10. - 19. 8. 2001
Nerad bych zde rozvíjel, co předcházelo, začnu tím, že jsme se sešli v pátek 10.8.2001 v odpoledních hodinách u nás doma ve složení Jírovec, Kule, Krupp, Maďal a Tatouch. Byli jsme dohodnuti, že pojedeme někam na puťák. Protože nás bylo pět, přišlo nám výhodné jet naším autem, což mělo plno výhod. Především nám to dávalo absolutní svobodu v rozhodování kam pojedeme... Den předtím jsme s Maďalem navštívili prodejnu map a vybrali na mapě Evropy dva nejpravděpodobnější cíle: Slovinský Triglav a Stubaiské Alpy v Rakousku. Po několika hodinách strávených (především) nad zmíněnými mapami jsme stále nevěděli kam pojedeme, ale již se připozdívalo a my museli vyrazit. Tak jsme vyrazili do Malčic. Je to totiž při cestě. Lépe řečeno: úplně při cestě na Triglav a na horší ze dvou cest na Stubai. Jako příznivci druhého cíle se mi proto směr od začátku moc nelíbil. Nicméně, nic zatím nebylo rozhodnuto.
Za tmy jsme přijeli do Malčic, rychle postavili stany a šli spat. Všude bylo nechutně mokro, neb semtam pršelo. Ráno jsme zjistili, že na sportovku spadly dva ulomené smrky, a tak jsme přemýšleli, co s tím provedeme. Naštěstí s námi jel i můj bratr Megajvr se svým Švýcarským nožíkem. Pro něj to byla hračka, a tak jsme ještě téměř za úsvitu :-) mohli vyrazit.
Nejdříve jsme zajeli do Zubčic pro opožděnou poštu z Tábora, paní Matoušková však byla na dovolené. Následně jsme zajeli do Kaplice nakoupit něco k snídani a pak nám již nic nebránilo v tom, abychom vyrazili na další cestu. Temelín je nehospodárný! Hlásaly na uvítanou cedule po překročení hranic do Rakous. Ne k energii z Čech ... Proto zastavme Temelín! A tak všelijak podobně. Ještě jsme koupili rakouskou dálniční známku a za volant usedl Krupp, který nás poučil, že vše je záležitostí dostatečně jemné manipulace se spojkou. Protože jsme pro dalších několi set kilometrů najížděli na dálnici, zdálo se nám to jako nějaká blbost... Cesta ubíhala rychle a na dálniční křižovatce poblíže vísky zvané Solnohrad bylo definitivně rozhodnuto, že jedeme do Slovinska, Protože Krupp v pravou chvíli nezatočil. Značná část osazenstva našeho vozu tím byla dosti rozjitřena a rovněž se ukázalo, že problém, který jsme nebyli schopni rozřešit za několik dní bylo možné vyřešit během několika sekund. A tak, i přes zvěsti o poměrně drahém ubytování v Triglavském Národním Parku (DEM 400 !) jsme jeli dál na jih. Z dálniční nudy nás vyvedla spořivost, když jsme se jali objíždět dva placené tunely. Dvakrát jsme nakoukli do hor a byli jsme zase zpět na dálnici. Hranice se Slovinskem jsme se rovněž rozhodli překonat v horském sedle, namísto drahého Karawankentunnelu. Cestou vzhůru jsme náhle zahlédli dopravní značku "přeřaďte na jedničku". Na široké asfaltové silnici nám to přišlo, jako docela dobrý vtip. Pak, jsme zahnuli za zatáčku, a silnice náhle mířila kamsi vzhůru k nebesům. Ještě, že jsme uposlechli dopravního značení! Vjeli jsme do Slovinska a spatřili vápencové štíty hor, kam jsme měli namířeno. "Tam já prostě nejdu!", prohlásil dokonce jeden z nás. Pak jsme se jali celý massiv objíždět. Zprvu vedla silnice podél zrušené úzkokolejky, pak se do údolí zleva připojila dálnice z Karawankentunnelu a o pár kilometrů dál Krupp zaváhal před rozcestníkem a zeptal se nás, jestli náhodou nechceme odbočit na Breg. Kule usoudil, že je to tím správným směrem a tak bleskurychle odvětil, že jo. Správným směrem to bylo a chvíli poté, co jsme si dali takový menší offroadek po turistické značce a přejeli jsme řeku po lávce jsme se již opět napojili na silnici. Po chvíli jsme projeli Bledem, kolem jezera, a zamířili do Bohinjské Bistrice. Tam jsme zaparkovali, znehybnili vůz, přebalili batohy s proviantem na osm dní a vydali se vzhůru po značce. Cesta vedla listnatým lesem. Pak jsme přešli přes louku a našli na spasené trávě krásné tábořiště s výhledem na velehorské štíty včetně Triglavu. Někteří si postavili stan, jiní si lehli pod širák neb bylo hezky a chvíli poté, co dozněl ohňostroj, kterým nás jako obvykle místní obyvatelé vítali mezi sebou, jsme již sladce spali. Zároveň byl nastartován takzvaný Hybridní Systém (HS), spočívající v tom, že skupinky na spaní a jídlo nebyly předem určeny. To ani nebylo možné, protože s jedním z nás nikdo vařit nechtěl. Zároveň však byl počet skupin stanoven pevně na 2 a maximální počet lidí ve skupině na 3 - kvůli počtu a výkonům vařičů. HS byl kompromis mezi kapitalismem nastoleným loni v Rakousku a socialismem důvěrně známým z ostatních akcí. Z obou systémů převzal záporné vlastnosti.
