18. 3. - 22. 3. 1998, Alfons, Kule, Horác, Tatouch, Čenich, Krup
Jelikož jsme minulý rok byli na jaře v
Nízkých Tatrách,
kde se nám velmi zalíbilo, rozhodli jsme se, že letos pojedeme
opět do zasněžených hor na takový krátký puťák. Na cestu
jsme vyrazili v úterý večer a vrátili se v pondělí ráno. O
tom, co se dělo mezitím by měl povyprávět tento zápis.
Scházíme se v
klubovně. Debatujeme o tom, zda si vezmeme běžky, a budeme je
celou dobu tahat na zádech, jako vloni, nebo je necháme doma a
budeme se brodit dvoumetrovýma závějema. Nakonec jsme je
nechali v klubovně. Tatouch s Kulem dokončují balení, trvá
jim to asi hodinu. Horác vtipkuje, že Tatouch tu asi zůstane,
neboť zde furt pobíhá bos v teplákách, zatímco ostatní už
skoro odcházejí. Alfons se ptá, jestli máme s sebou kotlíky.
Kule ztuhne, a potom se je snaží narvat do svého báglu 75
small. Nevejdou se tam, a tak dává Alfonsovi sekeru, Krupovi
poklice, apod. Jdme na tramvaj, jedem na Hlavák. Čenich
balancuje na úzké zídce podél "uličky smrti".
Kolem to prokrosí žigulík asi dvoustovkou za hodinu. Na
nádraží kupujeme lístky, jdeme do vlaku. Obsazujeme kupé,
spíme...
Ráno vystupujeme v Lubochni.
Je tu pěkná kosa. Jdeme skrz městečko po modrý. Za ním se
rozplácneme na loučce a spíme, jen tak, někdo ve spacáku.
Svítí sluníčko, je nádherně. Po asi hodince a půl spánku
vyrážíme na další cestu. Šplháme do nahoru do sedla. V
sedle sníme Tatouchovu bábovku, ňáký chleby s Alfovou
pomazánkou. Čenich blbne, protože má zatím dost energie.
Nahoře už je sníh, a tak Horác zapřahá Čenicha před
pekáč se stativem, žrádlem a jinými věcmi. Drásáme se
nahoru na Tlstý diel. Vůbec nelitujeme, že nemáme běžky.
Pokračujeme po hřebeni kolem Nižné Lipové na Príslop.
Cestou míjíme krásnou(ý) salaš. Před sedlem Príslop
sbíhá Alfons k chatce na úbočí, jestli by se v ní nedalo
spát. Dalo, kdybychom ovšem měli klíče. Stavíme stany a
vaříme Horácovu první večeři - fazole. Spíme.
Vstáváme, vaříme porič a jíme jej. Sbalíme se a
vyrážíme na cestu. Sejdeme do sedla Príslop, obejdeme dva
malé kopečky a začínáme se drát nahoru na Kliačik. Za
Kliačikem jíme chleba s makrelou. Je zima, zvláště, když
člověk stojí a jí. Sníme ještě nějakou čokoládu a
začínáme výstup na Kliak. Stále jsme rádi, že jsme běžky
nechali doma. 
Fouká ostrý vítr, je zima. Na Kliaku
se zapíšeme do vrcholové knihy, ale funí tu, takže jdeme
dál na Vyšnou Lipovou. Spíme před Jarabinou. Vaříme druhou
Horácovu večeři - čočku. Kule staví složitou stavbu z
klád kolem ohniště, na které sedíme. Nakonec se pod náma
propadá. Debatujeme o ekologii, ekonomice, reklamě,
společnosti a jiných tématech. Oheň vyhasíná a je zima,
takže končíme rozpravu a jdeme spát. Za celý den jsme ve
sněhu urazili asi 8 kiláků.
Jíme porič, balíme a vyrážíme na Jarabinú. Cestou se
svlíkáme, protože při výstupu se člověk zahřeje.
Střídáme se v prošlapování stopy. Sněhu je místy po
kolena, ale pořád aspoň do poloviny lýtek. Čenich táhne
pekáč, na který mu Kule přidal kus stanu. Na Jarabiné
hledáme značku, Kule jí nachází. Sbíháme dolů. Tam zase
značku ztrácíme. Obcházíme malý kopeček po strmém svahu,
pořád to klouže. Po chvíli jíme Kulecí čokoládu a jdeme
dál. Tatouch a Alfons nacházejí značku, pokračujeme dále po
ní na Malý Lysec. Cestou pěkně fouká a je kosa. K obědu
jíme chleby s uzeným sýrem, který nám Čenich ráno ochutnal
tak, že z něj zbyla asi půlka. Drásáme se na Malý Lysec.
