ŠUP 19

Alpský puťák - srpen 2000

1. Prag - Budweis - Salzburg - Schwarzach - Badgastein

Tak už konečně začni něco psát. No, tak, sešli sme se v Sobotu 29/7/2000 ráno na Florenci, odkud nám jel autobus. Jírovec si zapoměl doma.. no nic. Byli tam: Dobrotivý Horác, který zařídil lístky a všechny je zaplatil, a navíc nám každému dal tabulku čokolády Microsoft, Ing. Kule, MUDr. Tatouch, Alfons, Krup, já a já. A taky rodiče, kteří přivezli... no nic.

První zastávka byla v Budweisu, druhá v Linzi, další ve Strassbourgu, ... no, spíš v Salzburgu (bratr má v geografii trochu zmatek), a někdy odpoledne sme dojeli do Schwarzachu. Autobus zastavil před nádražím, kde jsme si prohlídli lokomotivní pomník, nabrali jsme vodu na WC a nastoupili do komfortního rychlíku, patřícího DB. Za půl hodiny sme byli v Badgasteinu (1000 m.n/m.). Bylo tak asi šest hoblin. Kolem nás se tyčily horské štíty, na které jsme měli v plánu vylézti, a tak jsme radši rychle vyrazili. Lépeřečeno, pokusili jsme se vyrazit.

Po asi kilometru a půl cesty, když jsme stáli již počtvrté hned vedle nádraží, nás napadlo že půjdeme po lyžařských sjezdovkách, které se v terénu hledají lépe než nenakreslená značka. (V tomto ročním období to však byly spíše pastviny). Po nějaké době jsme tu značku našli, a tak jsme pokračovali lesem, který nás chránil před právě nastalým nepříjemným deštěm. Stoupali jsme do poměrně strmého kopce, na jehož vrchol (Stubner Kg., 2264) z města vedla dlóóuhá kabinková lanovka, s mezistanicí uprostřed. Kabinky na laně drží takové silné péro, to dá přeci rozum! Jak komu. Některým ne. Ale nechtěl bych tímto tématem kazit zápis, tak to radši teď nebudem rozvádět.

Pak už nás ten kopec přestal bavit, taky už se téměř stmívalo, a tak jsme se začali poohlížet po nějakém místu na spaní. Nějakým zázrakem jsme ve vysokém lese pod cestou našli pár (přesně) rovných plácků, v té příkré stráni bych to fakt nečekal, postavili jsme stany a usínali za zvuku ohňostroje (kdesi v Badgasteinu, za mlhou hustou tak....). Jo, a hned vedle místa, kde jsme spali byla sjezdovka s úžasným výhledem do údolí.

Možná bychom se měli zmínit, jak to bylo se spaním a vařením. Byli jsme rozděleni na tři úderné skupiny, tedy ing. Kule a bergführer Horác, Krup a já, a nakonec MUDr. Tatouch, Alfons a já. Každá skupina měla svůj vařič, svůj stan a společné večeře a snídaně. Hymnou poslední jmenované skupiny se stala píseň "Mám malý stan...", ani už nevím proč. Já bych o tom něco věděl... Taky jsme měli stařičký PRI-MUS No.210 (made in Sweden by A. J. Hjorth & Co., Sole Makers of the Genuine <PRIMUS> Apparatus), který jsme toho večera poprvé zkoušeli. Ukázalo se, že tento vařič (prý stejný jako ten se kterým Hillary zdolal Everest) funguje naprosto spolehlivě.

