus po chvíli jízdy vyklopí v městě, jehož jméno už si nepamatuju. Tam odcházíme na nádraží, kde čekáme asi 4 hodiny. Dáváme si oběd. Procházejí kolem nás žebráci různého typu. Jedeme nacpaným vlakem, kde nás obtěžují všemožní prodavači. Jednou přestupujeme. Vystupujem v městečku Telciu (vyslovuj "telčiju"). Odkuď pokračujeme pěšourem. Cuka pobolívá koleno. Cestou nás míjí různé povozy. Kočímu jednoho z nich se Cuka se zavázeným kolenem zřejmě zželelo a tak mu nabíd´, že ho sveze. Cuk zavolá na ostatní, a tak jsem se svezli. Nakonec se nám to nevyplatilo, protože ten chlap pořád někde zastavoval, kecal a sliboval hory doly (dokonce nám jeden jeho družný kamarád, kterého svezl, nabízel samohonku).Tak jsme tedy vystoupili a dál opět pokračovali pěšmo. Malinko stoupáme a k večeru jsme si dali přestávku a rádci šli hledat tábořiště. K tomu jsem se museli dostat přes krpál o asi 75 stupních. Někteří se odcházjí mýt a pro vodu, zatímco ostatní se starají o oheň a o večeři (knedlíky se špekem a cibulí) a potom naopak.

15.8.

Ráno snídáme jáhly. Ještě vaříme čaj navíc a jinak se zdržujeme, a tak odcházíme pozdě asi v jednu. Scházíme dolů a pokračujeme dál vesnicí. Po cestě jde i nějaký průvod. Zastavujeme se ve starém vodním mlýně. Jeho majitel je z nás celý "vyplesklý"a ukazuje nás kamarádům. Kule, Maďal a Chán si dělají nějaké fotky a pak jdeme dál. Po cestě jsme směrováni na různé peštery (jeskyně). Když už si myslíme, že jsme u ní, tak tam samozřejmě žádná není a my obědváme chleba s... Potom pokračujeme dál do kopce. Nic zvláštního se neděje. Opět je už poměrně pozdě a my pokukujeme po nějakém tábořisku. Nakonec se Kule, Tatouch, Maďal, Cuk a Martin vydávají napřed. Kus před námi se rozproztíralo sedýlko a tak jsme se na něm shodli došli si pro batohy a pokračovali v cestě. V sedýlku se jde opět pro vodu a opět s kopce. K večeři jsou fazole, které na nás nechaly určité (ehm...) následky. 

16.8.

Maďal vaří k snídani poridge.Vycházíme znatelně dřív.Jdem dolů s toho šílenýho krpálu, co se šlo ráno pro vodu. Cesta probíhá celkem normálně. Oběd si dáváme na "takovym normánim" plácku u cesty asi o třičtvrtě na dvě. Kule s Maďalem se při té příležitosti koupou. Když jdeme dál, začíná po chvíli pršet. Schováváme se v takových polorozbořených prkenných chatkách a vytahujeme pláštěnky, ale to už samozřejmě pršet přestává. Potom jsem nuceni se vydrásat do krpálu, ale odměnou nám (hlavně nováčkům) je docela pěkný výhled, protože jsme konečně na hřebeni.Vodu tentokrát bereme ve studánce. K večeři je sejráno s majolkou.V noci s naším stanem poměrně slušně mává vítr. (Cuk k ránu slyší zloděje. Všechny proto probudí hlasitými výkřiky: Zloděj!!! Ukazuje se, že tím "zlodějem" je smrková větev, která se v divokém větru otírá o náš stan. Pozn. KTH) 

17.8.

