Ze širokého spektra novin a časopisů jsem si pro tento příspěvek vybrala speciální druh tiskovin: neoficiální časopisy, které si - vlastně sami pro sebe - vydávají členové určité zájmové skupiny. A svou pozornost zaměřím na autory mladé, pro které jsou často texty vytvářené pro podobný časopis jejich prvními “publicistickými” pokusy. Navazuji tak na svůj článek “Dostal jsem sadu od jednoho saláta - to není medík” (ČDS 1999, 116-119), který byl věnován “věstníku” mladých šachistů; nyní se pro změnu pokusím přiblížit ŠUP, časopis turistického a vodáckého oddílu.
Specifický profil časopisů tohoto typu je určen poměrně složitým funkčním zatížením. Členové oddílu (chlapci a mladí muži) se svými texty vzájemně informují - o akcích, jež oddíl uskutečnil (obvykle se jich neúčastní všichni) i o akcích připravovaných. Texty však nemají jen funkci aktuálně informativní - časopis totiž supluje i oddílovou kroniku, slouží k uchování různých aktivit v paměti, texty mají více nebo méně povahu kronikářských zápisů. Z charakteru činnosti podobných oddílů dále vyplývá, že mají své členy přirozeným a nenásilným způsobem vychovávat, připravovat pro život: proto mají některé texty nebo jejich části i podobu instrukcí, praktických návodů. K základním funkcím publicistiky patří ovšem i persuaze, přesvědčování, skrytá či zjevná agitace; ta přichází ke slovu v některých příspěvcích tzv. rádců, které mají výchovný charakter, obsahují jisté morální naučení (týkající se např. vztahu k přírodě, nebo věrnosti oddílu a kamarádům - knihy J. Foglara tu stále vytvářejí jakési neodmyslitelné pozadí). Delší a podrobnější zápisy z “puťáků” (nezřídka do zahraničí - do Rumunska, Turecka, nebo aspoň na Slovensko) žánrově oscilují někde mezi cestopisem a turistickým průvodcem (uvádějí i spoustu užitečných rad pro případné další cestovatele do příslušné oblasti). A nakonec možná to hlavní: jde o neformální texty mladých lidí, proto stojí v popředí nepochybně funkce zábavná. Autoři chtějí pobavit kamarády i sebe, odtud jazyková tvořivost, originalita, hravost, humor... Nehodlají jen věcně informovat nebo zapsat potřebná fakta, ale chtějí i živě vypravovat, komentovat události, vést s kamarády dialog. Všechny tyto složky, které utvářejí osobitou podobu časopiseckých příspěvků v ŠUPU (ale jistě i v řadě podobných tiskovin) se pokusím ve zkratce předvést, především prostřednictvím názorných ukázek.
1. Texty (pasáže) persuazivní, výchovné, v pozitivním smyslu moralizující, se někdy mohou blížit i filozofickým úvahám, formulovaným vzletně, pateticky: Všichni přijali tento závazek vůči sobě, oddílu a snad i “věčnosti”. Slib nikdy nebyl v oddíle slovně formulován. Ten slib si každý dává sám sobě. (...) Slib, kterým se zavazuje k povinnostem k sobě, druhým, ale i k něčemu, co nás “přesahuje” (...) k zvýšené spoluodpovědnosti za osud oddílu a jeho “tvář”... Nebo jinde: Svoboda, kterou cestováním získáš, možnost zapomenout na starosti všedního života (...) je zkrátka nepopsatelná. Být “na cestě”, uvržen do jakoby jiného světa, jiné kultury... Máš-li v sobě aspoň kousek toulavýho ducha a budeš mít kdykoli šanci s někým, koho znáš a máš rád(a), s kamarády (...) někam odjet, rozhodně ji nezahazuj. Častěji jde ovšem o “naučení”, výchovný záměr adresovaný konkrétním jedincům: tomu, kdo je neukázněný, tomu, kdo je liknavý a zdržuje ostatní, ale i tomu, kdo má zřejmě příliš vřelý vztah k bohatství a nadřazuje je nad jiné hodnoty.