Nahoře je zase chvíli hezky, svítí slunce, což není tak
obvyklé. Koukáme na Borišov, kam máme dojít a na hřeben,
který k němu vede (nahoru-dolu-nahoru-dolu...). Radši
sbíháme na úboční cestu po velmi strmém svahu. a po ní
jdeme aspoň rovně. Cesta ovšem není prošláplá, takže o
moc rychleji nejdeme. 
Zastavujeme až za tmy.
Stavíme stany a rozděláváme oheň na cestě. Od velkého
Mountentu jsme samozřejmě ztratili kolečko na spojení
nosných tyčí vnitřního stanu. Tatouch to spravuje pomocí
kusu lžíce, katráčku na zuby, větví, provazu a obvazu. Kule
na to nemá nervy a staví si záhrab. Vaříme třetí Horácovu
večeři - čočku. Je moc dobrá, zvláště ten špek... Kule
dokončuje záhrab, Alf mu pomáhá. Tatouchovi se podařilo
provizorně spravit stan. Kule už má záhrab hotový a váhá,
kde teda bude spát. Nakonec spí s Alfem v záhrabu. Je pěkná
zima, podlážka stanu hrozně klouže po sněhu.
Jíme porič. Pokračujeme po cestě. Je děsně klikatá, jak
ochází všechny kopce po vrstevnici, takže jdeme ještě dost
dlouho. Počasí je nic moc. Na cestě by se běžky hodily.
Docházíme k místu, kde by měla vést žlutá nahoru do sedla
mezi Borišovem a Ploskou. Není tam, a tak jdeme podle vlastní
úvahy do strašnýho krpálu. 
Cestou
narážíme na žlutou a jdeme po ní až k seníkům, které
jsou na mapě. Je tam krásná chajda s palandama a kamnama, kde
by se výborně spalo. Litujeme, že jsme sem nedošli včera,
ale v noci bychom to stejně nenašli. Sníme chleby se salámem
a vymýšlíme, co dál. Je střídavě hnusně a méně hnusně.
Ukazuje se, že buď musíme ze sedla dolů Necpalskou dolinou,
nebo po hřebeni na Kráľovu studňu, což jsme původně
chtěli. Jdeme pod Ploskou. Zatáhlo se a je hnusně, fouká,
sněží. Nevíme, jestli bychom to po hřebeni stihli, protože
ve sněhu se jde mnohem pomaleji. Radši jdeme k chatě pod
Borišovem a odtud dolů Necpalskou dolinou. V chatě si dáváme
čaj za 7,- korun Slovenských (!) a bavíme se s domorodci.
Mají huskyho, který má jedno oko modré a druhé hnědé, což
je prý normální. To sou věci v moři klidu! Domorodci
říkají, že přes hřeben na Kráľovu studňu do večera
neexistuje. Jdeme dolů do doliny. Sněhu ubývá, jdeme
rychleji. Hledáme seník, kde bychom měli přespat. Mapa lže,
žádný seník tam není, takže stavíme stany. Vaříme
čtvrtou Horácovu večeři - fazole. Spíme na křivém
podkladu, Čenich bojuje s Alfonsem o místo ve stanu.
Ráno vaříme porič. Není
kam spěchat, takže rovnou opékáme chleba se zálesákem
(salám). Balíme a vyrážíme dále z kopce do Necpal. V
Necpalech je taková tvrz, líbí se Alfonsovi. Jdme po silnici
do Belé-Dulice, odkud odjíždíme autobusem do Martina. V
Martině sníme v čekárně jídlo (chleba, lovečák, zbytek
Alfovy pomazánky, okurky, a podobně) a vyrážíme do města,
protože se k nám přikýbloval ožralý ožrala. Hledáme
cukrárnu, ale žádná nikde není. Nakonec kupujeme u stánku
nějaké sušenky a čokoládu. Chceme jít do hospody na čaj,
ale nechtějí tam pustit čenicha, tak na ně kašleme. Sedneme
si v čekárně, odkud mezitím vyhodili ožralu. Odjíždíme
vlakem do Vrútek, čekáme na rychlík Cassovia, který nás
odveze domů...
Zapsal Krup