ŠUP 19

PUŤÁK 8/2000

Slovensko: Stolické vrchy, Nízké Tatry, Slovenský ráj.

Pozn: Kule se blíže o své pentaxové anabázi rozepisuje zde

Čt 18.

Co se dělo ve vlaku nevím, protože jsem měl sraz s ostatními až na Slovensku.
Zkuste se zeptat Kuleho nebo někoho jiného...

Pá 19.

Vlak jel i přes noc takže nevím co se dělo dopoledne... Nejspíš tam někde přestupovali, já fakt nevim.

Ráno jsem měl možnost se vykoupat v hotelovém bazénu :-) a vydatně se nasnídat, což docela potěší. Po snídani mne máma i s věcmi odvezla autem na místo srazu se zbytkem výpravy. Sraz byl někdy v 11 na nádraží v Brezně. Po chvíli čekání přijel rychlík, snad odněkud z Čech (?). Vystoupili z něho Kule, Tatouch, Turbo, Cuk a Vláďa. Po radostném :-] setkání se Kule chvíli bavil s mámou. Za několik málo minut jsem se rozloučil a celá výprava přesedla do vlaku směr Tisovec.

Ve vlaku jsme hráli asociace. V Tisovci jsme vystoupili a hledali zelenou značku. Slunce žhavilo jak blázen a to nás nutilo se uvelebit někde v příjemném stínu. Za chvíli jsme našli pěkné místo k přerozdělení jídla a odpočinku, který se pak protáhl až do podvečerních hodin. Dohrávali jsme asociace. Turbo a Kule furt nemohli přijít na Cukovo slovo “kompromis”. Kule zjistil, že ztratil popruhy k foťáku a jal se je hledat, ale bohužel neúspěšně. Kolem 17:15 jsme vyrazili po zelené značce. Slunce ještě dost pálilo, ale naštěstí jsme asi po 500 metrech zašli do lesa a přišli jsme k takovémo putůčku, akorátže v něm nebyla skoro žádná H₂O. Menší loužičku jsme přecejenom našli a namočili si do ní různé věci (teda jako tím myslím oblečení). Šli jsme dále až jsme vstoupili do rezervace Šárkanica. Byl tam pramen s průtokem 3 ml/sec a kousek dál byla dřevěná vana plná vody (!). Mezitim se ztratili Kule, Vláďa a Cuk, protože šli omylem jinou cestou, ale za půl hodiny už byli zase u nás. Tatouch našel místo pro nocleh taxme tam šli. Qečeři byly smažáky s bramborovou kaší, která bohatě zbyla na ráno. Ve 21:45 jsme už usínali.

So 20.

