...když se "TO" ještě nejmenovalo Vyšehrad ani Tábornická unie, ale Svazarm. ZO Svazarmu 4002/230 čili Základní organizace Svazu pro spolupráci s armádou...
Mimochodem, nedokážu pochopit, proč zrovna já, který si nepamatuje ani číslo svého mobilu, si dodnes pamatuji tu naprosto neužitečnou a zbytečnou kombinaci čísel: 4002/230. Ani tenkrát to k ničemu nebylo. Pokud je snad mezi čtenáři pamětník, který je na tom podobně, pak prosím, aby třikrát poskočil na znamení sounáležitosti a hlubokého bratrství.
V té době byl vedle Pionýra snad Svazarm jedinou možností jak založit oddíl, do kterého bychom jako školáci mohli chodit. Mělo to svá drobná úskalí. Například každý rok jsme dostali školení o tom, že jsme se úspěšně zúčastnili branného závodu DZBZ SZBZ BflmPSVZ a co jsme tam dělali, že jsme vyhráli. Prý to byl Dukelský a Sokolovský závod branné zdatnosti či tak nějak.
Klubovna byla pod Nuselákem v Jaromírce. Jedna místnost asi tak velká jako nejmenší místnost v dnešní klubovně. Cesta do klubovny vedla tenkrát hlubokým pralesem plným hmyzu, jedovatých anakond a nepřátel – tam, co končila i poslední výspa civilizace – Boleslavova ulice. Zde se také vyskytovala většina oddílových členů. Zlé jazyky tvrdí, že několik opovrhovaných jedinců bydlelo i v jiných ulicích, ale my, pamětníci, si dobře vzpomínáme – jak později potvrdily i pozdější vykopávky – že v této kruté divočině jiných ulic nebylo. Mezi pilíři Nuselského mostu se tenkrát proháněla stáda bizonů a mustangů a mezi tou havětí jsme neohroženě probíhali i my, když jsme sháněli bublinky do vodováhy, měřili krejčovským metrem výšku Nuseláku či plnili podobné úkoly. Poznali byste nás neomylně podle kabely – typického modrého chlebníku z jakési džínové látky. Soudě podle barvy zřejmě pozůstatků z armádních leteckých skladů. V pozdějších letech přibyl ještě další rozlišovací znak – jakási prapodivná izolepou omotaná duralová tyč s anténou kruhového průřezu vypletená provázkem. S tajemným francouzským názvem laCrosska.
Když jsme se do klubovny dostali poprvé – několik prvních schůzek probíhalo ve školní třídě – tak jsme nafasovali každý jednu kabelu, pádlo a pak jsme se podělili o kotlík a tříkilový stan – áčko Jiskra. Na výpravy jsme vozili dekáče – hřejivé, lehké a nealergické spacáky ze specielně upravených materiálů. Na černém trhu se později pokoutně šmelilo s návody a střihy na opravdovou péřovou mumii. První návod jsem dostal na lesní škole kdysi...šumrááááá. A popravdě – dodnes mi dobře slouží, byť zlé jazyky tvrdí, že je skrz něj v noci vidět na cestu lépe než za svitu baterky.
Jednoho úžasného dne jsem mohl zahodit svůj batoh „turistická kapka“ – když se objevil první kletr. Z tuhého zeleného plátna, s vysokým, kůži vyztuženým dnem a rukávem, který se dal vyrolovat až vysoko nad hlavu. To když bylo hodně věcí nebo nadbytečně mnoho stability. Pořídili jsme si jej všichni a ještě donedávna jsem ho doma z piety schovával. Nemluvím tu samozřejmě o několika skromných výjimečnících, kteří pohrdli kletrem a zůstali u chlupatého telete. Žili svým střídmým asketickým životem poustevníků a nepotřebovali sebou tedy na výpravy velké vybavení. Stačilo jim jen pár věcí. A obě – sirka i lžíce – se jim tam docela snadno vešly. Zvlášť pokud se lžíce trochu zmáčkla. Jednu dobu se dokonce móda ohnutých lžic stala nakažlivou: pro zvedání kotlíku a víček měla lžíce zahnutou rukojeť konec do malého háčku. A pro pojídání kompotů byla lžíce ohnutá kolmo k rukojeti. Kompoty, jinak též tradiční přísada porridge, se totiž při pojídání nesměly naklánět. A pokud s kompotem nekolovala i ta správná lžíce, tak jste přišli o šťávu. Jen staří kořeni, z kterých se už tenkrát sypal fosilní prach, si dokázali srolovat spacák do kapsy z celty a zabalit do uzdy-uesky.
Na výpravách jsme spali v jehlanech nebo áčkách z kosočtvercových celt. Na prvním velikonočním putování napadlo celých 15mm sněhu – no prostě byla děsná kosa a museli jsme sami vstát a rozdělat oheň. Málem nás to tenkrát konzervovalo.
Všichni jsme poctivě kupovali kožené šité farmářky – boty nad kotníky z jemňounké kůže. Poctivě jsme je krmili a napájeli Tagalem a někdy vydržely i celý rok.
U Hollara jsme měli uskladněné pramice a čas od času jsme vyjeli na Vltavu kolem pražských mostů. V zimě se na pramičku vešla kamna a tak začala tradice Guláše Wánočního...
