Silická planina, Volovské vrchy, Slovenský ráj
24. 8. - 2. 9. 2001
Pátečního večera dne 24. srpna 2001 se na Hlaváku sešlo šest účastníků letošního puťáku. Byli to Kule, Tatouch, Maďal, Sporýš, Hroch a dokonce i Plác, ačkoliv se podle původního plánu měl připojit až někde na Slovensku. V půl desáté a kousek všichni odjeli v lehátkovém vagonu (až na Pláce) Laborcem směrem ke Košicům. V České Třebové nastoupil Ahalbert (přijel totiž odpoledne z Maďarska a kdyby jel až do Prahy, nestihl by přestoupit). Vlak za tu dobu nabral 20 minut zpoždění!
Noc byla v pohodě. Kolem osmé vlak přijel do Košic, my jsme vystoupili a šli do blízkého městského parku. Většina si šla prohlédnout historické náměstí, poté jsme šli zase zpátky na nádraží, aby jsme stihli rychlík do Rožňavy. Ve vlaku jsme řešili známou úlohu s pozemkem a kabelem. Díky Ahalbertovu schématu a Maďalově derivaci vyšlo na svět nové řešení o délce cca 2,639 (!!). V Rožňavě jsme vystoupili a hledali cestu pryč. Skrosili jsme to nakonec polem a vydali se po silnici k vesnici Krásnohorská Dľhá Lúka. Bylo úděsné vedro a blížilo se poledne, když jsme tam došli. Kule se vydal hledat jeskyňáře, protože jsme měli objednanou prohlídku normálně nepřístupné Krásnohorské jaskyně, a bylo třeba se setkat s průvodci z vůdcovské služby. Za chvíli jsme byli opět všichni, prý že sraz je až ve 14:00. Poodešli jsme kousek za vesnici a na pěkném mísetčku u louky jsme si dali oběd. Byl nějaký chleba-s. Po obědě jsme odešli zpět do vesnice. U speleologů v domě jsme si vypůjčili některé nutné vybavení (kombinézy, helmy, čelovky, holinky, ...) a poté jsme se vydali k jeskyni. Vevnitř to bylo super. Úplně vzadu je největší krápník na světě; má asi 40 metrů! Potom je tam taky nějaké jezírko a samozřejmě chodby se spoustou bláta a vody. Prohlídka trvala asi 2,5 hodiny. Když jsme vrátili všechny věci a vydali se nahoru na Silickou planinu, byl již podvečer. Vydrásali jsme se nahoru a ocitli se na Silické planině. Utábořili jsme se u nedalekého lesíka. K večeři byla výborná bramborová instakaše se smaženou cibulkou. Zalehli jsme kolem deváté hodiny.
Ráno se nic zvláštního nedělo. K snídani jsme si dali poridge, pak jsme si sbalili a odešli po značce směrem na jih. Cestou jsme měli v plánu navštívit pár propastí, ale bohužel jsme žádnou nenašli. Jako br'unch jsme si dali Kuleho roládu. Vyšli jsme na velikou louku plnou krasových závrtů a malých pahorků, porostlých trnkami. Kousek od nás se páslo stádo ovec. Občas zafoukal osvěžující vítr, ale jinak bylo dusno. Zjistili jsme, že jsme ztratili značku. Šli jsme po kraji louky, podél mírného svahu, v naději, že značku zahlédneme, ale radši jsme se na to vykašlali a zabočili přímo nahoru na kopec. Po asi hodinovém krosení mezi vysokými keři po stezkách ovcí a krav jsme stanuli na vrcholku jakéhosi zarostlého nezřetelného kopce. Rozhled tu nebyl žádný, zato tu však byla spousta dřínkovníků.(to jsou dříny pozn. KTH) Napadlo nás natrhat něco do kompotu. Když jsme měli plnou Hrochovu čepici, přepadla nás myšlenka na oběd. Usoudili jsme, že ještě kus půjdem. Vyrazili jsme na jih, ale v takovém terénu člověk brzo ztratí původní směr, a tudíž jsme to krosili, jak to zrovna nejlíp šlo. Přibližně v půl druhé jsme se uvelebili na jedné loučce a poobědvali chleba-s. Následujících pár hodin jsme se jen tak poflakovali s chlebem v ústech, Kule četl ze své knížky Farma zvířat od George Orwella (fakt supr kniha!!), Maďal šel s