Turbo nás vzbudil v 6:15. Snídani tvořila včerejší bramborová kaše. Paxme si zabalili a už v 7:15 jsme odešli směrem na sever, ikdyž se ta cesta dost klikatila. Pořád jsme stoupali až jsme došli na hřeben, který byl v nadmořské výšce přibližně 1150 m. Zelená vedla po hřebeni asi 5 km. Cestou šlápl Cuk do vosího hnízda :-] ale zapomněl včas upozornit Turba, který šel za ním. Ostatní naštěstí pochopili o co go a rychle zdrhali. Turbo schytal pár žihadel a musel si vzít léky, což si vynutilo menší pauzu (asi 10 min). Malá vsuvka: Zapomněl jsem že na Ostrici jsme ztratili značku a v úmorném vedru jsme ji asi půl hodiny hledali. Byla tam taková divná zarostlá paseka, pár stromů ale značka nikde. Naštěstí jsme jí našli dřív než jsme tam uschli. Na zase jiném kopci jsme hledali studnu, která sice byla na mapě, ale ani speciálně určená grupa profesionálů (Tatouch & Kule & Turbo) ji nenašla; taxme se na ní radši vykašlali. (pozn. aut.) Bylo právě 11:30 když jsme došli na Nižnou Kľakovou. To je taková louka velká asi 300x300 m a je na ní rozcestí a 3 chaty. My jsme ulehli do stínu a uvažovali o našem dalším osudu. Rozhodli jsme nejdříve se pořádně najíst, a ttack jsme vytáhli chleby, bylinkovou směs a hermelíny, které byly jaxepatří “zrající”. Poté co jsme to snědli jsme nemohli dělat nic jiného než usnout nebo si jen tak lehnout a číst si (třeba Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše od Marka Twaina - moc doporučuju - pozn. aut.). Koncentrace koňského trusu byla na téhle louce asi 1 kg na metr čtvereční ale naštěstí moc nesmrděl. Akorát byl dost měkký a tudíž mírně nechutný, jinak si vůbec nestěžuju. No, a když jsme se vzbudili, schovali jsme si bágly do lesa a šli se spolu s mycími potřebami koupat dolů do potoka Dudlavka. Voda byla docela studená ale přece jsem se odhodlal už po 10 minutách. Čekala nás dlouhá cesta dokopce zpět na Nižnou Kľakovou, ale naštěstí bez batohů. Asi 100 metrů před východem z lesa byl pramen s průtokem 23 ml/sec. Kule řekl že bude nejlepší nabrat 40 l do wemen. Taxme to tam nabrali a šli na louku ke schovaným batohům. Mezitím přišli na tu louku ještě další lidi, kteří v tu dobu seděli la lavičkách okolo ohně. My jsme šli vybrat místo pro spaní a nakonec jsme vybrali místo na úpatí menší chaty stojící v horní části Louky; a bylo tam taky takové menší ohniště. Dokonce stála poblíž i docela komfortní kadibudka, na kterou si každý rád došel. Po nasbírání dostatku dřeva jsme začali vařit večeři ->&t;Collínka se sójovým masem a instantní kuřecí omáčkou, které bylo zhruba 36 porcí (! :-). Úspěšně jsme to dojedli a jehli si do spacáků a ještě chvíli jsme pozorovali hvězdy.

Ne 21.

