16. - 20. 2. 2002
Zdar, zdar! Dostalo se mi té cti, že jsem byl Alfonsem přizván, abych se zúčastnil po poněkud delší odmlce oddílové výpravy. Za tuto možnost mu tímto moc děkuji, neboť se jednalo o akci velmi vydařenou, jak se Vám zde pokusím nastínit. Výpravy se zúčastnilo 8 statečných a zocelených mužů: Kule, Krup, Maďal, Alfons, Plác, Sova, Kotul a Chechta, budiž jim země lehká.
Tak teda: Po poněkud bouřlivější debatě byl vybrán termín 15.-20.2. a bylo rozhodnuto místo: Nízké Tatry, Slovenská republika. Ve čtvrtek večer jsme se tradičně sešli na Hlavním nádraží a nalodili se do mezinárodního rychlíku Cassovia. Príma bylo, že jsme si pořídili lůžka a mohli tedy vesele vyspávat, abychom se ráno probrali na nádraží v Ružomberku. Pravda, někteří z nás nespali příliš dobře, protože sympatický průvodčí nás mírně vyděsil tím, jak se máme pomocí žebříku zabarikádovat v kupé, abychom zabránili hrozícímu okradení-přepadení-vraždě a jiným kriminálním druhům podnikání. Nicméně protentokrát jsme se úspěšně ubránili.
Ráno v Ružomberku jsme si počkali cca 2 hoďky na autobus do Donoval v příjemně vytopené a zabydlené čekárně. Společnost nám zde dělali mimo jiné jeptiška a místní spící bezdomovec, který byl ovšem později jemně vyhozen uklízečkou, že prý si lidé stěžují na zápach, což ochotně akceptoval, protože to byla absolutní pravda.
(Na tomto místě se mění čas vyprávění z minulého na přítomný, aby bylo možno reportážním stylem zachytit krásné, neuvěřitelné a často dramatické okamžiky této pamětihodné výpravy.)
Počasí vypadá na pěkný slunečný den a nálada je výborná, všichni jsou plni očekávání z blízké budoucnosti. V Donovalech je spousta lidí a štěkajících psů, záhy zjišťujeme, že se zde koná již 8. mistrovství Evropy v závodech psích spřežení. Vstupné do areálu závodu je 50 Sk a cesta, kterou chceme začít stoupat na hřeben vede zrovínka skrz. Žádné rozumné argumenty, proč bychom neměli platit za pouhý průchod, na místní pořadatele nezabírají, takže se uchylujeme ke lsti a všichni různě velkým obloukem obcházíme vstupní bránu. Neobešlo se to bez pokřikování pořadatelů, ale nakonec úspěšně procházíme a povzbuzujeme české borce účastnící se pretěků.
Sněhu je poměrně málo a je zmrzlý, takže sněžnice necháváme na batozích a zvesela stoupáme do kopců. Maďal se záhy vytasí se svou skialpovou výbavou, ovšem pohled na zelené prosluněné vrcholky ho zřejmě vnitřně znepokojují. Je opravdu moc pěkně a teploučko, takže všichni postupně odkládají vrstvy svršků.
Cestou obědváme ve stráni nad kolibou, kteréž to místo vyvolává v některých pamětnících sentimentální vzpomínky. Maďal nám ukazuje své umění ve sjezdu a je focen Alfonsem. Po příjemném posezení se přesunujeme na vrchol kopce, kde nacházíme 2 zrezivělé "klece", do kterých umisťujeme Kotula, protože do klece očividně (občas) patří. Klec bohužel nemá dno a tudíž se nedá uzavřít, takže Kotul uniká svému osudu.
Travnaté úseky se střídají s plochami zledovatělého sněhu a my pokračujeme v cestě přes Kozí chrbty do Hiadelského sedla. Na Chrbtech se Kotul neúspěšně pokouší poprvé strhnout lavinu a odjet společně s ní do bukovo-javorového lesa, který pokrývá úbočí kopce a je místní přírodní pozoruhodností. Slunce pomalu klesá k obzoru a scházíme nebo spíše sklouzáváme do Hiadelského sedla, kde plánujeme přenocovat.