Ráno jsme se chvíli kochali pohledem na hory na druhé straně údolí, na které už dávno svítilo slunce a nadávali jsme, že na nás ještě nesvítí. Pak jsme si sbalili a už v osm hodin jsme vyrazili na cestu. Cesta pokračovala do prudkého kopce, protože jsme spali jen v asi 800 metrech. Po chvíli stoupání jsme přišli na louku s chalupou. U té chalupy byla ještě taková stodola a u té stodoly stála pumpa a sprcha. Protože jsme se pohybovali ve vápencových horách, bylo nám jasné, že to na dlouhou dobu bude studna poslední. Snažili jsme se pumpovat, ale píst nebyl zavodněn. I jal jsem se vodu sosat tlamou zkrz výtok. Po několika marných pokusech jsme to vzdali. Pak někdo přišel na to, že se dá celý vršek pumpy odšroubovat a voda dovnitř bezproblému nalít. Náležitě jsme se napili, umyli, naplnili jsme všechny flašky, dali jsme si snídani a pak jsme....pak jsme se tam ještě dvě hodiny flákali. Našli jsme velikého střevlíka usušeného ve vaně pod sprchou a když nastalo nejvěrší vedro, vyrazili jsme na další cestu. Cesta šla chvíli po loukách, kolem pár dalších chalup, a pak se ponořila do lesa. Ztratili jsme značku a pokračovali dost prudkým kopcem v bukovém lese dál, cesta necesta. Po dlouhém stoupání jsme přišli na prašnou silnici s hustým provozem. Většina z nás vytáhla mls podle chuti (nějakým zázrakem se tato vymoženost zachovala i v HS) a Maďal se vydal zjistit kde přesně jsme. Vydal jsem se po silnici směrem východním a po pár stech metrů zastavilo protijedoucí auto, jehož řidič se mě jal ptát na cestu. Navzájem jsme doplnili své kusé informace a pak jsem mohl po autu poslat zprávu ostatním, že mě mají následovat, protože jsem šel dobře. SMSka dorazila cobydup a vydali jsme se na cestu. Po chvíli jsme opět našli ztracenou značku a hlavní silnici do Bohinjskeho sedla. Tam jsme se naobědvali, chvíli opět flákali a pak šli dál skrz malé lyžařské středisko. Opět jsme stoupali do dost prudkého kopce, tentokrát již ne lesem, ale zato pod lyžařským vlekem a mezi stády krav a turistů. Pak jsme se nemohli rozhodnout, po které ze dvou značek vedoucích na kopec půjdem a tak jsme to vzali mezi. Poté následovalo plazení do strmého, téměř svislého svahu, oblézání a prolézání porostů zakrnělých vrb a jiná dobrodružství. Když jsme se celí zničení a naštvaní konečně ocitli nahoře (na vrcholu Slamik (1600m)), sedli jsme si u takové malé skalky a já jsem si najednou všiml, že v té skalce je střílna. Poněkud akční feeling nám navíc dodávala vojenská helikoptera SFOR kroužící nad našimi hlavami. Po nějaké době přistála dole u vleku. Na hřeben jsme nevylezli všichni najednou ani na stejném místě a tak jsme nezávisle na sobě prozkumávali některé vojenské dungeony. Já jsem se proplazil tou střílnou, abych vzápětí zase vylezl na druhé straně vršku, tentokrát dveřmi. Byl jsem z toho úplně vedle, a tak jsem se zase vrátil dovnitř a objevil několik dalších chodeb, rovněž končících střílnami v betonových 'skalkách'. Stavby pocházely nejspíše z WWI ale nikdo jsme si tím nebyli příliš jistí (jak jsem později zjistil, jednalo se skutečně o pozůstatky první světové – nedaleko odsud byla Sočská fronta – podle řeky Soče. Bojovali zde i čeští vojáci v c.k. armádě proti Dohodové Itálii – pozn. Krup). Po nějaké době jsme pokračovali zajímavě tvarovaným reliéfem po úbočí dalšího kopce kde byla obrovská kamenno/betonová budova. Původně vojenská stavba nyní sloužila jako chlív pro ovce a tak jsme se při její prohlídce brodili ve výkalech. Chvíli jsme se rozmýšleli kam dál a zda se podívat do dalšího levelu vojenské adventury na nedalekém vrhu Možic. Nakonec jsme po chvíli bloudění našli tu správnou cestu a začali jsme prozměnu vydatně klesat. Netrvalo dlouho a sešli jsme pod