Vzbudili jsme se kolem 6:30 a Kule zjistil, že mu schází foťák a stativ. To byl dost velký průs.. teda průšvih neboť jsme ho nikde nemohli najít. Mezi těma slovákama, kteří sem včera přišli, byl ještě jeden moravák, který k nim nepatřil a připlet' se k nim jen náhodou; tak se ho Kule šel zeptat, jestli o ničem neví. Pak se vrátil a vyšlo na jevo že si ho nechal včera na lavičce u ohniště a už se pro něj nevrátil. Takže mu to nejspíš lohli ti Slováci a pak to někde v lese schovali. Celková cena ukradených věcí byla kolem 50 tisíc kč - a navíc tam měl i pas. Mezitím přijeli k naší chaloupce 2 dřevorubci na velikém traktoru. Kule se jich začal vyptávat a oni řekli že ti čórkaři jsou místní a že jim “nekouká mnoho dobrého z očí”. Od těch dřevorubců jsme se hodně dozvěděli. Ověřili jsme si u nich ty adresy a oni řekli že by mohly být pravdivé. Dali jsme se do vaření snídaně = poriče, po snídani jsme si zabalili a vydali se směrem nahoru. Našli jsme pěkné místo ve stínu u lesa a tam jsme si složili věci. Kule s Tatouchem a Turbem šli do údolí pro policii. To bylo zrovna 11 hodin. Zbytek, co zůstal nahoře, se začal pekelně flákat. Nebylo tam moc co dělat leda si číst nebo se bavit nebo spát. Po cestě, která byla poblíž, několikrát projeli naši známí dřevorubači s nákladem asi 10 kmenů; nahoru s plnou a dolů s prázdnou. To se opakovalo v 30minutových intervalech. Najednou prošli po té cestě směrem nahoru ti slováci, na které jsme měli podezření. Měli směšně malé batůžky, kam se stěží mohl vejít spacák a oblečení, natož Kuleho brašna a stativ. Z toho jsme usoudili, že to museli nechat schované někde v lese. Kolem poledne nás napadlo připravit oběd, který měly tvořit chleba a taveňáky. Snědli jsme své porce a čekali na Tatoucha, Kuleho a Turba. Ti se vrátili ve 12:45. Řekli jsme jim, co se dělo. Potom řekli zase oni, že máme jít zpátky na Louku. Čekalo tam policejní auto. Vystoupili z něj takoví dva chlápci a začli s námi sepisovat různé papíry, kterých bylo asi 2 kg. Když to bylo hotovo, vzali Kuleho s sebou na pohovor do Revúci. Ostatní se zatím dost flákali ale pak šli pro vodu. Kule se vrátil v půl sedmé večer trochu zklamaný protože tam prý s nimi jel jen qůli psacímu stroji. Pak šel ještě hledat stativ v lese, protože tam musel být, ale bohužel vůbec nic nenašel. Hned nato jsme začli vařit koprovku s rýží a vyšlo to na 3 kotle. Mezitím přišli jacísi Češi a se zájmem ochutnávali naši večeři. Kule je informoval o své ztrátě, ale nic se nedozvěděl. Z chaty jsme si vystěhovali věci, protože tam bylo trochu zatuchlo a tvrdo. Při večeři vyprávěl Tatouch velmi vtipné narážky na oddílové a hlavně Kulecí jídlo. Pak ještě přišel nějaký další Čech a začal říkat že fakt sqělá věc je krupice. Ostatní na to, že je to otázka množství. Díky smíchu jsme si v průběhu jídla nestačili uvědomit, že to stojí tak na vyhození do odpadovky. Když jsme šli spát, dal jsem si omylem podlážku do nějakého trusu, což ostatní dost pobavilo. Ještě než jsme usnuli, pozorovali jsme dalekohledem hvězdy, které byly vidět lépe než předchozí den. Zpočátku byla noc chladná, ale od 1. až do 4 . hodiny foukal příjemný teplý vítr.

Po 22.

Den “zahájil” Turbo, kterého v 7:30 napadlo začít se žouželit. Takový nápad ale pro ostatní nebyl přijatelný. Nicméně už jsme byli, ač násilně, vzbuzeni a už se to nedalo vrátit, protože nás (?je) zachvátila “vstávací mánie”. Snídaně se zkládala z včerejší rejže, pudingu, eliga a H₂O. To jsme smíchali dohromady a uvařili to. Nebylo to sice úplně delikatesní, ale zato jsme se mohli těšit z představ na budoucí lepší ušetřené snídaně (kdo říkal že budou lepší ???). Zabalili jsme si a odešli kolem půl deváté směrem nahoru po červené značce. Byla to pěkná lesní cesta; odbočka, kterou jzme zahlídli, vedla na vyhlídku. Tam jsme strávili asi 1/2 hod. Po další hodině cesty jsme dorazili ke studánce s poměrně velkým průtokem 45 ml/sec. Tam jsme se několik málo minut polejvali vodou, až na Tatoucha, který s falškou v ruce stál poblíž a tvrzením, že “ten čaj je slazenej”, odrážel případné útoky. Po naplnění vodních nádrží v těle jsme začali projednávat směr naší další cesty. Po 60 minutách bylo přecejen rozhodnuto ve prospěch zelené značky. Vedlo to dost nahorů ale potom zas dost dolů, až jsme došli na takovou moc pěknou loučku s moc pěkným potůčkem a v něm s moc pěknou tůňkou ke koupání. Nedbaje zákazu jsme se tam zbavili své špíny na těle. Paxme si dali podlážky na tu louku a začali preparovat chleba s česnechem, salámem a sýrem. To vylo vynikající. Následujících pár hodin jsme věnovali odpolední siestě. V 16:30 zase začalo to nepříjemné vzbouzení, odhodlávání, balení a odcházení. Vyrazili jsme pěkným údolíčkem k řece Hron. Za Hromen byla silnice, po které jsme šli zhruba 300 metrů am pak jsme odbočili na polní cestu. Měli jsme před sebou krásný výhled na hory; vpravo se do výše tyčil vysílač na Kráľově hoľě. Nad ní se stahovaly na pohled pěkné mraky a vypadalo to, že se blíží solidní bouřka, ale nakonec se to docela rozptýlilo a vůbec se nablejskalo. My jsme mezitím šli podél potoka tak půl kilometru, až jsme narazili na ohniště road&potok-crossing. To jsme ještě netušili, že nebude pršet a rozhodli jsme se vzhledem k nastávající situaci zařídit si bydlení právě na tomto místě. Při stavění dvou tropik jsme našli gumový míček, o kterém jsme si však zprvu mysleli, že je skleněný. Zajímavé na něm bylo, že měl 2 nějaké divné cinkající předměty uvnitř. Na programu byla teď večeře, a to sejráno se svýčkowou. Rozdělili jsme se na dva tábory; qůli té omáčce, protože Tatouchovi sýráno bez omáčky zcela stačilo a nemínil v noci místo spaní zvracet. Kule zas řekl že bez omáčky je všechno suchý. Následně se půlka lidí dal k Tatouchovi a druhá půlka ke Kulemu. Vyřešili jsme to kompromisem takže jsme to dali do dvou kotlů a každý jedl z toho, jehož obsah mu víc vyhovoval, a také jsme si vzájemně kradli (rozuměj ochutnávali) jídlo. Povečeři jsme udělali co? no přece umyli kotlíky a šli spat.

