23. 11. 2001
Poslední ročník tradičního pochodu pražská stovka byl poněkud netradiční. Několik z nás se shodlo na tom, že původní trasa není nijak krásná, a že bude lepší jít úplně jinudy. Byli však i tací, které náš přístup zcela odradil. Jelikož jsme neměli nic vymyšleného, rozhodli jsme se jít z Tábora do Prahy, neboť jsem více méně stejnou cestu v minulosti opakovaně prověřil cyklotachometrem. Poslední páteční vlak z Prahy, kterým jsme se rozhodli jet, odjížděl nepříjemně brzo, již v osm hodin. Na poslední chvíli někteří zjistili, že to nestíhají, a tak jsme nakonec jeli až asi ve tři čtvrtě na jednu. Bohužel se tuto zprávu nedozvěděli všichni, Horác nám později děkoval za příjemně strávený večer.
Ve 2:12 jsme opustili plni odhodlání vlak na táborském nádraží ve složení Alfons, Kule, Krup, Maďal, Plác a Prskavec. První nudné kilometry jsme absolvovali, jak bývá zvykem, poměrně svižným tempem, rozebírajíce nejrůznější filosofické otázky. Namířili jsme si to po výpadovce směr Milevsko, Pak jsme odbočili na Výrec a začali jsme stoupat na českou Sibiř. Překonali jsme vrstevnici 500mnm a jak jsme šli dál, počasí bylo stále více horské. Vydatně sněžilo a na silnici byl ještě pod vrstvou sněhu souvislý led. Naše tempo se kvůli tomu výrazně zpomalilo, a co chvíli jsme čekali na Kuleho, který začal pociťovat nějaké střevní problémy. Na jízdním řádu ve Vlásenici jsme našli autobus, který jel kolem páté hodiny zpět do Tábora. Na další zastávce to Kule již nadobro vzdal a tak jsme s ním chvíli počkali na ten autobus, který přijel naprosto nepochopitelně, navzdory počasí, přesně načas. Dále jme se vydali již bez našeho kameramana, a tak zbytek akce není obrazově zdokumentován. Následně jsme prošli Jistebnici, odkud jsme se snažili dovolat Ahalbertovi, aby nezaspal a stihl náš sraz o nějakých 25km dále. Pak jsme pokračovali vzhůru zasněženou krajinou. Začínalo svítat, Krup usínal a taky se nám konečně podařilo vzbudit Ahalberta. Ti co zrovna neprožívali krizi se nadšeně kochali scenérií české Sibiře a libovali si, že nejsou v radotínském údolí. V Alenině Lhotě jsme v autobusové čekárně lehce pojedli. Dosáhli maximální výšky 650mnm a dál nás čekalo prudké klesání do cca 10 km vzdáleného Sedlce. Dále jsme se vydali přes Prčici do Chotětic, pak po krátkém bloudění na Dědkov, Vojkov a konečně Štětkovice (50km??), kde naší cestu křížila sedlčanská lokálka, a kde již něco přes hodinu čekal na nádraží Ahalbert. Krup se rozhodl, že dál již nejde a když zjistil, že mu skoro nic nepojede, vydal se kus zpět, na hlavní silnici odkud dostopoval domů. Zasněžená Sibiř byla již dávno za námi a kolem byla opět holá pole. Semtam i vysvitlo slunce. V Novém složení jsme se vydali Přes Klimětice a Hodětice do Neveklova, Kde jsme na nějaký čas okupovali restaurant na náměstí a nakonec jsme tam zanechali Pláce. Dále jsme prošli Tloskov, Borovku, Všetice a po obchvatu jsme minuli Netvořice. Začalo se stmívat a šli jsme po dost otravné hlavní silnici. V oněch místech jsem měl nějaké potíže s dolními končetinami. již přesně nevím jaké, ale mám dojem, že mě bolely. Cesta do Kamenného Přívozu (~80km?) mi přišla zcela nekonečná. Po několika uskutečněných telefonátech z tamní budky jsme překonali Sázavu a asi hodinu jsme stoupali táhlým kopcem do Jílového. Cestou jsme nakoupili nějaké tekutiny. Dále jsem šli na Radlík, Prskavec v kopci začal značně zaostávat. Cestou do Psár nám v lese zastavil hodný autobusák PID a nechtěl pochopit, že nechceme svézt. V Psárech jsme se napojili na tradiční trasu stovky a šli jsme po červené značce až do půli průhonického parku. Klopýtání po bahnité cestě rozdupané od koní, v naprosté tmě, to byl vskutku přínos pro naše ochozené kotníky. V poslední vesnici před Průhonickým parkem (Osnice) jsme si na chvíli sedli, abychom si dali něco k snědku a zničené kotníky pak vůbec nechtěly poslouchat. Většině se povedlo je rozhýbat po pár stech metrů, Prskavec je však již nerozhýbal vůbec. Když jsme došli na silnici, která vede napříč přes průhonický park, Prskavec psychicky nezvládl nastalou situaci a tak jsme s Alfonsem vzali nohy na ramena a poslední kilometr k ceduli hlavní město Praha jsme běželi, abychom to nemuseli poslouchat. Pak jsme se vrátili asi deset metrů zpět a začali jsme budit Krupa, který tam náhodou zrovna bydlí. Podařilo se nám pouze vzbudit rozmrzelého (není divu) Krupa jr., který nějak nechápal vysvětlení, že jsme nepískali na něj, ale na Krupa sr., a vůbec tedy netušíme, jaktože se vzbudil právě on.
Pak nás Krup jr. naložil do auta, dojeli jsme naproti Prskavcovi a pak jsme uháněli na Opatov, kde jsme taktak stihli poslední metro. Celý večer jsme se proklínali, kdybychom jeli tím vlakem v osm hodin, už jsme dávno mohli být doma. Pak už zbývalo jen nějak se dobelhat od MHD, což zvládli pokud vím všichni. Po žádné z tradičních stovek jsem nebyl tak zničený, jako po této. Napadají mě dvě vysvětlení; buď jme ušli větší vzdálenost, což mi přijde velmi nepravděpodobné (spíš myslím, že to bylo kratší) anebo to bylo způsobeno kopcovitým terénem a tou klouzavou silnicí na začátku. Musíme to někdy přeměřit.
A to je snad doufám všechno. Už to píšu asi dvě hodiny (to je cca 6 minut na každou hodinu ve skutečnosti jestlisenepletu). Doufám, že už mě nic dalšího nenapadne, už mě to nebaví psát.
Magyal
| ŠUP | Nahoru | Home |