Nemůžeme se shodnout (což je činnost, které se s vervou věnujeme během celé výpravy), kde postavíme stany, jestli u blízké chaloupky/bufetu nebo přímo v sedle pod sloupy elektrického vedení. Nakonec zůstáváme v sedle a už za šera budujeme na cestě kousek pod sedlem ohniště, kde posléze vaříme jídla a čaje rozličné kvality a vůně. Krup se nechá cca 3/4 hodiny přemlouvat, než nám zahraje na čáro (jedná se o čarango - tradiční peruánský strunný nástroj). Zábava příjemně plyne a postupně se vytrácíme do spacáků.
Ráno nás nebudí slunce nýbrž Maďal svým křikem, nicméně to vypadá opět na slunečný den. Zaváříme první ovesné vločky, balíme a vyrážíme dále po hřebeni. Cestou se opět brzy svlékáme, Kule je uhnán Sovou a suší na mýtině jedno ze svých četných (růžových?) triček. Překonáváme hranici lesa a strmě kličkujeme mezi ostrůvky kosodřeviny. Zanedlouho jsme na prvním pořádném vrcholu, likvidujeme první čokolády, pijeme uzené čaje z termosek a Alfons pořizuje snímky s Veltou. Kule se pokouší o panoramatické záběry.
Máme v plánu dojít až na Ďurkovské sedlo, kde je obytná chata, což je podle rozcestníku nejméně nějakých 6 a půl hodiny pochodu. Tváříme se optimisticky a máme ještě pocit, že bychom to mohli zvládnout. Kolem druhé hodiny potkáváme dva slovenské skialpinisty. Ptají se nás, kam jdeme a ten starší a ošlehanější z nich následně konstatuje: "Je treba vám kráčať". Nenecháme se znepokojit a v sedýlku usedáme k poklidnému obědu. Střídavě zavádíme socialismus a kapitalismus, to podle toho, co má kdo zrovna dobrého k snědku. Kule s Plácem se vytasí s asi 3 kilovým, dobrých 15 cm silným salámem, který jejich stravovacímu tandemu prý opatřila starostlivá Plácova maminka. Tento podivný výrobek masného (???) průmyslu už zdálky nebudí příliš důvěru, při ochutnání to je ještě horší a co se dělo po konzumaci většího než malého množství, o tom může podrobně referovat Kule a Plác osobně. Faktem zůstává, že v noci velice často používali lopatu.
Přibližně 2 hodiny od Ďurkovského sedla už je nám tak nějak jasné, že za světla tam nedorazíme. Kousek stranou dolů s kopce vidíme chaloupku, Maďal se k ní na lyžích jede podívat a ostatní zatím zkoumají blízkou sněhovou díru. Krup dostává nápad, že si udělá záhrab a tuto myšlenku se jme ihned realizovat. Část výpravy to považuje za výborný nápad a druhá část si o tom myslí naprostý opak a chce jít spát k chaloupce.
Rozumný argument, že u chaloupky je určitě voda a nebudeme muset rozpouštět sníh, je popřen zastánci sněhového hrobu po té, co Maďal pomocí hůlky vytesá na dně jámy asi 20 cm hluboký důlek, na jehož dně se objeví trocha rozbředlého sněhu. "Vidíš Kule! Je tu voda! Nikam nejdeme, zůstáváme tady." A tak je rozhodnuto. Krup už mezitím vyhloubil dutinu ve stěně jámy, za kterou by se nemusel stydět žádný hrobník nějakého primitivního domorodého kmene. V záhrabu se chystá spát i Maďal a Kotul, ostatní stavějí stany.