Út 23.

Probudili jsme se do chladného rána až v 7:45 namísto očekávaných 6 hodin. Rozpoutala se malilinkatá hádka, čí je to vina. Všichni se shodli na tom, že to musí být buď Ahalbert nebo Turbo nebo oba (nevim jak k tomu došli), ale za chvíli jsme nechali potyček a začali se soustředit na jednu věc a to snídani. Byla KRuP₄(I₂Ce)₅ +C₂UKr₃+ CaCaO + SkORICe. Ahalbertovi se posledních tří složek zdálo moc málo a dal si toho na svojí půlku kotle asi 1 t. Ostatním se to sice moc nezdálo ale strávili to. Vyrazili jsme v 10 hodin směrem na Velkou Vápenicu. Během výstupu jsme narazili na rozlehlý malinový podrost a to nám vnuklo myšlenku něco si nasbírat do knedlíků. Po půlhodině sbírání jsme měli téměř plnou půllitrovou flašu. Zbytek volného místa jsme zaplnili cukrem kvůli konzervaci - nějaký ještě zbyl. Po namahavém a dlouhém výstupu jsme se dostali až do sedla Priehybka ležícího v nadmořské výšce 1468,1 metrů. Foukal tam osvěžující vítr, což sice všichni ocenili, ale po čtvrthodině už jsme si nandavali svetry, jelikož jsme vystidli. K obědu byl chlebíček s výbornou smaženou cibulkou (v pixle s nápisem C₁₂H₂₂O₁₁) a česnekem. Zajedli jsme to čoklidem Figaro. Najednou jsme uviděli jakéhosi pána s červenou krosnou a plnou 1,5litrovkou brusinek. Rázoval si to nahoru rychlostí 6 km/h a vypadal na nějakého zkušeného člověka. Poté jsme se rozhodli schovat batohy do kleče; když jsme to provedli, odešli jsme na Velkou Vápenicu, což je hora vysoká 1691,2 metru. Odsud byly vidět i Vysoké Tatry = nádhera. Tatouch měl dalekohled a taxme viděli i Štrbské pleso, Gerlachovský štít ad.. Na jih byl také pěkný výhled > na Nízké Tatry (co to přesně bylo vám řekne někdo jinej). Cestou dolů nás napadlo nasbírat nějaké brusinky, kterých bylo všude plno. Zkoušeli jsme také ochutnávat různé plody vzhledem podobné borůvkám. Chvíli jsme sbírali brusinky a pak jsme už šli zpět do sedla. Tam jsme si nandali batohy na záda a šli po hřebeni až do sedla pod Andrejcovou. Je tam postavená turistiská bouda (bez elektriky, plynu, vody aj...), která je volně přístupná. Kousek opodál je ohniště a asi 10 metrů pod chatou je studánka s průtokem vody 167 ml/sec. na ohni jsme uvařili knedle s tvarohem a malinami. Bylo toho docela hodně moc ale s pomocí roztažnosti žaludků jsme to snědli. V chatě bylo docela tvrdo - i přes oblečení, navíc jsme spali dost namačkáni v horním patře palandy a v jednom rohu chyběly prkna. V té tmě uvnitř jsme si museli dávat pěkného bacha. Znaveni cestou jsme usnuli nevim v kolik.

