ŠUP 20

Zimní tábor 2000/2001

Přestože teprve tento Silvestr byl skutečným ukončením starého tisíciletí a začátkem nového (lepšího, krásnějšího, dokonalejšího a šťastnějšího), atmosféra nebyla nijak zvláštní. Zdá se, že se všichni vyčerpali oslavami loni. Přece jen je hezčí oslavovat datum, kdy se tři devítky překulí na tři nuly, než to o rok později. A proto, nebo přesto, jsme se i my opět vydali přebýt tuto dobu pod týpý na našem oblíbeném místečku poblíž Horní Lipové.

Día 1 - 26. 12. 2000 (úterý)

Poněkud chaotická domluva způsobila to, že jsem na nádraží přišel asi tak kolem 7:20, a vzhledem k tomu, že právě odjížděl jakýsi rychlík na Hradec Králové s přímými vozy do Jeseníka, běžel jsem na nástupiště. Nikde nikdo, a tak jsem si ten vlak teda nechal schválně před nosem odjet. Vrátil jsem se do haly, ale tady také nikdo! A na informacích o spoji do Horní Lipové jsem se dozvěděl, že to byl, jak jistě tušíte, ten rychlík. Další jede až někdy ve dvě! Naštěstí je tu ještě možnost jet přes Zábřeh na Moravě a to za půl hodiny. Najednou přichází Tatouch, který byl podobně informačně zmaten, jako já. Nicméně zjišťujeme, že můžeme pohodlně odjet tím dalším vlakem před osmou, sice s třemi přestupy, ale zato chytneme ten původní vlak, kde (možná) sedí Kule, Turbo, Aha, Sova a Qík, v Hanušovicích.

Po těchto peripetiích se tedy opravdu ve vlaku shledáváme. Kule referuje o dění kolem ČT, protože byl na Kavčích horách na základě výzvy z rádia. Vleklá krize, která se bude táhnout nejméně přes celý leden je teprve na počátku, ale to my ještě nevíme. Po poledni zastavujeme v Horní Lipové (která podle té paní v informacích na Hl. n. neexistuje:-). Přivazujeme týpko a lining na pekáč a vyrážíme. Záhy za nádražím Qík nachází dvě kilča. Sníh nějaký je, ale dost málo a navíc je cesta prohráblá, tudíž se nám dost obtížně s pekáčem manipuluje. Po asi půli cesty usuzujeme, že nebudeme zbytečně šašit a pekáč s týpým tam necháváme. Tatouch, který šel napřed se už vrací bez batohu a bere pekáč růčo-strůčo. Chceme se mu potom vrátit na pomoc, ale je takovej drak, že než mu vyrazíme v ústrety, už je s týpkem na místě! V místech, kde dříve vedla jen úzká pěšina od cesty k našemu plácku je nyní protažena čtyřproudá dálnice pro stahování dřeva až nahoru na úboční cestu vedoucí k Malení.

Pomocí lopat odhrabáváme sníh a také sháníme zelené chvojí, na kterém budeme ležet. Tyče jso naštěstí z loňska na svém místě, kdyby nebyly, celkem bychom byli v háji. Stavíme kostru a vztyčujeme plachtu, na podruhé už je to téměř dokonalé. Už se stmívá, a tak nám celkem činí potíže se trefit tyčemi do chlopní. Turbo zmateně svítí, ale spíš tím škodí. Nakonec týpý stojí a chvojí je rozprostřeno, takže se můžene nastěhovat.

