ŠUP 19
Voda podzimní druhá - Super dlouhá
Aneb "Proč bychom se netopili, když stejně není voda"
DP neboli Den První
Jako vodáci jsme se sešli na Hlavním nádraží krátce po sobotní osmé
hodině ranní. To jsme ještě byli plni očekávání a nadšení pro věc,
netušíce co je v následujících dnech potká. Doplnění stavů mužstva se
událo na další zastávce našeho expresu (jel pouze 6 a půl hodiny a přesedat
jsme museli pouze třikrát). Na první přestupní stanici, když už měli
nejmenovaní jedinci polovinu svých osobních zásob pečlivě uloženu v žaludku,
si samozřejmě tito hladoví říční vlci museli své zásoby obnovit. Tak se
stalo, že paní v trafice si namastila kapsu velice, zatímco jiní si
„vymastili“ žaludky. Potom jsme se opět naskládali do vlaku, který mezitím
přijel a jali se kodrcat dále. při dalších přestupech jsme vždy
obdivovali exponáty a nástěnky k výročí železnice, a než jsme se (po sto
dvacáté) nadáli, už jsme byli na místě určení. Totiž v Lenoře. Jako
obvykle následovalo velké přebalování a finální úprava lodí, při níž
se uplatnila i pilka na železo. Když už měli všichni všechno připraveno a
byli nažhaveni na cestu, otočili se a chtěli dát lodě na vodu. To však
nebylo tak jednoduché, neboť voda už odtekla. Ne že by další nepřitékala
ale bylo jí málo. Tak se stalo, že se cesta na Soumarský most proměnila v
odtučňovací kůru. Na tábořiště jsme dorazili už po pěti hodinách jízdy,
nejízdy. Potom co jsme postavili stan (megatropiko) nastal čas večeře. Poté
se většina lidí odebrala na kutě. ale někteří ještě spekulovali, jak to
bude v následujícím úseku.
DD neboli Den Druhý
Když jsme ráno konečně dostali své unavené nožky ze spacáků bylo ještě
velmi brzké ráno. Nejeden z nás by ještě spal ale všechny přesvědčil
rozmontovaný mokrý stan na hlavě. Snídaně se odehrávala při balení, v němž
vynikala dvojice božanů Čuk a Gek, pardon Cuk a Mungo. Měli sbaleno už
dvacet minut potom co všichni odjeli a ještě k tomu museli uplatnit nejnovější
verzi kompresního programu aby do loďáku vše nacpali. Potom už jsme mohli dát
své věci k nám na loď a odstartovat nádhernou propocenou cestu do Nové
Pece. Po cestě jsme přemýšleli jak postavit na Lipně trimarány a občas někoho
umyli studenou vodou. Tatoucha jsme cestou vyměnili za ??????? a pekáč buchet.
Když jsme potom večer dorazili do Nové Pece, měli jsme již ručky pěkně
vytahány a libovali si jak ten vítr dneska pěkně vane. K večeři jsme si udělali
výbornou rýži s něčím nedefinovatelným a pozřeli jsme ji na břehu Lipna
(to ještě foukal ten správný vítr). Večer jsme rozladili kytaru a nakonec,
jak jinak, šli spát do megatropika.
DT neboli Den Třetí
Ráno bylo nádherné, sluníčko svítilo vítr foukal (špatným směrem) a
Kule nakoupil k snídani čerstvé rohlíčky a mlíčko. Takto posíleni jsme
se jali hledat dřevo na stožáry a na spojky lodí. Každá trojice se snažila
vymyslet co nejoriginálnější a zaručeně původní konstrukci svého
plavidla. Náš model poněkud střízlivějších rozměrů s důrazem na účelovost
byl hotov jako první. Maďal zvolil jinou konstituci a vystavěl vysoký stěžeň
na nějž umístil své smradlavé tričko coby vlajku. Kule dotáhl do
dokonalosti svou megalomanii a postavil ještě vyšší a větší loď než sám
stavitel Maďal a umístil na ni ještě vetší vlajku. V tuto dobu už ale
bylo jasné, že vítr dneska nebude vát tím správným směrem, a tak jsme se
Kulemu smáli. Krátce po poledni nastal okamžik O a my spustili svá plavidla
na vodu. Tak začala naše cesta očistcem Lipna. První část cesty vedla přímo
proti větru a na konci čekal železniční most. První zkouška, nebo jak by
řekl Cuk : první level. Jako na potvoru se pod ním nedalo projet s Maďalovou
ani s Kulecí lodí, takže museli svá plavítka rozmontovat a projet potom, což
je zdaleka netěšilo. Ještě k tomu je z mostu kamenovali jedinci z konkurenčních
plavidel. Kule potom dělal drahoty s obědem ale nakonec se nám jej podařilo
pomocí výhružek donutit oběd vydat. Za tímto mostem nás čekala menší
anomálie, když začal vát vítr ve správném směru s dostatečnou
intenzitou. Hned jsme skasali plachty a užívali si těch tří minut větru.
