ŠUP 13

Puťák do Rumunska

14. 8.

Asi v půl jedenácté se sešel Maďal s Plácem v klubovně a šli nakoupit zásoby jídla do Delvity. Maďal však musel jet na kole k Tatouchovi do práce pro peníze. V Delvitě jsme nakupovali asi hodinu a pak jsme museli nákup odvést do klubovny v nákupním vozíku, jelikož naše směšně malé padesátilitrové batůžky na něj zdaleka nestačily. Mezi šestou a sedmou hodinou odpolední se sešli v klubovně Kule, Tatouch, Maďal, Petr, Jírovac, Širchán a Plác. Každý jsme si zabalili do batohu nějakých šestnáct kilo eráru mimo Jírovce, jenž jsi vezl svoje vlastní jídlo. Tak v deset hodin jsme vyrazili na vlak.

15. 8.

Skoro celý den jsme jeli vlakem přes Maďarsko a tak jsme měli jedinečnou možnost se kochat nádherným pohledem na místní krajinu - maďarské pusty. Asi v deset hodin večer jsme přijeli do rumunské Lupeni. Museli jsme přejít řeku, přes kterou naštěstí vedl docela zachovalý provazový most. Šli jsme asi půl kilometru do kopce a pak mezi malými buky jsme si postavili stany a šli se umýt do řeky - až na Jírovce a Širchána. Povečeřeli jsme fazole s kroupami a uzeným.

16. 8.

Vstávali jsme v devět hodin. Bylo krásně modré nebe bez mráčku. K snídani jsme pojedli nějaký chleba s máslem, který nám ještě zbyl z vlaku. Již ve čtvrt na dvanáct Kule začal bourat stan, není proto divu, že jsme vyrazili v půl jedné. Ušli jsme asi sto výškových metrů, dali jsme si přestávku na nádherné pokosené louce a pomocí nivelačních přístrojů (petlahve s čajem a teleskopické hůlky) jsme určovali, jestli jsme výš než jistý tovární komín nebo ne - nakonec jsme se stejně nedohodli. Po další půlhodině výstupu jsme si dali oběd na stráni pod lesem. Maďalova čočková pomazánka byla sice trochu kyselá, ale jinak docela dobrá. Chuť v ústech, jenž nám tam zanechala, jsme přebíjeli lahodnou jablkovou vitamaxiou, což již bylo snesitelnější. Vitamaximu jsme sosali brčky, která jsme koupili v Praze (jedno balení asi po šedesáti kusech). Po dalších třech hodinách namáhavého výstupu jsme se konečně dostali na hřeben Mu - tii Vî lcanului. Došli jsme pro vodu, uvařili večeři, postavili stany a šli chrupčit.

17. 8.

Maďal vstal již v půl šesté a k všeobecné radosti nám uvařil výtečnou jáhlovou kaši již na sedmou hodinu. Následkem tohoto jeho neuváženého chování jsme vyrazili ve čtvrt na deset. Počasí bylo celkem hezké - občas nějaký ten mráček - a i tentokrát se potvrdilo, že samotnému mráčku se stýská. Po dvou kilometrech jsme došli na kopec, ze kterého bylo krásně vidět do krajiny. Také jsme viděli sedlo, kam jsme chtěli ten den dojít. Avšak cesta se po hřebeni klikatila a byla poněkud delší, než se prve zdála. Byli jsme už na úpatí hory, za kterou bylo zmiňované sedlo, ale najednou se zatáhlo, začal foukat chladný vítr, který s sebou přinášel první těžké kapky. Schovali jsme se pod husté větve borovice, které po chvíli už neudržely prudký déšť, a tak jsme vyndali pláštěnky a podlážky a schovali jsme pod ně sebe i svoje batohy. Pro zkrácení dlouhé chvíle a pro zlepšení nálady Tatouch a pak Kule četli povídky od Vyskočila. Asi za hodinu k naší radosti přestalo pršet a mohli jsme jít dál. Vyšli jsme na kopec a cestou do sedla jsme potkali zatoulanou ovci, která měla pochroumanou nohu, ale přesto jsme byli pořád moc pomalí, abychom jí chytili a udělali si k večeři skopovou pečeni. Nakonec jsme tábořili u skály na úpatí Sigleu Mare. Uvařili jsme si borůvkové knedlíky a odebrali se do svých teplých spacáků.

