ŠUP 20

Zimní výprava do Desné (Jizerky)

Datum konání: 16.-19. listopadu 2000

Jelikož, avšak, tudíž, nýbrž, protože 17. listopadu byl zaveden nový svátek a byl to zrovna pátek, tak se uspořádala action. Jelo se ve čtvrtek z Florence autobusem. V autobuse Kule furt všechny oslňoval svým foťákem, který měl paměť, a tudíž mohl vyfocené fotky v poho vymazat. Na konci cesty autobusem se mu začaly vybíjet baterky, tak ten foťák musel vypnout. Po vystoupení z autobusu jsme chvíli hledali cestu, ale pak jsme ji našli. Když jsme po chvíli bloudění lesem našli chatu a vlezli dovnitř, Kule našel pojistky, rozsvítil a prohlásil, že to není ta chata, a začal hledat klíče od té pravé chaty. Našli jsme tu pravou, která byla asi o 20 metrů od té nepravé, rozdělili se do pokojů a snažili se usnout. Já jsem byl s Kulem, Vrrápencem, Ahalberrtem a dalšíma dvěma pitrískama (nebo pytrýskama?! - pitrýsky, Křečku!), kteří ovšem dělali takovej čurbes a furt se s někým chtěli prát, že jsme byli vzhůru asi skoro do druhýho dne. Pak je Kule uklidnil hrozbou samotky a bylo ticho jako v hrobě. Druhý den byl pátek. Ráno jsme po probuzení vstali a vytasili záviny a začalo se snídat. Dopoledne jsme dělali něco, už ani nevím co. V tý první chatě, kde jsme hledali ty klíče, byla taková místnost - "Klubovna", která nám sloužila podobně jako sněmák na táboře. Po obědě, který se podával taky tam, jsme šli k protržený přehradě. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a cestou získávali papírky za: indiány, "Co bylo na poslední kovové ceduli?", "Přines diviznu, nebo list dubu" atd. Podívali jsme se na zbytky přehrady a šli zase zpátky. Na zpáteční cestě jsme si furt brali čepice. I Plác na chvíli přišel o tu svoji. Večer jsme luštili ňákou šifru. Místo písmenek byly znaky a za ukořistěné papírky jsme kupovali písmena. Večer měli podle Kuleho, Tatoucha a spol. přijet Alfons a Míša Kulička nebo ňák tak (Kubula), Vláďa a eště někdo. Jenže večer přišel jen Alf a popisoval nám, jak zbytek poslal po značce a pak je nenašel, když je najít chtěl, tzn., že je hledal. V pokojích jsme měli informační papíry, na kterejch bylo mimo jiné taky upozornění o loupeži nebo spíše o ztrátách dětí. Kule dostal stracha a my jsme je museli hledat (on taky) - předstíral to docela dobře. Po prvním hledání se nám ztratil i Kotul (chudák). Vrátili jsme se a u chatky byl výhružný dopis s adresou "Chceme výkupné" (zvláštní adresa...), uvnitř byla ňáká povídka o manželích Salabových. K večeru náhle (což nikdo nečekal) přišel Kotul, za ním Maďal (ups) a Qík (jej), Vláďa (no) a Míša Kulička (Kubula) vůbec nepřijel. Pak jsme šli spáát. Ti dva pitrísci (či pytrýsci) zas řádili (hrůůza). V tomto bodě stojí za to připomenout, že v tomto okamžiku se začala hrát velká hra podle knihy Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka "Z tajností žižkovského podsvětí" a ta "ňáká povídka" byla úvodní kapitola O únosu čtrnácti dítek železničáře Salaby. Že je to hra, pochopili všichni velmi brzy (a dokonce jsme to i říkali) až na Ahalberta. Ten prý přišel domů a rodičům vyprávěl o tom, jak se Kubula s Martinem ztratili a už jsme je nenašli. Kulemu asi za týden volala paní Volková-Ahalbertová, jestli je to pravda, protože už týden sledují černou kroniku a nikde nic. Asi jí přišlo trošku divné, že bychom tam ty dva jen tak nechali. Všichni (i ti nejmenší) pochopili, že je to hra, ale Aha to nezvládl ani za následující dva dny. Je to prostě Ahalbert! Další den byla sobota. Už od rána se všichni připravovali na výpravu. Jen Ahalbert ne. Nasnídali jsme se a po družinách vyrazili. S námi Výry šel i Krup. My jsme šli až někam na Praděd (asi 25 km). Tak to asi těžko, protože Praděd je v Jeseníkách. Já bych řekl, že jste šli spíš někam na Jizeru a na Smědavu. K obědu jsme byli na guláši (super) a pak jsme postupně dojídali chleby. Po projití močálem jsme se k večeru navrátili do chaty. Tam jsme utvořili dvojice. Měli jsme najít 5 básniček, které byly rozmístěny po chatě. Jeden z dvojice se básničku naučil z papíru a přeříkal ji tomu druhému z dvojice, který se ji naučil a pak ji řekl komisi (Plác). Bylo opravdu zábavné sledovat, jak se někteří snažili ze sebe vymáčknout básničku a pomáhali si přitom různými pohyby a mimickými svaly. Poté jsme se najedli a šli spát. Dnem posledním byla neděle. Ráno byl k pudiči snídaně (podle pravidla že "článek píše Křečka"). Pak jsme šli hrát na schovku. Já s Qíkem jsme myli nádobí a pak jsme ostatní chvíli hledali. Našli! A já s Ondrou se mezitím vracel zpět, protože spadl do potoka a namočil si boty. Když se přezul, vydali jsme se za ostatními. Vzhledem k tomu, že oni se mezitím někam přesunuli a chovali se kupodivu tiše, tak jsme je na původním místě nenašli. V rámci hledání jsme se dohledali až k přehradě a vrátili se zpátky na oběd. Ale jinak jsme se naposledy příjemně prošli po slunných svazích Jizerských hor. Jako dopolední procházka naprosto dokonalé. Po schovce jsme se všichni připravili na odchod. Jen Ahalbert ne. Po odchodu z chaty jsme už v chatě nebyli (a hele). Šli jsme na vlak do Tanvaldu a cestou vykoupili jednu cukrárnu. Vlakem jsme se dostali do Prahy a v ní jsme se pak rozešli.

Účastníci: Kule, Tatouch, Krup, Plác, Maďal, Alfons, Turbo, Baloun, Qík, Kexík, Vrápenec, Ahalbert, Mungo, Ondra, Adam, Máša, Horác, Matěj, Honzík (hele, fakt sorry, jestli sem na někoho zapoměl). Jo třeba na Máru - a když už, tak "jsem" a "zapomněl".

Napsal, sepsal, vypsal, zapsal Křeček.

Kurzívou napsal a poznámkami doplnil Turbo.

zpět