ŠUP 22

Letní tábor 2001 - Paukarova cesta

29. 6. - 22. 7. 2001

Cestou na letošní tábor jsme museli překonat míle pevniny a spousty vod oceánu než jsme se ocitli na dílu světa, kde se odehrávala naše Táborová hra. Překonali jsme i mnohé časové smyčky, abychom se dostali do doby kdy Španělé již měli pod svou mocí celou zemi Perů, se všemi původními obyvateli, nemluvě o bývalých vládcích země – Inkovi a jeho Ayllu. Ale opravdu všichni v té době trpěli pod nátlakem španělova ocelového meče? Ne, kdesi v divoké Montaně na severozápad od Cuzca, bývalého to hlavního města Incké říše, u divoké řeky Apúrimac, byl malý skrytý státeček, setinka v bývalé rozloze říše, ale byl svobodný a vládl tam dál Inka. Tento malý svobodný stát se jmenoval Vilcabamba a založil jej Inka Manco a v době kdy se odehrával náš příběh zde vládl v pořadí již čtvrtý Inka jménem Túpac Amaru (I.). On a jeho zemička byla Španělům dlouho trnem v oku a tak se pro chamtivost a strach bílých Evropanů měl stát i posledním vládcem malé zemičky uprostřed džunglí porostlých horských velikánů, prudce spadajících k divokému Apúrimacu. My jsme do Vilcabamby putovali spolu s mladým Paucarem a jeho strýcem Chalchi – Huarem…

Ale jak vypadala opravdu naše cesta do Vilcabamby? Nejdříve jsme museli postavit tábor, aby bylo vůbec kde bydlet a hrát hru. Tábor byl postaven vcelku rychle, jen některé stavby byly vztyčovány s větším úsilím než je zdrávo, ale jak se říká dobrá vůle všechno zdolá a tak na přes rok můžeme mít stožár dvacetimetrový. Kamna nám letos stavěl jen jeden z Kaštanů a to Maďal a nutno říci, že se osvědčily. Ale to již začaly služby v kuchyni a jako první to schytal Sporýš se svým Ayllu (ve starém Peru rod, později prostě správní celek), jelikož spali v týpý hned na kraji. Měli jsme na Táboře i dvě lamy, jak se na Quechuance (kečuánce – pův. kmeny žijící v oblasti Perú, Bolivia, Ecuador… mluvící jazykem Quechua), jedna se myslím jmenovala Trekking Fox a druhá Diamondback. Později k nim přibyla ještě lama třetí, která vypadala jako slavná peruánská ovce více jak dvě jmenované dohromady a ještě byla samopodestýlací, jelikož malinko línala, jmenovala se María a chytali jsme ji do bolasa (nebylo to jednoduché, María kopala a tak kdo ji dobře nechytil skončil v přehrádce, naštěstí bylo teplo). Asi je to motivující, když za každý nepovedený hod na slámovou lamu musíte skočit do potoka :o). Jednou, to měla María asi svátek, jsme jí půjčili krojovku a šla se podívat s námi na nástup. Ale jinak ráda hlídala Maďalovi nářadí u nás v týpku, a nebo se pásla opodál. Hra se tedy již rozběhla naplno a pravidelný běh tábora střídaly jen nějaké ty návštěvy a sem tam vybočení z denního řádu, když se třeba oběd vydával o hodinu a více později. Návštěv bylo několik. Na kole si to přihasil uprostřed velikého slejváku Jírovec –bratr Maďala – a  kaštan byl úplný. Trochu jsme ho zneužili, aby nám hlídal tábor a my jsme mohli jít na družinové několikadenní výpravy. Byla půle tábora tak jsme na to již měli nárok. Jírovcovi se to nejdříve nezdálo, ale když objevil kouzlo Rychlých šípů (kterými nejprve opovrhoval), zůstal jistě rád. Výpravy se snad vyvedly, já vím jen o událostech na Scarabeí části Tatouchova a Kuleho výletu. Ti dva šli nejdříve přes Zlatou korunu se mnou na úpatí Kletě, masívu to tyčícího se nad Krumlovem a dalekém okolí. Musel jsem na ně chvíli čekat, balení již holt není jako za mlada… Scaraby jsme našli až poté, co jsme chtěli koupit pár rohlíků ve velkovýrobně na pečivo pro celé Jižní Čechy. Rozdělili se s námi o kus večeře a povyprávěli o svých zážitcích. Ráno se Kule s Tatouchem vydali dobýt Kleť a my se rozešli směr skály nad Vltavou poškádlit malinko jejich stěny našimi horolezeckými choutkami. Nevím co si o tom myslely, ale Qíka na horu nepustily. Asi se jim nelíbil. Za to ho nechaly bravurně slanit. Ke skále za mnou (Alfonsem), Sovou a Qíkem přijel ještě Maďal, se svým foto dvojčetem, jenž se chtěl ke škádlení skal také připojit. Bylo to úžasné a do tábora jsme přišli pozdě. Ale cestou jsme viděli dvě duhy najednou a přitom jsme zmokli jen trochu. Co robili na výpravách ostatní nevím, snad jen to, že Tatouch neuhlídal Kuleho a tak k večeři bylo asi deset buřtů na člověka. Ale opékání u sauny mělo něco do sebe, v sauně se totiž ten omastek dá docela z člověka dostat. Saunu jsme vůbec měli tento rok výbornou, konstrukce byla geniálním řešením na podkladě dlouhodobého vývoje a nebýt těch veder při stavbě, měli jsme ji s Maďalem hotovou hned a ne asi po pěti dnech „dřiny“ :o). Další návštěvou byli Horác s Mášou, Matějem a Honzíkem + jejich divoký oř s divným jménem Opl, či tak nějak…