Ráno je k snídani krupička. Když balíme procházejí kolem bačové se svými stády. Drásáme se asi 400 výškových metrů na hřeben. Je poměrně zima a fouká. Při našem výstupu můžeme pozorovat stádečko koní, které si naši paparazziové (Chán, Kule a Maďal) fotí. Nahoře,v závětří čekáme na Maďala, Kuleho a Martina. Potom scházíme z hřebenu zase dolů. Chvilku jdeme po cestě a u lesíka si dáváme oběd - pemikam. Potom se celkem nic zvláštního neděje, občas projdeme kolem nějakého toho stáda krav nebo ovcí. Na jedné planině jsme si dali přestávku a začali se dohadovat o tábořišti. Jsou různé návrhy, ale nakonec se rozhodujeme pro ten Kulecí. Chvilku hledáme vhodné místo. Stany stavíme v lesíku v karu. Jíme rýži se svíčkovou omáčkou a jdeme spát.

18.8.

Posnídali jsme jáhlovou kaši. Při snídani kolem nás proběhlo stádo s bači a ovčáky. Jeden z těchto psů u nás chvilku zůstal a tak jsme ho bohužel museli vyhnat. Po chvíli cesty to kolem nás prosmažili 2 jezdci na koních a chvilku kolem nás kroužili, aby se předvedli. Potom jdeme dlouho po takové cestě, občas pěkně rozbahněné. Na oběd zastavujeme na místě, s výhledem na Pietrosul (čti "Pietrošul"), 4. největší horu v Rumunsku (2309m). Sejdeme malinko dolů, stavíme stany a potom losujeme, kdo zůstane dole. Nejdřív tahá Cuk, pak Chán... Napětí se stupňuje! Až zůstává Kule a Maďal. A hádejte kdo prohál? Kule, cha cha cha! Bereme si s sebou čokoládu a vyrážíme. Asi tak v půli této namáhavé cesty pozorujeme Kulecího dalekohledem a potom na něj děláme semaforovou abecedou "ahoj". Na vrcholu se rozhlídneme po okolí a sníme oříškovou čokoládu Figaro. Pak jdeme tou samou cestou dolů. Dole na nás Kule netrpělivě čeká. Zalézáme do stanů a pěkně ve spacáčku vaříme na vařiči bramborovou kaši se slaninou. Zííív,chrr... 

19.8.

Tatouch uklohnil poridge s čokoládou. Balíme a vyrážíme. Teď už si průběh cesty téměř nepamatuju. Jenom matně.Vím, že Kule tam nějak fotil koně a taky prudil s houbama. Jenom vím, že když jsme se rozhodli utábořit, tak jsme měli žízeň, protože už nebyl čaj a taky jsme uvažovali o Cascadě Cailor (Kaskáda Kajlor-vodopád). Jenže bylo pozdě a vůbec. Topíme jalovcem a na ohni z něj vaříme výborný borůvkový knedlíky!!!!! 

20.8.

K snídani je Kulem decentně přismahlá krupička, která chutná, jako rozpečený rohlíky.Sbalíme stany a batohy si schováváme do kleče. Když ale vidíme zvyšující se koncentraci cikánských borůvkářů, tak se radši dělíme na 2 skupiny, z nichž jedna samozřejmě zůstává. Když se ta 1. vrátila, tak jsme si dali oběd. Potom vychází ta skupina ve které jdu já ( ... a Chán,Tatouch a Vláďa).U samotného vodopádu tam sice chvíli vadí skupina turistů ve focení, ale pak když zmiznou, tak jsme se ještě sqěle vykoupali. Při zpáteční cestě jsme si dali tatranky... ...K večeři je čočka. 

21.8.

Snídáme krupičku. Ráno procházíme borůvkovým polem nahoru. Jéé a teď už si to zase nepamatuju...Akorát, že ta cesta byla dost, dost dobrodružné (lezení přes strmé skály a tak...), a že k obědu byl pemikam. Potom než jsme sešli k místu našeho budoucího tábořiště (kde už, mimochodem, několik lidí bylo) jsme si pokecali s párkem Čechů.Ve stanech si děláme studenou večeři-chleba s rybičkama.