Začíná poněkud studeně foukat, od dalších pocestných máme neověřenou informaci, že minulou noc bylo mínus 13 stupňů celsia, což není moc příznivá vyhlídka. Ti, co zrovna nevaří, běhají na plácku u jámy kolečka, aby se zahřáli. Před spaním čte Chechta příběh z knihy "Vábení hor: odvážlivci mezi nebem a zemí" od amerického horolezce Jona Krakauera. Příběh je o pokusu o výstup na horu Eiger obávanou Severní stěnou, bohužel jediní poslouchající jsou pomalu promrzající Maďal a Alfons, který se rozhodl roztavit všechen sníh v okolí 2 kilometrů (za což mu jsou Sova s Chechtou vděční).
Ráno je opět jasno, akorát vítr se nějak nezmírnil a fouká stejně vytrvale jako celou noc. Nikam se nespěchá, ač máme před sebou ještě větší flák cesty než včera a navíc se k tomu přidává ještě to včerejší zpoždění. Kule s Chechtou vyrážejí pro vodu k chaloupce, kde je krásný malý potůček a vůbec tam nefouká (sic!). Pak se jim vůbec nechce do toho větru nahoře, ale co se dá dělat. Kolem jedenácté konečně vyrážíme na cestu.
Netrvá dlouho a hory se rozhodují, že nám ukáží svou méně přívětivou tvář, zatahuje se a vítr ještě zesiluje. Potácíme se s batohama nakloněni v úhlu 45°, v některých úsecích si Alfons přivazuje Kotula na lano, aby nám neodletěl. Mlha se střídá se sněžením, studený vítr z člověka rychle vysává i tu trochu zbývajícího tepla, viditelnost je malá a nálada proměnlivá podle momentálního fyzického stavu. Pokud to jde, tak se při odpočinku a čekání na ostatní choulíme za kameny a jinými terénními nerovnostmi, kde alespoň trochu nefouká. Vyhlídka na to, že se nám podaří někde zabivakovat jako předchozí noc je vzhledem k charakteru okolí mizivá, všem je brzy jasné, že nemáme jinou možnost než dojít až do Kamenné chaty pod Chopkom, kde je možné za rozumný peníz v teple přenocovat. Situace je těžká, zdaleka ne však beznadějná.
Po mnoha a mnoha hodinách, kdy si někteří již sahali na samé dno svých sil, někteří naopak (Kotul) navzdory přírodním běsům zasvěcovali ostatní do tajů středoškolské biologie a anatomie, se náhle z ničeho nic ocitáme u horního sloupu opuštěného vleku. Nedaleko se nachází rozcestník s ukazatelem "Kamenná chata 1 min." Jásáme, jsme zachráněni! Chatu nalézáme spíš po hmatu než vizuálně. Nakýblováváme se dovnitř. Obsluha sice tvrdí, že mají plno, ale vysíláme vpřed Kotula s tím, že "...podívejtesenatodítě, nemůžetehopřecevyhnatdotohopeklatamvenku!!!" Po chvíli napětí vychází najevo, že můžeme přespat v jídelně na zemi. Cena je přijatelná - 100 Sk za hlavu a můžeme vařit v chodbě za dveřma. Obklopujeme topení jako mouchy h... a blaženě rozmrzáme. Pozorujeme místní hosty na polopenzi, jak si dlabou večeři a záhy se k nim s vlastními výtvory připojujeme. Dáváme si také zdejší lahodný čaj z horských bylin a doplňujeme ho silnými dávkami vitamínu C a případně i paralenu.
Po večeři společně čteme další příběh z Vábení hor. Vybíráme celkem vhodné téma, povídka je o přežití ve stanu, kdy není možno kvůli počasí pokračovat v plánu expedice nebo výpravy a člověk musí strávit dlouhé dny v často mokrém a studeném "nylonovém pekle". Dozvídáme se, že "...nejlepší zbraní proti hrozící nudě je boj o holé přežití." Potom Krup vytahuje čáro a po náročném procesu ladění se přidává ke kytaristovi party našinců u vedlejšího stolu. Pěkně jsme si společně zazpíváme, akorát Krup nechce zahrát píseň Donald McGillavry. Postupem času se ukládáme k zaslouženému spánku.
Po obligátních ranních vločkách vyrážíme opět na cestu, máme před sebou vcelku krátký úsek přes Ďumbier na chatu M.R. Štefánika. Vítr se utišil, všude kolem je mlha a sněží.