Ale to již s námi Půlkaštan Jírovec nebyl, jelikož osedlal své kolo a jel dál širým světem vstříc dalším dobrodružstvím. Horác s rodinou však přinesl do dění tábora náboj exotiky z dalekých krajů ve středu Čech. Dělaly se vdolky, přijížděly holky… No tedy vlastně jen jedna, Turbína, ale neříkejte jí tak ona to nemá ráda, jinak se jmenuje Jana a ráda by u nás v oddíle vedla družinku děvčat. Jen doufám, že jsme ji po návštěvě u nás na táboře příliš neodradili….

A stále se hrály úseky táborové hry, stále se četlo a kupodivu stále bylo hezky. Ráno jsme si počítali budíčky a aby to bylo košér Maďal (kytara) se Sovou (flétna) nám hráli El condor pasa a počítali k tomu pravou kečuánštinou.

A pak jeden den se nám vše nějak pomotalo. To již ale Turbí…, pardon Jana, s námi nebyla. Ráno jsme se probudili a najednou bylo vše jinak. Scarabeové a pár Výrů se ujali vedení tábora a parta někdejšího vedení se infantilně a bez valného rozumu potulovala po táboře a prováděla kousky hodné tak nanejvýš toho nejmenšího pitrýska. Qík měl chudák službu a do Ayllu vyfásl Kuleho a mě. Netušil jsem do té doby jak se umí rozčilovat a jaké má pocuchané nervy :o). Řekl dát kanystr vody na kamna, kanystr jsem položil na kamna, nelíbilo se mu to. Řekl na rovnou na kamna, do hrnce, vložil jsem tedy kanystr do hrnce, nelíbilo se mu to a chytl se za hlavu. Po té co jsem se marně pokoušel podpálit kamna jak mi řekl, mě z kuchyně vyhnal.