Potom ale vítr obrátil a my se opět chopili pádel. Dřeli jsme až do večera,
kdy jsme dorazili do kempu. Když jsme přistáli, byl úprk na břeh tak prudký,
že Širchán s Vrápencem zlomili na naší lodi stěžeň. Následovalo
potrestání a již jsme mohli začít dělat večeři. Při této činnosti nás
navštívil správce kempu a požadoval kempovné za TŘI lodě a JEDEN stan, čímž
nás značně potěšil a dodal chuti k jídlu, zvláště Turbovi. Ten si dal
večer malou zvracecí vložku a další dva dny s ním nebylo do řeči.
Stále totiž tvrdil, že to má z toho skvělého milána a nedal si to vzít
ani násilím…
DČ neboli Den Čtvrtý
Ráno, zatímco my jsme opravovali náš stěžeň, vařil Kule s Cukem krupičku.
Ta Kulecí byla opravdu dobrá, ale my jsme přišli později a zbyla na nás ta
Cukova, která ač jsme hrozinky neměli, je v sobě obsahovala. Sice jsme
bojovali statečně ale nebylo nám to nic platné, a tak jsme pro ni museli
zvolit smrt zakopáním. Po této krásné idylické snídani jsme si (až na pár
známých firem) pěkně zabalili a vydali se na cestu. Nejprve k Ostrovu zmijí
(původ tohoto názvu není dosud jasný několika jedincům, a proto jej nemůžeme
ani publikovat) a potom dále do krásně zelených sinicovitých vod Lipna. Po
cestě, když to koncentrace sinic dovolila, jsme se i koupali a četli
knihu. Bylo totiž krásné bezvětrné (zatím) počasí, sluníčko svítilo,
ptáci řvali… Po obědě se začal zvedat vítr vající kolmo na náš směr,
a tak mnozí zkoušeli plachtit, což byl sice nápad výtečný ale téměř
neproveditelný díky chybějící spodní ploutvi (kačeně). Vlny dosahovaly až
třiceti centimetrů a počasí se krapet zhoršilo. V tomto počasí jsme
zvolili jako místo na spaní pravý břeh Lipna, kde bylo už pouze ochranné pásmo
Národního parku. Odnesli jsme lodě do lesa (uff to byla dřina) a jali se vařit
večeři. K ní byl smažák, a tak jsme jedli až v jedenáct hodin místního
času. Kule ke smažáku přikusoval smažené houbičky a ostatní pouze
bandorky vyválené v písku. A jak jsme si tak chroupali doplňovali jsme
pohodu hrou na kytaru a vtipy, které ze sebe chrlil Cuk a Širchán. A když to
už nešlo vydržet tak jsme se odebrali za skoro mrtvým Turbem.
DP neboli Den Pátý
Ráno jsme vstávali za ranního kuropění, neboť jsme se obávali nájezdu
ochránců přírody. Rozdělali jsme oheň a pozorně sledovali zda se kouř
ztrácí v ranní mlze. Potom už jsme vytáhli snídani, ano byly to buřtíky
spekáčkovitého typu doplněné zbytky smaženého sýra s houbičkama, a kdo
chtěl mohl jít snídat… Nutno poznamenat, že Turbo opět nejedl. Potom co
jsme doplnili zásoby tuků, jsme se nalodili a okolo překvapených rybářů
jsme vyjeli na širé Lipno. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili,
že vítr vane správným směrem, však nelze slovy popsat. Pod napnutými
plachtami propuklo bujaré veselí, sušenky tekly proudem, kytara zněla…až
do Frymburka, kde se Lipno stáčelo vpravo, ale vítr vál svým směrem dál.
