Dne 26. 12. jsme se za kuropění a
teploty dosahující k +12 stupňům Celsiovy stupnice sešli na
Hlavním nádraží města Pražského. I po odjezdu nás však
sedí v coupé vlaku uhánějícího vstříct Moravským
hvozdům pouze dvě třetiny. Je zde Strach, Plác, Kule a já. Tatouch
se na nádraží nedostavil, a tak jsme odjeli bez něho.
Prskavec tvrdil, že přistoupí až kdesi na Moravě, což
kupodivu učinil. Stejně, jako vloni směřujeme do Horní
Lipové, od nádraží však nepůjdeme do chaloupky, ve které
jsme přebývali minulý rok, ale do vedlejšího údolí, ve
kterém Tatouch s Kulem, kteří zde již asi před čtrnácti
dny byli na průzkumné výpravě, našli místo pro stavbu
tee-pee. Naše batohy jsou jeden plnější, než druhý.
Nejvíce nás ovšem pobavilo, když před nástupem do vlaku
musel Kule sundat ze svého batohu bundu, kterou
bylo jeho zavazadlo chytře zakryto. Na přeplněném batohu byly
navázány dvě veliké plechovky, které vypadaly jako
benzínová nádrž a ještě na bok přivázané srolované
linoleum, které mělo sloužit jako saně, a obojí bylo plné
věcí. Takto vypadala Gemma opravdu jako S(mall). Dlouhé hodiny
ve vlaku jsme strávili především dospáváním. V krajině
kolem nás nebyly ani zbytky sněhu (až na Ramzovské sedlo, kde
jsme v místech, ve kterých se normálně lyžuje, spatřili
několik závějí v příkopu. Něco po poledni jsme
vystoupili z vlaku a náš šestý batoh (krosnu s týpkem),
který jsme samozřejmě nemohli pobrat, jsme si nechali na
nádraží. Vydali jsme se na cestu (čekaly nás naštěstí jen
asi tři kilometry), ale na prvním rohu jsme objevili zahozený
podvozek od kočárku. Chybělo mu sice jedno kolečko, ale
poté, co jsem na něj položil svůj batoh, se ukázalo, že i
tak bude schopný nahradit naše saně z PVC, na kterých jsme
plánovali odvézt nějaký ten náklad. Vrátil jsem se tedy na
nádraží pro týpko a začali jsme kočárek nakládat.
Pochvíli se z nedalekého okna vyklonil smějící se chlapík a
hodil nám čtvrté kolo. Naložili jsme mimo jiné i všechny
naše lyže a kdo ví, co ještě a vyrazili jsme. Šli jsme
stále po malé lesní asfaltce, až nakonci jsme museli vozík
vyložit a posledních asi 300m jsme k našemu údivu stoupali
asi patnácti centimetry rozbředlého sněhu. Na tábořiště
jsme dorazili zhruba ve dvě hodiny. Malá, sotva znatelná
rovinka v sevřeném údolí, hučící a prudce klesající
potok a všude okolo les. To bylo místo, kde jsme měli
strávit příští dny. Strach a Prskavec rychle nasadili lopaty
a začali odhazovat sníh. Ještě bylo nutné osekat a očistit
tyče, které již dříve připravili Kule a Tatouch a několik
dalších sehnat.Do tmy jsme téměř stačili postavit
týpko. Rozsvítili jsme naší novou petrolejku, která k
našemu úžasu vydávala asi tak stejně světla, jako zhruba
100 Wattová žárovka. Bohužel i spotřeba petroleje byla, jak
jsme zanedlouho poznali, o něco vyšší, než u běžné lampy.
I s náhradní flaškou, kterou jsme si s sebou vzali
jako železnou zásobu, by nám petrolej vystačil možná tak na
první dva večery. V tuto chvíli dorazil Tatouch, který ráno
zaspal a přijel až dalším vlakem.Ještě jsme přitahali
nějaké chvojí na postele z polámaných smrků, kterých zde
bylo všude dost, uvařili jsme si na vařiči polévku a čaj a
pak jsme šli spat.
Tento den jsme věnovali
především úpravám týpka a jiným pracem. Především bylo
nutné udělat ohniště, připravit dřevo a rozdělat oheň,
bez kterého by byly dlouhé zimní večery poněkud ponuré.
Dále jsme natahali spousty dalších zelených smrků a udělali
jsme si postele z vysoké vrstvy chvojí. Strach s Prskavcem se
dali do stavby menšího igloo, zatím však bez jasné
představy k čemu nám bude dobré. Povídali něco o skladišti dřeva, k
čemuž naštěstí nedošlo. Teplota se stále držela kolem dvou
stupňů nad nulou. Poté, co se na nás snesla tma, jsme zalezli
do našeho obydlí, které se dovedlo ohněm docela příjemně
vyhřát, ale také docela nepříjemě zakouřit (což už jsme
ale ke konci ani nevnímali) a věnovali jsme se,
stejně jako všechny další večery, intelektuálním
záležitostem, zejména abalone a scrabble (to jsou deskové
hry), které sem dotáhl Prsk.