Zatím nás je sedum a vejdeme se do T-P (čti týpý) akorát. Já a Ahalbert spíme vpravo od dveří, Kule, Qík a Sova vlevo a Tatouch s Turbem naproti. Rozděláváme oheň, rozbalujeme se a zútulňujeme si prostředí, kde budeme trávit následující dny. Kule rozžhavuje žhavouše, což je za dlouhých zimních večerů vítaný zdroj světla. Však jsem mu také na hřbetě přinesl pětilitrový kanystr s petrolejem. Konzumujeme večeře (zpravidla kapry a saláty), Kule ještě vyrábí instantní bramborovou kaši. On si vůbec v takovýchhle věcech libuje. Já mu furt říkám: „bramborový kaše si užiješ jako důchodce až až, nebudeš mít zuby a bude to spolu s krupičkou tvoje jediná strava. Jez radši brambory.„ Je to jak mluvit do vrby, on má tyhle chemikálie rád (však jeho pracovní náplní je jejich výroba, nebo alespoň vývoj). Kromě toho se snižováním počtu svých zubů již začal před časem, takže se asi připravuje na stáří už teď za mlada.

Možná trochu brnkáme na K-tru a pak jdeme brzo spát. Nicméně ještě zavčasu likvidujeme Kulecí „cukroví„, kterým si vyčistíme zuby.

Día 2 - 27. 12. 2000 (středa)

Dopoledne je potřeba natěžit, nařezat a nasekat nějaké dříví. Kule odbíhá kamsi do okolních hor, aby zde porážel stoleté buky (dobře si pamatuji na jeho posměšný komentář týkající se porážení obří borovice v Malčicích), zatímco někteří ostatní sbírají soušky v okolí. Ahalbert většinu dopoledne stráví tím, že se převléká z pyžama do oblečení. Ještě mírně vyspravuji postel, neboť probuzení ráno v poloze o 90° pootočen, než jak jsem večer ulehl, a to s nohama venku z T-P, mě příliš nepovzbudilo. K obědu jsme pojedli nějaký chlebík, k němuž bří Nejedlí (Turbo & Sova) uklohnili asi 20 litrů Vitana-ghúlášovky (hádejte, jak bří Nejedlí přišli ke svému jménu). Když jsme toho snědli asi třetinu, soudíme, že to fakt nemá cenu a radši se půjdeme podívat na hřeben.

Šli jsme jenom pěšky a dobře jsme udělali. Na úboční cestě nebyl skoro žádný sníh, potom od Malení na Smrk něco málo, ale vypadalo to, že brzo sleze. Zato viditelnost byla dobrá, Tatouch nás dokonce upozornil až na Sněžku. Vzhledem k postupnému vyrážení jsme zůstali v první grupě Tatouch, Sova a já, ostatní se vykýblovali až o něco později. Ze Smrku jsme pokračovali kousek po zelené a potom to šmikli lesem zpátky na tu naší úboční cestu. A skutečně, krásně jsme se na ní trefili, stačilo seběhnout dolů a byli jsme u T-P. Druhá skupina dorazila o něco později.

K večeři jsme uvařili sejráno. Bohužel Kule letos nevyfasoval v práci dva litry majolky, jako loni, takže jsme se museli smířit jen s jednou Hell-manskou (Hell-man je prostě da best). Poté jsme zlikvidovali Turbovo cukroví, což vzhledem k tomu, že ho přivezl celou jednu (slovy 1) krabičku od pomazánkového másla, netrvalo déle než půl minuty. Turbo se oháněl tím, že nevěděl, kolik ho má vzít. Takže pro příště, koukej toho vzít tak 5krát víc:-). Zabrnkali jsme na K-tru a zalomili to do dvou spacáčků.

Día 3 - 28. 12. 2000 (čtvrtek)

Ráno je silně nechutně - teplota totiž stoupla, takže silně tají zbytky sněhu a chvílemi dokonce mrholí. Operativně měníme Kulí plán z Prahy, že nakupovat půjdem zítra na to, že půjdem dneska. Možná totiž přes noc nasněží a potom bychom zítra mohli na běžky, zatímco dneska na hřebeni bude hnusně.

Tatouch zůstává v T-P a my jdeme na vlak do Lipové. Kupujeme hromadnou slevenku rovnou u okýnka, za tento počin nezbývá, než ČD pochválit. V Jeseníku, rodišti to slavného vodoléčitele Priessnitze a místu vzniku stejnojmenné kapely jsme cobydup. Kule se s Qíkem sází, kde je to nákupní středisko. Nejdříve dorážíme k jednomu, ale mají nějak vykradeno, takže kromě několika pixel levného ananasu a mandarinek nic zvláštního nekupujeme. Odcházíme do druhého a tam Kule koná mega-nákupní giga-orgie. Plné tři vozejky jídla komprimujeme do našich báglů.

