opět v Lipové a opět v týpí, stejně, jako loni
Po počátečních nejasnostech jsme nakonec 26. prosince
ráno odjeli ve složení: Krup, Maďal, Tatouch. Qík a Kule.
Alfons tou dobou již sladce chrupal ve stanu asi 100 metrů od
budoucího týpka. Později když jsme uháněli vlakem směrem k
Horní Lipové, Alfons zkoušel naše nové sněžnice.
Ještě před
srazem u pokladny 24 jsme si já a Qík dali sraz v klubovně,
kde jsem zachránil naše životy vhodně voleným dotazem,
máme-li kotlíky. Qík je měl doma. Vzali jsme tedy jiné.
Na hl.n.Praha jsme vyzvedli týpko s úschovny a vecpali se do
vlaku. Týpko se tam nedostalo žádným zázrakem, ale donesl
jsem ho tam 25. večer. Vlak měl vagóny do Walbrzycha, či jak
se ten břich jmenoval. Maďal tvrdil, že je to někde za
Jeseníkem.
V Lipové jsme se vydrali ven. Čekal nás tam Alfons. Pomohl
nám táhnout linoleum s týpkem a lyžema. Sněhu bylo
tentokrát více a tak jsme se nemuseli uchylovat ke kompromisům
s kočárkem ze smeťáku, jako loni.
Alfons
však neviděl týpiovky. Buď je přehléd, nebo je někdo
zbalil. Naštěstí po zdolání posledního prudkého stoupání
je vidím. Uf! Vyrábět nové by nebyla zrovna příjemná
práce.
Začínáme odhazovat sníh a shánět kameny na ohniště.
Svazujeme tři základní tyče a stavíme týpí. Přidáváme 8
dalších tyčí. Alfons obíhá s provazem 4 x kolem týpí a
utahuje tyče k sobě. Přichází vrcholný okamžik
přikládáme poslední tyč s navázaným týpkem. Začínáme
spínat kostice a ejhle. Vše je špatně. Rozvázat 4x omotané
tyče, rozebrat tyče rozvázat trojnohu, uvázat trojnohu o 20
cm níže, naskládat týpiovky, ovázat 4x, přiložit tyč s
týpí a hle situace je velice podobná předcházející. Zase
je nahoře velká díra. Chtělo to posunout o víc než 20 cm.
Nakonec tyč s týpkem nacpeme víc do Maďalí postýlky a již
je výš. Takto sice vznikne dole škvíra, tu však potřebujeme
pro proudění vzduchu k ohni. Natahujeme linning, který nás
ochrání proti studenému větru. Postýlky jsou na loňském
místě jen přihazujeme novou vrstvu chvojí. Přichází čas
rozpálit petrolejku a ouha. Nějakej chytrolín na táboře
ztratil teflonové těsnění a nalejvacího otvoru a tlak
nemilosrdně klesá. Alfons vyrábí z kusu gumy nové
těsnění. Vše se nakonec podaří. Jíme Alfonsovo cukroví a
Alfons si ztěžuje, že zítra musí odjet a jít v pondělí do
práce!!!
Ráno jíme vánočku (Máša nám přibalila půlku její vánočky , druhou půlku měli Máša, Horác, Matěj a Čenich.). Je třeba sehnat dřevo na topení, opravit postele, ... . Odpoledne se s námi loučí nešťastný Alfons. Večer hrajeme synonyma.
Je pondělí ráno a my jsme se rozhodli nejít nakupovat a raději jít na kopec lyžovat. Cesta na Malení je pěkně ledovatá, ale za Smrkem je nádherná stopa. Svítí sluníčko. Občas čekáme na Krupa s Qíkem. Qík jede pomaleji a Krup vyrábí vedle lyžařské stopy šlépěje Yetiho. Nemá lyže, ale oddílové sněžnice. Dáváme si oběd a Krup s Qíkem se vrací do týpí. Ostatní jedou na konec stopy na Polskou horu. Nalákáme i jednoho moraváka se synem, který si myslí že jedeme do Petříkova. Vysvětlujeme mu jeho omyl. Příliš ho to nevyvede z míry a vydává se na další cestu. Domů do týpí dorážíme již za šera cestou potkáváme Krupa s Qíkem.