2. Do zápisů bývají příležitostně zapojeny praktické instrukce: Láhev s horkým čajem (...) spacák příjemně prohřeje a hřeje i během noci. Je výhodné natáhnout na ni tlustou ponožku, nebo dvě ponožky, aby zpočátku láhev nepálila a vydržela hřát celou noc. Jiná užitečná rada: Uložit mokrý stan znamená jeho naprostou zkázu. Každá chvíle, kdy je složený stan mokrý, snižuje jeho životnost. Umělohmotné zátěry vydrží hodně, ale právě na takovéto zacházení jsou choulostivé.
3. Kdybychom si zde uvedli ještě naučení jednoho z “rádců” mladšímu členovi oddílu (Přeji mu, ať ho tato tvrdá zkouška naučí, že příroda nemusí být zlá... atd.), dostali bychom se už vyloženě do atmosféry (zde v jednom příspěvku “atmošky”) knih Foglarových, a tedy do intertextové dimenze, která je zde bohatě a pestře zastoupena. Zvláště jeden z mladých autorů v tom vyniká. Svůj text o oddílové výpravě k řece Kamenici např. nadepisuje “Za zlatem Jihu” a stylizuje ho do podoby westernů o tvrdých chlapech - zlatokopech na Aljašce: Byl pátek 24. 1. Poklidnou podvečerní atmosféru na Hlavní třídě v Dawsonu přerušil náhlý vzruch. (...) Od úst k ústům se neslo: “Na Kamenice River našli zlato! Na Kamenice River se našlo zlato!” Všichni se hrnuli na nádraží. (...) Jedeme do města Camp a pak ještě pár mil k Pelhřimov Town. (...) vydáváme se vstříc bílým pláním (...) minuli jsme pár loveckých srubů (...) zahlédli jsme stádo sobů (...) nad námi plála polární záře (...) z temného lesa se ozývalo vytí vlků (...) nedaleko byla zlatokopecká osada Libka’s Water (...) dorazili jsme ke zlatonosné Kamenice River. Vykolíkovali jsme si nejlepší zábory (...) uháníme krajinou zpět na sever do Dawsonu, na registrační úřad... O jiné oddílové akci, pochodu “Pražská stovka”, zase informuje v podobě montáže z fiktivních novinových výstřižků, parodujících styl “černé kroniky”. Jeden z “výstřižků” např. zní” Nakazil spolucestující v autobuse (Večerník Praha). Cestující trpící kašlem, který v sobotu kolem osmé hodiny přistoupil v Zadní Kopanině do autobusové linky (...) vážně nakazil 5 spolucestujících a 4 další lehce. Popis pachatele: Vysoká hubená postava, černé kratší vlasy, hnědé oči, nepravidelný chrup. Veškeré informace o pachateli telefonujte na linku 158. (V “překladu” to znamená, že příslušný člen oddílu přerušil stokilometrový pochod pro nachlazení a nasedl v Kopanině na autobus.) Text jiného autora odkazuje k televizním reklamám, jejichž hrdinou je tzv. MUM (= Mladý Úspěšný Muž). A soubor citátů a aluzí je ještě mnohem bohatší: směřuje např. k písním Wabiho Daňka a k jiným písňovým textům z oblasti country, ke klasickým literárním textům (narazili jsme na nějakou chatrč - chyži pod horami) i ke zcela současným oblíbeným “textům” mediálním: Petr uvařil skvěle připálené fazole, tak mu ostatní zbytek večera říkali Beane (čti Bíne).