(Sova použil nějaký neautorivaný komprimační program na jogurty). Potom odjíždíme busem do nedaleké České vsi, kde mají plavecký bazén. Prý tam obvykle bývá prázdno, ale teď zrovna je tam nacpáno jak v Podolí. Chvíli se vzájemně topíme a podobně, ale hodina uteče jako voda a tak se jdeme osušit a ven. Zajímavostí je, že od minula tu poblíž postavili novou železniční zastávku jménem Česká ves - bazén. Jakoby pro nás. Druhou zajímavostí je, že zastávka dosud není zkolaudovaná, tudíž v ní vlak nestaví, o čemž se přesvědčujeme, když projíždí bez povšimnutí (ehm... strojvedoucí na nás houkal jak blázen:-) kolem nás, přestože na něj zuřivě máváme, ať zastaví. Nezbývá, než jít na bus a jet zpátky do Jeseníka a odtud vlakem. Škoda, kdyby vlak zastavil, mohli jsme být v T-P o dvě hodiny dřív!

Vysvětlujeme Tatouchovi naší legrační (?) historku. Ovšem tady je další legrační historka: Přeqapený Sova zjišťuje, že jogurty, které si dal dospod své gemmy, opustily své kelímky a krásně se rozkydly po okolí. Dopadá to tak, že olizujeme jogurt ze všech možných lahviček a Sova spotřebuje celou roli toaleťáku, aby si deprasil batoh. No co se dá dělat. K večeři vaříme čínu (já a Turbo). Kule nám radí, ať maso obalíme v solamylu, prý se tak udělá šťavnatější. No dobrá, Turbo to odsouhlasil, tak to tak děláme. Kostka omegy postupně mizí a na Kulím kotlíku se tvoří asi centimetrová vrstva přiškvařeného solamylu. No nic. Jídlo je celkem dobré (napsal bych výborné, ale byla by to samochvála:-), zvláště ten ananas se v tom vyjímá. Kule ovšem svůj kotel "dochucuje" lahvičkou maggi, což Tatouch komentuje tím, že pro něj je škoda vůbec vařit. Možná kdyby si namáčel chleba do maggi, byl by stejně spokojený.

Ještě skousneme Aha-ovo cukroví, ale vzhledem k tomu, že ho má jen o málo víc, než včera Turbo, musíme nejdříve počkat, až pár jedinců usne:-).

Día 4 - 29. 12. 2000 (pátek)

Naše doufání se vyplnilo a skutečně přes noc něco nasněžilo. Na hřebenech by to mohlo být celkem oukej. Po obligátním poriči a voskování teda vyrážíme. Opět někteří nejsou schopni se vykýblovat, takže se zase rodělujeme na dvě skupiny - Tat, Tur, Sov a já v jedné a Kul, Aha a Qik v druhé. Sněhu není moc, tak jdeme kus po úboční cestě pěšky, ale od prvního odpočivadla (je tu od loňska nové) už to celkem jde.

Já vezu chleby, kdesi za mnou se plahočí ti tři z druhé grupy, a já nevím, jestli mám na ně čekat, nebo jet za prvníma. Výsledkem toho je, že jedu tak někde uprostřed, takže chleby nemám dát komu:-(. Na Malení chvíli čekám, potom zase chvíli na Smrku, ale potom mě to už nebaví a jedu normálně po hranici dál. Holt budou mít hlad. Míjím ceduli "Granica panstwa", a za chvíli potkávám Sovu, Turba a Tatoucha, jak jí. Usnášíme se, že čekat nemá cenu, protože druhá grupa je v nedohlednu, a kromě toho brzo zemře hlady, protože jsem jim ujel s chlebama:-). Jedem ještě kus, ale Sovovi se jede ňák blbě, takže se otáčíme. Tatouch nám ale ujel dopředu. Ovšem po chvíli se vrací se zprávou, že my jsme se otočili asi 100 metrů před vrcholem, kam jsme chtěli dojet. Vracíme se tady zpět a na Granici panstwa potkáváme ostatní. Ti s povděkem kvitují nabídnuté chleby. Vracíme se zpět, Aha se loudá a ostatní odjeli, takže to tak vyšlo, že já na něj furt čekám. Obzvláště sjezd k Malení je zábavný, odzdola poslouchám blížící se rachot prokládaný pády a nadáváním. Ahalbert už má evidentně dost, ale i já mám co dělat, abych udržel smích.