hranici lesa. Klesali jsme dál a pak jsme najednou vylezli na takové hezké loučky v sedle. Nejdřív jsme pokračovali, ale když jsme zjistili, že cesta stále klesá níž a níž, radši jsme se vrátili s tím, že v sedle přespíme. Uvařili jsme na rozcestí hybridní večeři (HV), ale protože bylo docela brzo, ještě jsme nezatábořili. Maďal s Kulem fotili a Krupp zatím fysikálně bádal (dalo by se říct blel). Zavedl novou veličinu - úhlový odpor - s jednotkou [K] (Krupp) odpovídající nejspíš ohm/rad podle SI. Jedení večeře se protáhlo, neb nám to moc nejelo (měli jsme čočku) a když se začalo připozdívat, zalezli jsme s kotlíkem do bivaku, který se nalézal poblíž ve stráni. Začalo totiž být dost frišno a tak nám dřevěná budka s plexisklovými skly :-) přišla docela vhod. Pozorovali jsme odtud krásný západ slunce a Kuleho, který pobíhal s fotopříslušenstvím po protějším kopci (Šavnik 1574). Pak se připozdívalo a už jsme nečekali že by někdo šel kolem. Zatímco ostatní zalezli kamsi do roští, já s Kruppem jsme zalehli v boudě, a načerno, stran HS, jsme zprasili poslední zbytky vody na připálený pudink. (V boudě jsme také objevili starou plechovku od zelené barvy (odstín svinibrodská). Na plechovce byl návod v chorvatštině (nebo nějakém takovém jazyce) a v něm věta, že se má držet z dosahu „otroků“ – z toho Jírovec zanedlouho vydedukoval, že se jedná o děti:-) No není to hezké, když se dítě řekne otrok? - pozn. Krup)Nebe bylo stále jasné a tak jsme (někteří) mohli opět spát pod širákem, pozorujíce velmi četné meteority.
Ráno jsem si s Kulem přivstal a vydali jsme se na východ slunce opět na vrchol Šavnik. Tento jsme sice prošvihli, to však ani nevadilo, protože i tak se nám naskytl nevšední výhled na okolní hory a údolí zalitá nasvícenými mraky. Když jsme po nějaké době opět sešli dolu, zpět z prosluněného kopce do zastíněného sedla, a začali jsme si balit, šel kolem takový fousatý dědýs. Dost nám zatrnulo, on však pouze pozdravil a pokračoval dál. Ačkoli jsme ještě nebyli v reservaci, hysterie ohledně pokut za táboření vyvolaná rozvratnými živly již v Praze byla dost nebývalá. Nakonec jsme se ale domluvili, že těch DM400 za osobu a noc zaplatí Kule, takže jsme se mohli trochu uklidnit. Napili jsme se pudinku a bez vody vyrazili dál. Stále skopce až do sedla se srubem a dvoupatrovým bunkrem vytesaným ve svislé skále. Byli jsme žíznivi a nikde ani kapka vody. Někteří začali naznačovat, že po původní trase po hřebeni až na Triglav nechtějí jít. Pak jsme se vydali na prohlídku bunkru. Byl to docela pěknej bejvák, s betonovou terasou a hezkým výhledem. Ovšem skála byla poseta dírami po kulkách, asi bývaly časy kdy tam bylo méně útulno. Krup tam našel v nějaké škvíře starou rezatou patronu (pravděpodobně původní z WWI) a měl z ní ohromnou radost. Jírovec mu ji však záhy vzal a zahodil ji. S takovými věcmi se přece nehraje! Když Krup přestal nadávat, nandali jsme bágly na záda a šli jsme dál. Krup sice stále pokračoval v nadávání, ale všichni jsme se mohli cítit o mnoho bezpečněji. (Sorry, ale musím trvat na tom, že se jednalo o cenný archeologický nález přes 80 let starý a jeho zahození bylo vyjádřením totálního historického hysterického barbarismu…-pozn. Krup) Po chvíli jsme začali opět stoupat do prudkého kopce - všichni toho měli dost, protože předchozí sedlo bylo šíleně hluboké. Na Koble (1498) jsme si dali něco málo z Tatouchova batohu plného pomerančů, melounů, ananasu a kokosových ořechů. Žádná jiná voda po ruce nebyla. Pak jsme začali opět klesat do míst, kde podle mapy mělo být jezírko (1362). Cestou nám protijdoucí Česká rodinka řekla že jezírko je vypuštěné. Museli jsme se smířit s vyhlídkou na koupel jen v potoce. Maďal s Kruppem se na chvíli