Cesta úbočím Ďumbieru se ukazuje být poněkud delší, než předpokládáme. Kamennou cestu, která je naším jediným orientačním bodem, pravidelně ztrácíme. Svah je čím dál tím víc strmý, čas od času někdo uklouzne a jede dolů. Naštěstí máme všichni hůlky, se kterými se dá celkem obstojně zabrzdit. Říkáme si, že takhle nějak asi vypadá lavinový svah, a s povděkem kvitujeme, že zrovna není dost sněhu na to, aby se nějaká lavina utrhla. Poté, co už máme těchto kratochvílí dost, se v mlze zjevuje zábradlíčko a za chvíli rozcestníček a kousek do rozcestníčku "chaloupka" pana gen. Štefánika alias chata hrdinů SNP.
Po zcela nesmyslných debatách o tom, zda se jít ohřát nebo ne, se konečně usazujeme uvnitř. Konzumujeme vlastní potraviny a slintáme nad jídelním lístkem. Dáváme si rundu čajů na Maďala (pro tuto akci byl určen pokladníkem) a probíráme další možnosti postupu. Klasicky se rozdělujeme na dvě skupiny, jedna si vysnila kolibu v údolí a druhá chce ještě pokračovat po hřebenech. Spor není uspokojivě vyřešen a tak se věnujeme jídlu.
Krup se stále více fixuje na nabídku kotlíkového guláše za 40 Sk a strhává s sebou i další jedince. Maďal tvrdí, že už nemáme v kase dost peněz, ovšem Sova se neprozřetelně prořekne, že má celých 1000 (!) Sk, o které je vzápětí Krupem obratně připraven. V cestě k vytouženému gulášku už nic nestojí, objednáváme si tedy 4 porce. Za krátko nám pán přináší takovou hustší mastnou polívku, kterou ale všichni jedlíci kromě Kuleho bez řečí snědí. Spokojenost je skoro maximální, akorátže naší pozornosti unikly teplé buchty s omáčkou, které by jistě guláš předčily, no co, snad tedy příště.
Pomalu se sbíráme a vyrážíme ven, kde se mezitím pěkně vyčasilo. Spor o to, kam půjdeme bydlet, pokračuje s obnovenou silou. Vzhledem k lepšícímu se počasí vyráží rozumnější část výpravy na hřeben a ostatní je neochotně následují. Jak postupujeme na vrchol, mraky se pomalu zvedají a na západě se ukazuje slunce s prvními červánky, fotíme a točíme, prostě paráda. V blízkém sedle na sebe čekáme a Maďalovo tlusté střevo potřebuje vyprázdnit. Tato okolnost se ukazuje být velmi štastnou, protože při tom objevuje dole na hranici lesa malou dřevěnou chaloupku. Netrvá to dlouho a je rozhodnuto, kde budeme ten večer bydlet. Sjíždíme a sklouzáváme na sněžnicích, igelitech a zadcích dolů. Chaloupka je pěkná, bytelně zamčená, ale brzo Alfons nachází skrytý vlez na půdičku, kam se všichni pohodlně poskládáme. Vaříme na verandě, jíme, spíme a čteme o útrapách horolezců na hoře Denali (McKinley).
Ráno nebo spíš dopoledne někteří aktivnější členové připravují na prosluněné verandě snídani, ostatní se povalují ve spacácích s tím, že nikam nejdou, avšak hlad je brzo přiměje vylézt ven. Vzhledem k tomu, že dnešek je posledním dnem výpravy, objevují se do té doby pečlivě střežené potraviny a dobrůtky jako kakao a čokoláda, Kule vytahuje flák slaniny a jme se dělat topinky, v čemž ho všichni podporujeme a pomáháme mu je sníst. Krup v dobré náladě hraje na čáro hit "Sladká mléčná rýže", za se kterým má jistě šanci získat některou z renomovaných cen hudebního průmyslu. Asi k polednímu se nám podaří vyrazit zpět na hřeben.