Po návratu do T-P už žhavouš žhaví. Vzhledem k anabázi s chlebama nám jich dost zbylo, takže je pojídáme a opékáme si k nim i plátky sýra. To vám povím, když se tak akorát opečou nad žhavíkama (ne v plameni!), že uvnitř tečou, ale na povrchu se udělá taková mírně nahnědlá křupavá kůrčička, to je potom LABŮŽO! Myslím, že už ani nic nevaříme.

Vzhledem k mému nepokrytému kritizování malého množství cukroví ostatních jsem vyzván, ať se vytasím se svými zásobami. Vymýšlíme speciální hru na motiv "synonym", ale zapojujeme do toho právě cukroví. Kvík se nejdříve zdráhá a nechce hrát, ale když se tím ochudí asi o tři kola, radši se zapojí.

Día 5 - 30. 12. 2000 (sobota)

Je opět hezky, takže se vykopáváme opět na běžky. Samozřejmě nevyrazíme dříve než v jedenáct, jak je naším dobrým zvykem. Trasa tentokráte vede opět na Malení, Smrk, ale potom po zelené, krátký, ale příjemný sešup dolů a po vlnité úboční cestě skoro až na Paprsek. Sníh je nový, čerstvý, takže se jede daleko pomaleji, než včera na tom zmrzlém.

Na rozcestí před Paprskem se rozhodujeme, zda půjdeme až tam na čaj, ale vzhledem k proudícím davům raději zabočíme na lesní stopu, která nás po pár set metrech dovede k nám dobře známé ceduli "Granica panstwa". Zde zakousneme tatranky a vydáváme se na cestu zpět. Je celkem zima. Kule upozorňuje na zajímavý jev - čerstvý sníh je tak čistý, že trhliny v něm hrají takovou modrou barvou, asi jak se v nich odráží obloha (?).

Dnes jedeme společně, Aha se neloudá, takže dorážíme skoro všichni stejně. Zkouším sjet z úboční cesty k T-P na zadku na běžkách, výsledkem je sice rychlá jízda, ale mokré šusťáky. Kule se vrhá na vařbu, či spíše smažbu smažáků. K tomu bude holt zase ta instakaše. Když už je téměř hotovo, přilétá do T-P sněhová koule a zdá se, že dorazili Maďal s Alfonsem. Maďal líčí zážitky z Prahy - demonstrace na Kavčích horách, kde pobral hromadu letáků o lednové demostraci na Václaváku a cestou je rozvěšoval všude po nádražích atd. Alfonse zase zajímá, zda jsme jim nechali nějaké cukroví, místo aby se vytasil s tím, co sám přivezl a mě kárá za nedostatečné projevy radosti a jásotu nad jejich příjezdem. Maďal hraje se Sovou nějaké bigbítové, či spíše rock'n'rollové vypalováky, po kterých se nám už opravdu stýskalo. Potom ale hraje i nějaké normální songy, čímž si reputaci napravuje.

Zbývá pojíst Qíkovo cukroví, což je roláda zakoupená v Jeseníku, neboť Qík cukroví doma zapomněl. Poté se nasoukáme do postelí (ach, kde jsi, komforte z minulých dní, když teď tu je ještě Alfons a strká nám nohy do obličejů!).

