ŠUP 11

Zimní tábor 1997/98 v týpí, Jeseníky

Dne 26. 12. jsme se za kuropění a teploty dosahující k +12 stupňům Celsiovy stupnice sešli na Hlavním nádraží města Pražského. I po odjezdu nás však sedí v coupé vlaku uhánějícího vstříct Moravským hvozdům pouze dvě třetiny. Je zde Strach, Plác, Kule a já. Tatouch se na nádraží nedostavil, a tak jsme odjeli bez něho. Prskavec tvrdil, že přistoupí až kdesi na Moravě, což kupodivu učinil. Stejně, jako vloni směřujeme do Horní Lipové, od nádraží však nepůjdeme do chaloupky, ve které jsme přebývali minulý rok, ale do vedlejšího údolí, ve kterém Tatouch s Kulem, kteří zde již asi před čtrnácti dny byli na průzkumné výpravě, našli místo pro stavbu tee-pee. Naše batohy jsou jeden plnější, než druhý. Nejvíce nás ovšem pobavilo, když před nástupem do vlaku musel Kule sundat ze svého batohu bundu, kterou bylo jeho zavazadlo chytře zakryto. Na přeplněném batohu byly navázány dvě veliké plechovky, které vypadaly jako benzínová nádrž a ještě na bok přivázané srolované linoleum, které mělo sloužit jako saně, a obojí bylo plné věcí. Takto vypadala Gemma opravdu jako S(mall). Dlouhé hodiny ve vlaku jsme strávili především dospáváním. V krajině kolem nás nebyly ani zbytky sněhu (až na Ramzovské sedlo, kde jsme v místech, ve kterých se normálně lyžuje, spatřili několik závějí v příkopu. Něco po poledni jsme vystoupili z vlaku a náš šestý batoh (krosnu s týpkem), který jsme samozřejmě nemohli pobrat, jsme si nechali na nádraží. Vydali jsme se na cestu (čekaly nás naštěstí jen asi tři kilometry), ale na prvním rohu jsme objevili zahozený podvozek od kočárku. Chybělo mu sice jedno kolečko, ale poté, co jsem na něj položil svůj batoh, se ukázalo, že i tak bude schopný nahradit naše saně z PVC, na kterých jsme plánovali odvézt nějaký ten náklad. Vrátil jsem se tedy na nádraží pro týpko a začali jsme kočárek nakládat. Pochvíli se z nedalekého okna vyklonil smějící se chlapík a hodil nám čtvrté kolo. Naložili jsme mimo jiné i všechny naše lyže a kdo ví, co ještě a vyrazili jsme. Šli jsme stále po malé lesní asfaltce, až nakonci jsme museli vozík vyložit a posledních asi 300m jsme k našemu údivu stoupali asi patnácti centimetry rozbředlého sněhu. Na tábořiště jsme dorazili zhruba ve dvě hodiny. Malá, sotva znatelná rovinka v sevřeném údolí, hučící a prudce klesající potok a všude okolo les. To bylo místo, kde jsme měli strávit příští dny. Strach a Prskavec rychle nasadili lopaty a začali odhazovat sníh. Ještě bylo nutné osekat a očistit tyče, které již dříve připravili Kule a Tatouch a několik dalších sehnat.Do tmy jsme téměř stačili postavit týpko. Rozsvítili jsme naší novou petrolejku, která k našemu úžasu vydávala asi tak stejně světla, jako zhruba 100 Wattová žárovka. Bohužel i spotřeba petroleje byla, jak jsme zanedlouho poznali, o něco vyšší, než u běžné lampy. I s náhradní flaškou, kterou jsme si s sebou vzali jako železnou zásobu, by nám petrolej vystačil možná tak na první dva večery. V tuto chvíli dorazil Tatouch, který ráno zaspal a přijel až dalším vlakem.Ještě jsme přitahali nějaké chvojí na postele z polámaných smrků, kterých zde bylo všude dost, uvařili jsme si na vařiči polévku a čaj a pak jsme šli spat.

Tento den jsme věnovali především úpravám týpka a jiným pracem. Především bylo nutné udělat ohniště, připravit dřevo a rozdělat oheň, bez kterého by byly dlouhé zimní večery poněkud ponuré. Dále jsme natahali spousty dalších zelených smrků a udělali jsme si postele z vysoké vrstvy chvojí. Strach s Prskavcem se dali do stavby menšího igloo, zatím však bez jasné představy k čemu nám bude dobré. Povídali něco o skladišti dřeva, k čemuž naštěstí nedošlo. Teplota se stále držela kolem dvou stupňů nad nulou. Poté, co se na nás snesla tma, jsme zalezli do našeho obydlí, které se dovedlo ohněm docela příjemně vyhřát, ale také docela nepříjemě zakouřit (což už jsme ale ke konci ani nevnímali) a věnovali jsme se, stejně jako všechny další večery, intelektuálním záležitostem, zejména abalone a scrabble (to jsou deskové hry), které sem dotáhl Prsk.