Ve Frymburku se Kule rozhodl pro čerstvý oběd, a tak vyrazil na nákup. Po půl
hodině vrátil obtěžkán jídlem a novinami. Tu počala se velká žranice na
pontonu, spojená s předčítáním novinek z MMF-ové Prahy a koupáním. 
Žasly
jsme nad vynalézavostí demonstrantů a ti, kteří bydleli poblíž Kongresového
centra (např. na Synkáči), počítali mrtvé a raněné. Po tomto krásném
obědě jsme opět vesele skočili do lodí a jali se pádlovat k přehradě.
Cesta byla perná ale vydrželi jsme. Odměnou nám byl odvoz do Vyššího
Brodu, který zajistil Kule. Vůz byl historicky cenný Ikarus z roku 1950 s oslňujícími
3, 5 koni pod kapotou, dobře seděl v zatáčkách a tichý klimatizovaný
interiér spolu s bulharským či ukrajinským řidičem byl pro nás zárukou
bezpečné a pohodlné jízdy. Potom co jsme dorazili do Vyššího Brodu,
nabrali vodu a nalodili se, jsme vyrazili na jednotlivých (velmi vratkých) loďkách
na cestu do Herbertova, kde jsme měli sraz s Tatouchem. V cestě nám stál
pouze jeden rozbouraný a opravovaný jez s cedulí zákaz vjezdu a tma spojená
s pozdější hodinou. Tábořiště v Herbertově bylo nádherné, ale na opačném
břehu než Tatouch. Z toho jsme si nic nedělali a jali se stavět stany
za tmy. Když přijel Tatouch (10 hodin), večeře už byla skoro hotová. Moc
dobré fazole se sice projevily až ráno ale leckdo se přejedl již večer.
Potom co jsme z Tatoucha vytahali informace o Praze a MMF jsme každý vyrazili
do svých spacáků. V noci ještě pár jedinců muselo vyklidit své pozice kvůli
dešti ale jinak jsme se hezky vyspali.
DŠ neboli Den Šestý
Ráno jsme si s Maďalem přivstali abychom mohli realizovat projekt KATA.
Stavbu katamaranu z našich dvou lodí. To se nám úspěšně povedlo, i když
jsme jej v Herbertově museli na pár okamžiků opět rozebrat. Potom co se všichni
nalodili, jsme vyrazili vstříc zábavě na řece. V Herbertovských proudech
nedošlo k žádnému překvapení, kromě jízdy korytem přes jez, což bylo
velmi zajímavé. Potom již nás cesta vedla poklidnými vodami směrem k Zátoni.
Po cestě bylo sice pár bitev, v nichž se prosadil náš necvaknutený KAT,
ale jinak se nic nedělo. Když jsme dorazili k tábořišti zjistili jsme, že
zde již bydlí sršáni. Bylo velkým dobrodružstvím vykládat lodě hned
vedle jejich hnízda. Nic se však nestalo a my jsme mohli vyrazit na dřevo.
Jiní zatím připravovali večeři (velmi slušnou bramboračku z brambor, které
Kule vyžebral na nějaké paní) a pověřili nás abychom přinesli nějaké
houby. Jelikož byla tma a bylo vidět sotva na dřevo, přinesli jsme jim
houby…Při přípravě chutné večeře i po ní pěkně popovídali a zapěli.
Tedy někteří, protože většina šla spát, nebo spřádala plány, jak
pojede dřív domů.
DS neboli Den Sedmý
Ráno, když jsme opět (ne)chutně posnídali, jsme opět pokoušeli štěstí
se sršni. K všeobecnému smutku to opět dopadlo dobře a nikomu se nic
nestalo. Jen Kule se musel vracet pro své vasrkecky, neboť mu je nějací vtipálci
pověsili na strom a řekli mu to až když odjel. Náš KAT se opět trochu zdržel,
a tak jsme k jezu ve Větřní dorazili až když byli všichni pryč. Štěstí
bylo, že jsme se do retardérky s KATem vešli a po stranách jsme měli ještě
10 cm k dobru. I tak to bylo dobrodružství a háčci si sami vystoupili.
Když jsme dorazili do Krumlova, Kule ještě nakupoval. Přinesl asi 30 kg jídla
a ještě tvrdil, že toho bude málo. Potom co jsme se naobědvali a dopřáli
si něco jablek, která jsme cestou s Maďalem natrhali, jsme vyrazili zdolávat
Krumlovské jezy. Největší senzaci jsme vyvolali s naším KATem v úzké
retarderce a potom Kule na sporťáku pod hradem, když urval kus zádi na Masáku.