kompasem hledat značku (úspěšně!), Plác si házel s diskem, Sporýš šel na velkou, ... Pozdě odpoledne jsme si zabalili a s Maďalem včele jsme se vydali jihozápadním směrem, jelikož tam někde měla vést modrá značka. Sešli jsme do jakéhosi závrtu, odkud jsme již po značce vylezli nahoru a šli dál. Mezitím se ale na východě nebezpečně zatahovalo a vypadalo to na pořádnou bouřku. Šli jsme rychleji po rozlehlých loukách, občas jsme viděli napajedlo a u něj stádo krav. Začal foukat ostrý vítr jako předznamení bouřky a my jsme horečně hledali místo k táboření. Prošli jsme kolem ohrádky, jež byla plná ovec. Po ovcích přecházelo kůzle a rozhlíželo se po krajině (!). V podstatě ani nemělo kam spadnout. Zašli jsme na jedno zastrčené místo, shodili batohy ze svých beder a v tom začalo krápat. Takřka bleskově jsme postavili dvojtropiko, naházeli si do něj bagáž a sebe, ještě jsme stačili vyndat podlážku, udělat z ní takový bazének a zachytávat dešťovou vodu. Bouřka byla slušná. Jeden blesk dokonce bouchl asi 50m od nás. Někteří vylezli v největším dešti ven a důkladně se osprchovali, aby tak ze sebe spláchli všechnu špínu, nastřádanou pravděpodobně od poslední bouřky. Když asi za půl hodiny déšť ustal, zcheckovali jsme množství zachycené vody. Bylo jí asi 15 litrů! Vykopali jsme ohniště a na ohni uvařili čaj. Také jsme trochu přismahli Ahalbertovu cibulku, které byly ještě 2 pixly. K večeři byla kolínka s tvarohem a cibulkou; překvapivě to bylo docela dobré. Na druhou stranu jsme se ale nijak nepřejedli. Po večeři jsme ještě brnkali na kytaru (Hroch zahrál Krysaře) a pak jsme šli spát.
Vzbudili jsme se nejspíš kolem 9 hodin. Kule s Ahalbertem šli pro vodu k nedaleké studni. Snídani tvořil opět poridge. Po snídani se téměř všichni šli podívat ke studni, Ahalbert mezitím hlídal batohy. (U vahadlové studny jsme se umyli a Maďal se nechal spustit přímo do studny. Studna to byla obrovská průměr měla alespoň 6 metrů. KTH) Vrátili se asi za 2 hodiny, potom jsme se jen tak flákali, hledali rosničku podle zvuku, povídali si o rychlosti světla a pili čaj. Ve 13:45 (!!!) jsme konečně vyrazili. Bylo opět hrozné vedro. Přešli jsme nějaké velké pastviny, zahnuli doprava a asi ve 3 odpoledne si dali oběd pod velkou babykou. Ve tři čtvrtě na pět jsme šli dál bukovým lesem na severovýchod. Zastavili jsme se u tří hrobů maďarských partyzánů z Druhé světové války. Z hromady válečného harampádí, co byla poblíž, Plác nenápadně vzal a zabalil Sporýšovi asi 15cm velkou železnou bombu (měla asi 5kg). Po půlhodinové pauze jsme šli dál lesem, občas jsme prošli nějakou louku s kravami nebo ovcemi. Pomalu jsme došli do sedla, kde vedla hlavní silnice. U ní stál motorest, kde jsme nabrali vodu, ale předtím jsme se asi 5 minut odhodlávali. Za čtvrt hodiny jsme měli naplněny všechny flaši. Vystoupali jsme kopec, ze svahu byl vidět krásný západ slunce. Vešli jsme do hustého lesa, a už bylo třeba se někde utábořit. Po dvou klihometrech jsme to zapíchli na jedné rovince nedaleko od cesty. Rozhodli jsme se radši nestavět stany. K večeři jsme uklohnili knedle s tvarohem a dřínkovým kompotem. Padly na to tři čtvrtě kila cukru. Ahalbert měl u ohně premiéru své písně Gemi, již zahrál na kytaru. Ulehli jsme asi kolem půl jedenácté. Dvacet minut po půlnoci všechny vzbudil Hroch. Řekl, že bude pršet, a opravdu, v dálce bylo slyšet hřmění a neustále se blížilo. Postavili jsme tropika a bleskově se do nich vybalili. Krátce poté zčalo pršet.