22.8.

Ráno je na vařiči k snídani poridge. Někteří (Kule, Maďal a Cuk) se jdou vykoupat do velkého plesa.Ta dnešní cesta bude dost dlouhá. Po cestě vídáme borůvkáře i rozličná stáda. Po cestě se nic zvláštního nedělo. Poměrně pozdě zakotvujeme. Večeříme čočku.

23.8.

Na raňajky si vaříme krupičku. Nejdřív vycházíme nahoru, potom jdeme chvíli po hřebeni a sbíráme (nejdřív do pusy, pak do flašky) brusinky. Potom se drásáme klečí někam dolů. Po chvíli rozvažování volíme docela prudký sestup z kopce. Asi tak v jeho půlce si dáváme oběd (pemikam). Potom jdeme lesem někam dolů, potom na cestu a podél potoka. U takové lávky si dáváme tatranky a studujeme mapy. Potom jdeme zase nahoru.V průběhu výstupu Chána rozbolí noha a my mu bereme některé vjeci. No a tady nahoře nás potkala poměrně nepříjemná příhoda se psy. I když jste vyzbrojeni holemi, tak ale když se oddělíte od skupinky a jsou na vás 4, tak je to docela záhul. Potom se zase delší dobu nic neděje. Při cestě bereme vodu do flašek a do vemena a po asi 0,5km se utábořujeme. K večeři jsou topinky s houbama a parenicou. No a příští den...

24.8.

No a tenhle den jsme konečně měli nastoupit na vlak. Budíme se brzo ráno a dáváme si tatranku. Potom si sbalíme a sníme ještě pemikam. Potom jdeme delší dobu dolů, do městečka Iacobeni (čti "Jakobeny"). Tam se začíná Cuk opožďovat a Kule se musí vrátit a pomoct mu s báglem. (No raději nebudu příliš rozebírat jak je to s tím, že "musí". Ale však on to Cuk ví a používá výraz musí jako jistou básnickou licenci. KTH) Z nádraží odjíždíme do města Cluj-Napoca (čti "Kluž-Napoka").Tady dokupujeme potraviny. Kule se pro dodatečný jídlo (hlavně chleby - těch jsme měli asi 30:-) vrací 3x a my si představujem jakou s toho musí mít ta prodavačka prd... ehm,pardon (tohle je slušný časopis) legraci.Pak jedeme do nějakého zapadákova (jméno už vám neřeknu, teda, vlastně nenapíšu) a jíme ten jejich chleba s brynzou. Vzhledem k tomu, že je dost malej a nadejchanej, tak máme každej jeden a lidi na nás divně koukaj.V místě určení vystupujeme a dodatečně se ptáme na cestu. Potom jdeme chvíli po silnici a pak u zastávky uhejbáme ze silnice a chvíli hledáme místo pro stany. A pak hurá do spacáčků, zítra nás čeká ještě dlouhá cesta. 

25.8.

