Když jsme s UFOnem, alias Jindrou Novotným, zakládali „Středisko Vyšehrad“ byli jsme všichni plni elánu a optimizmu. Byla totiž taková doba. Již v polovině šedesátých let minulého století se zdálo, straničtí mocipáni (spousta lidí se dnes mýlí v tom, že tenkrát byla jenom jedna strana, není to pravda, stran bylo v ČSSR hned několik ale, jak se tehdá říkalo, stály v „jednom šiku“) jsou naladěni tomu, aby došlo po kouskách k čemusi, co se v politických teoriích nazývalo konvergence. Aby se socializmus naučil vše pozitivní z kapitalizmu a naopak (a nebyla to úplná hloupost). Důsledkem bylo určité pootevření hranic, na určitou dobu odstranění cenzury (ona pozdější autocenzura byla vlastně mnohem horší), povolení podivných spolků, mhouření očí na všerůznými aktivitami. Důsledkem bylo i to, že lidé probuzeni z obav, chtěli najednou něco dělat. My jsme teda založili to středisko, určitou shodou okolností v organizaci, která se nazývala Svaz pro spolupráci s armádou, zkráceně pak Svazarm, protože Ufon tam pracoval. Stalo se tak 4. 11. 1966 v 18:30. Středisko bylo součástí svazarmovského dorostu, kterému se tehdá říkalo „zálesáci“ a zakotvilo v Jaromírově ulici, neboli „Jamrtálu“ číslo 26 (později, poté, co si Ufon založil organizaci jinou, se přestěhovalo do vedlejšího čísla 42). Na obrázku je legitimace, která byla vydána v den založení ZO Svazarmu. Ven jsme jezdili a na táboře byli už před tím, v roce 1965 na Slovensku v Muráňsko-Tisoveckém krasu a v roce 1966 ve Stráži nad Nežárkou a na řece Otavě.
Ten Svazarm nakonec nebyl tak proti duchu skautingu, protože i po ustavení ČSR ale i před 2. světovou válkou čeští škauti fungovali jako polovojenská organizace. My jsme s tou armádou zrovna moc nespolupracovali, ale od naší „matky“ Svazarmu jsme dostávali vojenské celty, batohy, chlebníky, mapy a další důležitý materiál. Brigádami jsme si vydělali skromné peníze a za ně jsme si postavili laminátové příšery, kterým jsme hrdě říkali kánoe. Svazarm dal na pádla a další materiál. Na nich jsme jako svazarmovští zálesáci v létě 1967 sjeli první řeku, Lužnici. Naše činnost se rozrostla tak, že jsme měli ve středisku Vyšehrad tři oddíly.
Po očíslování oddílů sekcí mládeže ÚV Svazarmu, ustavenou v prosinci 1967, měly naše oddíly označení pátý, šestý a sedmý. (První až čtvrtý byli Šubrtovi „Bukanýři“ se Sedlce.) Byli jsme idealisti a náš pohled na svět neobsahoval ani za mák politiky, jezdili jsme naprosto svobodně po krajích českých moravských a slovenských a dělali to, co jsme považovali za škautskou činnost. Za významné vodítko jsme měli příručku anglických odrostlejších škautů „Venture Scouting“, kterou mám dodnes.
Vůdčími osobnostmi celého Zálesáku byli MUDr. Karel Šubrt ze Sedlce u Prahy a, jak on se sám rád tituloval, „profesor“ Rostislav Zabloudil z Brna. Zálesák se úctyhodně rozrůstal (ono se to stalo, ještě než škauti byli ochotni a schopni obnovit Junáka, pověstné „obnovte stav ante bellum“ přišel až později) o nejrůznější spolky a kluby. Jak už sem kdesi psal, po diskuzích s pány Rudolfem Plajnerem, Frankem Elstnerem a dalšími se ze svazarmovského Zálesáka stal Svaz Junáků Zálesáků (SJZ). Zabloudilovi se to nelíbilo a tak z toho zase na jaře 68 vystoupil a se středisky mu věrnými založil „Zálesák, svaz pro pobyt v přírodě“. SJZ i Zálesák zůstaly nadále ve Svazarmu.
Během roku 68 stihlo pár z nás absolvovat námořní školu Harcerů v Pucku, nedaleko Gdaňska a podívat se do Německa do Kielu, Hamburku a na Helgoland a do Rakouska na sraz rakouských skautů, kde jsme zpívali písničku „Černý muž pod bičem otrokáře žil“ na polní mši.