2. Badgastein - Stubner Kogel - Miesbühel Sch.

Protože těch plácků v lese bylo opravdu jen pár, spal Kule s Horácem na cestě. Brzo ráno byli probuzeni myslivcem. Hned jak se ujistil, že nejsme cikáni, zase odešel. Počasí bylo stále deštivé a mlhavé, pročež jsme plni nadšení vyrazili na další pouť, znova do strmého kopce. V jednu chvíli jsme odbočili ze značky po veliké, jen mírně stoupající cestě. V příkopě jsme objevili ztracenou lyži z půjčovny. Přemýšleli jsme, zdali si ji nemáme vzít s sebou, pak jsem z ní alespoň odmontoval vázání. Cesta byla dálnice. Doslova. Asi po kilometru skončila, a dál nic. Chvíli jsme se přeli o to, zda jít nepřehledným, vysokým podrostem ve vysokém lese přímo nahoru, nebo zda se vrátit a pokračovat po značce. Nakonec menšinou 3:4 vyhráli ti, co se chtěli vrátit. A tak jsme šli zpět. To vázání jsem kvůli tomu zbytečně nesl asi kilometr navíc :-( Ani to netrvalo dlouho a značka nás vyvedla ven z lesa, přímo před mezistanici lanovky, na které kabinky drží pomocí takového silného péra...

Na terase Mittelstationu většina lidí tajně poobědvala, přesto že ještě nebylo ani poledne. Jíro vec ne umí pravo pis. Využili jsme také krásných čistých záchodů s teplou vodou, sprcha bohužel chyběla. Zdálo se, že kabinka na vrchol jezdí zdarma, a tak jsme zvažovali zda nejet lanovkou. Prý jsme ale chtěli jít jinam.... a tak jsme šli pěšky. Již jsme byli nad hranicí lesa. Značka vedla zprvu po velké cestě, avšak najednou podle odbočila, čehož jsme si samozřejmě nevšimli. Cesta znova skončila, jako posledně. Vedla ke stavbě mohutných protilavinoných zábran, odkud se opět otevřel pohled do hlubokého údolí, na jehož dně bylo nádraží, za kterým trať pohltil asi 8.5 km dlouhý tunel vedoucí pod celým massivem. Inu vrátili jsme se kus, a odbočili na značku, která pak šla po ostré hraně stoupajícího hřebenu, podél dalších obrovských kovových lawinových zábran. Foukal nepříjemný vítr a ti co ještě nebyli po obědě se skoro nestihli najíst, neboť v takovém počasí nikdo nechtěl odpočívat. Po dalším stoupání se cesta větvila. Jedna z oněch větví pokračovala přímo přes vrchol Tisch Kg. (2409m), druhá vrchol obcházela, přičemž se vrátila téměř k horní stanici lanovky na Stubner Kg. Takže sme klidně mohli jet lanovkou a Krup si nahoře mohl dát Schnitzel. Ocitli jsme se na hřebeni, vrcholu Schizentra, kam z obou stran vedly vleky. Počasí se začlo trochu zlepšovat, všude byly ovce a my jsme pokračovali po hřebeni. Tedy až potom, co jsme obešli Tisch Kg. Ale Spíše jsme šli po severozápadním úbočí, po cestě co se jmenuje Otto Reichner Weg. Asi po pěti kilometrech náročné cesty jsme přešli na druhou stranu "Miesbühelského" sedla, odkud byl výhled na pleso ohromných rozměrů, do něhož padal vodopád z plesa o něco málo menšího. Po chvíli hledání jsme našli docela hezké místo na spaní a tudíž jsme šli spat.

3. Miesbühel Sch. - Pochkar See - Sportgastein - Hagener Hütte

Ráno bylo poměrně hezky, ikdyž pořád zataženo. Sešli jsme z prudkého kopce k plesu, Pochkar See, o kterém se ukázalo že jde o vyrovnávací nádrž elektrárny v údolí. Pleso tam však bylo i původně - zeptejte se Alfonse. Chvíli jsme se kochali úděsným pohledem do obrovského tunelu, padajícího téměř svisle kamsi do hlubin země, sloužícího jako přepad z nádrže. Podobných staveb bylo v okolí více.