18. 8.

Ráno bylo pěkné počasí, uvařili jsme si porridge a pomalu si začali balit. Kule se šel ještě umýt do nedalekého potoka a přinesl podkovu, která měla zespodu špunty jako kopačka. Tuto podkovu jsme pak nosili celý zbytek puťáku - vždy se někomu potají zabalila do batohu a ten ji nosil tak dlouho, dokud ji nenašel a nezabalil zas někomu jinému. Vyrazili jsme až v jedenáct hodin. Předtím jsme ještě plánovali kudy půjdeme, abychom neztratili zbytečně výšku. Snažili jsme se najít červenou značku (bandu hrochů) , ale našli jsme jen salaš s bačou, který poslouchal rádio hrající klasické rumunské hity typu “hej hej”. Bača nám poradil, kudy nejlépe sejdeme do sedla, kam měla vést banda hrochů. Tak jsme tedy sešli bukovým lesem do onoho sedla. Byl tam postavený dřevěný přístřešek a stálo tam jakési nákladní auto. Usoudili jsme, že po náročném sestupu bychom si mohli trochu odpočinout, tak jsme si sedli na lavičku do přístřešku a Tatouch nám četl povídky od Vyskočila. Zlaté oplatky, jež jsme posvačili, nám dodali potřebnou sílu k následujícímu výstupu, a tak jsme vyrazili. Na kopci jsme poobědvali a vyrazili dál. Dlouho jsme nemohli potkat žádnou vodu. Až když jsme byli zcela vyprahlí, usmálo se na nás štěstí - uviděli jsme ve stráni studánku. Ihned jsme k ní zamířili a vypili tam asi osm litrů “véčka”. Naštěstí jsme s sebou měli brčka, jež jsme sestavili v hadičky a díky tomu jsme mohli pít až čtyři z jedné flašky. Dále jsme pak šli po poctivě udělané cestě, řekl bych, že na místní poměry až silnici. V šest hodin jsme si řekli, že by bylo dobré se již utábořit, načež jsme začali běhat po loukách a hledat rovné místo pro stan, které tam stejně nikde nebylo. Asi po necelé hodině jsme se vrátili na původní místo, které bylo ještě relativně rovné. K večeři jsme uvařili rýži se sojmasem. Večer se krásně vyjasnila obloha a byly nádherně vidět hvězdy.

19. 8.

Ten den bylo opět velmi pěkné počasí. Posnídali jsme pohankovou kaši a vyrazili. Šli jsme tak dva kilometry ještě po cestě. Pak jsme z ní sešli do sedla, ze kterého se nám naskytl krásný výhled na Retezat a Osleu Mare, kam jsme měli namířeno. Šli jsme dál a zastavili se až u jedné studánky, která však byla na západním svahu, na který nejvíce svítilo slunce. A tak někteří z nás měli úpal. Sešli jsme do sedla pod Osleou Mare, kde je mimochodem docela pěkné tábořiště, a tam jsme odpočívali ve stínu buků. Bylo to rozhodně lepší, než se drásat za úmorného vedra do kopce. Když vedro trochu opadlo, vyrazili jsme dál. Po namáhavém výstupu jsme konečně stanuli na hřebeni. Sešli jsme asi dvě stě výškových metrů dolů a šli dále rovnoběžně s hřebenem tak pět kilometrů, pak jsme zabočili na boční hřeben a tam jsme asi po třech kilometrech tábořili. Pro vodu jsme museli jít k potoku, který pramenil asi o sto výškových metrů níže. U potoka jsme se umyli, nabrali vodu do vemen a šli zpět. Povečeřeli jsme fazole s gulášovou polívkou a šli spát.

20. 8.

Ráno bylo opět slunečné počasí. Posnídali jsme krupičku s borůvkama a vyrazili směrem dolů. Došli jsme do hlubokého sedla, odkud vedla červená značka na Malý Retezat. Cestou nahoru se začalo postupně zatahovat, až nebyl vidět jediný kousek modré oblohy. Šli jsme okolo plesa s průzračnou vodou, ve kterém byli čolci. Chtěli jsme tam obědvat, ale řekli jsme si, že půjdeme ještě tak tři kilometry dál k plesu většímu, které bylo kreslené na mapě. Došli jsme tam, ale pleso nikde nebylo, zato tam tekl docela velký potok, ve kterém jsme se vykoupali a dali si oběd. Jelikož začalo pršet, postavili jsme tropiko od stanu, tam schovali sebe a svoje batohy a začali číst knihu od Josefa Čapka “Ve stínu kapradiny”. Jelikož bylo opravdu nevlídné počasí, uvařili jsme si večeři a přespali zde.