Je úterý ráno. Konzumujeme zbytky jídla a chystáme se
nakupovat. Kolem poledne Já s Qíkem doprovázíme Krupa na vlak
s tím, že pojedeme do Jeseníku nakupovat. Tatouch s Maďalem
jdou lyžovat. Jedeme společně s Krupem do Jeseníku. Krup zde
má 15 minut na nákup jídla na cestu. Loučíme se s ním a
jdeme nakupovat věci pro Maďalův jídelníček. Objevuje se
problém s petrolejem není, nakonec však objevíme poslední
petrák v Jeseníku. Petrolejka je opravdu dost žravá a
spotřebuje asi decku za hodinu!!! Obtíženi těžkým batohem
trmácíme se na autobus nádraží. Odjedeme k bazénu do
České vsi. Bazén je otevřen. Jen tu na rozdíl od
předminulého roku nemají teplo v sušárně a vlastně nikde.
Šetřit se musí. Tenkrát bylo v sušárně jak v sauně!!!
Jedeme
autobusem do Jeseníku odtud vlakem do Horní Lipové. Večer
již za tmy docházíme k týpku a přinášíme suroviny i na
večeři. Opět zapalujeme petrolejku. Děláme k večeři
jakousi čínu z kuřecího masa.
Ve středu jedeme opět na lyže jen Qík jde se sněžnicemi. Opouštíme tedy Qíka na Smrku. Qík se vrací po známé cestě k týpku. Tatouch s Maďalem mu sice radí nějak novou cestu, Qík se ale po počátečním pokusu jít po Alfonsových stopách vrací na starou osvědčenou cestu. My ostatní jedeme po obvyklé trase na Polskou horu. Jsme však na návětrné straně hor a tak jsme téměř pořád v mracích. Tatouch prorokuje, že liška, kterou jsme viděli přebíhat cestu již hoduje na našem uzeném a kuřatech. Naštěstí nehodovala a Qík také š´tastně našel cestu domů. Večer hrajeme Scrabble. Maďal nakonec dostane X a musí si ho odečíst a hořekuje nad nepřízní osudu. Takže hru musím vyhrát já.
Je Silvestr a s ním i konec starého roku. Nestáváme příliž brzy. Tatouch s Maďalem jdou lyžovat, já s Qíkem jdeme na dřevo. Nacházíme suchý buk a část ho odnosíme k týpí. Zbytek přinášejí Tatouch s Maďalem po svém návratu z projížďky. Buk je dokonalé dřevo na topení v týpí, ale musí se důkladně vysušit. Toho lze docílit naštípáním na drobná polínka, která se suší kolem ohně. Na druhou stranu se smrkem nejsou takové problémy se sušením, ale lítají z něj žhavíky na spacák či umělohmotnou bundu. Pomocí buku vyrábíme hromadu žhavíků pro grilování kuřat. Máme letos dvě kuřata na 4 lidi. Až na Qíka nemá nikdo problém sníst půlku kuřete. Vyrábíme opět zmrzlinu. Půlnoc a tím i příchod nového roku Qík zaspí. Maďal pronese něco v tom duchu, že jako neví co maj lidi na tom Novém roce, vždyť je to den jako každý jiný. Jdeme spát. Pro jistotu si však do spacáku dávám láhev s horkým čajem. Láhev spacák příjemně prohřeje a hřeje i během noci. Je výhodné natáhnout na ní tlustou ponožku, nebo dvě ponožky, aby zpočátku láhev nepálila a vydržela hřát celou noc.