Horác s Kulem najednou zmizeli i s bágly nějakým tunelem. Tatouch je brzy následoval. Po chvíli váhání jsme se vydali za nimi. Je pravda že u vchodu byla tabulka s nápisem "zkratka". Avšak i přes písemné ujištění že tunel má "zpevněný strop" a že je "non-stop otevřen" jsme stále čekali kdy začne svisle klesat do nějaké podzemní nádrže, neboť tam byla naprostá tma. Najednou jsme zašli za zatáčku a před sebou jsme znovu uviděli denní světlo. Jaké milé překvapení! stačilo jen přelézt vysokou mříž a byli jsme vysvobozeni z podsvětí. Ještě že ten Horác čte cedule, ušetřili jsme si pěkný kus cesty :-).

Sklesali jsme dolů po serpentinovité cestě. Dno údolí (1600m) byla taková mírně turistifikovaná rozlehlá uzavřená plošina s meandry potoků a řek přitékajících vodopády ze všech stran. Začalo svítit slunce. Sedli jsme si na lavičku a okolo lavičky, která stála u cesty. Slunce mělo zničehonic takovou sílu, že jsme ze sebe museli svléci všechny bundy a svetry. Tak velký a náhlý teplotní rozdíl jsem asi ještě nezažil. Všechny mraky najednou kamsi zmizely a místo nevlídného, velmi chladného počasí bylo najednou horké léto. Mnozí z nás využili kolemtekoucí říčky ke koupeli. Poobědvali jsme, diskutujíce o principu zavěšení kabinek lanovky na lano (samozřejmě že drží pérem, ale ...), a pak jsme pokračovali ještě kousek na konec údolí.

Hory kolem nás se uzavřely, a nám nezbylo, než začít stoupat do příkrého svahu, zpět o zhruba 800 metrů výš. Během výstupu jsme se značně rozptýlili, postupně jsme se sešli až nad nejprudším stoupáním, u malého dřevěného altánku, stojícího někde nad hranicí 2000m. Byl odtud nádherný výhled zpět do malebného Talu, připomínajícího golfové hřiště. Po nějaké době jsme se shodli, že půjdeme ještě dále. To znamenalo vylézt až na hlavní hřeben a ještě poodejít kousek dál. Po odpočinku jsme vyrazili. Všude byly koňe a po chvíli jsme přešli první malé sněhové pole. Chvíli jsme se tam klouzali a pak jsme vylezli ještě kousek výš, k Hagener Hütte, stojící v sedle ve výšce 2446m. Pak jsme ještě poodešli asi 1-2km po pěšině vedoucí úbočím hřebene. Potom jsme pod sebou uviděli hezkou plošinku a tak jsme k ní sjeli po sněhu. Uviděli jsme sviště, pak jsme postavili stany a šli spát. Obloha byla zcela jasná, vypadalo to že se slunné počasí udrží.

4. Hagener Hütte - Mindener Hütte - Grünecker See

Ráno jsme vstali, a přesto že jsme byli téměř připraveni se nám nějak nechtělo jít. Přišlo se na nás podívat několik ovcí a jeden pěknej vůl. Byl to bejk a s Jírovcem si dobře rozuměl. Když jsme konečně vyrazili, nezbývalo nám, než se vysápat zpět na cestu. Asi tak po třech či čtyrech kilometrech jsme začali obcházet obrovský kar. Svah pod námi měl velmi blízko ke svislé skále, nad námi jakbysmet. Občas jsme museli přejít i nějaký ten sněhový splaz atp., Zkrátka dobrodrůžo.

V polovině cesty kolem ohromného karu jsme poobědvali. Uvařili jsme nějaké polévky, ale začali jsme s Krupem mít pochybnosti jak na tom budem s množstvím benzinu, který jsme si do Rakous přivezli. Jak jsme šli dál, bylo v okolí čím dál tím více balvanů, občas třeba zvících menšího rodinného domku. Mimo nich tam nebylo nakonec už vůbec nic, jenom občas nějaký ten sníh. Místy nám pod nohami burácel potok, který o kus výš zcela zmizel z povrchu a kamenné pole jej bezestopy pohltilo. Měl jsem podobný pocit, jako mravenec překonávající štěrkovou cestu.

