Napsat něco o vývoji a činnosti oddílu za dobu, co zde funguji, mi vnukl (nebo vnutil?) Krup. Umí holt být přesvědčivý; bohužel. A tak se pokusím o literární útvar, který jsem v životě nepsal a asi nebude za mnoho stát, ale zaplní místo v jubilejním ŠUPu a o to nám přeci jde, ne? :o)
Je tomu již 18 let a asi měsíc, co jsem poprvé otevřel dveře klubovny, tenkrát ještě „Jaromírky“. Za stolem se smál Uáá, prý rádce družiny. ...„A tykej mu!“...
Už tenkrát byl život v oddíle tak odlišný od „civilního“ života venku. Klubovna byla oázou a výpravy tím pravým dobrodružstvím pro desetiletého kluka. To vše už vnímám jinak, a přesto je pro mě parta oddílových lidí stále něco výjimečného i bez toho počátečního kouzla.
Za dobu, co „chodím“ do oddílu, se tu vystřídala spousta zajímavých individuí. A to se jedná jen o necelou polovinu existence spolku. Každý z nich nějak ovlivnil život v oddíle a poznamenal svou přítomností určité období.
V úplných počátcích jsem pro zaujetí oddílem samotným příliš ostatní nevnímal. Ale přesto mi někteří utkvěli v paměti. Tehdy nejstarší a tedy i nejvýraznější družinka byli Rysové, a to jim vydrželo ještě asi rok a půl, než, jak to chodí, vykysali, přestali se objevovat, už nechodili, vychcípali a měli zkrátka něco jiného. Poprvé jsem je blíže poznal na stromku roku 1989. Usměvavého Koalu, šklebícího se od ucha k uchu, a tehdy ještě chlapecky charismatického Alenáše i jeho bratra Cigiho z druhé nejstarší družiny Svišťů. A s nimi i rčení „malej, blbej, Ale náš“ a „čambus bambus alá Koala“, z mého pohledu zlaté časy oddílu. Jak se malej desetiletej špunt v oddíle rozkoukával, poznával i méně výrazné osobnosti. Pro nás malé se ale svět oddílových starších rozdělil na hodné Rysy a (Svišti prominou :o) zlé Sviště. Brebery, Breberky, holky o rok starší než my, byly spíše naši spojenci a kamarádky, alespoň než je o něco dříve než nás sklátila puberta, a později mi bylo líto, že se tak brzy přestaly v oddíle objevovat. Pro mě to bylo to období hravého Alenáše, drsného frajera Cigiho, šaška Koaly, jakéhosi veselého Mapanyho, který v té době zrovna vykysával, impulsivního Sysla, nenápadného hodného Hudráka, Mimoně, upovídané Kecky, tiché Emy, zasněné Pýthie, kamarádské Veroniky a nejvíce samozřejmě nás Hrérů, Pětíka, Mrkvouse, Ondry/Kruppa, Trolla, Konga, Hlada, mě/Alfonse a pár dalších lidí od nás i z jiných družinek... My všichni jsme si tak v oddíle žili, hráli, blbli, pracovali a mě bylo fajn, protože jsem si právě jen blbnul, hrál a pracoval a neměl jsem žádnou zodpovědnost.
Byla to také doba, kdy se střídal porridge (porič) s krupičkou k snídani a miláno s rejžánem za přítomnosti luncheonmeatu k večeři. Smažáku, ale i ostatních jídel bylo na táboře i jinde buď málo, nebo nanejvýš s odřenýma ušima akorát (jen ten porič či připálená krupička občas přebývaly...).
Jak jsme se s oddílem sžívali, s postupem let jsem si musel uvědomit, že čas letí a ty „staré zlaté časy“ se pomalu mění. Rysové a Svišti se postupně někam vytratili a velmi brzy po nich zmizely také Breberky. Pár se jich sice drápkem zachytlo, ale drápky brzy zpuchřely, ulámaly se a i rebelující Alenáši, Emilové, Čihadla, Onroušové a Veroniky zmizeli v nánosu oddílových fosílií. Chvíli se pokoušeli vést družinky, avšak bouřlivý náctiletý duch v jejich tělech je vedl jiným směrem...
Oddíl sice jednou stranou opouštěli staří vysloužilci, ale druhou přicházeli noví překvapení členové oddílu a s nimi vznikaly nové družinky. Byl to pro mě vlastně nový fenomén. Postupně jsme nebyli ti nejmladší, ale najednou jsme na táborech dostávali do rukou tu zodpovědnost, kterou jsem se do té doby nemusel zabývat. A tak přišli Tipcové, Straši, Prskavcové, Honzové a další Netopýři, jež vedl chvíli Tantalík „blahé paměti“... Na našem prvním zimním táboře byl Tantalík naším (Hréřím) nepřítelem číslo jedna, už ani nevím proč. Ale bavilo nás to... Ani Tantalík však v oddíle od našeho příchodu už dlouho nevydržel.
A tak družinky přicházely a odcházely, až jsme my Hréři byli v situaci: „...co s váma???...“ To jsme nevěděli ani my. Na standardní oddílový život jsme již byli staří, čili se od nás očekávala buď nějaká práce, nebo jakási externalizace našich aktivit v oddíle. My s Hladem jsme se rozhodli vést spolu (přes varování Tatoucha a jiných zkušenějších) družinu. A tak vznikla družina Scarabeů. Podle očekávání to moc neklapalo a družinku jsem po čase a dohodě s Hladem už vedl sám. Ostatní se buď vytratili, nebo jako třeba Krupp a chvíli Hlad se zapojili do vedení oddílu. Říkal jsem si v té době, že už nebude oddílový život tak zajímavý, když už patřím k „vedení“, a kupodivu mě to ještě dalších 13 let nepustilo a jsem zde do teď.
Už mi nějak dochází inspirace, co dále v tomto článku zmínit. Snad jen nějakou myšlenku nakonec. Jenže na moudré myšlenky nakonec jsem asi nikdy nebyl. Možná bych se měl vyjádřit více k tomu našemu 40letému výročí, které „slavíme“ letošní podzim. Třeba že oddíl, co pamatuji a ještě spíš i spoustu let, co nepamatuji a pamatovat nemůžu, funguje více méně stejně a stále má dětem co nabídnout a drží i partu těch „starých“, co to všechno připravují a vedou. Samozřejmě že se spoustu věcí změnilo. Kulisa je jiná. Vládu třešní vystřídaly vlády ptáků, růží a jiných. Místo obvyklých hladových jídel na táboře, třeba na „Modré trávě“, nastoupil místy hrozivý jídlomor. V klubovně se objevil počítač a postupně jich tam už máme asi tři a čtyři monitory... :o( Na táborech vystřídaly staré podsadové celťáky indiánská týpýčka. Začali jsme jezdit na zimní puťáky do slovenských i českých hor, na zimní tábory jsme jezdili několik let do týpka místo do chalupy. Jídelníček se vlastně krom kvantity změnil i na kvalitě a pestrosti. Ale to ostatní je vlastně celých těch spoustu let existence oddílu stejné. Schůzky, výpravy, Kecy, tábory, zimní tábory, puťáky, vody (stále ty čtyry krásné řeky, na kterých už někteří znají každou vlnku), opravy lodí, no zkrátka vše to, co si z oddílu asi pamatujete. Lidí se v oddíle vystřídala hrozná spousta a všechny zde vyčíslit by bylo náročné, i když by si to, alespoň někteří, určitě zasloužili...
Ahoj Alfons
| Historie | Nahoru | Home |