Teplota klesla těsně pod nulu a
na rozbředlém sněhu se utvořila krusta. Celé dopoledne
jsme věnovali dělání dřeva, které se v okolí naštěstí
dalo získat poměrně snadno, a dodělávkám v okolí týpka.
Strach s Prskavcem ještě dokončili své ‘skladiště’.
Odpoledne jsme s Tatouchem a Kulem konečně vyšli ven na
krátkou procházku. Ostatní zůstali radši hezky doma, v
teplíčku (lenoši). Vystoupali jsme nahoru na asfaltku, která
se velkým obloukem stáčí okolo hřbetu Smrtný, pod kterým
jsme měli svůj příbytek, a dále jsme pak šli pod vrchol
Smrku a Maliní. Sněhu zde bylo poměrně dost a krusta byla již tak
silná, že se pod námi ani nebořila (většinou - Tatouch
jistě ví). Dolů jsme šli již za tmy a okolo po asfaltce,
což nám zabralo dost času. Vloni jsme tudy jeli na běžkách,
letos by to však nebylo možné, neboť cesta vede převážně
jižní strání, kde nyní již nebyl téměř žádný sníh.
Je normální pracovní den a tak
se chystáme na velký nákup. Nakonec na něj vyráží Kule,
Prsk a Strach a my ostatní, někteří poprvé, jiní již
podruhé stoupáme pod Smrk. Vzali jsme s sebou obě dvě linolea
(Tatouch měl také jedno) a nahoře jsme na nich
jezdili. Je až udivující, jak dobře to jde. Zlatým hřebem
výpravy bylo, když jsme je obě dvě spojili a všichni tři
jsme jeli poslední jízdu, při níž se nám podařilo jedno
linoleum natrhnout. Opět jsme se přesvědčili, že zde nahoře
by sníh (na který v noci připadly ještě asi 2cm prašánku)
možná stačil na lyžování, a tak jsme pospíchali dolů, aby
jsme mohli co nejdříve vyrazit na běžky. Mysleli jsme si, že
tam ostatní možná již budou, ale ještě jsme na ně museli
pár hodin počkat. První dorazil Kule a přinesl
čerstvé rohlíky (!!) a chvíli po něm i zbývající dva
nákupčíci. V Lipové toho prý mnoho neměli, a tak museli jet
do Jeseníka, kde nakoupili spoustu jídla, ale hlavně asi deset
lahví petroleje. Zanedlouho jsme tedy konečně
vybalili zahálející lyžařskou výstroj a až na Stracha,
který se válel doma, jsme někteří poprvé, jiní již
podruhé a ostatní potřetí vystoupali pod Smrk. Tam jsme se
projeli po asi kilometr dlouhé zmrzlé svážnici, na níž
bohužel nebyla vůbec žádná stopa. Já jsem se s Tatouchem jel
ještě podívat nahoru k hraničnímu patníku na vrcholu Smrku
(1125m), ale ostatní jeli zpátky, neboť se již připozdívalo
a oni se asi báli klekánice či ledních medvědů.
Teplota stále setrvávala
těsně pod nulou. Naplánovali jsme delší výlet na který jsme
vyrazili tentokrát zcela všichni. Sice o něco později, než
jsme zamýšleli, ale i tak jsme někteří poprvé, druzí
podruhé, další potřetí a zbytek počtvrté vyšplhali pod
Smrk a dále pak na jeho vrchol. Tam již vedla docela hezká
běžecká stopa a sem tam po ní jel i nějaký ten lyžař.
Vydali jsme se přes Brousek a Travnou Horu stále rovně po
hranici, pak jsme sjeli dolů a zanedlouho jsme odbočili a dali
si oběd. Poté jsme pokračovali v cestě, až jsme dojeli na
jakýsi kopec (Myslím, že Polskou horu) s celkem pěkným
výhledem. Odtud jsme se již začali vracet a Prskavec při
sjezdu dolů spadl a zcela si zohýbal hůlku. Jeli jsme stejnou
cestou, ovšem na Smrku jsme si s Tatouchem a Strachem řekli,
že objevíme novou cestu dolů a poslední úsek jsme si
zpestřili zkratkou přes les.