Odpoledne Maďalovi a mě, veliký šéf a náš vzor Ahalbert, dovolil odskočit si na Sedm špicí k Vltavě, byly to ony skály kde jsme již lezli onehdá se Scarabama. Byli jsme tam asi za půl hodiny i s broděním řeky, bylo hezky a skály se slunily ve večerním slunku a měly dobrou náladu, tak nás nechali po sobě lézt dokud jsme nemuseli zpátky do tábora. Když jsme se vrátili vyhrkl na nás Kexík, že se čeká bouřka a můžeme si vsadit na to kdy přijde – tolerance plus mínus pár minut, nevím již nyní kolik přesně. Nevyhrál nikdo, bouřka nás minula. Za to všichni prohráli spooooousty polínek. Večer se v táboře vše opět urovnalo a rádcům se jakoby zázrakem vrátil rozum a dnešní vedení se vrátilo do svých pozic vůdců svých Ayllu. A abychom ukázali, že v nás taky po tom celodenním blbnutí něco je, vyhlásili jsme noční hrátku. Snad přes pozdní hodinu všechny bavila. Každopádně ji hráli kluci kupodivu tiše a tak jak se zkrátka noční hry hrát mají. Nebývá to příliš často a tak jim za to děkuji. Ale to se již blížil konec tábora. A tedy závěrečný úsek, slavnostní oheň a bourání a odjezd. Závěrečný úsek započal dobře, každý Ayllu si vyrobil pro svého Inku sluneční nosítka – smyk, s nimiž pak jeli na silničce nad táborem závod. Na každém smyku musel jet jeden člen Ayllu. Pak jsme s Maďalem odjeli připravit pár úseků u rybníka jménem Cikán. Jak jsme tam dojeli začalo šíleně lejt. No nic kleli jsme a pokračovali v přípravě hrátek, jen tu ve vodě jsme zbaběle nepřipravili. Pak, když už pršelo asi hoďku, jsme si začali říkat, a všemu ostatnímu nadávat, že nikdo v takovym lijavci stejně nepřijde a že jsme promočení na kost zbytečně a pak přišel Kule s Ayllu který doprovázel. Byli mokří jak my. A tu jsme si s Maďalem řekli, že nás zachrání snad jen Filip. A tak jsme vyrazili na pár soušek a ze suchého dřeva uvnitř jsme nasekali třísky a podpálili z nich malý ohníček, který jsme přerostli v menší požár, jménem Filip. Jak se trousili další, dávali batohy do seníku a stavěli stany, přišel jim myslím vhod. Také jsme ho stále poctivě živili. Když jsme tedy všechny Filipem zachránili, jeli jsme do tábora, vymyslit alternativu úseku. Ale nejen Filip, i mnozí další se jali zachraňovat nejen sebe, ale i ostatní. Budu jmenovat asi jen Ahalberta, jelikož se snažil nejvíce. Ráno přišli všechny Ayllu postupně do tábora, kde je čekala nová verze úseku, na kterém mohly ztroskotat choutky mnohých na první místo. A tak po zahřátí, najezení a částečném usušení započal úsek.Ten se skládal z mnoha úkolů a jeden z nich byl literární. Jak známo Inkové neměli písma, jen jakési mnemotechnické pomůcky – kippu. A zaznamenávat pomocí těchto kippu nějakou hodnotnou literaturu, např. typu Homérovského ve starověkém Řecku, jistě nešlo. A tak měli i naši hoši tento úkol poněkud ztížen. První část úkolu byla jednodušší – sepsat oslavnou báseň na Inku, nebo jeho rod. Část druhá byla poněkud složitější a to sepsat krátký příběh ze slov začínajících na jedno a to samé písmeno (básničky najdete v NáŠUPu – pozn. red.).

No a pak večer u slavnostního ohně se vše vyhodnotilo, rozdali se odměny a hrálo se a hrálo se a mezitím se četli literární výtvory našich Quechuů (Kečuů). Bourání a odjezd již taková sláva nebyly. Zvlášť když člověk věděl, že se vrací do smogem opředené Prahy plné řvoucích smradlavých auťáků, reklam a vůbec civilizace. Jak nám tu v lůně jihočeské divočiny bylo dobře. Horác s Mášou a zbytkem rodiny s námi vydrželi až do konce.

No jelikož se nikdo nechtěl ujmout toho, aby popsal dění na táboře, provedl (jsem) to nakonec Alfons. Doufám, ale že příští rok nám z nové generace vyroste někdo, kdo se toho chopí po následujícím táboře. Protože já už to dělám po třetí a musí to být nuda i pro vás, pořád číst tábory od toho samého Alfonse.

No tak hodně zdarů do nového školní roku a také mnoho trpělivosti, aby jste to se mnou ten další rok zase přežili.

Ahoj Alfons.

Básnická a literární tvorba

No a zde jsou výtvory všech táborových Ayllu i s rodovými názvy nad oběma dílky každého Ayllu. První je oslavná báseň an Inku a druhý je literární výtvor složený ze slov začínajících na totéž písmeno.