Počasí je vskutku nádherné, Maďal pokouší na lyžích v lavinových svazích své štěstí, Kotul se snaží strhnout lavinu zcela plánovaně, což se mu skoro podaří nebýt bleskového zásahu Kuleho. Cesta nám pěkně ubíhá a hupky dup - jsme nad sedlem Čertovica, odkud chceme jet autobusem na vlak. Překonáváme sjezdovku a zanedlouho jsme dole. Spoléháme se na internetový jízdní řád, podle kterého nám to za 20 minut jede. Z útrob batohů je najednou vyvrhováno neuvěřitelné množství čokolád a dalších sladkostí, které s potěšením konzumujeme.
Přijíždí autobus, ovšem bodrému řidičovi se nechce otevírat zavazadlový prostor a tak nám radí, že za dalších asi 20 minut jede ještě jeden přímý spoj. Důvěřivě mu uvěříme, a ačkoliv někteří z nás jsou poněkud znepokojeni, necháváme ho odjet. Čekáme tedy a čekáme a bus nikde! Kule podle svého internetového řádu zjišťuje, že žádný takový autobus jet nemá. Rozhlížíme se kolem a nacházíme stojánek s jízdním řádem. K našemu nemilému překvapení zjišťujeme, že onen slíbený bus jezdí jen v neděli. Z toho plyne poučení, už mnohokrát potvrzené, ale málokdy uplatňované, nikdy nevěř domorodci a spoléhej se na svoje informační zdroje! Kule, Chechta a Plác se odebírají do blízké restaurace, kde si v teple - ovšem nasucho - povídají. Zde je nutno zdůraznit, že Maďal jim odmítl poskytnout finanční prostředky na občerstvení. Naštěstí obsluha v restauraci je poněkud vláčná, takže nemá žádné připomínky. Venku zatím ostatní poskakují a prozpěvují různé písně a přitom, se snaží někoho stopnout. První to vzdává Krup a odchází taky do restaurace, nemaje ovšem slovenských peněz zase odchází. Vzápětí padá závěs nad dveřmi a pod ním se cosi dere dovnitř, myslíme na nejhorší, ale ze závěsu se vymotává zase Krup a volá, že chlapci stopli autobus. Spěšně opouštíme restauraci a nasedáme k ostatním. Řidič se zkušeně prosmýkává zatáčkami a za chvíli už frčíme směr Štrba.
Konečně jsme ve Štrbě a prcháme na nádraží. Zjišťujeme, že stanice prošla nedávno rekonstrukcí. Zřejmě proto Kule s Alfonsem nacházejí na ženských toaletách nezamčenou a funkční sprchu. Nikomu to, zdá se, nevadí a tak se v klidu sprchují. Krup s Maďalem se rozhodnou zachytit tento téměř kriminální čin na videokameru, celý "vstup" probíhá ve stylu investigativní žurnalistiky pořadu "Na vlastní oči". Po této kratochvíli se odebíráme do místní nádražky, kde si dáváme halušky a jiné místní speciality. Hodujeme až do příjezdu vlaku směr Praha.
Ve vlaku pokračujeme likvidací zbylých zásob. Tuto bohulibou aktivitu bojkotuje pouze Maďal, který odmítá společnou konzumaci jeho klobásek. (Je ovšem nutno podotknout, že nám mnohem později přišly vhod na Krkonošské 70ce.)
Cesta proběhla celkem bez problémů, akorát Kule po příjezdu do Prahy shledal, že mu chybí peněženka, která se bohužel dosud nenašla. Plác později vypověděl, že se v noci probudil a měl pocit, že vidí někoho v kupé, ale zrovna tak se mu to prý mohlo zdát. Tímto chci vyzvat účastníky výpravy, aby pomohli zmírnit tuto vzniklou škodu a přispěli Kulemu do jeho nové peněženky, o většinu peněz přišel ostatně také kvůli nám, protože hromadně kupoval pro všechny jízdenky.
Tak.
Howgh!
Zapsal Chechta
| ŠUP | Nahoru | Home |