21. 8.

Ráno bylo stále zataženo a pršelo. Celou noc nám bubnovaly kapky deště na plachtu stanu. Doufali jsme, že jedenáctá rozhodne a že se vyjasní. Ale jedenáctá rozhodla o tom, že prostě bude pršet. Na hřeben jsme vyrazili okolo půl dvanácté. Potkali jsme zde červenou značku, po které jsme se vydali - mimo značky jsme taky potkali hustou mlhu jako mlíko. Pochod v dešti nebyl nic moc. Po hodince a půl chůze jsme si dli přestávku v kosodřevině (tam tolik nefoukalo) na pemikam. Během přestávky přestalo pršet a dokonce se začaly trhat mraky. Sešli jsme po červené značce do sedla a když jsme se z něj opět drásali dál, potkali jsme baču v dlouhém kabátu - vypadal jako čaroděj Gandalf. Při odpočinku nahoře jsme se kochali pohledem na mohutné štíty hor Retezatu a plánovali, kde budeme tábořit. Sešli jsme dolů do údolí, kterým protékal široký potok, u kterého byl kemp. Prošli jsme kempem a dále se ubírali nahoru podél bočního přítoku potoka směrem na pleso Peleaga. Po docela slušném sportovním výkonu jsme tak v půl deváté ve výšce 2100 m stanuli u plesa Peleaga, ve kterém jsme se večer umyli. Nasbírali jsme nějaké dřevo na oheň, což dalo docela dost práce, jelikož tam skoro žádné nebylo, a rozdělali oheň, uvařili večeři a šli spát. Oheň jsme udělali nejen proto, abychom šetřili naše vařiče, ale také proto, že tam byla už docela zima.

22. 8.

Foukal sice velmi studený vítr, ale zato příjemně hřálo slunce. K snídani jsme snědli zbytek rýže která byla k večeři, pemikam, který jsme zapíjeli ohřátým čajem. Vyrazili jsme na sedlo mezi Papušou a Peleagou. Když jsme tam došli, pozorovali jsme kamzíky a sviště. Pak jsme vyrazili na Peleagu (nejvyšší horu Retezatu, která má 2509 m). Cestou nahoru se začala zatahovat obloha černými mraky. Když jsme byli nahoře, začalo pršet. Po značce jsme sešli k plesu Bukura, kde jsme si ohřáli čaj na plynovém vařiči a naobědvali se. Za vytrvalého deště jsme sešli do údolí, kde byl již zmiňovaný kemp. Cestou byly vidět krásné vodopády. Nakonec po dlouhé cestě údolím jsme se utábořili u potoka, podél kterého vedla cesta. Přestalo pršet, tak jsme udělali veliký oheň, uvařili večeři a šli spát.

23. 8.

Ráno velmi hustě pršelo a nikomu z nás se nechtělo vstát a uvařit snídani. Nakonec se odhodlal Kule a Petr a ze zbytku fazolí, které jsme měli k večeři uvařili polévku. Jelikož bylo asi až do tří hodin počasí pod psa, byli jsme zalezlí ve stanech a hráli vrchcáby a šachy. Ve tři přestalo pršet a později odpoledne bylo již zcela jasno. Na potoce jsme si postavili přehrádku, ve které jsme se všichni vykoupali - Petr při této příležitosti ztratil lupule. K večeři jsme si uvařili spoustu rýže se sojmasem. Večer byla veliká zima, neboť ráno byla jinovatka.

24. 8.

