ŠUP 19

Voda podzimní druhá - Super dlouhá

Aneb "Proč bychom se netopili, když stejně není voda"

DP neboli Den První

Sjezd jezu na katamaranu:-)Jako vodáci jsme se sešli na Hlavním nádraží krátce po sobotní osmé hodině ranní. To jsme ještě byli plni očekávání a nadšení pro věc, netušíce co je v následujících dnech potká. Doplnění stavů mužstva se událo na další zastávce našeho expresu (jel pouze 6 a půl hodiny a přesedat jsme museli pouze třikrát).  Na první přestupní stanici, když už měli nejmenovaní jedinci polovinu svých osobních zásob pečlivě uloženu v žaludku, si samozřejmě tito hladoví říční vlci museli své zásoby obnovit. Tak se stalo, že paní v trafice si namastila kapsu velice, zatímco jiní si „vymastili“ žaludky. Potom jsme se opět naskládali do vlaku, který mezitím přijel a jali se kodrcat dále. při dalších přestupech jsme vždy obdivovali exponáty a nástěnky k výročí železnice, a než jsme se (po sto dvacáté) nadáli, už jsme byli na místě určení. Totiž v Lenoře. Jako obvykle následovalo velké přebalování a finální úprava lodí, při níž se uplatnila i pilka na železo. Když už měli všichni všechno připraveno a byli nažhaveni na cestu, otočili se a chtěli dát lodě na vodu. To však nebylo tak jednoduché, neboť voda už odtekla. Ne že by další nepřitékala ale bylo jí málo. Tak se stalo, že se cesta na Soumarský most proměnila v odtučňovací kůru. Na tábořiště jsme dorazili už po pěti hodinách jízdy, nejízdy. Potom co jsme postavili stan (megatropiko) nastal čas večeře. Poté se většina lidí odebrala na kutě. ale někteří ještě spekulovali, jak to bude v následujícím úseku. 

DD neboli Den Druhý

Když jsme ráno konečně dostali své unavené nožky ze spacáků bylo ještě velmi brzké ráno.  Nejeden z nás by ještě spal ale všechny přesvědčil rozmontovaný mokrý stan na hlavě. Snídaně se odehrávala při balení, v němž vynikala dvojice božanů Čuk a Gek, pardon Cuk a Mungo. Měli sbaleno už dvacet minut potom co všichni odjeli a ještě k tomu museli uplatnit nejnovější verzi kompresního programu aby do loďáku vše nacpali. Potom už jsme mohli dát své věci k nám na loď a odstartovat nádhernou propocenou cestu do Nové Pece. Po cestě jsme přemýšleli jak postavit na Lipně trimarány a občas někoho umyli studenou vodou. Tatoucha jsme cestou vyměnili za ??????? a pekáč buchet. Když jsme potom večer dorazili do Nové Pece, měli jsme již ručky pěkně vytahány a libovali si jak ten vítr dneska pěkně vane. K večeři jsme si udělali výbornou rýži s něčím nedefinovatelným a pozřeli jsme ji na břehu Lipna (to ještě foukal ten správný vítr). Večer jsme rozladili kytaru a nakonec, jak jinak, šli spát do megatropika. 