4. Postupme nyní od intertextu k metatextu a metakomunikaci. Protože jde o neformální, “nepovinné”, spontánní texty mladých autorů, často v nich se zaujetím komentují i svůj vlastní textotvorný proces. Např.: Nic dalšího obecného na úvod mne nenapadá, proto počnu s výpravnou částí. Nebo: Protože už toho mám dost, je pozdě, mám hlad a chce se mi spát, tak končim. Snad nejčastější jsou přiznání vlastní nedostatečnosti: co se dělo dál, nevím, protože jsem spal; jméno toho zapadákova už vám neřeknu; už nevím přesně, kdo tam byl a nebyl. Jiný druh komentáře představuje poznámka technická, vyvolaná počítačovým problémem: V tomto místě jsem ztratil asi dvě strany textu, takže od teď až po stopa do Anamuru to píšu znova, což mě nebaví a bude to tedy poněkud stručnější.
Autoři často vedou živý dialog se svými čtenáři. Jeden z nich např. začíná Nazdárek všichni příznivci vodního sportu! Nyní se vám pokusím popsat co se vlastně dělo na první vodě. Jiný se uprostřed textu strachuje: Doufám, že jsem vás už neunavil. (...) Abych tu jen nemravokáral a spíše vám pověděl něco o táboře budu pokračovat. Autor, který píše rozsáhlý příspěvek o podzimním táboře, tvoří svůj text na pokračování a proces jeho vznikání v čase explicitně reflektuje v (kurzivou tištěném) dialogu se čtenáři: Tato věta je opravdu zajímavý blebt, ale uznejte, že když je tři čtvrtě na dvanáct a zítra mám hned po ránu tělocvik na druhém konci Prahy, nemůžete ode mne očekávat příliš. (...) Jdu spát, vždyť už je půlnoc . Pokračování zítra, dobrou noc. (...) Čau, dobré ráno, už jsem zase vzhůru. (...) No, teď už musím zase končit, protože jdu na ten tělocvik. Budeme hrát florbal a basket. Tak zatím čau. (...) No tak ahoj, jsem zase tady. Ten tělocvik byl děsnej (...) mňo budu radši pokračovat. Jiný pisatel připojuje ke svému textu výrazně dialogizovaný závěr: Ahoj vždy Váš Alfons. (Dary a honoráře zasílejte prosím na mou adresu je v oddílovém adresáři. Děkuji! Autogramy každé úterý od 19.00 do 20.00.) A závěry textů jsou vůbec živnou půdou pro dialog: obsahují např. omluvu (Tak doufám, že jsem to vylíčil celkem dobře a za případné nedostatky nebo chyby se omlouvám.), pozvání (Bylo to fakt dobrý! Příště přijď také na Nikolajku!), poděkování (Děkuji vám za pozornost, s jakou jste přelouskali těchto 2467 slov, která jsem psal cca 140 minut.) či přání (Ať vás provází síla!) nebo pozdrav (Čau zase příště.).
Nejzajímavější z této oblasti jsou však rozličné kuriozity, které by si zasloužily podrobnější analýzu. Jsou způsobeny kolizí situace, o níž autor píše, a situace, v níž píše. Na tom je založena jakási schizofrenie autorského subjektu (účastník událostí vs. referent), srážka 1. a 3. osoby, která ústí např. v následující textové vstupy: Na bruslení přišli Alfons, Vláďa, Turbo a já Qík. Nebo: Chudák Cuk ztratil bundu (je mi ho líto). (...) Zapsal Cuk. Pisatel vystupuje z “objektivního” referování ve 3. osobě poťouchlým osobním Ale teď už to bonznu byl to Ondra (tato 1. osoba pramení ze situace referování), ale narušuje vypravování ve 3. osobě i 1. osobou vztaženou k situaci, o níž se vypráví (Cože? To už jsme v Blavě? Dyť jsem ani nestačil usnout! Vystoupili jsme...). Do vyprávění jiného hocha vstupuje dialog, který vede při tvorbě textu s bratrem, též členem oddílu: Doufám, že jsem vám řekl vše podstatné a kdyby vám to nestačilo, zeptejte se svého rádce (Ahalberta taky? Jo a už mě nech bejt! To byl brácha.). Snad nejvýraznější je pak tato reflexe rozštěpu účastník - referent: Účastníci výpravy se sešli (...) odjeli vlakem (...) Kdo to čte pozorně, zajisté si již všiml, že zatím nepíši v první osobě - to bude asi proto, že jsem tam ještě nedorazil. Ráno jsem totiž zaspal a nestihl vlak. Je pochopitelné, že při dialogu se čtenáři a v těchto různých textových “úletech” autoři zhusta opouštějí správnou češtinu, blíží se polohám mluveného vyjadřování a zvyšují expresivitu.
