ŠUP 21

Zimní výprava 12. - 14. ledna 2001

Pátek dvanáctého.

Letos byl sraz na Smíchovském nádraží v 17:01:01,01 GMT+1. Já jsem přijel až o něco později (± 17:35), protože jsem si doma balil a zabralo mi to více času než jsem předpokládal. Přišel jsem tedy cca o půl hodiny pozdě a u pokladen už v kruhu stáli Kule, Tatouch, Plác, Hroch, Cuk a Kotul. Řekli ať si koupim nějakou sváču že za chvíli zavíraj. Bylo tam několik krámů a v jednom měli cenu rohlíku v závislosti na váze :-). Něco jsem si nakupčil a spěchal jsem, neboť před půl šetou (snad sedmou, když ten vlak v půl šestý kvůli panu Ahalbertovi ujel, ne? - pozn. red.) jel další vlak. Dali jsme si bágly (a ledvinky 75 S, event. Š. Ledviny) na záda a šli na perón. Nastoupili jsme do takového obyčejného spěšného vlaku, který se za několik málo vteřin rozjel směrem na jih. Jeli jsme asi 30 minut. V Zadní Třebový už na nás čekal vlak na Lochovice. V něm jsme strávili dalších 60 minut, ve zmíněné vesnici jsme vystoupili a vydali se pěšmo po červené značce. Jen co jsme opustili zástavbu a narazili na odbočku, vznikly dohady, kudy to jako vede. Někdo řek že je to doleva taxme šli doleva. Někdo to ještě chvíli na silnici řešil ale za chvíli jsme byli všichni. A je tu rozcestí a my zase řešíme kudy dál. Je docela tma ale naštěstí jsme našli značku na zábradlí mostu. Šli jsme dále, potkali jsme komplet-železnou lávku přes potok a pokračovali po lesní cestě, která byla trochu nahoru. Ahalbert (já) jsem zjistil že jsem ztratil násadu od lopatty. Prostě smůla. Někteří do mne začali prudit abych si dal eskáčko za ten pp a tu násadu, ale já jsem to bláhově nebral vážně (a později se mi to nevyplatilo...). Cesta se změnila v pěšinu, pak nějak zmizela pod sníh nebo co. Přešli jsme menší silnici a dostali se k nějakému jezírku, jež bylo velké asi 10*10 metrů. Tatouch nebo někdo podobný (je mu to podobný) vymyslel novou zábavu. Kopl do stromu a na lidi stojící pod nim se sneslo menší množství sněhu (je v úměrnosti se silou kopnutí). Chytlo to všechny a když si někdo nevšiml, že stojí pod stromem, záhy na to doplatil. Po 5 minutách jsme usoudili že pudem jinam. Chvíli jsme pochodovali tmavým lesem až se před námi objevila menší paseka. Zahnuli jsme doleva a našli místo na spaní asi 5 metrů od kraje paseky. Provedli jsme nezbytné přípravy, postavili 2 stany a rozbalili se dovnitř. V menším spali Tatouch, Kotul a Hroch, v tom větším Já, Plác, Kule a Cuk. Když jsme skoro usínali, bavil se Kule tim, že mi schovával spacák, ale naštěstí toho za pár (desítek) minut nechal.

Sobota třináctého.