Stále jsme se pohybovali ve výšce asi 2400m. Po nějaké době jsme dorazili k Mindener Hütte. Byla to taková malá chajda, kde se dalo za nějaký peníz přespat, zahrát na kytaru a koupit si pohled. Správcem byla malá kasička a svědomí návštěvníků. Dole v údolí, o nějakých 1200m níže byla vidět železnice a druhý konec onoho tunelu. Šli jsme dál, ikdyž někteří chtěli v Hüttě zůstat, protože se již blížil večer. Většina z nás začala pociťovat nepříjemný pocit na obličeji, pažích a za krkem. Ani jednoho z nás nenapadlo si vzít opalovací krém. Zahalili jsme se proto do různých šátků, přebytečných triček a jiných obalů. Tatouch vytáhl z lékárničky leukoplast a nejvíce postižená místa, např. nosy, nám s ní polepoval.

Asi po třech kilometrech cesty skalnatým terénem jsme dorazili k plesu, kde jsme si naplánovali přespání. Ohromné, zářivě modré pleso, které bylo kousek mimo cestu, bylo však uprostřed kamenného moře, jediný trs trávy se tam těžko hledal. Najednou se odkudsi vynořil takový dědýs, oblečený jako stylový turista z dob Röslera Ořovského, přeskakující hbitě z kamene na kámen. Pozdravil a odhopsal po balvanech pryč. Mně s Krupem to bylo jedno, ale ostatním by se do těch kamenů těžko zapichovaly kolíky. (Kdybychom si jich v Praze vzali trojnásobek, měli bychom jich stále stejně.) Pak jsme na jednom šutru našli lebku sviště. Když už jsme téměř vzdali možnost noclehu poblíž plesa, objevili jsme takový malý zázrak. Pod jedním sněhovým jazykem bylo malé jezírko s rovným mechovým dnem. Náhodou však bylo vyschlé. Sotva jsme tam vtěsnali naše tři stany a ještě nám zbylo na bublifuk. Akorát pro vodu jsme museli jít asi půl kilometru s vemeny. Maďal ochutnal náš puding.

5. Grünecker See - Hannover Hütte - (Ankogel)

Posnídali jsme a vydali se dál kamennou pouští. Ing. Kule, potravinářský chemik, si vyrobil z pudingu opalovací krém. Po chvíli cesta přecházela potok, který vytékal z úplně bleďemodrého plesa, do kterého ze všech stran sjížděl sníh. Počkali jsme až kolem nebudou žadní Turisten a dali jsme si osvěžující koupel. Kule tuze váhal, jestli tam má vlézt, obávaje se, že si smyje svojí pleťovou masku. Postupně, jak jsme se blížili k Hannover Hütte, kam vede z Mallnitz lanovka, začala růst četnost turistů. Hannover Hütte je totiž východiskem na Ankogel, druhou to nejvyšší horu v okolí (3252m). Před úmorným sluncem nebylo úniku. Nebylo pod co se schovat, žhavým paprskům se vůbec nedalo vyhnout. Krup pořád bědoval a přál si aby už konečně zase začalo pršet. Po nepříliš zábavné cestě malým lyžařským střediskem jsme se u horní stanice lanovky ve stínu betonu a železa naobědvali a vyrazili dál. Po krátké chvíli jsme minuli odbočku na vrchol Ankogel. Taková hloupost. Říkali jsme si, že půjdeme dál, zatáboříme a pak se možná vrátíme. Zatábořili jsme asi o dva kilometry dál, u takového plesa plného sněhu, a vracet se už vůbec nikomu nechtělo. Začalo se zatahovat, počasí se viditelně kazilo (nebo zlepšovalo?) Po krátké diskusi na téma "Síťové operační systémy" jsme povečeřeli a šli spat. Bylo to nejvyšší tábořiště celé cesty (2600m). Než jsme usnuli, začala menší vichřice a bouřka. Popsal jsem Krupovi události z Godeanu v Rumunsku, a po chvíli přidržování tyčí od stanu jsme si sbalili všechny věci do batohů a začali jsme se duševně připravovat na noční cestu do Mallnitz, pro případ, že by nám vítr odnesl slabě, několika vypůjčenými kolíky připevněný stan. Pravda, u nás to nedošlo až k balení batohů, přestože jsme neměli nejpříjemnější pocity. Představa, že bych se ocitl venku v té čině byla natolik hrozná, že jsem si ji vůbec nepřipouštěl.