Mezitím přijeli nejrůznější bratříčci a pobratimové a chtěli nám pomoci právě od té konvergence, podle mého o nic jiného nešlo (možná navíc o pár teplých židlí). A pomohli. Už začátkem roku 1969 se Junák (junáckej, jak jsme mu pro odlišení říkali) začal povážlivě kolíbat a když pak v roce 1970 náčelník Plajner vydal pokyn ke sloučení Junáka s Pionýrem a ne všichni ho poslechli, mělo najednou naše středisko Vyšehrad skoro tisíc členů v mnoha oddílech a to nejen z Prahy. SJZ se na chvíli přejmenoval na Svaz Skautů Svazarmu a pak byl začleněn mezi „střediska branné výchovy mládeže Svazarmu“. Karel Šubrt odjel do zahraničí a svedlo se na něj všechno, co kdo kdy ve Svazarmu do té doby ukradl, a tedy to chybělo do inventury. On měl malou fiatku, ale potřeboval by na to býval tak celej vlak. Rosťa Zabloudil neprchl a se svými Zálesáky funguje dodnes.
A tady začala ta pravá dvojmysl, neboli doublethink, jak psal Orwell. My jsme nerušeně pokračovali v tom, co jsme považovali za romanticky správné a „matka“ Svazarm dělala, že plníme úkoly Jednotného systému branné výchovy obyvatelstva (JSBVO) v oblasti práce s mládeží tak, jak to měla za úkol od ještě větší „matky“, samotné Strany (rozuměj komunistické). Naše tábory se staly tábory „branně-vodáckými“, „branně-turistickými“ a pochod Dobříš Praha, který jsme si s Hugem vymysleli prostě, jako náročný výlet, právě podle Venture skautů, se stal „Branným dálkovým azimutovým pochodem“, jímž je dodnes. Brannost nad brannost, neb vše je brannost. Pro činnost oddílů to neznamenalo v zásadě nic, akorát lilie byla opět nahrazena „střelkou“, jejíž symbolika byla nad pochybnost stejná. Strýcům svazarmovským to ale nevadilo, protože přes okraje šanonů s papíry, půllitrů s pivem a sklenic s rumem moc daleko nedohlédli. Akorát některý z nich občas zamudroval „jen aby v tom vašem táborničení nebyli nějaký škautí“. Byli a nebyli. Jiný mudřec, který byl tehdá toho Svazarmu v Praze předsedou, obvykle dodával lakonicky: „budovať a brániť“, s výrazným „ť“ na konci. Byli tam ale i moudří a solidní lidé, ostatně jako všude a ti nám moc pomáhali.
V podivných dobách pozdních let šedesátých a dále jezdili naši mladí svazarmovci ve „škautskejch krojovejch košilích“ se střelkou místo lilie, s odborkami, šátky, odznáčky, oddílovými praporky a všemi nepozměněnými atributy na stálé i putovní tábory o kterých se ve svazarmovských hlášeních psaly epické science-fiction, jako například ta, že se táborníci jeli na Slovensko do Nízkých Tater poklonit památce komunistického odbojáře, bojovníka proti fašizmu Jana Švermy a položit v místech jeho neslavného skonu pietní věnec z kosodřeviny. Jediné oko nezůstalo suché. Na straně jedné s těžko potlačovaným smíchem a na straně druhé s lehce naznačeným dojetím. Svazarmovský aparát si vyplnil kolonku a splnil pro příslušný rok stranou stanovené úkoly JSBVO. Byl spokojen a nešetřil diplomy a medailemi. Dvojmysl kvetla, „a rudý byl květ“, jak praví básník. Pamatuju se stále v barvách, jak jeden (a to ještě předsocialistický) starý škaut z našeho střediska skutečně plakal, protože dostal pro něj nadvýsost nepřijatelnou obrovskou rudou hvězdu vyznamenání za brannou výchovu mládeže a myslel si, že pokud by ji nepřijal, mohl by ohrozit činnost oddílů, měl svoje zkušenosti. My jsme tehdá byli mladý cucáci a měli jsme z toho leda bžundu. Takových medailí jsme měli s Hugem každý celou sbírku, mysleli jsme si vždycky, že je za naší rakví na funuse ponesou na červenym polštářku. Chudák Hugo se toho nedočkal.