Stranou jsem zatím nechala fakt, že zejména do příspěvků nejmladších autorů někdy vstupuje další subjekt - s poznámkou v závorce nebo v kurzivě se tu ozývá rádce, který příspěvek přepisuje nebo včleňuje do čísla časopisu. S těmito vsuvkami se totiž dostávám k tomu, jak jsou texty (ty rozsáhlejší) členěny. Nejčastěji mezititulky odpovídají jednotlivým dnům: Neděle (...) Ve čtvrtek (...) Na Silvestra; nebo Den první. Zbývá ještě patnáct a čas běží... (...) Den patnáctý. Zbývá jen jediný den a čas běží... Jindy nám nadpisy kapitol připomínají staré dobrodružné romány a cestopisy: Kapitola první, ve které se popisuje daleká cesta na Divoký Východ (...) Kapitola druhá, ve které se vypravuje o soutěsce, velkém stoupání a večeři (...) Kapitola desátá, která pojednává o bukovém lese. Nadpisy kapitol mají třeba i podobu Chapter one, Chapter two (a dále hravě: Chapter tři, Chapter quatre), nebo Mission one, Mission two... A nejsofistikovanější je členění textu, který plní úlohu cestopisu a zároveň průvodce po Turecku (Legenda: Text psaný kurzívou v závorkách jsou informace, které by se vám mohly hodit, pokud do Turecka pojedete. Normální text je vyprávění, bezpatkovým fontem (Arialem) jsou psány poznámky. Text je členěn do odstavců po dnech.)
5. Jistě je už jasné, že v tomto typu textů mladí autoři oscilují mezi tím, že berou sami sebe a svou činnost vážně, a mezi polohami humornými a ironickými, které jsou jim nejbližší. Výsledkem ironické stylizace je i častá a výrazná archaizace textu, u mládeže (jak víme, nejen té současné) zřejmě velmi oblíbená. To je nějakých přechodníků; bohatě rozvitých přívlastkových konstrukcí založených na slovesných adjektivech; genitivů záporových; slovosledných inverzí; klišé typu teplo domova, slza v oku, milovaná vlast, nezištná pomoc; spojovacích výrazů jako pročež, jelikož, kterýžto, anšto (!)... Aspoň pár příkladů: jali jsme se stavěti stany (...) vyluzovati zvuky všeliké; Tatouch mávnuv rukou směrem do polí prohlásil; přijel ohlásivší se Robin; vlak uhánějící vstříc moravským hvozdům; krajina halící se do tmy; oblast, jež se zove Teplicko; loučíme se s domovem a svými nejbližšími (beé, to je doják); jedenáctého dne měsíce září L. P. roku (!) tisícího devítistého devadesátého osmého jsme se sešli (...) - Jelikožď již bylo pozdě... šli jsme k Suchému Dolu, kde kdysi bývávávávávaly tábory (to jsem já ještě asi ani nebyl na světě). - Dokodrcali jsme se do chalupy, kterážto nás přivítala dveřmi zpola zavátými sněhem a jež nešly otevřít, jelikož byly přimrzlé. Některé pasáže působí jako parodie uměleckých textů staršího data a spíše nevalné hodnoty: Ráno bylo mrazivé, paprsky zářivého slunce se plížily po sněhu čím dál tím blíž k našemu táboru, barvily okolí do oranžova, v průzračném ledovém vzduchu probleskovaly krystalky sněhu a pod botami příjemně křupal promrzlý sníh. Melancholickou, zasněnou náladu přerušoval jen občasný zvuk vydaný spícími muži.
