ŠUP 11

Ekspedice NT 97

čili pokus o zimní přechod části Nízkých Tater + poflakování se po Slovenském ráji

Chapter one

Sněhu bylo celou dobu hrozně málo, takže jsme běžky většinou nesli na zádech...     Píše se pátek 7. března léta páně 1997, na Hlavním nádraží v Praze (Česká republika, Evropa, planeta Země, Sluneční soustava v Galaxii Mléčné dráhy) u pokladny číslo 24 se scházejí účastníci této velkolepé akce. Je přesně 21:59 - tedy přesný čas srazu. Na nádraží pochopitelně nikdo ještě není, protože všichni chodí pozdě. V dobu, kdy jsem dorazil na nádraží, byl tam již Tatouch a Alfons, zanedlouho se objevil i Kule s Plácem. Několik minut před odjezdem vlaku přišel vtipný Prskin se Strachem. Nejdříve nevěřili, že si musí koupit lístek z hranic do Helpy a z Popradu na hranice, pak ale uvěřili a dle našeho vzoru si jej koupili. Nastoupili jsme do vlaku, s nehranou lítostí jsme vykopli dosavadní obyvatele našeho kupé (čti coupé). Rádi bychom je tam nechali sedět, ale měli jsme místenky a nechtěli jsme v tom průvodčím dělat chaos, tak jsme si tam museli sednouti my. Okamžitě jsme se pustili do konzumace zásob, Kule vychytaně přidělal běžky, které jsme si táhli s sebou, na chodbičku k držátku, takže jsme měli více prostoru. Poté jsme provedli různé machinace s bagáží, čímž jsme vyplnili chodbičku mezi sedátky. Plác & Prskin si lehli na nosiče na zavazadla. Ráno jsme se rozptýlili po vícero kupéích, a dojeli až do Bánské Bystricy. Pár minut čekání na vlak jsme vyplnili návštěvou WC, koupí tiskovin apod. Lokálkou jsme dojeli do Helpy, kde jsme zjistili, že není žádný sníh. Připevnili jsme si běžky na batohy, nebo batohy na běžky, a celou tuto soustavu pak na sebe, popř. sebe na tuto soustavu. Takto vyzdobeni jsme se vrhli s nelíčeným entuziasmem do kopců.

Chapter two

Na úpatí nebyl sníh vůbec žádný. S běžkami na zádech se výborně dalo proplétat lesem:-) Prvotní nadšení z nás po několika krocích zcela vyprchalo, takže jsme si dali pauzu, snědli nějaké jídlo, ale záhy jsme museli pokračovat. Výstup do sedla Priehybka byl nepříliš zajímavý snad až jen na několik událostí, např. snědení Kulecí vlastnoručně vyrobené čokolády. Takovéto záležitosti nám však nečinily vetší problémy. Prskin jel poslední úsek na běžkách. Poté, co jsme se vyplahočili do sedla, rozhodli jsme se, že půjdeme dále asi o 3 km do turistické útulni Andrejcová, kde se utulíme na noc. Vyrazili jsme tedy dále po hřebeni. Byla tam znatelně větší zima, vítr a také sníh. Na povrchu byla zamrzlá krusta, takže se po něm dalo jít bez běžek, ale občasné pády a zejména propady různých osob různě hluboko do sněhu nás cestou dosti bavily. Běžky jsme si však nebrali, neboť jsme se nechtěli v té zimě přezouvat. Do chaty jsme dorazili před setměním. Byli zde již tři obyvatelé, kteří se však nebránili naší (rozto)milé společnosti. Postupně se začali trousit další a další lidi, kteří zde chtěli přespat. Tento večer začala série ne zcela tradičních pokrmů. Plác nám uvařil výzvu, skládající se z kolínek, rybiček v oleji a sýra. Jelikož kapacita chaloupky začla být naplňována (ne-li překračována), radši jsme ulehli a nepřekáželi u stolu, kde se odvíjely centrální činnosti všech obyvatelů.