DT neboli Den Třetí

Ráno bylo nádherné, sluníčko svítilo vítr foukal (špatným směrem) a Kule nakoupil k snídani čerstvé rohlíčky a mlíčko. Takto posíleni jsme se jali hledat dřevo na stožáry a na spojky lodí. Každá trojice se snažila vymyslet co nejoriginálnější a zaručeně původní konstrukci svého plavidla. Náš model poněkud střízlivějších rozměrů s důrazem na účelovost byl hotov jako první. Maďal zvolil jinou konstituci a vystavěl vysoký stěžeň na nějž umístil své smradlavé tričko coby vlajku. Kule dotáhl do dokonalosti svou megalomanii a postavil ještě vyšší a větší loď než sám stavitel Maďal a umístil na ni ještě vetší vlajku. V tuto dobu už ale bylo jasné, že vítr dneska nebude vát tím správným směrem, a tak jsme se Kulemu smáli. Krátce po poledni nastal okamžik O a my spustili svá plavidla na vodu. Tak začala naše cesta očistcem Lipna. První část cesty vedla přímo proti větru a na konci čekal železniční most. První zkouška, nebo jak by řekl Cuk : první level. Jako na potvoru se pod ním nedalo projet s Maďalovou ani s Kulecí lodí, takže museli svá plavítka rozmontovat a projet potom, což je zdaleka netěšilo. Ještě k tomu je z mostu kamenovali jedinci z konkurenčních plavidel. Kule potom dělal drahoty s obědem ale nakonec se nám jej podařilo pomocí výhružek donutit oběd vydat. Za tímto mostem nás čekala menší anomálie,  když začal vát vítr ve správném směru s dostatečnou intenzitou. Hned jsme skasali plachty a užívali si těch tří minut větru. Potom ale vítr obrátil a my se opět chopili pádel. Dřeli jsme až do večera, kdy jsme dorazili do kempu. Když jsme přistáli, byl úprk na břeh tak prudký, že Širchán s Vrápencem zlomili na naší lodi stěžeň. Následovalo potrestání a již jsme mohli začít dělat večeři. Při této činnosti nás navštívil správce kempu a požadoval kempovné za TŘI lodě a JEDEN stan, čímž nás značně potěšil a dodal chuti k jídlu, zvláště Turbovi. Ten si dal večer malou zvracecí vložku a další dva dny s ním nebylo do řeči.  Stále totiž tvrdil, že to má z toho skvělého milána a nedal si to vzít ani násilím…

DČ neboli Den Čtvrtý

Kata- a trimarany a jiné marany kotvící v leseRáno, zatímco my jsme opravovali náš stěžeň, vařil Kule s Cukem krupičku. Ta Kulecí byla opravdu dobrá, ale my jsme přišli později a zbyla na nás ta Cukova, která ač jsme hrozinky neměli,  je v sobě obsahovala. Sice jsme bojovali statečně ale nebylo nám to nic platné, a tak jsme pro ni museli zvolit smrt zakopáním. Po této krásné idylické snídani jsme si (až na pár známých firem) pěkně zabalili a vydali se na cestu. Nejprve k Ostrovu zmijí (původ tohoto názvu není dosud jasný několika jedincům, a proto jej nemůžeme ani publikovat) a potom dále do krásně zelených sinicovitých vod Lipna. Po cestě,  když to koncentrace sinic dovolila, jsme se i koupali a četli knihu. Bylo totiž krásné bezvětrné (zatím) počasí, sluníčko svítilo, ptáci řvali… Po obědě se začal zvedat vítr vající kolmo na náš směr, a tak mnozí zkoušeli plachtit, což byl sice nápad výtečný ale téměř neproveditelný díky chybějící spodní ploutvi (kačeně). Vlny dosahovaly až třiceti centimetrů a počasí se krapet zhoršilo. V tomto počasí jsme zvolili jako místo na spaní pravý břeh Lipna, kde bylo už pouze ochranné pásmo Národního parku. Odnesli jsme lodě do lesa (uff to byla dřina) a jali se vařit večeři. K ní byl smažák, a tak jsme jedli až v jedenáct hodin místního času. Kule ke smažáku přikusoval smažené houbičky a ostatní pouze bandorky vyválené v písku.  A jak jsme si tak chroupali doplňovali jsme pohodu hrou na kytaru a vtipy, které ze sebe chrlil Cuk a Širchán. A když to už nešlo vydržet tak jsme se odebrali za skoro mrtvým Turbem. 