ztratili a při prudkém klesání si Kule rozbil ústa. Pak jsme došli do míst, kde mělo být pleso, nebylo tam vskutku vůbec nic. Dál vedlo jen koryto, kudy by za normálních podmínek tekl potok, ale žádná voda vidět nebyla. Po chvíli nám však přišlo, že něco slyšíme, usoudili jsme ale že jsou to halucinace. Pak někdo z nás slezl do koryta a pod hustou vegetací skutečně objevil čůrek vody. Prozatím jsme byli zachráněni. Následně jsme sešli ještě o něco níže, na planinu za črno goro, kde stálo pár polorozpadlých salaší. Chvíli jsme se hádali, kde budeme obědvat a nakonec jsme úspěšně našli nejošklivější místo v okolí. Tam jsme znaveně usedli do stínu mezi kravince. Najedli jsme se, zdřímli si a přehodnotili možnosti naší výpravy. Kule se cukal s placením pobytu v rezervaci a navíc měl rozbitá ústa a úpal. Tatouch říkal že ho bolí koleno. Na hřebeni nebyla voda. Hřeben podle dosavadních zkušeností měl mnoho hlubokých sedel. A vůbec. Motopuťák jsme ještě nezkoušeli. Shodli jsme se, že těžko posoudíme zda Tatoucha koleno bolí dost na to, abychom to zabalili a tak jsme zásadní rozhodnutí nechali na něm. A tak bylo rozhodnuto, že bez báglů skákneme na Črnou Prst a pak hurá do údolí za pokémony, Disneylandy a vůní benzínu. Spící Kule souhlasil že bude hlídat bagáž. Zbytek vyrazil na kopec. Tatoucha bez báglu koleno tolik nebolelo, tak nás napadlo že bychom si mohli kdyžtak část jeho bagáže rozdělit, ale pak se na to nějak zapomělo. Vyběhli jsme nahoru (do 1844 m) a pochopili jméno kopce. Z normálního vápence čouhala velká černá skála. Na vrcholu byla koča, s nákladní lanovkou z Podbrda v údolí. Pak jsme se nějakou dobu rozhlíželi po kraji a také jsem si od nějakého turisty půjčil dalekohled a zjistil jsem, že náš automobil stále ještě stojí na svém místě v Bohinjske Bistrici. Také byl krásně vidět začátek a konec dlouhého železnižního tunelu vedoucího z Bistrice do Podbrda. A samozřejmě byly také všude okolo vidět hory, ale to je samozřejmost. Pak jsme sběhli dolů. Akorát jsme potkali Kuleho jdoucího pro vodu a vydali se dál koritem vyschlého potoka z prudkého kopce až k prašné silnici. Nějaký Krupp vymyslel, že po ní půjdeme tábořit až na louku s pumpou, kde jsme byli včera ráno. Zahnuli jsme doprava a šli. A šli. A šli. A šli. A ušli jsme asi tolik, co za celý zbytek dne, protože rovná cesta je přeci jenom rovná cesta. Minuli jsme lanovku a pak už se nestalo vůbec nic zajímavého. Již za tmy jsme po paměti odbočili na značku a došli šťastně až k cíli. Uvařili jsme večeři, někteří se ještě šli umýt a pak jsme zalehli pod širák a s podivným pocitem usínali. Všechny naše plány se od základů změnily, další den jsme měli sejít k našemu vozu a pak vyjíždět na jednodení výlety společně s ostatními důchodci, kteří se sem za tímto účelem sjeli z celé Evropy. Bylo velmi těžké si něco takového vůbec představit.
Ráno jsme seběhli k autu, a odjeli do Stare Fužiny. Cestou jsme viděli sqělé skákací prkno nad tůní v řece. Po chvíli bloudění jsme zaparkovali jak nejdále to šlo. Těšili jsme se že celé hory pěkně objedem autem, ale všude byly protivné zákazy vjezdu. Nezbývalo nám nic než opustit oře a vydat se po svých. Mysleli jsme si, že ten den vyběhneme na hřebeny, obejdeme půlku massivu a zbytek si necháme na další den. Hned jak jsme vystoupili z auta, byli jsme strženi proudem turistů a unášeni k místním pozoruhodnostem. Cestou jsme zaplatili vstupné (20 ATS) a než jsme se nadáli, ocitli jsme se v místech, kam jsme vůbec neměli namířeno. Tato atrakce se jmenovala 'Korita Mostnice, Naravna Znamenitost'. Jak název napovídá, jednalo se o vápencové korito, všemožně prohlodané, vykousané a podemleté zářivě zelenou řekou zvanou Mostnice. Šli jsme po levém