Chapter tři

Jé, Kule, půjč nám taky ten speciální vosk na trávu, když ti to tak jede!V neděli jsme se probudili do krásného jitra pozvolna přecházejícího do poledne. Jelikož se nám velice zalíbila útulňa, rozhodli jsme se, že si v ní necháme věci a pojedeme na den na běžky (když už jsme je tam dotáhli). To jsme také učinili, ale nejdříve jsme si dali výtečný poryč. Udělali jsme nějaké jídlo do baťohů s sebou. Kuleho, který se opaloval na střeše v diagonální poloze jsme ještě malinko osypali sněhem, ledem a podobnými příjemnostmi, aby se moc nespálil a vydali se na cestu. Jeli jsme zpět do sedla Priehybka, kde jsme se ohřívali na slunci a trošku pokoušeli Katádu, poté jsme vyběhli do kopce zvaného Velká Vápenica. Došli jsme na druhou stranu kopce, kde se svažuje do velmi oblíbeného sedla Priehyba. Všichni mají Priehybu rádi, neboť se z ní musí na Vápenicu vyjít asi 3 617 metrů převýšení. Dolů jsme tedy nechodili a zastavili jsme se nahoře, kde jsme se slunili, pojídali čokoládu s dutohlávkou sobí, mech, větvičky a jiné přírodniny. Když to došlo tak daleko, že jsme začli málem jíst i kameny, radši jsme se zvedli, naházeli Kulemu do vlasů ňáký listí a odjeli zpět. Nastala vychutnávka dne - sjezd Vápenice na běžkách. Všichni si to užili po svém až až. Dole jsme se setkali a rozhodli se k návratu. "Rezignace?" Tatouch, Plác a Kule jeli po vrstevnici, ostatní se drásali po hřebeni. Jelikož to bylo příliš náročné na běžkařské schopnosti, po chvíli šel Krup i Alfons pěšky, chvílemi po pás ve sněhu. Po chvíli jsme se potkali s ostatními a dojeli do chaty. Sněhová krusta během slunečného dne pěkně natála, takže se zhusta propadaly běžky několik (centi)metrů do sněhu. Obzvláště pikantní situace vznikaly při pádu na stranu - nohy zůstaly nahoře ve stopě, ale hlava a ostatní součásti těla se probořily hluboko do sněhu. Z takovýchto pádů se zvedalo velice obtížně. Když jsme konečně dojeli do chaloupky, zjistili jsme, že nám byly ukradeny dva páry bot, a sice Plácovy boty a Strachovy goráče. Úhrnem dobrých 5.000,- Kč (5.814,- Sk při kursu dne 23. 3.). Šmejdi!!! Tatouch, Strach a Prskin - výlet na Vápenicu V chaloupce už nikdo nebyl, neboť byla neděle a pracující lid se stahoval do ekonomicky aktivnějších oblastí - do údolí. Zanedlouho po našem příchodu se začli z úbočí trousit členové jakési turistické akademie. Přesvědčili nás o potřebnosti dřeva, a tak jsme s nimi přitahali k chaloupce asi 18 kubíků dříví. S jejich odbornou konzultací se nám jej podařilo i naštípat. Tento den byla k večeři "Kuleho reakce". Obsahovala rejži, sejra, kejčup a salámek, který pravděpodobně vyhrál Kuleho praprapradědeček v tombole na svém maturitním plese (ptáte se kdy to bylo? asi kolem roku 1753). Večeře vak byla chutná, a zaprášilo se po ní velmi rychle. Vytáhli jsme dalekohled a pozorovali kometu Hale-Bopp, o které se určitě Kule zmíní. Poté jsme se zkoncentrovali na spodním patře palandy a četli nějaké veselé historky z Leacockových Literárních poklesků. Nato jsme se odebrali do blažené Zefýrovy říše snů.

Chapter quattre

Takovýto terén také není na běžky úplně nejlepší...Ráno jsme se probudili a začali se opětně věnovat přípravě snídaně, kterou tvořily Tatouchovy jáhly se švestkama. Jejich chutnost by se dala vyjádřit rovnicí y=100/x, kde y je chutnost v procentech, a x je pořadové číslo sousta. To nás však nikterak neodradilo. Sbalili jsme si, uklidili a připevnili běžky na batohy, abychom mohli vyrazit, tak rychle, že by neuběhlo ani 7 dílů Dallasu. Akademici už dávno vyrazili. Doběhli jsme je na Andrejcové. Potom jsme šli víceméně s nimi. Vcelku nepříjemné stoupání na Orlovou záhy vystřídala chůze po hřebeni na Kráľovu hoľu s krásným výhledem na obě strany. Na hřebeni byl silný vítr, takže jsme šli občas v náklonu kolem 45°C. Cestou jsme se najedli chleba se sádlem a sezamkami. Na Kráľovce je postaven výdobytek moderní architektury - vysílač, který je sice naprosto nehezký, zato však obsahuje jednu velmi důležitou místnost (kvíz - jakou místnost? A. šatnu B.sklep C. WC), kterou jsme pěkně popořadě navštívili. Rozloučili jsme se s akademiky, kteří odkvačili jiným směrem a začli jsme klesat dolů k vodopádu směrem na Vernár.

Zde bohužel záznam končí. Doposud se nepodařilo vypátrat, jak a kde skupinka skončila, proto byl tento zápis zařazen do Akt X, kde jej teprve nedávno oprášil tajný agent Mulder. Proto také vychází až po roce.

Zaspal: Krup


Zpět