Teplota klesla těsně pod nulu a na rozbředlém sněhu se utvořila krusta. Celé dopoledne jsme věnovali dělání dřeva, které se v okolí naštěstí dalo získat poměrně snadno, a dodělávkám v okolí týpka. Strach s Prskavcem ještě dokončili své ‘skladiště’. Odpoledne jsme s Tatouchem a Kulem konečně vyšli ven na krátkou procházku. Ostatní zůstali radši hezky doma, v teplíčku (lenoši). Vystoupali jsme nahoru na asfaltku, která se velkým obloukem stáčí okolo hřbetu Smrtný, pod kterým jsme měli svůj příbytek, a dále jsme pak šli pod vrchol Smrku a Maliní. Sněhu zde bylo poměrně dost a krusta byla již tak silná, že se pod námi ani nebořila (většinou - Tatouch jistě ví). Dolů jsme šli již za tmy a okolo po asfaltce, což nám zabralo dost času. Vloni jsme tudy jeli na běžkách, letos by to však nebylo možné, neboť cesta vede převážně jižní strání, kde nyní již nebyl téměř žádný sníh.

Je normální pracovní den a tak se chystáme na velký nákup. Nakonec na něj vyráží Kule, Prsk a Strach a my ostatní, někteří poprvé, jiní již podruhé stoupáme pod Smrk. Vzali jsme s sebou obě dvě linolea (Tatouch měl také jedno) a nahoře jsme na nich jezdili. Je až udivující, jak dobře to jde. Zlatým hřebem výpravy bylo, když jsme je obě dvě spojili a všichni tři jsme jeli poslední jízdu, při níž se nám podařilo jedno linoleum natrhnout. Opět jsme se přesvědčili, že zde nahoře by sníh (na který v noci připadly ještě asi 2cm prašánku) možná stačil na lyžování, a tak jsme pospíchali dolů, aby jsme mohli co nejdříve vyrazit na běžky. Mysleli jsme si, že tam ostatní možná již budou, ale ještě jsme na ně museli pár hodin počkat. První dorazil Kule a přinesl čerstvé rohlíky (!!) a chvíli po něm i zbývající dva nákupčíci. V Lipové toho prý mnoho neměli, a tak museli jet do Jeseníka, kde nakoupili spoustu jídla, ale hlavně asi deset lahví petroleje. Zanedlouho jsme tedy konečně vybalili zahálející lyžařskou výstroj a až na Stracha, který se válel doma, jsme někteří poprvé, jiní již podruhé a ostatní potřetí vystoupali pod Smrk. Tam jsme se projeli po asi kilometr dlouhé zmrzlé svážnici, na níž bohužel nebyla vůbec žádná stopa. Já jsem se s Tatouchem jel ještě podívat nahoru k hraničnímu patníku na vrcholu Smrku (1125m), ale ostatní jeli zpátky, neboť se již připozdívalo a oni se asi báli klekánice či ledních medvědů.

Teplota stále setrvávala těsně pod nulou. Naplánovali jsme delší výlet na který jsme vyrazili tentokrát zcela všichni. Sice o něco později, než jsme zamýšleli, ale i tak jsme někteří poprvé, druzí podruhé, další potřetí a zbytek počtvrté vyšplhali pod Smrk a dále pak na jeho vrchol. Tam již vedla docela hezká běžecká stopa a sem tam po ní jel i nějaký ten lyžař. Vydali jsme se přes Brousek a Travnou Horu stále rovně po hranici, pak jsme sjeli dolů a zanedlouho jsme odbočili a dali si oběd. Poté jsme pokračovali v cestě, až jsme dojeli na jakýsi kopec (Myslím, že Polskou horu) s celkem pěkným výhledem. Odtud jsme se již začali vracet a Prskavec při sjezdu dolů spadl a zcela si zohýbal hůlku. Jeli jsme stejnou cestou, ovšem na Smrku jsme si s Tatouchem a Strachem řekli, že objevíme novou cestu dolů a poslední úsek jsme si zpestřili zkratkou přes les.