břehu proti proudu a obdivovali znamenitost. Krup si pochvaloval, jaké je to tam pěkné a že prý až bude mít děti, vezme je tam na výlet. Oficiální znamenitost končila asi po kilometru a půl. Dále bylo korito stejně zajímavé, akorát tam ještě nikdo nepostavil cesty pro důchodce. S náravnou úlevou jsme všichni (až na jednoho z nás) slezli o kus dál ze stráně, rozvalili jsme se na vápencových balvanech a byli jsme rádi, že nám chvíli nešlapou po patách slintající turisti. Poobědvali jsme, vykoupali se a flákali se asi dvě hodiny. Pak jsme šli dál proti proudu (řeky i turistů, kteří se s přibývajícími hodinami již vraceli z výletu). Kolem nás byly vysoké skály. Po několika kilometrech jsme došli k Mostniški slapovi - velkému vodopádu. Některý se osprchoval a šli jsme dál. Rozdělili jsme se do dvou věkových kategorií. Jedna, dvoučlenná, šla po značené cestě pořád nahoru, ale k tomu se musela vrátit asi půl kilometru a přejít potok po mostku. Druhá skupina se vydala vzdušnou čarou k nepřesně definovanému místu setkání. Já jsem byl členem druhé skupiny a cesta byla skutečně náravná. Šplhání do kopce, přelézání canyonu po shnilých kluzkých vratkých kládách tam a zpět. Nebezpečí číhalo na každém rohu, na každém kluzkém kameni. Šlápnout vedle znamenalo upadnout na zem. Divá zvěř číhala v neprostupném houští a kanibalští domorodci si již brousili kyje. My jsme je ale vypekli, protože jsme canyon opustili v místě kde to jen těžko mohli čekat a kde by to bez naší celoroční přípravy nebylo myslitelné. Vyběhli jsme lesem, našli značku, která šplhala v hustých serpentinách do kopce a počkali na druhou kategorii. Málem jsme se minuli, protože druhá skupina si nevšimla, že sedíme na cestě, překročila nás a pokračovala vzhůru. Pak jsme ji následovali po skutečně fortelně vybudované cestě. Po nějaké chvíli jsme vyšli na louku se dřevěným koritem a nepříliš vydatným pramínkem. Podle stoupání bych tipnul, že vrchol Triglavu nemůže být daleko, ale pohled na Tosc, tyčící se asi tak jeden výškový kilometr nad námi se svojí výškou asi o 600 m menší než Triglav mě vyvedl z omylu. Napili jsme se a nevěděli kudy dál. Značka se měla rozdvojit ale neviděli jsme odbočku. Poradili nám až dva Němci, vracející se od Vodnikov Dom. Pak jsme šplhali dál a dál, přešli jsme louku se salašemi a pak zase šplhali a pak už jsme zjistili, že je dost hodin a že nás to už nebaví. Řekli jsme si, že ještě půjdeme do šesti, a jestli se nic nezmění, vrátíme se stejnou cestou. V šest hodin jsme stále stoupali do kopce a nevypadalo to na nějakou změnu, a tak jsme se otočili a potupně se začali spouštět zpět do údolí. Cesta rychle ubíhala, jen jsme se na chvíli zastavili v Naravne Znamenitosti u útvaru zvaného Slončik. Byla to skála čouhající z vody a skutečně vypadající jako slon. Tam někteří z nás jumpli do vody a podplavali chobot, protože už tam nebyli skoro žádný turisti a takovou příležitost nebylo možné si nechat ujít. Pak jsme došli zpět k autu, zaveleli "do kůň" a odjeli pryč z reservace hledat místo na spaní. Motopuťák nás (nebo alespoň mě) naprosto znechutil. Představovali jsme si, že se pomocí auta dostaneme na mnohem více míst, než pěšky. Ve skutečnosti ale není možné dojít někam dál, než neskutečné davy turistů. Zdaleka jsme se ani nedostali nad hranici lesa, natož někam do hor. Navíc jsme proti očekávání ani nezavadili o pokémony! A ještě ke všemu nás velké stoupání (cca 700m) a opětovné klesání zcela vyčerpalo. Dojeli jsme zpět do Bistrice a vydali se po silnici směrem k sedlu kam jsme šli druhý den. Po několika kilometrech asfaltka skončila. Zajeli jsme na prašnou cestu a po chvíli zaparkovali na kraji louky s dvěma prázdnými chalupami. Uvařili jsme HV a šli spat.