Vstali jsme kolem 9 hodin. Pomalu do mě ostatní začali prudit, že bych si mohl dát to eskáčko. Já jsem mezitím pochopil, že to myslí vážně, a poslouchal moudré rady, které by mi měly zpříjemnit koupel. Po půl hodině jsem se konečně odhodlal a udělal ve sněhu andělíčka (ikdyž trochu ošizeného, ale to tu radši nebudu rozvádět). Začali jsme si balit, a to rychle (?), neboť jsme měli V Pravé poledne s Romanem Prorokem (ne sorry, s Krupem) sraz na Smaragdovém jezírku. Vyrazili jsme na červenou značku. Různě jsme odbočovali, abychom si zkrátili cestu. Ke Smaragdovému jezeru jsme došli půl hodiny po poledni. Krup tam však ještě/už nebyl. Jezero bylo krásně zamrzlé, a my jsme uvažovali o tom, že si dáme menší hokejový mač. Větve ze stromů spadaných kolem by nám mohly posloužit coby hokejky, místo puku jsme odněkud vzali kus šutru a trénovali jsme. V jednu odpoledne jsme usoudili, že to jaxi nemá cenu. Kromě toho Kotul udělal v ledu díru a podle některých hrozilo nebezpečí prolomení. Šli jsme zpátky k batohům a chystali jsme se k odchodu, protože nikoho nebavilo tady čekat. Tak jsme odešli. Po několika málo kilometrech jsme se objevili na vrchu jménem Plešivec (653,8 mnm). Byla tu docela pěkná vyhlídka na jihozápad. Kule se vytasil se svým spešl filtrem, který je nahoře černý a dole průhledný, a něco s ním vyfotil. Byl čas oběda, takže jsme vytáhli chleby namazané kdovíčím. Někdo vyndal vařič a flašku petráku. Pokoušeli jsme to zapojit do sebe a po chvíli se nám to opravdu podařilo. Nevím přesně, jaký se objevil problém, ale něco tam nechytalo a to bylo špatně. Pak tam přišel jakýsi pán a věnoval Kulemu krabičku sirek. Vřele jsme mu poděkovali a užívali si tepla. Poté, co jsme ohřáli čaj a vypili jej, rozmontovali jsme vařič, zabalili jsme si věci do báglů a odešli směrem dolů po červené. Došli jsme k pramenu, ale vodu jsme z něho radši nebrali. Po dalších několika kilometrech jsme se dostali na rozcestí. Lesní cesta odbočovala ze silnice viditelně nahoru. Kule šel rekognoskovat okolí a pak řekl, že bychom měli jít opravdu nahoru. Při pochodu jsme řešili úlohy se zvířaty. Jednu jsem vám tady napsal, ale je to zrovna dost extrémní případ: “Na dvoře běhají husy a psi. Celkem to dělá 100 zvířat, které mají dohromady 100 nohou. Kolik je tam psů a kolik hus? Řešte v oboru celých čísel.”. Postupně jsme se dostávali k těžším a těžším úlohám, ale ty tu radši psát nebudu. Došli jsme k lovecké chatě s ohništěm poblýš. Rozhodli jsme se strávit tam noc, jelikož se už stmívalo. Počali jsme vařit večeři, která se měla skládat už nevim z cěho. Rozložení lidí ve stanech bylo stejné jako včera. Když jsme ulehli, bylo asi 9 hodin. Pak jsme se bavili ještě 2 hodiny o různých filmech, ale někdy v jedenáct jsme usnuli.

Neděle čtrnáctého.

Ráno bylo myslím docela slunečné. Snídaně byla jasná: Alphonsův měsíc starý poryč. Do sušené směsi jsme nalili vodu a nechali to převařit. Výsledkem byl hnusný sýro-tvarohový humus, kterého však bylo dobrých pár kilo. Čtvrt hodiny jsme kolem toho stáli a ujídali rychlostí přibližně 0,25 lžíce / 60 sec. Rokovali jsme, co s tím. Ukázalo se, že nejlepší bude se toho tiše zbavit vyhozením do lesa. Tento úkol byl bez obtíží splněn a my jsme se mohli pustit do přípravy objěda, tedy mazání chlebíků. Kolem 11 hodin (?) jsme opustili naše místo a pokračovali v pochodu po červené značce. Na jedné vyhlídce jsme uviděli točící se radar. Začali jsme stoupat, až jsme stanuli na zalesněném vrchu Kuchyňka (635,6 mnm). Na jeho úpatí byla r. 1933 vyhlášena rezervace. Po skonzumování několka čoklidů jsme začali prudce klesat. Minuli jsme památník padlým hrdinům a nastoupili na lesní cestu směrem na Dobříš. Najednou jsme narazili na třívrstvový elektrický plot s ostny nahoře, avšak podle mapy (vojenské!!) tam měla být volně průchozí cesta. Pokusili jsme to obejít a neztratit při tom původní směr. Šli jsme tedy lesem, sem tam se na zemi válela role ostnatého drátu. Na jednom místě jsme za ploty uviděli “hasičský koutek”, kde chyběly hasičáky, zato tam však byla nějaká halapartna a krumpáč. Poté jsme zase dávali jednu nohu dopředu a pak druhou, to jsme opakovali, až jsme se dostali na louku. Byly tam domky s cedulemi “Přísný zákaz vstupu!! Nebezpečí ohrožení života!!” a tak podobně. Podle mapy jsme se zorientovali a vyrazili opačným směrem, než jsme původně mysleli. V lese jsme zase narazili na cedule hlásající něco o nějakém vojenském prostoru, ale naštěstí nás to nasměrovalo přímo na cestu, po které jsme se měli hladce dostat na vlak. Po asi 5 klihometrech se cesta připojila xilnici, ale to už jsme byli přímo v Dobříši a nastal další trebl: Kde je nádraží. Kule se pohotově zeptal nějakého místňáka, a to se nám vyplatilo. Vlak jsme stihli celkem v pohodě, navíc jsme jeli na hromadnou slevenku. Během jízdy jsem provedl vyúčtování, tentokrát to vyšlo přesně. Do Prahy jsme přijeli někdy večer, provedli na perónu kolečko a rozešli se do svých brlohů.

KONEC.

Copyright © /200101232126/ by Ahalbert.

zpět