Día 6 - 31. 12. 2000 (neděle)

Noc nakonec nebyla tak strašná, jak se zdálo. Ale ráno je to horší. Alfons a Maďal totiž startujou na běžky a mají pocit, že všichni to hrozně napjatě chceme sledovat. Proto nás neustálým hlukem budí. Zvláště Ahalbert to těžce nese a pořád ježišmarjájuje. Když konečně vypadnou, začnou zase ostatní předstírat aktivitu. Tady se prostě člověk už normálně nevyspí! Nakonec odchází ještě Kule a Sova a Qík s Aha-ovýma běžkama. Tatouch jde na procházku pěšky. Turbo a Aha jsou ponecháni v T-P. Já si balím, protože moje dobrodružství zde dnes končí, jedu na Silvestra do civilizace (telefonovat mobilem, pařit na poči, koukat na ohňostroje a dělat jiné trestuhodné činnosti).

Přestože Aha a Turbo zde byli ponecháni v dobré víře, že budou dělat dříví, klidně oba nadále leží ve spacákách a opékají si sýr. V tom je nemůžu nechat (no ve skutečnosti to bylo naopak - začal jsem já a oni se přidali). Je čas Č a tak vyrážím do Lipové. Hned na cestě lituji, že běžkové boty mám zabalené. Sněhu je na cestě dost a dole bych byl cobydup. Jenže jsem línej je vybalovat a tak jdu dolů pěšky. Potom ubíjející pětihodinová jízda vlakem a … ale to už sem nepatří.

Sepsal Krup

Je kolem 14:30 a nastává veliký hlad po toaletním papíře. To je z toho, že jsme si celou dobu myleli, jak je ho hodně. Turba i mne popadají tak neskutečné tlaky ve střevech, že zběsile hledáme papír po celém týpku i kolem týpka, ale (v souladu s Murphyho zákonem) nikde prostě není. Já to nakonec řeším po svém a Turbo snad taky, ale to nevím. Mezitím se vrací všici ostatní a říkají, kde všude byli.

Sbíráním vhodného dřeva začíná akce Silvestr. Pokácíme nějaké kládičky a vybířáme vhodné klacky na widlice. Vybalujeme kuřátka a preparujeme je. Schováváme kůžičky a vnitřnosti do sněhu, abysme je později uvařili. Zhotovujeme tyč na opékání, napichujeme na ni kuřata, tavíme v kotlíku 2 litry omegy a 0,5 kg koření a takovouto směsí kuřata poléváme. Po jeden a půl hodině Allfons prohlásí, že kuřata jsou již snědeníschopná. Na každého připadá půlka (!) kuřete, ale všichni říkají, jak se přežereme a že toho je strašně moc. Podle mého soudu toho tak moc nebylo, ale zato je pravda, že kdyby k tomu byla místo pár brambor pořádná příloha, najedli bychom se daleko více. Půlnoc se blíží závratnou rychlostí a my se rychle snažíme udělat ještě nějaké jídlo. Už si to moc podrobně nepamatuju, akorát že odněkud vytahujeme pytlíček instantní zmrzliny. Docela se bavíme návodem na zadní straně (bohužel již není mezi námi, protože byl spálen, je mi to moc líto:-). Pětilitrový kotel s 5 ml tekuté zmrzliny dávám ven, aby jaxepatří prochladl. Následujících několik hodin (?minut) trávíme užnevímčím, Maďal se Sovou hrají šlágry z 50. let. Vytahujeme zmrzlinu - na každého vychází asi 1/10 lžíce; taky toho byl jen jeden pytlík. Je 23:55, oblékáme si krojovky a vycházíme ven, asi 50 metrů po cestě nahoru od týpka. Když je půlnoc... to už ale patří do dalšího dne.

Día 7 - 1. 1. 2001 (pondělí)

...Když je půlnoc, zazpíváme tradiční písničky a říkáme si svá předsevzetí do nového tisíciletí. Poté se vracíme do týpka a dojídáme zblytky večeře, moc jich tuším není. Kolem jedné hodiny jsme už mírně ospalí, a tak uléháme do spacáků. Alfons se obětuje a spí hlavou dolů.