Ráno byl k snídani porič se zbytkem dřínkového kompotu. Když jsme vyšli, bylo už pořádné vedro. Na louce Mútna studňa byl krásný rozhled. V největším pařáku jsme došli na louku "Lúčianske jezírko", tam jsme se rozvalili pod rozcestníky a poobědvali smažené houby s chlebem a cibulkou. Zapíjeli jsme to (pomocí brček) pomerančovým tangem. Poté co Kule přečetl něco z knížky, odešli jsme směrem, kde jsme si mysleli, že je značka. Kule šel jako první, ale jaksi udělal kolečko a objevil se zase u nás. Naštěstí jsme značku ale za pár minut našli. Po asi 500m jsme stáli na rozcestí. Dvě cesty odbočovaly vlevo dolů na silnici do vesnice zvané Bôrka. Chtěli jsme se dostat do Bôrčianského sedla (670m), kam vedla jednak zmíněná silnice, ale taky červená značka. Načež se půlka lidí (Tatouch, Hroch Sporýš, Ahalbert) vydala po hřebeni a zbytek šel po silnici. V sedle jsme se sešli někdy v podvečer. Nato jsme se vydrásali po cestách nahoru do oblasti Bôrčianská planina, jež patří do Volovských vrchů. Vyšli jsme z lesa na takovou velkou louku. Tam jsme se zastavili a šli nabrat vodu k prameni u nedaleké Marciho jaskyně. Řekli jsme, že prohlídku jaskyně necháme na ráno. Utábořili jsme se na kraji louky. K večeři byly nejspíš kolena, potom jsme ještě chvíli hráli na kytaru a nakonec (nevím přesně v kolik) jsme ulehli pod širák. Dlouho do noci se ještě na protější straně louky páslo cinkající stádo krav.
Ráno po poriči si odešla půlka lidí prohlédnout jaskyni. Bylo to dost dobré, v dómu, co byl vzadu, byly pěkně tvarované krápníky a jiné věci, jež neumím popsat. Akorát si člověk musí dávat pozor na hlavu, když někam leze. V pološeru při svíčkách a baterkách toho moc nevidíte a najednou bum - hlavou rovnou do stěny. Asi jsme byli nějak zvyklí na profi helmy a čelovky z Krásnohorské jaskyně, nebo co... Ahalbert šel po dvaceti minutách zpátky zavolat ostatní (tzn. Hrocha, protože Tatouch ani Plác nešli). Za přibližně 2,5 hodiny se všichni vrátili k ohni. Vyšli jsme bůhvívkolik směrem na Osadník (1185,6m), což byl nejvyšší kopec v okruhu několika kilometrů. Naštěstí jsme včas usoudili, že nepůjdem až úplně nahoru, ale uhnem doleva a na hřebenovku se připojíme kousek pod vrcholem. Za chvíli jsme už byli na červené značce, jež je zároveň evropskou mezinároní turistickou trasou E8 a slovenskou Cestou hrdinov Správy národního parku (SNP). (Že by to byli hrdinové slovenského národního povstání? No ještě stojí za zmínku Ahalbertův a Maďalův výpočet množství bedel, které lze umístit na pánvičku. Šlo o to jak nejlépe využít plochu pánvičky. Jak velké bedly má člověk sbírat, když chce umístit 3 bedly, nebo 4 bedly. Ahalbert jistě dodá do vědeckého koutku ŠUPu. KTH) Přešli jsme část soustavy kopců Pipitka a v podvečer stanuli v Úhornianském sedle (999m), kde vede silnice z Mníšku do Rožňavy. Šli jsme dál asi kilometr, a tam bylo rozcestí se žlutou, po které jsme se vzápětí vydali. Najednou jsme se objevili na veliké pláni, vpravo se tyčil nejvyšší vrchol v okolí - Hekerová (1259,8m). Foukal drsný vítr, slunce zapadalo a byla čím dál větší zima. Sešli jsme kousek dolů a zahli do lesa, kde jsme postavili tropika. K večeři jsme si dali granulát s omáčkou a rýží, bylo to docela dobré. Potom jsme ještě hezkou chvíli pařili na kytaru, ale kolem desíti hodin jsme šli spát. V noci byla pěkná kosa.