6. Pokud jde o další projevy smyslu pro humor, není tu místo na reprodukci humorných historek, kterých samozřejmě ŠUP obsahuje bezpočet. Zastavme se však aspoň u některých ukázek hry sjazykem. Patří sem např. časté užívání sloves jako drásat (dodrásat se na hřeben, vydrásali jsme se do krpálu), sápat (se nahoru), vyhřeznout (z vlaku), spáchat (hygienu) aj. Dále zajímavá ekvilibristika ve sféře slovesného rodu a vidu: tam jsme napotkali legračního baču; Matěj ubděl, Kalous umlčel, Psík uhladověl (= splnil zkoušku bdění, mlčení, hladovění; na našem tradičním místě bylo poněkud “použito”; bylo nám už docela unaveno; snažili se nás zabloudit; jejich počínání nás velmi popukalo. Ze slovotvorných orgií lze uvést výrazy deprasit (silnici od odpadků); Dobrovodka (láhev od Dobré vody); štiplístek (= průvodčí); zajehněfonovat (= zatelefonovat); dvojice měkkýš - tvrdýš, měkkoň - drsoň; louzírko (= “něco mezi louží a jezírkem”); jednak - dvojnak; a hlavně názvy tábornických jídel na -áno (miláno = těstoviny, rejžáno, čočkáno, fazoláno, sojáno, sejráno-majolkáno). Slangově zní mj. výrazy azáč (azimut), poč (počítač: musel ho odsekat sekerou od poče pařil celou noc). Oblíbená (obecně, zvláště v počítačové sféře) jsou adjektiva na -idní (švestkoidní ovoce, ještěrkoidní stvořeníčko) a přivlastňovací přídavná jména na -í (Skarabeí výprava = družiny Skarabeů; Štěněcí, Mláděcí, Kulecí). Ale jak vytvořit takové adjektivum od přezdívky Cuk? (Cuk se začal tvářit takovým tím cučím, nebo snad cuččím, cucčím, cučičim... způsobem.) Ze zkratkového tvoření: M.L.S. (= Malá Lahodná Svačinka), ESKÁČKO (= sněhová koupel). Když zdrobněliny, tak pořádné: náměstíčánečíčko, slejváčičičineček. Vzácná není ani hra s frazeologismy: Pak už to šlo ne s námi a ne s kopce, nýbrž do kopce. - Tábor, který jsme večer rozbili, jsme opět spravili. Nesčetná ironická (i sebeironická) a zpochybňující (prejžerejže = prý) vyjádření jsou přímo konstantou, určujícím rysem těchto textů: Našemu vodáckému umění, šarmu a eleganci přihlíželi turisté z nedalekého mostu. - (O návratu ze zimního tábora:) Nastoupili jsme do vlaku, uchopili mobilní telefony a stali jsme se opět plnohodnotnými členy naší kapitalistické společnosti.
Častým předmětem vynalézavých hrátek je hlavně grafika textu. Pozornost upoutávají slovní slitiny: čokoládadomadělaná; odostvícnežmetrová vrstva sněhu; čaj značky “pokosenáashrabanáloukadopytlíku”. Zdůraznění a nadsázka se řeší mnohonásobným opakováním hlásky, ev. slabiky: výýýýýrazně nám zvedly náladu; doost doobrej; výíýíýíýítečná pohanka. Toto opakování navíc nabývá i hodnoty aluze na někdejší hit Kučerovců: snědli jsme kukukukuřičkukukurukuku. Objeví se samozřejmě i “emotikony”, dnes tak rozšířené v počítačové komunikaci - hlavně :-). Nejnápadnější je však hra s písmeny - v češtině nepříliš častými - f, q, w, x, q: gdyš, ftipy, fšichni, ftu ránu; wozeyk; xnídani, xvětu (= k snídani, k světu); qečeru, qůli, qanta, freqentovaná, liqidovat; bylo to sqělý i sqjelá večeře. Přezdívka člena oddílu “Kvík” se vyskytuje v zápisu Kwík, Qík, Qik, Qick, Qvik, Quake. Ke grafickým naschválům dále náleží Psýk, vjeci/vjecy, Vířy (= Výři) aj.