Na vodu se jezdilo s látkovým loďákem, který balili dva – jeden vždycky kroutil krkem a druhý utahoval kolem krku špagát, aby do něj nenateklo. Kdo komu kroutil a kdo utahoval, si už ale přesně nepamatuji. Na lodi obvykle nechyběly klepsydry – vodní hodiny. Přivázaná a dobře těsnící sklenička od dětské výživy s hodinkama a kilometráží a případně peněženkou. Byly-li klepsydry dobře uzavřené, nešly otevřít jinak než jako tradiční dětské prasátko-pokladnička. ...nebo se smířit s tím, že hodinky pár dní nenatáhnete a peněženka je nedostupná.
Bylo-li málo vody, nechávaly se vpředu plout vikingské drakkary přezdívané orlice. Tyto galéry z dubových fošen podobné ledoborci Krasin se proslavily svou nepotopitelností a nezničitelností. Dokázaly ve vyschlém kamenitém říčním korytu vyorat hluboké brázdy. Do vzniklého vrásnění se stahovala voda z celého kraje, zvěř z okolních lesů i my ostatní v obyčejných kánoích. Orlice se proslavily i na Mezinárodní konferenci Geografické společnosti v Paříži poté, co při sjíždění Vltavy přísný kotrčník nedbal plačtivých stížností háčka, který měl pocit, jakoby pádloval do kopce. Teprve na kótě 1237 m. n. m. mu dovolil krátký odpočinek před dalším pokračováním do Bratislavy. Někdy tou dobou se v českém zemědělství proslavili bratranci Veverkové, objevila se meliorace, byla založena Společnost pro stavbu Panamského průplavu a Metrostav ale jakákoliv souvislost je samozřejmě jen čistě náhodná.
Vařilo se na vidlicích, na které se položila týča s pověšenými kotlíky. Oheň se musel posouvat podle polohy kotlíků, směru větru a nálady přihlížejících. Na vodě se vidlice i týča naložily do lodi a odvezly na další tábořiště. Na pěším puťáku se vždy musely znovu hledat. Když jsme měli tři kotlíky, byl problém sundat ten prostřední. Týča občas přehořela a praskla, vidlice se rozštíply či nešly zabodnout...
Na táborech se spalo v celtovém jehlanu na podsadách. Protože podsady na tábořišti zůstávaly, stavěla se i kuchyň trvale a nebourala se. Neměli jsme tee-pee, takže v kuchyni byl veliký stůl, kolem kterého jsme sedávali za dešťů – čili skoro pořád. Jezdívali jsme na mrňavounké tábořiště v bývalém lomu u Suchého Dolu v Broumovských stěnách. Všude kolem pískovcové skály, jeskyně, mech, potoky... Nad táborem z jedné strany svislá stěna lomu, z druhé strany skála s viklanem zvaná Hřib a mezitím malý plácek s Wakanem – obrovským posvátným kamenem. Na rozcvičku či na stezku odvahy jsme chodívali údolím potoka ke Smrku, který jsme ani ve třech nedokázali obejmout. Na výpravy se chodilo do Kovářovy rokle – kolem skály s profilem indiána, na Hvězdu, k vodopádům, kolem Niagáry či koupat se do hlavňovského rybníka. Pravidelně jsme za setrvalých dešťů těžili z táborového náměstíčka bahno, aby se tam dalo chodit. A každoročně jsme také neopomněli statečně a čestně prohrát ve fotbalovém zápase s Brňáky a Rtyňáky z okolních táborů. Pitris, který maloval diplomy, měl před sebou vždy rozhodnutí, jestli ten nejhezčí diplom má být za druhé, nebo až za třetí místo... Nad táborem byla třešňová alej. Ale vždycky byla taková zima, že třešně nestačily dozrát.
Pak se tábor přesunul na Oldřišskou – nedaleko Lubů u Chebu u vesnice Červený Kostel. Tábořiště na soutoku dvou potoků, všude nespočet borůvek, sluníčko, sucho, hluboký les...
Jednou se vrátila z koloběžkového puťáku na Oldřišskou smečka mladých Vrabčáků. Udělali si oheň a na vaření si postavili z lenosti trojnožku, kterou někde okoukali! Dodnes podezřívám Chrochtu, Ouhu, Fíhu... Marek by to určitě věděl přesně. Kotlík visel tenkrát ještě přivázaný provázkem a oheň bylo nutné hlídat. Když se ouško rozžhavilo, přestal kotlík viset... Spotřeba provázků byla veliká. Pak se věšel kotlík na háček z větvičky přivázané provázkem a provázek se nepřetavil tak rychle... Paměť mi říká, že jednoho dne jsem sebral doma mamince řetízek na splachovadlo, na jeden konec pověsil dvoustranný háček z jeřábu ze stavebnice Merkur... A tak to už zůstalo. Od té doby jsme doma splachovali provázkem...
Tenkrát... Ve stříbropěnné Vltavě se proháněli trilobiti a ve vinohradské buši ještě kvetlo uhlí.
No a pak přišla i civilizace a s ní první krosny, mumiové spacáky, stanové plátno v Dlouhé na ručně šité bágly, pohorky. Membrány, GoreTex, střiž místo peří – Holofill a Qualofil, které jsem znal, jen z článků od Doktorskýho, se najednou začaly prodávat...
Horác
| Historie | Nahoru | Home |