ŠUP 11
Ekspedice NT 97
čili pokus o zimní přechod části Nízkých Tater + poflakování
se po Slovenském ráji
Chapter one
Píše se pátek 7. března léta páně 1997, na
Hlavním nádraží v Praze (Česká republika, Evropa, planeta
Země, Sluneční soustava v Galaxii Mléčné dráhy) u pokladny
číslo 24 se scházejí účastníci této velkolepé akce. Je
přesně 21:59 - tedy přesný čas srazu. Na nádraží
pochopitelně nikdo ještě není, protože všichni chodí
pozdě. V dobu, kdy jsem dorazil na nádraží, byl tam již
Tatouch a Alfons, zanedlouho se objevil i Kule s Plácem.
Několik minut před odjezdem vlaku přišel vtipný Prskin se
Strachem. Nejdříve nevěřili, že si musí koupit lístek z
hranic do Helpy a z Popradu na hranice, pak ale uvěřili a dle
našeho vzoru si jej koupili. Nastoupili jsme do vlaku, s
nehranou lítostí jsme vykopli dosavadní obyvatele našeho
kupé (čti coupé). Rádi bychom je tam nechali sedět, ale
měli jsme místenky a nechtěli jsme v tom průvodčím dělat
chaos, tak jsme si tam museli sednouti my. Okamžitě jsme se
pustili do konzumace zásob, Kule vychytaně přidělal běžky,
které jsme si táhli s sebou, na chodbičku k držátku, takže
jsme měli více prostoru. Poté jsme provedli různé machinace
s bagáží, čímž jsme vyplnili chodbičku mezi sedátky.
Plác & Prskin si lehli na nosiče na zavazadla. Ráno jsme
se rozptýlili po vícero kupéích, a dojeli až do Bánské
Bystricy. Pár minut čekání na vlak jsme vyplnili návštěvou
WC, koupí tiskovin apod. Lokálkou jsme dojeli do Helpy, kde
jsme zjistili, že není žádný sníh. Připevnili jsme si
běžky na batohy, nebo batohy na běžky, a celou tuto soustavu
pak na sebe, popř. sebe na tuto soustavu. Takto vyzdobeni jsme
se vrhli s nelíčeným entuziasmem do kopců.
Chapter two
Prvotní nadšení z nás po několika krocích zcela
vyprchalo, takže jsme si dali pauzu, snědli nějaké jídlo,
ale záhy jsme museli pokračovat. Výstup do sedla Priehybka byl
nepříliš zajímavý snad až jen na několik událostí,
např. snědení Kulecí vlastnoručně vyrobené čokolády.
Takovéto záležitosti nám však nečinily vetší problémy.
Prskin jel poslední úsek na běžkách. Poté, co jsme se
vyplahočili do sedla, rozhodli jsme se, že půjdeme dále asi o
3 km do turistické útulni Andrejcová, kde se utulíme na noc.
Vyrazili jsme tedy dále po hřebeni. Byla tam znatelně větší
zima, vítr a také sníh. Na povrchu byla zamrzlá
krusta, takže se po něm dalo jít bez běžek, ale občasné
pády a zejména propady různých osob různě hluboko do sněhu
nás cestou dosti bavily. Běžky jsme si však nebrali, neboť
jsme se nechtěli v té zimě přezouvat. Do chaty jsme dorazili
před setměním. Byli zde již tři obyvatelé, kteří se však
nebránili naší (rozto)milé společnosti. Postupně se začali
trousit další a další lidi, kteří zde chtěli přespat.
Tento večer začala série ne zcela tradičních pokrmů. Plác
nám uvařil výzvu, skládající se z kolínek, rybiček v
oleji a sýra. Jelikož kapacita chaloupky začla být
naplňována (ne-li překračována), radši jsme ulehli a
nepřekáželi u stolu, kde se odvíjely centrální činnosti
všech obyvatelů.
Chapter tři
V neděli jsme se probudili do krásného jitra
pozvolna přecházejícího do poledne. Jelikož se nám velice
zalíbila útulňa, rozhodli jsme se, že si v ní necháme věci
a pojedeme na den na běžky (když už jsme je tam dotáhli). To
jsme také učinili, ale nejdříve jsme si dali výtečný
poryč. Udělali jsme nějaké jídlo do baťohů s sebou.