Po této eskapádě Kule zalepil loď a vydali jsme se dál. Cestou po nás nějaké
děvčice házeli kamení, na což jsme jim odpověděli jablky, a Keksíka
jeho kotrčník vysadil, protože ho něčím namíchnul. Když už začal být
akutní problém táboření nalezli jsme nádherný sroubek s krásnými muldičkami.
Spali jsme tak na kopečcích jejichž rovná plocha byla vždy tak 3 metry čtverečné
a v noci váleli sudy ze svahu. K večeři byla rýže s koprovou omáčkou
(mohu jen doporučit…), kterou jsme vařili asi 2 hodiny. Po večeři už se
nikomu nechtělo nic dělat, a tak jsme šli válet sudy.
DO neboli Den Osmý
Když jsme s Maďalem vstali a rozdělali oheň, řekli jsme si ať se děje
co se děje uděláme kompot z jablek. Jak jsme řekli tak jsme učinili a uvařili
jsme 5 litrů kompotu. Byl velmi dobrý, velmi sladký a bylo ho akorát pro všechny.
Tak jsme se ho přejedli, že jsme snídani jedli jen s největším sebezapřením.
Když jsme potom chtěli jako první vyrazit, zabrzdil nás opět Cuk, který si
balil OPĚT nejdéle ze všech. A tak jsme opět vyrazili poslední.
Plavba byla příjemná, sluníčko svítilo a řeka tekla. Ale jelikož jsme
vyrazili trochu později, starosti s tím kde budeme spát jsme začali mít
kousek za Dívčím kamenem. Tyto starosti se táhly přes 5 km než jsme
(někteří již na pokraji duševních sil) nalezli plácek u starého lomu
(byla tam díra do země, nebyla přírodního původu a my nevěděli co to je
…). Spaní tam bylo fajn ale člověk si musel dát pozor kam šlape. K večeři
jsme udělali super miláno a potom následovala řada písní a popěvků od různých
interpretů. A potom…spánek, zasloužený a hluboký.
DDP neboli Den Devátý a Poslední
Ráno jsme vstávali s tím, že musíme dojet do Budějovic za dvě hodiny.
To byl silný motor i pro takové brzdy jako Cuk a jemu podobní. Při snídani
měla většina už zabaleno, a tak nalodění proběhlo bleskově. Po cestě čekali
ještě dva jezy, z čehož první byl jez v Boršově. Ten jsme přenášeli a
hodný pan jezný nás nechal nakouknout do strojovny s turbínami a generátory,
kteréžto právě čistil. Nakonec ještě turbíny odstavil aby je mohl dočistit,
čímž nám však odřízl vodu a hladina rázem poklesla o 10 cm. Když jsme
projížděli okolo Zátkových závodů dřeli jsme všichni o sto sedm. Druhý
z jezů byl takový hupík kousek před Rožnovem, kde naše plavba končila.
Ten byl zajímavější ale většina z nás jej jela rovnou. Přistáli
jsme za domky na zpevněném břehu a uprosili jednoho pána aby nám u sebe
nechal lodě. Potom někteří z nás začali usilovně shánět lístky na
trolejbus, jichž sehnali celých osm. Tak to dopadlo tak, že některé líné
kůže se vezli trolejbusem a jiní pěškobusem. To mělo za následek pouze to,
že byli na nádraží dříve a kopali se tam nudou do hlavy. Na nádraží
jsme ještě krapet pojedli, tedy ti co si nic nezakoupili v místních cukrárnách
a pekárnách. Potom jsme již nastoupili do vlaku a frčeli do Prahy. Vlak jsme
opustili na Vršovickém nádraží, kde jsme se i rozloučili a většina práceschopných
i utekla. Ti ostatní, tedy MY, se vydali na cestu do klubovny ověšeni různými
věcmi těch ostatních. Tato cesta se dá srovnat snad jen s cestou zlatokopů
na Chilcootský průsmyk. Přesto jsme do klubovny dorazili, pomluvili ty co to
nedokázali, rozloučili se a vyrazili domů, do Prahy, do lékárny, do
…
© JÁ (=Strach)
zpět