6. (Ankogel) - Plessnitzkees - Fallbach

Noc proběhla bez problémů. Ráno bylo zataženo, místy mlha. Přešli jsme malé zasněžené sedlo a sjeli po sněhu k Plessnitz See. Obešli jsme jezero a začli prudce klesat do údolí Fallbachu. Všude tekla voda po úplně hladkých skalách. Dole v údolí jsme zastavili u potoka (spíš říčky) a obědvali jsme. Za Maďalova vodohospodaření jsme uvařili opět několik polévek. Už bylo víceméně jasné, že budeme mít problémy s palivem. Pak jsme se usnesli, že poblíž přespíme a o pár set metrů níž jsme rozbili tábor. Postavili jsme stany ve stráni nad potokem, na tou dobou suchém místě, a vydali jsme se bez zátěže na výlet k ledovci Kafberspitz Kees. Horác s Kulem zůstali v okolí stanů, předstírajíce umělecké sklony. Já s Alfonsem jsme šli zajímavější cestou - do protější stráně a potom po úbočí kopce. Zbytek šel údolím podle potoka, který vytékal z ledovce. Na ledovci jsme se shledali, prohlídli si zlověstný holý led a bezednou ledovcovou puklinu, do které tekl potok. Dále jsem spatřil kamzíka, který na nás čučel ze skály. Původně jsme ledovec chtěli přejít na druhou stranu, ale trochu klouzal, tak jsme pak radši šli po kamenech. Zpátky jsme šli všichni podle potoka. V noci pršelo.