Ráno je myslím docela slunné. Vyrážíme na výpravu po známých cestách, ovšem bez Maďala, který v tuhle dobu už běhá někde na Šumavě. Jdeme asi na Malení, Smrk, pak dolů na Travnou horu a pak na křižovatku, na které jsme byli před několika málo dny. Je to tam, kde jsme váhali mezi Granicí państwa a Paprskem. Kule s Alfonsem fotí na Smrku, tak na ně radši nečekáme. Jedeme po cestě na GP, ale je tam ještě jedno rozcestí, od něhož vede jedna cesta na Polskou horu. Po hranici se tam dá jít taky, ale my jsme se kromě Sovy rozhodli jít tudy, je-li koš jsme tam ještě nebyli (alespoň někteří). Cesta tam byla pro mne až překvapivě dlouhá. Poslední půlkilometr před vrcholem vedl po hranici a byl to stoupák na běžkách nevystoupatelný, krom toho tam nebyla, a ani být nemohla, stopa. Já s Qíkem jedeme poslední. Qík jde vykonat potřebu někam do hustníku (všude je asi půl metru sněhu) a já pokračuji tempem běžkujícího šneka nahoru. Usuzuji, že nejlepší bude vystoupat to pěšky, ale bohužel jedna běžka nejde sundat. Když se konečně doštrachám nahoru, potkám Kuleho, jak nám jde na pomoc. S mojí běžkou si ale neví moc rady, tak pokračuje za Qíkem, který se zrovna nachází v nižších polohách. Tak zase jdu, a hele! Bota mi sama vypadla z vázání. To už jsem skoro nahoře a potkávám Alfonse. Pomůže mi nandat si běžky, však ta jedna, která předtim nešla vyzout, teď nejde zase nazout. Po několikaminutovém snažení se to podaří, a tak můžu jet dolů. Jsou asi 4 hodiny, a vypadá to, že se do týpka nedostanem za swětla. Cesta vede pořád po hranici a už se stvmívá, když se objevíme na Smrku. Jedem dolů a na svahu je strašný vichr. Obětavý Kule na mně čeká a já se jenom těším do tepla, protože mě to taky moc nebaví. Počasí je fakt nechutný, ale v údolí to neni tak strašný. Chci si sundat běžky, ale ta jedna pro změnu zase nejde sundat. Po několika minutách vázání samo povolí, přesně jako na Polské hoře, to nechápu.

K večeři je nejspíš nějaká dobrúdka a pak jdeme spát. Podrobnosti vám neřeknu, jelikož si je vůbec (ale vúbec) nepamatuju.

Día 8 - 2. 1. 2001 (úterý)

Z toho, že tenhle nadpis je poslední, usuzuji, že už má bejt odjezd. Balíme, seč to jde, a vezeme domů spousty jídla. Okolo desáté hodiny nanosíme dříví, abychom mohli usušit T-P. Provádíme ještě různé nezbytné činnosti, které snad ani nemá cenu zde rozepisovat. Po poledni jsou vysláni Sova, Qíík a já napřed. Ostatní dobourávají týpko a vyráží o něco málo později. Vlak v půl třetí stíháme v pohodě. Máme dvě možnosti: buď jet přímo a bejt v Praze v 7 hod. nebo třikrát přesedat a bejt doma o hodinu dřív. Usoudili jsme , že nejlepší bude nepřesedat, protože bychom se museli cpát do narvanejch vlaků a to nám za to nestálo, tedy alespoň některým. Cestou Kule fotí všechno možný, ale pak zjistí, že mu pentax blbě přečetl citlivost a bylo to nanic. Maďal mě naučil 4D pišqorky (je to boží).

České Dráhy nezklamaly a do Prahy tak přijíždíme někdy v 8. Po kolečku se rozcházíme domů, někteří ještě jedou do klubovny rozvěsit týpko. ... a to je KONEC.

Dokončil AHAlbert

zpět