St 24.

V 6:00 se Ahalbert vzbudil a šel rozdělávat oheň. Venku bylo mokro a tak divně studeno. Kolem třičtvrtě na sedum až oheň hořel. V sedum se už vzbudili ostatní a taxme šli vařit porič. Bohužel už nezbylo moc cukru a tak jsme měli takovou trochu nesladkou snídani, ale snědli jsme to. Pan krosnič vyrazil už někdy v půl sedmé a to zase na Velkou Vápenicu. My jsme však odešli východním směrem po hřebeni; a bylo to pěkně nahoru. Střídavě jsme stoupali a klesali až jsme došli na Orlovou, kde byl zasazen do země slovenský národní double-kříž vysoký asi 3 metry. Tam jsme si dali 45minutovou pauzu a potom jsme odešli na Kráľovu Hoľu. Cestou jsme vymýšleli různá zkratková slova (jako např. “Houbař Olizujícím se Rakušákům Absolutně Cizí”, “Kroll Ubíjející Lamentujícího Elektrikáře”, “Xenofobní Racionální Housenka” a další). Na vrcholu (1946,1 m.n.m) se tyčil červeno-bílý vysílač a my jsme odhadovali, jak je asi vysoký. Vyšlo nám to okolo 100 metrů. Když jsme tam došli, dali jsme si pemikam k obědu a potom jsme 3 hodiny odpočívali. Tatouch nám četl ze své knihy Proč bychom se netopili. Vydali jsme se dolů. První půlkilometr cesty vedl po takové divné asfaltce sloužící nejspíš obsluze vysílače. Odbočili jsme na modrou značku. Došli jsme na rozcestí se žlutou, tam jsme si schvali batohy a šli se podívat na vodopád, který měl být někde níže. Mezitím jsme hráli asociace, dvojice byly stejné. Turbo si dal záležet a vymyslel slovo, na které jsme nemohli přijít (Já (Aha) a Cuk) - “řemeslník”. Po 30 minutách na to ale Cuk přišel. Kousek pod wasserfalem byla tůňka, ve které se někteří vykoupali. Šli jsme zase nahoru. U rozcestí jsme se ještě chvíli věnovali sběru borůvek. Nakonec jich bylo celkem 1,5 litru. Vytáhli jsme bágly ze skrýší a pokračovali v cestě. Teď to vedlo dolů a potom to bylo zase moc nahoru. Skončili jsme v Smrečinském sedle. Došli jsme pro vodu k nedalekému pramenu. Postavili jsme 2 tropika a na ohni uvařili večeři = knedle s borůvkami + parafínová (někdo tomu řekne svíčková) omáčka. Po koukání se na hvězdy jsme šli spát.

Čt 25.