DP neboli Den Pátý

Ráno jsme vstávali za ranního kuropění, neboť jsme se obávali nájezdu ochránců přírody. Rozdělali jsme oheň a pozorně sledovali zda se kouř ztrácí v ranní mlze. Potom už jsme vytáhli snídani, ano byly to buřtíky spekáčkovitého typu doplněné zbytky smaženého sýra s houbičkama, a kdo chtěl mohl jít snídat… Nutno poznamenat, že Turbo opět nejedl. Potom co jsme doplnili zásoby tuků, jsme se nalodili a okolo překvapených rybářů jsme vyjeli na širé Lipno. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že vítr vane správným směrem, však nelze slovy popsat. Pod napnutými plachtami propuklo bujaré veselí, sušenky tekly proudem, kytara zněla…až do Frymburka, kde se Lipno stáčelo vpravo, ale vítr vál svým směrem dál.  Ve Frymburku se Kule rozhodl pro čerstvý oběd, a tak vyrazil na nákup. Po půl hodině vrátil obtěžkán jídlem a novinami. Tu počala se velká žranice na pontonu, spojená s předčítáním novinek z MMF-ové Prahy a koupáním. V Praze je zasedání MMF a v novinách píší o demonstracích. Tu jahodu ovšem neházel antiglobalista, ale dostal ji Maďal k narozeninám. Žasly jsme nad vynalézavostí demonstrantů a ti, kteří bydleli poblíž Kongresového centra (např.  na Synkáči), počítali mrtvé a raněné. Po tomto krásném obědě jsme opět vesele skočili do lodí a jali se pádlovat k přehradě. Cesta byla perná ale vydrželi jsme. Odměnou nám byl odvoz do Vyššího Brodu, který zajistil Kule. Vůz byl historicky cenný Ikarus z roku 1950 s oslňujícími 3, 5 koni pod kapotou,  dobře seděl v zatáčkách a tichý klimatizovaný interiér spolu s bulharským či ukrajinským řidičem byl pro nás zárukou bezpečné a pohodlné jízdy. Potom co jsme dorazili do Vyššího Brodu, nabrali vodu a nalodili se, jsme vyrazili na jednotlivých (velmi vratkých) loďkách na cestu do Herbertova, kde jsme měli sraz s Tatouchem. V cestě nám stál pouze jeden rozbouraný a opravovaný jez s cedulí zákaz vjezdu a tma spojená s pozdější hodinou. Tábořiště v Herbertově bylo nádherné, ale na opačném břehu než Tatouch.  Z toho jsme si nic nedělali a jali se stavět stany za tmy. Když přijel Tatouch (10 hodin), večeře už byla skoro hotová. Moc dobré fazole se sice projevily až ráno ale leckdo se přejedl již večer. Potom co jsme z Tatoucha vytahali informace o Praze a MMF jsme každý vyrazili do svých spacáků. V noci ještě pár jedinců muselo vyklidit své pozice kvůli dešti ale jinak jsme se hezky vyspali. 

DŠ neboli Den Šestý

Ráno jsme si s Maďalem přivstali abychom mohli realizovat projekt KATA. Stavbu katamaranu z našich dvou lodí. To se nám úspěšně povedlo, i když jsme jej v Herbertově museli na pár okamžiků opět rozebrat. Potom co se všichni nalodili, jsme vyrazili vstříc zábavě na řece. V Herbertovských proudech nedošlo k žádnému překvapení, kromě jízdy korytem přes jez, což bylo velmi zajímavé. Potom již nás cesta vedla poklidnými vodami směrem k Zátoni. Po cestě bylo sice pár bitev, v nichž se prosadil náš necvaknutený KAT, ale jinak se nic nedělo. Když jsme dorazili k tábořišti zjistili jsme, že zde již bydlí sršáni. Bylo velkým dobrodružstvím vykládat lodě hned vedle jejich hnízda. Nic se však nestalo a my jsme mohli vyrazit na dřevo. Jiní zatím připravovali večeři (velmi slušnou bramboračku z brambor, které Kule vyžebral na nějaké paní) a pověřili nás abychom přinesli nějaké houby. Jelikož byla tma a bylo vidět sotva na dřevo, přinesli jsme jim houby…Při přípravě chutné večeře i po ní pěkně popovídali a zapěli. Tedy někteří, protože většina šla spát, nebo spřádala plány, jak pojede dřív domů. 