Probudili jsme se pozdě, vyčerpáni předešlým dnem. Radili jsme se co dál a i přestože někteří tvrdili že tam prostě nepůjdou, rozhodli jsme se pro zdolání Triglavu. A to v několika dnech, opět s batohy a bez motorových vozidel. Jináč by to ani nebylo možné, to bysme museli být jinčí drtiči. Posnídali jsme, poobědvali a vydali se zpět do Bistrice. Rozhodli jsme se vyměnit nějaké peníze za lokální měnu. Ve Slovinsku však slavili narozeniny Kruppova tatínka, a tak byly všechny banky zavřené. Nakonec jsme uspěli v Bistrických informacích. Vydali jsme se směrem do Fužiny, ale nemohli jsme se nezastavit u toho skákacího prkna. No, spíš fošny, nebo dokonce trámu s poctivými betonovými základy. Přišlo nám, že je to spíš nějaký vtip, protože to vypadalo, že řeka je pod tím dost mělká. Poté, co jsme se přesvědčili, že je to pouze optický klam, způsobený průzračnou vápencovou vodou a že dno je nedosažitelně hluboko, se Krup odhodlal skočit a nic se mu nestalo. Pak ho téměř všichni následovali, aby postupně zjistili, že na tom vlastně vůbec nic není. Následně jsme vylezli z vody a naskákali do auta, odjeli do Fužiny a tam jsme se ještě zeptali na předpověď počasí, protože nám přišlo, že se blíží nějaká fronta. V informacích o frontě nic nevěděli a tak jsme pokračovali v cestě. Přijeli jsme k parkovišti se závorou, kde jsme mohli auto nechat, nebo, jak Krupp krátkým neformálním německým rozhovorem s hlídačem zjistil, pokračovat dále na Planinu Blato za poplatek SIT 800. To nám v pěti lidech nepřišlo moc a tak jsme jeli dál. Byla to úzká prašná cesta klikatící se stále vzhůru. Protože již bylo odpoledne, a byl svátek (narozeniny), vracela se spousta aut dolů. Takže jsme se na tom štěrku museli asi tak 50krát s někým vyhnout a znovu rozjet, což Krupp skvěle zvládl a čímž si vysloužil přezdívku Lauda a motoristickou odborku. Poslední kilometr cesty fungoval jako obrovské parkoviště. Dojeli jsem až na konec, tam přebalili batohy na dva až tři dny, poobědvali a vyrazili směrem na Planinu v Lazu. Ještě jsme nabrali vodu, pak jsme po chvíli váhání našli tu správnou značku a začali jsme stoupat lesem proti davům lidí valících se dolů z hor a odjíždějících auty do údolí. Tak po čtyřech kilometrech a několika stech výškových metrů začal les řídnout a před námi se objevila skupinka salaší. Chvíli jsme čekali ve skrytu mohutných modřínů až bačové zaženou dobytek a my se budem moci někam ukrýt a přečkat noc. Nakonec jsme zalezli pod husté větve staletého smrku ztraceného mezi vápencovými skalkami a balvany podivných tvarů. Uvařili jsme k večeři nějaké Yum-Yumky se sojou a pak jsme spokojeně usnuli. Vše naznačovalo tomu, že tu noc každý ušetříme 400 DM.
A vskutku. V sedm hodin jsme opustili náš úkryt a nikdo si nás ani nevšiml. Nabrali jsme u salaší vodu, ztratili značku a začali stoupat do sedla. Značku jsme našli a začali jsme vylézat z lesa. Pak jsme minuli dva hluboké závrty se sněhem a konečně vylezli na slunce. Odpočívali jsme v sedle (Lazovški preval, 1966m), když se objevila zase vojenská helikoptera SFOR, zakroužila kolem nás a zmizela. V této oblasti je vůbec hustý heliprovoz, protože se tam helikoptery používají k dopravě proviantu na jednotlivé kočy. Byl jsem docela rád, že jsme se odhodlali ukončit motopuťák a znova vyrazit do hor, protože to tam bylo fakt cooooool. Ani se tam tou dobou (cca 8:00) ještě nepohybovali žádní turisté. Když jsme si dostatečně užili pohody, která tam panovala, rychle jsme se vydali na další cestu. Krupp měl pro tento den připravený přesný harmonogram a důsledně dohlížel na jeho dodržování. Pro své odhodlání zdolat Triglav dokonce sám navrhl, že budeme vyrážet v neuvěřitelných 7 hodin! Cesta vedla mezi závrty a bylo těžké neztratit značku. Šli jsme úbočím do dalšího sedla (Mišeljski preval, 1995m). Tam většina z nás značku ztratila a škrábala se nahoru sypkou sutí. V sedle jsme potkali mladého turistu, který říkal že na Vodnikov Dom to