Poté co jsme vstali, pojedli jsme xnídani Krupičku s borůvkami. Po snídani jsme umili nádobí a zabalili jsme si. Když jsme se chystali k odchodu, přišli nějací domorodci s plnými kýbly všelijakých nástrojů na sbírání lesních plodů. Chvíli se snámi bavili (hodně si pochvalovali místní vodu - nevim co na ní viděj tak zvlášť dobrýho) a potom se odbatolili pryč. My jsme odešli po červené značce a hráli asociace. Protože nás to už přestávalo pomalu bavit, skončili jsme už definitivně za stavu 21:15 pro Cuka s Turbem. Asi po hodině cesty čevená tak trochu nenápadně odbočovala, ale naštěstí jsme si toho včas všimli. Za chvíli se objevilo koryto s vodou. Trochu jsme se napili a čekali na Tatoucha a Kuleho. Po třicet minutách už jsme byli všichni po hromadě šli jsme. Došli jsme k horní stanici lyžařského vleku. Na konci byl zatížen 1m^3 betonu a menším (cca 50 kg) závažíčkem, které viselo na laně a dalo se na něm pěkně houpat. Poblýš bylo dobré místo k odpočinku, a tak jsme si tam rozložili podlážky a naobědvali jsme se. K obědu byl nejspíš nějaký chleba s cibulkou. Tatouch zase něco přečetl ze své knížky. Po krátké siestě jsme si zabalili a šli po sjezdovce dolů do městečka Vernár. Došli jsme na autobusovou zastávku a zjistili, že se mezitím ztratil Tatouch. Šli jsme ho hledat a asi za půl hodiny jsme byli všichni. Kule šel zavolat těm policajtům, jestli už ten foťák našli. Vrátil se s úsměvem na tváři a řekl, že si pro něj má přijet do Revúci. Zjistil, kdy mu tam jede bus a potom šel s náma. Šli jsme dál, až jsme došli až na kraj vesnice. Tam jsme šli pro vodu k nedalekému potoku. Dali jsme si flašky do báglů a šli po cestě nahoru. Pak jsme z ní odbočili a hledali místo pro stanování. Když jsme ho našli, podtavili jsme tam dvě tropica, uvařili večeři a potom šli spát.

Pá 26.

Ráno šel Kule zpět do Vernáru na autobus. My ostatní jsme vstali o něco později a začali vařit snídani; už nevím co bylo. Sbalili jsme si wěci a odešli na druhou stranu než byla vesnice. Cesta se svažovala dolů a končila na silnici. Zahli jsme do prava. Po cca 2 kilometrech jsme došli na rozcestí a parkoviště, kde bylo spousta turistů. Cesta, která odbočovala, vedla podél potoka, a také tam šlo spousta lidí. Údolí pozvolna přešlo v souťesku a místo pohodlné cesty jsme museli chodit po železných žebřících; na některých místech navíc nebylo zábradlí. Nikdo ale naštěstí nespad dolů. Soutěska byla dlouhá asi 2 km a za ní jsme si dali pemikam k obědu. šli jsme dál ... Potkali jsme horní stanici lanovky ... ... ... Cíl naší dnešní cesty byla Čertova Hlava. Když jsme do tohoto seda došli, Kule tam ještě nebyl. Dali jsme si batohy k rozcestníku, vzali vemena na ramena a šli hledat vodu. Našli jsme takový malinký pramínek. Voda tam tekla dost pomalu, takže nám to trvalo docela dlouho. S plnými vemeny a flaškami jsme začali stoupat zpět do sedla. Tam už na nás čekal Kule a vyprávěl, jak to bylo. Řekl, že si myslel, že jsme za ním, a tak moc nespěchal.. ... ... Na ohništi jsme uvařili večeři. Průsekem pro elekltrické vedení byl pěkný výhled na obě strany, a tak jsme viděli, že se blíží pěkná bouřka. Začátek deště nás zastihl uprostřed večeře. Okamžitě a střelhbitě jsme vzali jídlo a šli jsme se schovat. V suchu jsme to dojedli a šli spát.