DS neboli Den Sedmý

Záchrana "topícího se" Munga vynesla Qíkovi splněnou část odborky lodníkaRáno, když jsme opět (ne)chutně posnídali, jsme opět pokoušeli štěstí se sršni. K všeobecnému smutku to opět dopadlo dobře a nikomu se nic nestalo. Jen Kule se musel vracet pro své vasrkecky, neboť mu je nějací vtipálci pověsili na strom a řekli mu to až když odjel. Náš KAT se opět trochu zdržel, a tak jsme k jezu ve Větřní dorazili až když byli všichni pryč. Štěstí bylo, že jsme se do retardérky s KATem vešli a po stranách jsme měli ještě 10 cm k dobru. I tak to bylo dobrodružství a háčci si sami vystoupili.  Když jsme dorazili do Krumlova, Kule ještě nakupoval. Přinesl asi 30 kg jídla a ještě tvrdil, že toho bude málo. Potom co jsme se naobědvali a dopřáli si něco jablek, která jsme cestou s Maďalem natrhali, jsme vyrazili zdolávat Krumlovské jezy. Největší senzaci jsme vyvolali s naším KATem v úzké retarderce a potom Kule na sporťáku pod hradem, když urval kus zádi na Masáku. Po této eskapádě Kule zalepil loď a vydali jsme se dál. Cestou po nás nějaké děvčice házeli kamení, na což jsme jim odpověděli jablky,  a Keksíka jeho kotrčník vysadil, protože ho něčím namíchnul. Když už začal být akutní problém táboření nalezli jsme nádherný sroubek s krásnými muldičkami. Spali jsme tak na kopečcích jejichž rovná plocha byla vždy tak 3 metry čtverečné a v noci váleli sudy ze svahu. K večeři byla rýže s koprovou omáčkou (mohu jen doporučit…), kterou jsme vařili asi 2 hodiny. Po večeři už se nikomu nechtělo nic dělat, a tak jsme šli válet sudy. 

DO neboli Den Osmý

Když jsme s Maďalem vstali a rozdělali oheň, řekli jsme si ať se děje co se děje uděláme kompot z jablek. Jak jsme řekli tak jsme učinili a uvařili jsme 5 litrů kompotu. Byl velmi dobrý, velmi sladký a bylo ho akorát pro všechny. Tak jsme se ho přejedli, že jsme snídani jedli jen s největším sebezapřením.  Když jsme potom chtěli jako první vyrazit, zabrzdil nás opět Cuk, který si balil OPĚT nejdéle ze všech.  A tak jsme opět vyrazili poslední. Plavba byla příjemná, sluníčko svítilo a řeka tekla. Ale jelikož jsme vyrazili trochu později, starosti s tím kde budeme spát jsme začali mít kousek za Dívčím kamenem.  Tyto starosti se táhly přes 5 km než jsme (někteří již na pokraji duševních sil) nalezli plácek u starého lomu (byla tam díra do země, nebyla přírodního původu a my nevěděli co to je …). Spaní tam bylo fajn ale člověk si musel dát pozor kam šlape. K večeři jsme udělali super miláno a potom následovala řada písní a popěvků od různých interpretů. A potom…spánek, zasloužený a hluboký. 

DDP neboli Den Devátý a Poslední

Ráno jsme vstávali s tím, že musíme dojet do Budějovic za dvě hodiny. To byl silný motor i pro takové brzdy jako Cuk a jemu podobní. Při snídani měla většina už zabaleno, a tak nalodění proběhlo bleskově. Po cestě čekali ještě dva jezy, z čehož první byl jez v Boršově. Ten jsme přenášeli a hodný pan jezný nás nechal nakouknout do strojovny s turbínami a generátory, kteréžto právě čistil. Nakonec ještě turbíny odstavil aby je mohl dočistit, čímž nám však odřízl vodu a hladina rázem poklesla o 10 cm. Když jsme projížděli okolo Zátkových závodů dřeli jsme všichni o sto sedm. Druhý z jezů byl takový hupík kousek před Rožnovem, kde naše plavba končila. Ten byl zajímavější ale většina z nás jej jela rovnou.  Přistáli jsme za domky na zpevněném břehu a uprosili jednoho pána aby nám u sebe nechal lodě. Potom někteří z nás začali usilovně shánět lístky na trolejbus, jichž sehnali celých osm. Tak to dopadlo tak, že některé líné kůže se vezli trolejbusem a jiní pěškobusem. To mělo za následek pouze to, že byli na nádraží dříve a kopali se tam nudou do hlavy. Na nádraží jsme ještě krapet pojedli, tedy ti co si nic nezakoupili v místních cukrárnách a pekárnách. Potom jsme již nastoupili do vlaku a frčeli do Prahy. Vlak jsme opustili na Vršovickém nádraží, kde jsme se i rozloučili a většina práceschopných i utekla. Ti ostatní, tedy MY, se vydali na cestu do klubovny ověšeni různými věcmi těch ostatních. Tato cesta se dá srovnat snad jen s cestou zlatokopů na Chilcootský průsmyk. Přesto jsme do klubovny dorazili, pomluvili ty co to nedokázali,  rozloučili se a vyrazili domů, do Prahy, do lékárny, do …

© JÁ (=Strach)


zpět