je ještě dvě hodiny cesty - to nás trochu překvapilo, zdálo se nám to blíž. Po chvíli jsme se zvedli a začali sjíždět po suti na druhou stranu. Když jsme sjeli nejprudší kopec, Krupp nemohl najít svůj šátek a po prohledání batohu usoudil, že si jej zapomněl v sedle. Časový plán se začal deformovat. Když se po dlouhé chvíli Krupp vrátil ze sedla a našel šátek v batohu, podezíral kdekoho ze žertu. Nezbývá než zařadit šátek do fronty záhad, hned za másla, a čekat zda budou někdy objasněny. Dole v údolí byly staré salaše, stádo krav a pár koní, a vubec to tam bylo hezký, a tak jsme se tam nějakou dobu flákali u potoka, čímž jsme opět narušili časový harmonogram. Od Vodnikov dom jsme slyšeli hlasitý vřískot, doprovázený akordeonem. Pak jsme vylezli do krpálu k Vodnikov dom, kde jsme poobědvali a rozdělili se opět na dvě věkové kategorie. Cesta k Triglavu byla totiž na mapě přerušena asi třemi zlověstnými tečkami, a tak, podle očekávání, tam někteří prostě nešli. Naházeli jsme batohy na hromadu a rozdělili se. Naše skupina vzala pár drobností a kyselé rybičky a vydala se po úbočí směrem na Konjski preval (2020). Odtud začala cesta příkře stoupat a kolem již nebylo nic, než bílé kamení a semtam trochu sněhu. Velmi mě překvapilo, když jsme v této pustině potkali stádo ovcí, které se pravděpodobně živily sněhem. Anebo kamením, ale to mně přijde méně pravděpodobné. Nebo možná taky turistama, těch tam bylo dost. Pak jsme dorazili k Dom Planika (2401m), kde jsme pojedli něco málo z našich zásob a chvíli koukali, kudy povede cesta k vrcholu. Ten byl po většinu času zahalen v mracích, přestože všude jinde bylo úplně jasno. Cesta ještě chvíli stoupala sutí a sněhem vzhůru. Pak se přišlo ke skále a od té chvíle byla cesta opatřena ocelovými lany a chyty. Nejdříve rozsedlinou ve skále a potom po ostrém hřebínku nahoru. Po chvíli se připojila zprava cesta od Triglavski dom. Pokračovalo se vlevo po ostrém hřebeni ještě několik set metrů (a to i výškových). Všude bylo spousta lidí. Každý Slovinec musí vylézt na Triglav. Čím dříve tím lépe. A tak tam bylo i spousta malých dětí (otroků:-), přivázaných lany ke svým rodičům. Pod námi se na obou stranách otevíraly zajímavé pohledy na ledovce a tak podobně, ale nebyl čas se kochat, protože se člověk musel stále vyhybat protijdoucím osobám a proplétat se mezi pomalejšími z těch, kteří šli nahoru. Na vrcholu není nic, než malá plechová budka, nahoře s korouhví a letopočtem 1895, a pak už jen kamení. A spousta lidí. Jali jsme se spořádat zbytky potravin. Slétli se kolem nás hladoví kosi (nebo černí čápi?) a drze loudili drobky. Přišel také čas na Kruppovy Kyselé rybičky. Rozbalili jsme pytlík a nalezli jednu velkou kyselou rybu, neoddělitelnou od obalu. Po lítém boji jsme ji skoro celou snědli. Zbytky jsme se snažili ztrestat kosy, ale nebyla šance jim tu hmotu hodit, protože se přilepila k prstům. Když jsme byli hotovi s rybičkou, náhle se na vrcholu ocitla skupina nějakých studentů (měli trička s názvem školy (?)), jeden z nich vytáhl z batohu akordeon a začal hrát na vyvýšeném místě u budky nějaké šlágry. Další ho doprovázel na basu, sestávající se z křivého klacku, umělohmotného kýble a provázku. Tento nástroj je důvěrně znám od černošských hudebníků jamujících v putykách kdesi u Mississippi. Chvíli jsme přihlíželi a pak jsme se vydali na cestu zpět. Bohužel chvíli po té velké bandě studentů, kteří se hrozně vlekli a nedali se předejít. Seběhli jsme k Dom planika, dolů do sedla a zpět na Vodnikov dom. Bylo kolem šesti hodin a druhá skupina na nás už čekala. Nabrali jsme vodu a z vysoce strategických důvodů, pro zmatení vyběračů pokut, jsme vyrazili úplně na druhou stranu než jsme potřebovali jít. Po chvíli cesty jsme zapadli do nepřehledného terénu s balvany a klečí. S velkými obtížemi jsme našli rovné plácky na spaní. Jejich rozmístění by nedovolilo postavit stany, ale naštěstí to nebylo potřeba. Uvařili jsme a šli spat.