Nový rok nevstáváme příliš brzy.Je zataženo. Odpoledne se vydáváme na pěší výpravu k chaloupce kde jsme bydleli předloni. Byla tam, jen okolí se trochu změnilo. Byla zde vykácena paseka. Vše vypadalo více otevřené. Dříve to zde bylo hezčí. Již se stmívá když stoupáme do kopců. Nahoře fouká vítr. Cestu k našemu skvělému týpí nakonec nacházíme. Je třeba však znovu přikolíkovat týpí, aby neuletělo. Při silných poryvech větru jsme několikrát měli namále. Mít týpí výš, tak již nestojí. Jsme vděčni za naše údolí, které nás chrání před prudkými poryvy větru.
Je předposlední den. Svítí slunce i když zjevně jen na
závětrné straně hor. Chystáme výpravu k Nýznerovským
vodopádům. Maďal s Tatouchem si berou lyže a ještě se jedou
projet na Polskou. Já s Qíkem jdeme pěšky. Hned za Malením
je chaloupka v které potkáváme její majitele. Chalupa je
lesáků z Nýznerova. Prý zde ale velice fouká. Necháme si
poradit cestu k vodopádům a cestou se snažím i něco vyfotit.
Vodopády nemají chybu, ale na focení je zde příliš tma.
Dáváme si svačinu a začínáme stoupat nahoru. Cestou si
povídáme s Qíkem o snech, o chlapíčkovi schopném na chvíli
zastavit své srdce, o lidech kteří jsou si schopni vyhubit
své bradavice, o jeho strýci Tomáši Pfeifferovi... a vůbec o
možnostech lidského těla.
Přijemně unaveni jsme došli na rozcestí na Malení. Vycházel
zrovna měsíc a tak jsem se ho snažil vyfotit. Zkoumali jsme
čím je to že měsíc u obzoru vypadá větší. Potvrdili jsme
si vysvětlení uváděné v knihách. Měsíc u obzoru můžeme
srovnávat s předměty u kterých známe jejich velikost.
Stačilo se podívat na Měsíc skrz trubičku vytvořenou prsty
ruky a hle hned byl menší. No zkuste si to. A jó. Funguje to.
Rozebírali jsme svůj nový podnikatelský záměr prodej
zmenšovače Měsíce. Papírová trubička s
podrobným návodem - kus za 50,- Kč. Uspokojeni vidinou
bohatých výdělků jsme se blížili k týpí. Byla již tma a
svítil Jupiter. V týpí však ještě Tatouch s Maďalem
nebyli. Rozdělali jsme oheň a zapálili petrolejku. Dorazil
Maďal s Tatouchem. Byli nakonec také u Nýznerovských
vodopádů. K večeři máme smažák. Tatouch má vajíčka na
obalování v ešusu ve spacáku, aby nezmrzla. Skutečně
nezmrzla. Po slušné večeři si dáváme ještě cukroví.
Stejně nám zase zbyde nějaké (Maďalovo) do vlaku.
Je poslední den budeme muset opustit náš dočasný domov. Začínáme balit. Ve chvíli kdy začínáme balit týpí začne hustě sněžit. Naštěstí však tato chumelenice brzo končí. Týpí u většího ohně i trochu osušíme. Závěr patří fotce ležících táborníků na smrkových postýlkách. Cesta na vlak s linem je sice trochu horší než posledně. Je méně sněhu a místy jedeme i po štěrku. Na nádraží příjíždíme 10 minut před odjezdem vlaku. Tatouch ještě vnutí paní výpravčí zbytek petroleje do nádražních lamp a již nasedáme je to přímý vlak do Prahy. Ale po rozhovoru s průvodčí raději v Letohradu opouštíme tento vlak a jede vlakem do Ústí nad Orlicí, odkud jedeme rychlíkem. Přestupování se vyplatilo jsme v Praze o třičtvrtě hodiny dříve, než ten přímý vlak přes Hradec. Na nádraží děláme kolečko Maďal odjíždí domů My tři jedeme s týpkem do klubovny. Týpko je rozhozeno a může se sušit klubovnou se line silná vůně všech našich ohýnků.
A tím definitivně zimák končí.
Pravda, zbývá ještě sníst nějaký ten závin a sušenky, to
však nebude velký problém.
Zapsal Kule