Je Silvestr a tak se nás
většina vrhá do příprav velkolepých oslav. Já vyrážím s
Tatouchem opět na běžky, ostatní se ale musí věnovat
zajisté velmi důležitým pracem. Bylo nutné usmažit
vdolečky,vyrobit zmrzlinu atd., a především se již
psychicky připravit na blížící se slavnostní a zřejmě
zcela neobyčejný večer. Nevyrazili jsme o nic dřív, než
předešlý den, neboť mě napadlo, že bych si mohl ještě
před odchodem zažehlit trochu parafínu, což se mírně
protáhlo. Pak jsme oba již popáté (zeptejte se Pláce,
jaká to už musela být nuda) vyběhli pod Smrk a pak Na Smrk,
kde foukal silný vítr a odkud bylo zrovna vidět až na
Sněžku (!!!). Dole v údolí bylo stále těsně pod nulou, ale
cestou nahoru jsme si všimli, že na sluníčku již sníh
opět dosti změkl. Nejdříve jsme se vydali stejně jako
předešlý den, ale pod Travnou horou jsme odbočili. Za chvilku
jsme dojeli k místu, kde parkovalo několik aut a odkud se
rojila spousta turistů.
Ještě jsme si zde oběhli takové
menší kolečko a pak jsme pokračovali po urolbované
běžecké stopě, která vedla do Petříkova. Za chvíli však
začala příliš klesat a tak jsme z ní odbočili a cestou
necestou jsme dojeli zpět na Smrk a pak domů. Plác mezitím
usmažil vdolečky a Kule zevnitř do igly ohnutými tyčemi
připevnil igelit, čímž vznikla docela obstojná sauna. Pak
jsme až do pozdního večera smažili kuřata, míchali zmrzlinu
a tak. Nedlouho před půlnocí jsme se rozhodli, že je již
čas na saunu. Nakonec jsem se šel saunit s Kulem pouze já,
neboť ostatní, vtipálky jedny, napadlo že nás v sauně
zazdí. Museli jsme se ven prohrabat sněhem, ale i tak to za to
stálo. Pak jsme až na některé, kteří asi do dvou v noci
hráli Scrabble šli spát.
Ráno se nikomu nechtělo
vstávat. Mimo Pláce a Prskavce, kteří se vydali na
pěší výlet na Keprník jsme šli všichni na běžky (Kvíz
pro čtenáře: Pokolikáté kdo vyšel pod Smrk?). Na Smrku jsme
se rozdělili s tím, že se opět setkáme u onoho Parkoviště.
Já jsem se Strachem chtěl sjet dolů na urolbovanou cestu a
dojet tam po ní, zatímco Kule s Tatouchem jeli normálně po
hranici. Někdo nám však řekl, že dole vůbec není sníh a
tak jsme jeli tou samou cestou (necestou), jakou jsem se vracel s
Tatouchem. Poté co jsme se opět šťastně shledali jsme
vyrazili stejným směrem, jako kdybychom chtěli objet včerejší
kolečko, nikam jsme však neodbočovali, nýbrž jsme jeli
stále za nosem. Chtěli jsme dojet až Kralický Sněžník,
odhaduji ještě tak 15km vzdálený. Naše nadšení však
začalo opadat se zhoršující se kvalitou běžecké stopy a
když už dál nevedla vůbec žádná prošlápnutá cesta,
řekli jsme si, že tohle nemá cenu a že radši někam půjdeme
jezdit na běžkách (za což se námi právě prováděná
činnost nedala považovat). Právě jsme se nalézali zhruba
někde pod kopcem, na který jsme dojeli před dvěma dny, a tak jsme
vyšli nahoru. Pod vrcholem jsme se naobědvali a pak jsme jeli
již známou cestou. Okolo nás se donekonečna rozprostírala
sněžná pláň z mraků, z níž vykukovaly jen vrcholky hor.
Obzvláště povedený byl západ sluníčka barvící vše do
ruda, který jsme sledovali z Travné hory.
Krásné počasí posledních
dnů vystřídala nepříjemně vysoká teplota, mlha a občasné
mrholení. Bylo tak ošklivo, že se nikomu nechtělo nic dělat
a tak jsme také nic nedělali. Celý den jsme strávili
poflakováním, a tudíž se nestalo nic zajímavého o čem by
se dalo psát.
Protože nadešel čas našeho
návratu, bylo nutné všechno zbourat, uklidit a zabalit, což
také není příliš zajímavé, aby se o tom dalo něco psát.
Asi kolem dvou hodin jsme již byli hotovi a mohli jsme vyrazit na
nádraží. Znovu nám vydatně pomohl vozík, který jel
samosebou dolů úplně sám a my jsme jen museli brzdit.
Prskavec opět upadl, ale neměl naštěstí zrovna žádné
hůlky a tak nic nezohýbal. Na nádraží jsme jen smutně
opřeli náš milovaný kočárek o popelnice, nastoupili
jsme do vlaku, uchopili mobilní telefony a stali jsme se opět
plnohodnotnými členy naší kapitalistické společnosti.
Zapsal Maďal