Ráno jsme vyrazili opět kolem sedmé hodiny, tentokrát už však bez podpory Kruppa, který již nenacházel vhodnou motivaci. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny, abychom se zase setkali na dně Velske doliny pod Vodnikov dom. Dále jsme stále stoupali do sedla Dolič (2164m), kde jsme potkali český párek (dvě nožičky - ne vlastně čtyři nožičky). Na chvíli se rozfoukala mlha, která byla všude kolem, a my jsme mohli na chvíli spatřit Tržašku koču. Šli jsme dál po sněhu do sedla Hribarice, nejvyššího s bagáží dosaženého bodu. Dali jsme si oběd a začli klesat do Dolina Triglavskih jezer. Místy se dalo po suti sjíždět. Počasí nebylo nic moc, a Triglavká jezera imho taky ne. Až na jedno, to největší. U něj jsme si dali druhý oběd a házeli kamení do vody (někdo házel, jiný vrhal. Některé osoby mají totiž vrozeno, že místo házení vrhají, či vržou). Začali jsme se opět nalézat v místech, kde byla nějaká vegetace a tak nebyla cesta již tak fádní. Měli jsme ale ještě před sebou dost kilometrů a tak jsme hrozně pádili (oni ani ty bágly už nebyly nejtěžší) a předbíhali jsme davy turistů. Pak jsme došli ke Koča pri Triglavskih jezerih. Tam jsme nabrali vodu a pak jsme se chvíli flákali u posledního plesa. Naposledy jsme tam viděli onu bandu studentů, kteří právě balili své nástroje. Vystoupali jsme na Planina ovčaria a pokračovali lesem na Planina pri jezeru. To jezero se shodou náhod jmenuje Jezero na planini a u něj stojí Koča na Planini pri jezeru. Vskutku nápadité. Pak jsme už jen seběhli lesem na planinu Blato. Celkem jsme toho dne ušli něco kolem třiceti až čtyřiceti kilometrů (to se mi nějak nezdá...). Potom jsme nasedli do auta, sjeli do Fužiny a pak jsme zastavili u skákacího prkna. S Krupem jsme se dohodli, že musíme skočit šipku (jako Tatouch prve). Nevím jestli to byla šipka, ale dvakrát jsem se vrhl dolů po hlavě aniž bych si rozbil tlamu a pak jsem toho již radši nechal. Krup něco takového taky provedl a tak jsme definitivně splnili všechny naše cíle a mohli jsme toto pohoří opustit. Ještě předtím jsme se však náležitě posilnili a já jsem mezitím pomocí uzlovaček přeměřil výšku prkna nad hladinou. Má rovných pět metrů. Až někdy pojedete kolem, nesmíte si tuto attrakci nechat ujít!
Byl pátek večer. Už delší dobu jsme počítali s tím, že zbyde-li nám koncem týdne čas, zajedeme se podivat k moři. Jak řekli tak udělali. Projeli jsme naposledy Bohinjska Bistrica, a přes Ljubjana po dálnici do Postojna a pak po silnici na jih. Někde za Pivka jsme před Chorvatskými hranicemi odbočili na menší silničku, pak na cestu, vylezli na kraj pole a šli spat.
Tento den jsme dojeli k moři, tam jsme se skoro celý den flákali a pak jsme zase jeli pryč. bylo to tak strašné, že bych to nerad podrobněji popisoval. Doufám, že mě nikdo nikdy nebude nutit dělat takové věci. Přejedli jsme se fíků a já jsem ztratil bankovní kartu. Moře bylo hrozně slaný, skála na pobřeží ostrá a den hrozně dlouhej. Odpoledne jsme odjeli zpět do Slovinska. Někde u Pivka nás zaujal železniční jeřáb a vagony ledabyle rozhozené po stráni. Na poslední odbočce před nájezdem na dálnici jsme zahnuli do pole a bleskově uvařili luxusní miláno. Při této příležitosti se ukázalo, že pradědeček PRIMUS vaří mnohem rychleji, než Dragonfly naplněný benzinem a s tryskou na petrolej. Pak jsme poodjeli dál do polí a šli spat.
Ráno jsme vyrazili a bez větších pozoruhodností opustili uprostřed Loibl Tunnel, překvapivě zadarmo, Slovinsko. Hned za hranicí byla hned vedle silnice jakási Rakouská znamenitost (vodopády, skála, potok,...), kam jsme rychle nakoukli a jeli dál. Dálnice z Klagenfurtu do Grazu je skutečně zajímavé dílo. Pak je to až do Znojma nuda. Tam je zato k vidění mnoho věcí, a tak jsme tam zastavili a dělali sightseeing. Když nás to omrzelo, jeli jsme dál a na výpadovce jsme nakoupili nějaké ovoce u zahrádkářů. Vypadalo to, jako že již za chvíli budeme doma, ale těsně za Moravskými Budějicemi nás zavedli na nějakou objížďku a pak jsme snad několik hodin bloudili po okolních vesnicích. Nakonec nás to totálně znechutilo, jumpli jsme do rybníka a pak jsme se vydali úplně jinou cestou. Když jsme šťastně projeli Třebíč a již jsme se konečně blížili k D1, Krupp se náhle chopil mapy a prohlásil, že nám ukáže skvělý hrad. Prý že jsme nikdy žádný takový neviděli a že budem valit oči a tak podobně. Kdo by neodolal. A tak jsme se po cestách a necestách (to hlavně) vydali k hradu Rokštejn. Po několika marných pokusech, kdy silnice končila v polích nebo v lese se Krupp raději vydal prozkoumat cestu pěšky. Byl tak nervózní, že si z něj budeme dělat legraci, že dokonce klusal! Nakonec jsme se k hradu přeci jen dostali a když jsme nedostatečně valili oči, Krupp se vymlouval, že ten hrad posledně viděl ve čtyři v noci a to že prý byl větší. Od hradu ku Praze už vedla asfaltová silnice a tak nám již vůbec nic nestálo v cestě.
Jírovec (normálně), Maďal (kurzívou) (poznámky Krup)
| ŠUP | Nahoru | Home |