Hravost dnešních mladých “publicistů” se samozřejmě nezastaví ani před výrazy z cizích jazyků. V “cestopisech” z Rumunska či Turecka se objevují výrazy označující důležité místní reálie, jsou vysvětleny i zajímavě zapojeny do textu: stavili jsme se v çayovně na çay (za dvě pade); koupili jsme caş (čti kaš, = ovčí sýr) a uvařili jsme kašáno (čti caşáno, = kolena s kašem). Jinak je pochopitelně nejčastější angličtina: vydali jsme se do city; vyrazili jsme dauntaun (čti downtown); následující osobnosti (sorted alphabetically); briefing o průběhu naší cesty; dal se s ním do vyjednávání (entered negotiations); každý si párkrát slajdnul; jumpli jsme do bazénu; jedna rodinka si čekovala (checkovala) náš flek; diskus-block; následovala sejšn, relaksejšn, poučejšn (...) dynamik mezihrejšn; marketing-multi-level-hrejšn (různé hry). Oblíbenou tábornickou stravou je porridge, psáno též poridge, porič, poryč; odsud se pak odvozuje pudič/pudidge (= porič + puding) a jabkič (porič s jabkama, kde je ... více jablek nežli vloček). Různě se přepisuje i tee-pee (týpí, týpý, týpko), hravé je opět kupé (čti coupé): rozptýlili jsme se po vícero kupéích.
7. Poslední poznámka k tomu všemu. Viděli jsme, že si mladí autoři ve svých svérázných “publicistických” textech” počínají vynalézavě, vtipně a originálně, mají fantazii, znají i cizí jazyky, dokážou ironizovat sami sebe i parodovat různé texty či vyjadřovací styly (pohybují se mezi automatizací a aktualizací s přirozenou preferencí aktualizace). Ale proboha: proč při tom tak zoufale zápasí s pravopisem? (Jsou převážně ve věku asi tak 13-20 let, příliš se neliší ani texty ještě starších “rádců”.) Z ukázek - vybraných - to asi není zcela zjevné; ale syntakticky motivovaná interpunkce je umisťována celkem náhodně a ve “shodě přísudku s podmětem” se chybuje napořád. Jak to, že “sny se nám počali hroutit”, “táborem se šířili falešné zprávy”, “síly ho opustili”, “časové rozestupy se srovnali”, “už jsme byly značně unaveni”, aj.? Jestliže stále slyšíme, že výuka češtiny na 1. a 2. stupni se prakticky zaměřuje jen (nebo především) na pravopis, jsou jen dvě možnosti. Buď se žáci pravopis ani tak nenaučí; nebo - a to je pravděpodobnější, ale vyžadovalo by to psychologické ověření: pokud pánové nepíší právě diktát nebo školní úlohu, tuto stránku svého projevu totálně ignorují a soustřeďují se na něco jiného. Ke kerouakovskému stylu “na cestě” patří volnost, svoboda, nespoutanost a neochota omezovat se jakýmikoliv pravidly - tedy ani pravopisnými. Totéž jsem však zjistila ve “věstníku” mladých šachistů, autorů přesně téhož věku, a také v některých časopisech “pařanů”. Jsem schopna maximální tolerance a vím, že půvab neoficiálních tiskovin je právě v neformálnosti, kterou umožňují. Ale přece jen: proč tito inteligentní mladí lidé, schopní si tak zajímavě pohrávat s textem i jazykem, na pravopis tak nepokrytě a svrchovaně kašlou?
Jana Hoffmannová
| ŠUP | Nahoru | Home |