Je Silvestr a tak se nás většina vrhá do příprav velkolepých oslav. Já vyrážím s Tatouchem opět na běžky, ostatní se ale musí věnovat zajisté velmi důležitým pracem. Bylo nutné usmažit vdolečky,vyrobit zmrzlinu atd., a především se již psychicky připravit na blížící se slavnostní a zřejmě zcela neobyčejný večer. Nevyrazili jsme o nic dřív, než předešlý den, neboť mě napadlo, že bych si mohl ještě před odchodem zažehlit trochu parafínu, což se mírně protáhlo. Pak jsme oba již popáté (zeptejte se Pláce, jaká to už musela být nuda) vyběhli pod Smrk a pak Na Smrk, kde foukal silný vítr a odkud bylo zrovna vidět až na Sněžku (!!!). Dole v údolí bylo stále těsně pod nulou, ale cestou nahoru jsme si všimli, že na sluníčku již sníh opět dosti změkl. Nejdříve jsme se vydali stejně jako předešlý den, ale pod Travnou horou jsme odbočili. Za chvilku jsme dojeli k místu, kde parkovalo několik aut a odkud se rojila spousta turistů. Ještě jsme si zde oběhli takové menší kolečko a pak jsme pokračovali po urolbované běžecké stopě, která vedla do Petříkova. Za chvíli však začala příliš klesat a tak jsme z ní odbočili a cestou necestou jsme dojeli zpět na Smrk a pak domů. Plác mezitím usmažil vdolečky a Kule zevnitř do igly ohnutými tyčemi připevnil igelit, čímž vznikla docela obstojná sauna. Pak jsme až do pozdního večera smažili kuřata, míchali zmrzlinu a tak. Nedlouho před půlnocí jsme se rozhodli, že je již čas na saunu. Nakonec jsem se šel saunit s Kulem pouze já, neboť ostatní, vtipálky jedny, napadlo že nás v sauně zazdí. Museli jsme se ven prohrabat sněhem, ale i tak to za to stálo. Pak jsme až na některé, kteří asi do dvou v noci hráli Scrabble šli spát.

Ráno se nikomu nechtělo vstávat. Mimo Pláce a Prskavce, kteří se vydali na pěší výlet na Keprník jsme šli všichni na běžky (Kvíz pro čtenáře: Pokolikáté kdo vyšel pod Smrk?). Na Smrku jsme se rozdělili s tím, že se opět setkáme u onoho Parkoviště. Já jsem se Strachem chtěl sjet dolů na urolbovanou cestu a dojet tam po ní, zatímco Kule s Tatouchem jeli normálně po hranici. Někdo nám však řekl, že dole vůbec není sníh a tak jsme jeli tou samou cestou (necestou), jakou jsem se vracel s Tatouchem. Poté co jsme se opět šťastně shledali jsme vyrazili stejným směrem, jako kdybychom chtěli objet včerejší kolečko, nikam jsme však neodbočovali, nýbrž jsme jeli stále za nosem. Chtěli jsme dojet až Kralický Sněžník, odhaduji ještě tak 15km vzdálený. Naše nadšení však začalo opadat se zhoršující se kvalitou běžecké stopy a když už dál nevedla vůbec žádná prošlápnutá cesta, řekli jsme si, že tohle nemá cenu a že radši někam půjdeme jezdit na běžkách (za což se námi právě prováděná činnost nedala považovat). Právě jsme se nalézali zhruba někde pod kopcem, na který jsme dojeli před dvěma dny, a tak jsme vyšli nahoru. Pod vrcholem jsme se naobědvali a pak jsme jeli již známou cestou. Okolo nás se donekonečna rozprostírala sněžná pláň z mraků, z níž vykukovaly jen vrcholky hor. Obzvláště povedený byl západ sluníčka barvící vše do ruda, který jsme sledovali z Travné hory.

Krásné počasí posledních dnů vystřídala nepříjemně vysoká teplota, mlha a občasné mrholení. Bylo tak ošklivo, že se nikomu nechtělo nic dělat a tak jsme také nic nedělali. Celý den jsme strávili poflakováním, a tudíž se nestalo nic zajímavého o čem by se dalo psát.

Protože nadešel čas našeho návratu, bylo nutné všechno zbourat, uklidit a zabalit, což také není příliš zajímavé, aby se o tom dalo něco psát. Asi kolem dvou hodin jsme již byli hotovi a mohli jsme vyrazit na nádraží. Znovu nám vydatně pomohl vozík, který jel samosebou dolů úplně sám a my jsme jen museli brzdit. Prskavec opět upadl, ale neměl naštěstí zrovna žádné hůlky a tak nic nezohýbal. Na nádraží jsme jen smutně opřeli náš milovaný kočárek o popelnice, nastoupili jsme do vlaku, uchopili mobilní telefony a stali jsme se opět plnohodnotnými členy naší kapitalistické společnosti.

Zapsal Maďal