K snídani byl buď porič nebo jáhly, teď nevim. Odešli jsme směrem na jihozápad, protože jsme potřebovali se dostat zpátky na červenou značku, a tak jsme šli rovnou skrz pláň. šlo to sice dost špatně, ale za půl hodiny jsme již ťapali po červené značce dolů do sedla Krivé (1111m). Tam jsme počkali na Kuleho s Maďalem, kteří fotili nahoře, a potom jsme vyrazili dál po hřebeni. Cestou jsme se zase zabývali úlohou s kabelem. Když nás ale přestalo bavit kopat krumpáčem ve čtverci, počítali jsme výkopy v trojúhelníku a dokonce i v krychli, tetraedru, jehlanu, atd.. Po hodině a deseti minutách, kdy jsme přešli vrchy Ramzová a Tri chotáre, jsme stanuli na vrcholu hory Skalisko (1293,1m), odkud byl skutečně nádherný rozhled na všechny strany. Poobědvali jsme chleba se sýrem, česnekem, NaClem, a také rybou, která byla ... (radši to nebudeme rozpatlávat; řekněme jakž-takž). Kule dočetl Farmu zvířat a pak jsme vyrazili, opět po Cestě hrdinů SNP. Přešli jsme sedlo Volovec (1160m). V dalším sedle jsme šli hledat studánku. Našli jsme nějakou u jedné chaty. Její průtok byl po Hrochově vyčištění 125ml/s. Počítali jsme, za jak dlouho by voda naplnila bazén v Podolí (úloha pro čtenáře: za jak dlouho naplní pramínek s průtokem 125ml/s krytý bazén v Praze-Podolí?). Plác, když nabíral vemeno, našel pěknou hliníkovou lžíci, a věnoval ji Ahalbertovi k jeho 14,5. narozeninám (20.8.). Vrátili jsme se do sedla. Asi o 3km dále měl být vrchol Hoľa (1267,5m), kde jsme plánovali nocleh. Bohužel se nám jej jaksi nepodařilo najít, a protože už se smrákalo, zahnuli jsme do lesa a asi 20m od cesty jsme postavili stany. K večeři jsme si dali na vařiči uvařenou kaši s cibulkou a chlebem.
Ráno byla docela zima. Vstali jsme, dali si müsli (další úloha pro čtenáře: jak nejlépe rozdělit 5 balíčků müsli 7 lidem jen s pomocí lžíce a hrnečků?), zabalili Kulemu do batohu bombu a odešli. Bylo teprve 8 hodin, jestli ne méně! Šli jsme opět po hřebeni, cestou jsme Plácovi do batohu nadělili řetěz, který se válel vedle cesty. Ale za chvíli jsme ze značky odbočili, neboť jsme chtěli sejít dolů do městečka Hnilec a nakupčit tam nějaké jídlo. Narazili jsme na silnici do Hnilce. Chvíli jsme po ní šli, ale jelikož dělala stále větší zatáčky, zkrátili jsme i cestu lesem. K potravinám jsme dorazili kolem poledne. Koupili jsme pravý spišský chleba, kolínka, zakyslé smetany a nějaké sladkosti. Poodešli jsme na nádraží a tam jsme si dali br'unch. (Asi 2 hodiny jsme strávili u Hnilce, kde jsme se důkladně umyli. Přesvědčili jsme i Ahalberta, že to stojí za umytí. Po delším odhodlávání se také skutečně umyl. KTH) Pokračovali jsme nahoru po zelené značce údolím Grajnáru. Potkali jsme jakousi táborovou louku s totemem, polorozpadlou lávkou a bránou. Tam jsme našli 4m kvalitní tepelné izoalace, kterou jsme si rozdělili. Pak jsme šli dál nahoru. V sedle Grajnár (1032,2m), kudy vede silnice a je tam rozcestí, jsme byli někdy odpoledne. O kilometr dál jsme se rozvalili na cestě a dali si nějaký obídek. Těžko říci, zda byl oběd tohle, či spíš to jídlo v Hnilci. Jak jsme tam tak seděli, ze zatáčky vyjel traktůrek. Okamžitě jsme si uklidili věci na kraj cesty. Když se přiblížil, uviděli jsme, že má vepředu dvě masivní pneumatiky, které vybočují