Maďal a Kule ráno uvařili snídani, kterou jsme rychle snědli a vrátili se zpět do spacáků, jelikož byla opravdu ukrutná zima. Asi v deset hodin začalo konečně svítit slunce do našeho údolí a během půl hodiny bylo příjemné vedro. Zabalili jsme si batohy, ještě se naposledy vykoupali v naší přehrádce a asi ve dvanáct vyrazili dál. Cesta vedla do příkrého kopce - drásali jsme se na pohoří Godeanu (spíše ještě na Malý Retezat). A “náhodou” jsme vyšli u toho samého místa, kde jsme byli 21. 8. , ale bylo poněkud jiné počasí - nám teď svítilo slunce. Šli jsme ještě asi dvanáct kilometrů po hřebeni. Asi v půl desáté jsme dorazili k pověstnému plesu Skarishoara. Cestou Kuleho málem pokousal ovčácký pes, ale on se mu statečně ubránil svou teleskopickou holí. U Skarishoary jsme k večeři uvařili čočku, postavili jsme stany a šli si do spacáků prohlížet víčka zevnitř.

25. 8.

Ráno bylo u plesa velice nehostinno, neboť velmi silně foukal chladný vítr, byla mlha a lehce pršelo. Posnídali jsme pemikam a zbylou čočku od večeře. Vítr byl tak silný, že jsme museli stan držet zevnitř, aby se nám nezbortil. Ve tři odpoledne se stany už nedali udržet. Neuvěřitelně rychle jsme si sbalili a odešli za zuřivé vichřice pryč. Maďal se však ještě před odchodem nezapomněl vykoupat v plesu. Vyšli jsme na hřeben, po kterém jsme šli asi čtyři kilometry. Pak jsme sešli třista výškových metrů k potoku, kde tolik nefoukalo a kde jsme nakonec tábořili. Rostly zde obří borůvky, kterých jsme se dosytosti napásli. Nad hřebenem se rozplývaly mraky a na jeho druhé straně bylo zcela jasno. K večeři bylo sýráno.

26. 8.

Zrána svítilo krásně slunce a bylo bezvětří. Vyšli jsme v půl dvanácté a zpět na hřeben jsme se doplahočili až v jednu hodinu. Posílili jsme se zde Zlatými oplatky a vydali se dál po hřebeni. Po asi 8 km jsme přišli k velkému potoku, kde jsme poobědvali a vykoupali se. Poté jsme pokračovali v cestě po hřebeni až do 19 hodin. Cestou nás obtěžovali přítulní rumunští psi. K věčeři byly fazole uvařené na vařiči. Pozorovali jsme nádherný západ slunce a po jeho západu i popelavou záři měsíce.

27. 8.

Jdeme po hřebeni Cernei. Vyrazili jsme v 9 hodin ráno. K snídani i obědu byl pemikam. Opět potkáváme bači a jejich sympatické psy. Celý den jsme neměli téměř nic k pití, až odpoledne jsme narazili na studánku. Zde jsme se osvěžili a doplnili tekutiny. Nocovali jsme v táhlejším sedle s nádherným výhledem na vápencové skály. Zase jsme měli možnost pozorovat překrásný západ slunce. K věčeři bylo miláno.

28. 8.

Ve 4 hodiny ráno nás vzbudila ukrutná vichřice. Museli jsme slézt dolů k potůčku. Neustále jsme hledali rovinu, na které bychom mohli přespat. Nakonec jsme ji našli - ovšem byla poněkud nakloněná. Postavili jsme zde stany a dospali se asi do 10 hodin. K snídani jsme udělali pohankovou kaši a v poledne jsme se vydali na další cestu. Když jsme scházeli z vápencových skal, měli jsme možnost natrhat si voňavou dobromysl, která zde rostla. Sešli jsme do vesnice, prošli jí a jelikož začalo pršet, utábořili jsme se v nedalekém bukovém lese.

29. 8.

Ráno pršelo. Rozdělali jsme oheň a uvařili na něm čaj a jáhlovou kaši. V poledne jsme vyrazili dál. Došli jsme po jednom kilometru k potoku, kde byl uhlíř se ženou a dělal ze dřeva uhlí - což můžeme vidět už asi jen v Rumunsku. V potoku jsme se vykoupali a pokračovali v chůzi na vlak směrem na Baile Herculane. Bohužel jsme sešli špatným údolím a přišli asi v 17.30 do Mehadei. Zde jsme zakoupili opravdu výtečný rumunský chleba a odešli na nádraží počkat na vlak, který měl odjezd až v 5 hodin ráno. Noc jsme přečkali ve stanu postaveném hned naproti nádraží. Cesta domů nám uběhla rychle. Příjezd do Prahy - hlavního nádraží byl 30.8. v 6 hodin ráno. Udělali jsme kolečko a rozešli se do svých domovů.

Zapsal Plác

Zpět