So 27.

Na dnešek jsme plánovali, že projdeme nějakými soutěskami a poté půjdeme na vlak. Uvařiji jsme snídani, snědli ji, umyli nádobý, vylili nebo jsme vypili přebytečnou vody z vemen, zabalili si věci a odešli jsme. Chvíli to bylo po stejné cestě, jakou jsme přišli, ale pak jsme odbočili a objevili Kuleho vzkaz na cestě: z kamínků poskládaná slova. ... ... ... ... Prošli jsme několika soutěskami s podobnými žebříky jako měla ta první. ... ... ... ... Nakonec jsme už definitivně odbočili na zelenou značku a šli po ní nádherným údolím. Po několika kilometrech (přesněji v 17 hodin odpoledne) jsme došli na rozcestí, nedaleko kterého prý někdo někdy sklouzl po šutru do potoka (???). Odsud byla vidět vysoká skála, kam jsme chtěli dojít. Přešli jsme potok a začali stoupat. Mně osobně ten výtup docela rychle uběhl. Na Tomášovském Výhľedu (tak se ta skála jsmenuje -- -- něco mi říká že je to vysoký přesně 666,6 metrů ;-) jsme si našli místo pro odpočiněk. O příliš pohodlném odpočinku se nedá moc mluvit, protože kde nebyla tvrdá skála, byly tvrdé kořeny atd.. Asi 3 hodiny jsme si četli, spali a konzumovali čokoládu, potom jsme si zabalili a odešli na vlak. Už se pomalu stmívalo, ale bylo ještě docela dobře vidět na cestu. Prošli jsme celými Spišskými Tomášovci jelikož zastávka byla až na konci. Když jsme se objevili na nástupišti, bylo kolem 8 hodin. Za půlhodiny přijel vlak a odvezl nás do Popradu. Tam jsme se přesunuli do nádražní haly a hledali občerstvení. Jeden bufet tam byl jenže tam zase nebylo to co jsme hledali (...). Našli jsme ještě automat na kávu a hned jsme toho využili. Po chvilce čekání nám přijel vlak směr Praha. Tentokrát už nebyl lehátkový, ale zato byl pořádně plný; ještě že jsme měli místenky. Kupátko jsme si připravili tak aby jsme v něm mohli spát. Vlak se konečně rozjel. Po chvíli se otevřely dveře a vešel - průvodčí. Vrhl na mě zdrcující pohled a opakoval: “Lístečky! Lístečky! Lístečky! Lístečky!”. Moc jsem to nechápal; ale když mu Kule dal zkontrolovat lístky a místenky, hned opustil kupé. Jelikož jsme měli místenek jenom sedum, sseděl s námi v kupé ještě jeden podivný děda, který se s námi hned začal bavit a ptal se nás odkud jsme, kdo jsme a tak dále. Potom řekl že nejspíš nebude mít na lístky a poprosil nás o nějaký menčí obnos. Tatouch mu věnoval 50 Kč a řekl že mu to bude úplně stačit. Pak nám ještě nabízel svou svačinu, která se zkládala z nějaké housky a vodky. My jsme už byli docela ospalí a snažili se usnout, ale moc dobře to nešlo. Kolem půlnoci jsme dorazili na hranice. Přišel celník a začal kontrolovat pasy. Rozjeli jsme se. Po čtvrthodině jsme se zastavili, přišel český celník a také kontroloval pasy. Na tom nádraží jsme stáli ještě asi hodinu a pak jsme se rozjeli a od spánku nás už téměř nic nerušilo.

Ne 28.

Do Prahy jsme přijeli někdy v 6 hodin ráno. Na nástupišti na Hlaváku jsme udělali kolečko a rozešli se do svých domovů.

THE KONEC.

Text & poznámky © /200011152114/ by Ahalbert. All rights reserved.

zpět