asi o 1m! Byli jsme nuceni si urychleně dát věci ještě o pár metrů dál do maliní. No, naštěstí to dobře dopadlo. Později odpolene jsme se rozhodli pokračovat v cestě. Prošli jsme rozcestí Malá Knoľa a na rozcestí Pod Muráňom jsme zahli doleva na žlutou, jež vedla na naše plánované tábořiště Čertova hlava. Asi po jednom kilometru jsme se ocitli v sedle Pukanec. Kule řekl, že by jsme mohli spát tady, prý že je to hezčí než na Čertově hlavě. Chvíli jsme se dohadovali, ale když bylo vykopáno ohniště a Kule se vybalil do lesa, bylo jasné, že zůstaneme tady. (Na Čertově hlavě bylo mnohem ošklivěji než zde! Zde jsme alespoň udělali něco pro přírodu a uklidili odpadky. Navíc zde bylo velké ohniště se sedátky a tak došlo i na přezpívání téměř celého našeho repertoáru. Hrál a zpíval Maďal, Tatouch, Plác, Hroch a částečně i Ahalbert. Nemělo to chybu. KTH) K večeři byly nejspíš kolínka se sýrem. Po večeři jsme přezpívali všechny Tatouchovy zpěvníky a zahráli nějaké vypalováky navíc. Poslední pařani šli spát kolem 2:45, protože začalo pršet. Všichni si postavili stany a zalehli do spacáků.
Vstali jsme kolem 8:45. K snídani jsme si dali opět poridge, ale bylo ho trochu málo. Zabalili jsme si a vydali se po žluté značce do sedla Čertova hlava. Odtud jsme šli dál po žluté, minuli rozcestí Zadný Hýľ a na rozcestí Predný Hýľ jsme počkali na Tatoucha, debatujíce o psacím písmu. Zabočili jsme doprava a po zelené sešli do údolí Tomášovská Belá. Ve dvě hodiny odpoledne jsme si u vodné nádrže Klauzy dali obídek. Snědli jsme většinu chleba, salámu, parenice, eidamu, česneku a másla; zapili jsme to Jihlavankou s eligem. Ve čtyři hodiny jsme se vydali údolím dál. U ústí Sokolí doliny jsme si schovali bágly a šli si prohlédnout Závojový vodopád (nejspíš jeden z největších na Slovensku), je to asi 400m proti proudu. Za chvíli přišli i Tatouch a Ahalbert, jelikož se Ahalbert loudal, a tak mu šel Tatouch naproti. Za nějakých 20 minut, kdy jsme pořizovali snímky a kochali se výhledem na krajinu, jsme sešli zpět k batohům. Tomášovskou Belou jsme šli dál až k ústí do Hornádu, ve kterém se někteří vykoupali. Pak jsme vystoupali na 666,6 metrů vysoký Tomášovský Výhľad, ale bohužel to bylo již po západu slunce, takže výhled nebyl tak sqělý. Za pár desítek minut jsme odešli do Spišských Tomášovců. Na jejich konci je železniční zastávka, kde jsme si dali večeři (chleba-s) a počkali na osobák v devět hodin do Popradu. Jen co jsme nakoupili potřebné lístky, přijel Laborec z Košic do Prahy. Nasedli jsme, ale tentokrát jsme již neměli lehátka. Průvodčí se choval divně. Vsadil bych se, že to byl ten samý jako loni. Ahalbert s Kulem provedli rakousko-uherské. V Čadci celníci a poliši kontrolovali pasy, ale jelikož to nedělali za jízdy, vlak se zpozdil o 35 minut! My jsme mezitím čekali, až přijde český průvodčí, aby si dva lidi mohli lehnout na držák na zavazadla. Průvodčí ale nějak nešel, tak jsme se na něj vykašlali a Kule a Hroch si lehli nahoru. Sporýšovi strašně páchly ponožky. Usnuli jsme asi v půl jedné.
Na hlavní nádraží v Praze jsme dojeli s pětatřicetiminutovým meškáním. Na sedmém nástupišti jsme provedli kolečko a tím letošní slovenský puťák skončil.
© Miky Volek - Ahalbert 2001
| ŠUP | Nahoru | Home |