Vstáváme dost brzo, vzhledem k tomu, že musíme být v 6 hodin na zastávce.V 6 nic nejede, ale přicházejí lidé, a tak se jedné paní ptáme jestli ten náš autobus jede. Prej jo, má přijet v půl sedmý. Vypadal dost zajímavě. Prostě starý náklaďák s železno-dřevěným prostorem pro cestující. Po několika zastávkách jsme se začali vyptávat na místo, kam jsme potřebovali. Moc jsme jim nerozuměli, ale pochopili jsme, že máme vystoupit a čekat. Dlouho nic nejelo, a tak jsme se vydali na další cestu pěšky. Po chvíli cesty jsme se usadili na pěkném místě na sluníčku a posnídali jsme. Při té přiležitosti bere Maďal pitnou vodu v stavení hned na 2. straně silnice. Při cestě se snažíme bezúspěšně stopovat. Jdeme po silnici do kopce kolem přehrady. Je vedro, a tak není divu, že nás sytě azurově modrá voda klidné řeky zlákala ke koupání. Je to sice pár metrů, ale i tak cesta k přístupu k vodě byla dost obtížná. Svah byl dost prudký a navíc nám kamení pořád upadávalo pod nohama.Koupání ale stálo zato. Po vydrásání nahoru se opět pokoušíme stopovat.Dochází nám, že 7 lidí najednou vezme málokdo, proto se dělíme na skupinky (2x2 Kule + Cuk, Tatouch + Martin a 1x3 lidi Maďal + Vláďa + Chán). Stejně nic, šmejdi! Dáváme si přestávku, nedaleko veřejného koupaliště. K obědu je chleba s...Potom se šlo delší dobu po silnici podél této řeky a nic zvláštního se nedělo. Martin se ale pořád opožďoval a zjistili jsme, že má puchýře. Vzali mu nějaké vjecy a šlo se dál. Zanedlouho už jsme se zastavovali za účelem utáboření. Nejdřív jsme ono místo u silnice museli deprasit od odpadků a pak jsme došli pro dřevo a tak. Uvařili jsme miláno.

26.8.

Ráno snídáme výbornou Kukuřičku s brusinkama a jabky. Ještě dlouho jsme se vykecávali a Tatouch navíc zavazoval Martinovi puchýře. Cuk, Vláďa a Chán vyrážejí napřed, ale hned se zastaví u úplně nádherného vodopádu, myslím Cascada Ladolina, ale na koupánínebyl čas. Potom jsme viděli jeden malinkaťoučký vodopádeček. Po asi dalších 4,5 km jsme měli oběd-rumunský chleba s paštikama, při této příležitosti Tatouch čte. No a potom se zase nic zvláštního nedělo. Docházíme k okraji vesnice Stina de Vale.U jednoho z kempů si ku-pujeme dodatečně těstoviny a nějaké ty sladkosti. Uhýbáme ze silnice a chvíli hledáme značku. Stoupáme nahoru, kde si dáváme čokoládičku. Potom si jenom pamatuju, že jsme šli delší dobu a začínala být zima.Táboříme pod kopcem. K večeři je rýže s omáčkami.

27.8.

Posnídali jsme pohanku a nechali kousek Maďalovi a Kulemu, kteří se hodně brzo ráno vypravili do jeskyně Onceasa (čti "Ončeása"), kde se nacházejí medvědí kosti staré 20 000 let. Dorážejí poměrně pozdě. Tak tedy vyrážíme dřív. Naší 1. zastávkou je jeskyně, Cetacea Radesii. Potom jsme šli delší dobu bez zastávky až do oblasti,která si říká Padis.Tam jsme poobědvali. Potom jsme zamířili ke skalnímu portálu Cetacea Ponorului - "ponorné hrady" .Jde o obrovský přírodní tunel skrz skalu, kterým protéká říčka.Ten jsme obešli a vlezli jsme tam 2. stranou. Cesta skrz byla poměrně dost namáhavá. Muselo se různě skákat přes kameny a navíc, když vám utek´ člověk s baterkou jako, mně Kulemu a Maďalovi, tak to byl v tý tmě přes ty balvany docela záhul. Vylezli jsme a vrátili jsme se k našim schovaným batohům. Tam jsme si dali čokoládku a dopili zbytky čaje. Pak jsme pokračovali v cestě. Už byla tma, když jsme uslyšeli hrozný řev. Tatouch a Maďal si vzali baterky a vyběhli tím směrem. Potom přišli s nějakým Čechem, který se ztratil. Když jsme scházeli dolů na nějakou louku, tak jsme ho poslali do... ...chaloupky o které něco věděli naši rádcové z minulých puťáků. Na louce jsme narazili na české cyklisty. Ti nás nechali u jejich ohně, na kterém jsme si uvařili miláno a ještě nás požádali jestli bysme jim to tam nepohlídali ráno, protože se také chtějí podívat do toho tunelu.V průběhu večera ještě dorazil ten zachráněný s nějakou ženskou. Tu chaloupku prý našel v pohodě .Uaa,chrr... 