Kuleho, který se opaloval na střeše v diagonální poloze jsme
ještě malinko osypali sněhem, ledem a podobnými
příjemnostmi, aby se moc nespálil a vydali se na cestu. Jeli
jsme zpět do sedla Priehybka, kde jsme se ohřívali na slunci a
trošku pokoušeli Katádu, poté jsme vyběhli do kopce zvaného
Velká Vápenica. Došli jsme na druhou stranu kopce, kde se
svažuje do velmi oblíbeného sedla Priehyba. Všichni mají
Priehybu rádi, neboť se z ní musí na Vápenicu vyjít asi 3
617 metrů převýšení. Dolů jsme tedy nechodili a zastavili
jsme se nahoře, kde jsme se slunili, pojídali čokoládu s
dutohlávkou sobí, mech, větvičky a jiné přírodniny. Když
to došlo tak daleko, že jsme začli málem jíst i kameny,
radši jsme se zvedli, naházeli Kulemu do vlasů ňáký listí
a odjeli zpět. Nastala vychutnávka dne - sjezd Vápenice na
běžkách. Všichni si to užili po svém až až. Dole jsme se
setkali a rozhodli se k návratu. 
Tatouch, Plác a Kule jeli po
vrstevnici, ostatní se drásali po hřebeni. Jelikož to bylo
příliš náročné na běžkařské schopnosti, po chvíli šel
Krup i Alfons pěšky, chvílemi po pás ve sněhu. Po chvíli
jsme se potkali s ostatními a dojeli do chaty. Sněhová krusta
během slunečného dne pěkně natála, takže se zhusta
propadaly běžky několik (centi)metrů do sněhu. Obzvláště
pikantní situace vznikaly při pádu na stranu - nohy zůstaly
nahoře ve stopě, ale hlava a ostatní součásti těla se
probořily hluboko do sněhu. Z takovýchto pádů se zvedalo
velice obtížně. Když jsme konečně dojeli do chaloupky,
zjistili jsme, že nám byly ukradeny dva páry bot, a sice
Plácovy boty a Strachovy goráče. Úhrnem
dobrých 5.000,- Kč (5.814,- Sk při kursu dne 23. 3.).
Šmejdi!!! 
V chaloupce už nikdo nebyl, neboť byla neděle a
pracující lid se stahoval do ekonomicky aktivnějších
oblastí - do údolí. Zanedlouho po našem příchodu se začli
z úbočí trousit členové jakési turistické akademie.
Přesvědčili nás o potřebnosti dřeva, a tak jsme s nimi
přitahali k chaloupce asi 18 kubíků dříví. S jejich
odbornou konzultací se nám jej podařilo i naštípat. Tento
den byla k večeři "Kuleho reakce". Obsahovala rejži,
sejra, kejčup a salámek, který pravděpodobně vyhrál Kuleho
praprapradědeček v tombole na svém maturitním plese (ptáte
se kdy to bylo? asi kolem roku 1753). Večeře vak byla chutná,
a zaprášilo se po ní velmi rychle. Vytáhli jsme dalekohled a
pozorovali kometu Hale-Bopp, o které se určitě Kule zmíní.
Poté jsme se zkoncentrovali na spodním patře palandy a četli
nějaké veselé historky z Leacockových Literárních
poklesků. Nato jsme se odebrali do blažené Zefýrovy říše
snů.
Chapter quattre
Ráno jsme se probudili a začali se opětně
věnovat přípravě snídaně, kterou tvořily Tatouchovy jáhly
se švestkama. Jejich chutnost by se dala vyjádřit rovnicí
y=100/x, kde y je chutnost v procentech, a x je pořadové
číslo sousta. To nás však nikterak neodradilo. Sbalili jsme
si, uklidili a připevnili běžky na batohy, abychom mohli
vyrazit, tak rychle, že by neuběhlo ani 7 dílů Dallasu.
Akademici už dávno vyrazili. Doběhli jsme je na Andrejcové.
Potom jsme šli víceméně s nimi. Vcelku nepříjemné
stoupání na Orlovou záhy vystřídala chůze po hřebeni na
Kráľovu hoľu s krásným výhledem na obě strany. Na hřebeni
byl silný vítr, takže jsme šli občas v náklonu kolem 45°C.
Cestou jsme se najedli chleba se sádlem a sezamkami. Na
Kráľovce je postaven výdobytek moderní architektury -
vysílač, který je sice naprosto nehezký, zato však obsahuje
jednu velmi důležitou místnost (kvíz - jakou místnost? A.
šatnu B.sklep C. WC), kterou jsme pěkně popořadě
navštívili. Rozloučili jsme se s akademiky, kteří odkvačili
jiným směrem a začli jsme klesat dolů k vodopádu směrem na
Vernár.
Zde bohužel záznam končí. Doposud se nepodařilo
vypátrat, jak a kde skupinka skončila, proto byl tento zápis
zařazen do Akt X, kde jej teprve nedávno oprášil tajný agent
Mulder. Proto také vychází až po roce.
Zaspal: Krup
Zpět