Dvojmysl šla dál a stávaly se přepodivné věci, funkcionáři přijeli například na tábor a vedoucí držel bobříka mlčení a protože to byl a je férovej člověk, nemohl před dětmi porušit pravidla a se soudruhy z okresu se prostě nebavil, mlčel. Byl z toho politický průšvih a já jako předseda spolku sem dostal za úkol toho soudruha, co vlastně nebyl tak úplně soudruh, vyloučit se Svazarmu a to naprosto exemplárně, ale protože jsme vlastně plnili JSBVO a strýčkové nás potřebovali, aby si za nás mohli vyplňovat hlášení, že „plní“, podařilo se to ututlat. Takových legrací bylo mnoho, jednou si děti popletli bolševník s bolševikem, onehdá pak byla naše organizace obžalována z organizace ilegálních přechodů státní hranice, potom zase z šíření nacistické propagandy, jindy chtěli po návštěvě (staršímu funkcionáři v důstojnické uniformě) na schůzi, aby jedl čistý poridž, bez jakýchkoliv přísad (byla to jakási esoterická zasvěcovací akce ve spolku) z jednoho ešusu, který koloval s jednou lžící a funkcionář to vzal nejdřív jako téměř urážku, ale pak se vzpamatoval a pravil: „inu soudruzi, ovesná je dobrá, ale uvařte si také pohankovou, partyzáni si vařili pohankovou“ a bylo zase dobře, plnili jsme za ně jejich usnesení a oni nás stále psali do svých plánovacích výkazů a dali nám pokoj. Jezdili jsme i na velmi dobré zcela regulérní lesní školy, kterým punc škautské oficiality propůjčil Břetislav Šram Škaroupka z Brna, potažmo tehdá stále ještě moravský vůdce lesních škol Junáka (později se na něj junáci pro toto kolaborantství poněkud zlobili) a které se ale jmenovaly Školení cvičitelů mládeže III. třídy.
Ta dvojmysl pak, po roce 1989, vykrystalovala i z druhé strany, kdy z pod kamenů vylezli ti nejpravější junáci, kteří prožili celou dobu od války v papučích za kamny, a tvrdili (jako u toho Šrama), že všichni, kdo během této „těžké“ doby pracovali s mládeží pod taktovkou KSČ byli kolaboranti a mládež by nadále vést, ve společnosti, kde pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí, neměli.
Já sám se na to dívám asi tak. Byla to dvojmysl a my jsme to věděli, alespoň my „starší“ co jsme tomu vytvořili, jak by se dneska řeklo „firewall a spamový filtr“. Dělali jsme to však jednak pro sebe, protože jsme to dělat chtěli a v důsledcích i pro „děti“. Mnohokrát se mi stalo cosi jako tato příhoda, která mne potěšila: Tubuju (jedu na nafouknuté duši, angl. tube) si to takhle dolů po Rio Salado od Tonto National Forest dolů k hlavnímu městu Arizony, když tu na vedlejší duši přitubuje člověk a řekne mi po delším filozofování, že jsme ho a jeho kamarády ve středisku tak trochu připravili na praktický život a že je rád. Když nic jiného, myslím si, že za dobu existence klubu, střediska, oddílů a Základní organizace Svazarmu jsme všichni tak či onak přispěli k tomu, že mnoho lidí se dnes je schopno postarat sami o sebe, a to i v určité „nouzi“. Režimem ani politikou jsme je nikdy netrápili a dodnes se setkávám s bývalými rodiči, dnes lidmi téměř v penzi, kteří opakují, že se nás tenkrát trochu báli, co jsme to za divousy a co je to za podivnej spolek (ti lidé často nechtěli s tehdejším zřízením nic mít a nebyli členy spolku žádného, ba ani odborů; anebo naopak proletěli životem v nejvyšších funkcích), ale pak, že nám děti svěřovali a byli rádi, že tak. Od naší kolaborantské „matky“ jsme s povděkem přijímali (a to si nedělám legraci) stovky tisíc korun ročně na práci s mládeží (a tehdá to byly obrovské peníze), materiál, jinak tehdy nedostupné, tajné, mapy atd. atd...
My jsme to vždycky považovali, kromě té legrace, za „službu“ tak, jak to měl přemožitel českého krále Jana u Křeščáku namalováno na štítě: „Ich dien“. Byli jsme romantici a ani taková ani maková doba nás z toho 100 % nevyléčila. Dodnes se na to dívám zpátky docela rád, a kdybych byl mlád a vše se vrátilo, dělal bych to asi zase a pouze s minimálními úpravami. Konečný počet výjimek nečiní pravidlo neplatným. Howgh.
Pavel Drašar, doktor
| Historie | Nahoru | Home |