28.8

Kule se fláká ve stanu a vymlouvá se na úpal. K snídaní je poridge. Cyklisti samozřejmě dorážejí dřív než my se vypravíme. 1. cílem naší dnešní cesty měl být jakýsi vrchol. Do toho jsme stoupali celou dobu až do oběda. Po cestě jsme žrali obří ostružiny a lákal nás i lesknoucí se rulík zlomocný... Na vrcholu si dáváme chleba se sýrem. Potom scházíme dolů. My mladší, co jdeme vepředu ztrácíme Kuleho. To zjišťujeme, až když nás dohání Tatouch s Maďalem. Jdem dál bez Kulecího. Najednou se kolem nás prožene stádo koní. Jeden z bačů nám řek´, že nás vezme tam, kam jsme potřebovali. Po cestě se k nám přidává Kule. Jdeme pořád dolů procházíme kolem těch rumunských stohů slámy, až se od nás všichni ostatní bačové odpojují. Až na tohohle. Hrozně nadšeně nám vysvětloval, že prostě musíme vidět nějakou pešteru (jeskyni, byli jsme v údolí, kde jich mělo být asi 200). (Ten Cuk zase přehání jen 60 ) Tam nás tedy zavedl. Chvilku jsme tam pobyli a pak jsme museli pokračovat v cestě. V cestě údolím, kde jsme museli každou chvíli lézt na 2. stranu potoka, který tam protékal. Kolem nás jsme občas viděli nějaké zpívající a piknikující exody. Prošli jsme malou vesnicí a po vylezení z ní se Maďal dal do řeči s partou navoněnejch holek, který evidentně mířili na "dízu". Ty nám řekly, že zrovna jedou autobusem do města, odkud nám jel vlak a ukážou nám, kde je nádraží. Autobus delší dobu nejel, jednou dokonce ty holky vyvolaly planý poplach tím, že si myslely, že ty velký světla co se blížej jsou od toho autobusu, ale byl to náklaďák. Nakonec samozřejmě přijel. Holky nám ukázaly, kde to nádraží je a my jsme zmizeli v kukuřičném poli a šli spááát... (V noci jsme ještě donutili Cuka zpravit zip, který večer svévolně roztrhl. Byla zde totiž strašná spousta komárů a nepříjemné vedro. Potom se již dalo spát moskytiéra stanu nás částečně dělila od těch ohavných zvířátek) 

29.8.

Pořád ještě jsme vstávali brzo, ale rozhodně ne tak brzo jako kdyby jsme nebyli 5min. od nádraží. Ve vlaku jíme pemikam na čas. Vlak jede přes Maďarsko, kde jsme měli přestoupit na Pannonii, náš vlak do Čech. Ale ten blbej vlak se asi zpozdil. A tak to vypadalo, že nepřestoupíme. Navíc, když šel Kule a Tatouch (s našima pasama) vyřizovat zpoždění, tak přišla průvodčí a začala být votravná. Zkušený, anglicky mluvící Maďal našel někoho, kdo by mluvil anglicky. Všechno se vyřešilo a tahle průvodčí nám ještě pomohla s přestupem, protože i Panonka se zpozdila. Potom se už nic zvláštího nedělo jenom se Kule a Tatouch pohádali s průvodčíma, který po nás chtěli lístky. Kule jim ale vysvětlil "mašina kaput", a že za to můžou maďarský dráhy.

30.8.

V noci nás ještě vzbudili průvodčí. S necelým hodinovým zpožděním přijíždíme (v 6:30) na hlavák. A jsme doma, aaach !!!

Ať vás provází síla! Váš Cuk

Zpět