7. Fallbach - Osnabrücker Hütte - Kölnbreinspeicher - Ali-Lanti-Biwak - Kesselkar Hütte

Krupovi se spalo náramě měkoučce. Taková vodní postel má něco do sebe. Nebo od sebe, teď nevim. Drobnou nevýhodou bylo, že vodní prostor lůžka nebyl dostatečně oddělen od spacího. Krup tedy všechno své oblečení vyždímal, aby měl lehčí batoh, pročež byl pak celý den velmi přívětivý. Za stálého deště jsme se vydali na další cestu dolů údolím. Po pár stech metrů náhle potok, ještě zvětšený po nočním dešti, spadal několik desítek metrů níže a tvořil tak docela pohledný vodopád. Všude se pásly krávy. Kozy se mezitím schovávaly pod střechou seníku, jsou asi chytřejší. Došli jsme k Osnabrücker Hütte a šli dál k obrovské vodní nádrži - Kölnbreinspeicher (1950m). Podél břehu vedla široká cesta. Během nudné chůze jsme se bavili zpíváním českých enfantilních písniček v angličtině, lépeřečeno jejich překládáním. Po asi čtyřech kilometrech jsme odbočili, abychom vystoupali úbočím bočního údolí zpět do výšky 2635m. Než jsme začali stoupat, zastavili jsme na chvíli u jakési soukromé Hütte. Alfons s Kulem nás přesvědčovali, že majitel by byl hrozně rád, kdybychom se mu nakýblovali na verandu a obědvali, a byli rozjitřeni, když jsme tak neučinili a šli jsme dál. Cesta nahoru byla dlouhá a rozdělili jsme se na asi 5-6 malých skupinek. Nejprve se šlo strmými pastvinami s těžko překonavatelným oplocením. Pak cesta začla být zajímavější. Nechyběly ani atrakce, jako průchod vodopádem apod. Déšť neustával a postupně jsme vcházeli do mraků, takže toho bylo čím dál tím méně vidět. Od nějakých 2500m jsme šli až do sedla po souvislé sněhové pokrývce. Byl to nejdobrodružnější výstup (ever). Nahoře jsme chvíli těžko hledali Biwak vyznačený na mapě. V sedle byl sice ukazatel se vzdáleností 200m, ale museli jsme několik minut čekat, než se mlha rozehnala a my jsme spatřili podivný přístřešek, vyrobený ze tří stařičkých kabinek z lanovky, snýtovaných k sobě. Na skále nad ním byl velký zvon, na který jsme chodili pravidelně zvonit, dokud jsme nebyli všichni zase pohromadě. Uvařili jsme spoustu čaje. Stav benzinu je téměř kritický. Seděli jsme vevnitř a já jsem se snažil přesvědčit ostatní, abychom tam spali. Času jsme měli dost, a mohli jsme si (možná) vychutnat výhled který byl zatím znemožněn mlhou. Naštěstí se to nepovedlo, prostor byl tak malý, že jsme se sotva vtěsnali dovnitř, a to povětšinou v polohách pro spaní nepoužitelných. ... Maďal trochu zapoměl na dvoupatrovost objektu. Tak nic. Zanechali jsme pozdrav ve vrcholové knize a připravili se k odchodu. Asi dvakrát jsme uslyšeli zvenčí podivné dunění. Ukázalo se, že to jsou kameny uvolněné deštěm, valící se dolů po sněhovém poli, které jsme museli překonat. Vyrazili jsme, sjeli po sněhu (naštěstí zrovna sami - bez kamenů) a klesali jsme do údolí. Cesta byla dost špatná, všechno hrozně klouzalo a značku bylo těžké najít, ikdyž lépe asi v daných podmínkách označit nešla. Po dobrodružném traversu nad skalami jsme sešli na dno docela přívětivého karu. Uvažovali jsme o tom, že tam přespíme. Nakonec jsme ale ještě šli dál. Všichni byli úplně promočení a skoro všichni si to přiznali. Šli jsme potok nepotok. Někteří neváhali ani hodit šipku do bahna. Pak se údolí ještě nachvíli trochu uzavřelo a ještě kus prudce kleslo po kamenech. A najednou jsme byli na takové obrovské planině. Říčka meandrovala ze strany na stranu, po stranách byly občas vysoké stromy a na zemi, 10-15 cm vody. Všude - nezávisle na terénních nerovnostech. Tedy pouze při došlapu. Z každé myší díry vytékal potok a nasáklá zem se houpala pod nohama (asi díky velkému podílu rašeliníku). Po celém údolí byly roztroušeny obrovské modříny, borovice limba a ostrůvky kleče prorostlé borůvčím. Nebýt té vody, bylo by to vskutku romantické místo. Po několika průchodech říčkou, která zde nabyla již slušných rozměrů jsme došli k zamčenému srubu - Kesselkar Hütte. Pak jsme asi hodinu pobíhali sem a tam a hledali nejméně zatopené místo na spaní. Když jsme ho našli, tak už jsme ho měli i my, takže jsme každý spali trochu jinde.

Ještě tu byl jeden malý problém. Byl Pátek. Badgastein byl (nebo jsme si to alespoň mysleli - to spíš) hodinu cesty, a lístky na cestu domů jsme měli na Neděli. Zbývalo asi 36 hodin nudy. Topíme ve stanu. Blíží se palivová krize. Déšť stále neustával. V batohu toho již bylo málo suchého. Nad vchodem do našeho stanu jsme vztyčili Alfonsův plastan, což za stávajícího počasí výrazně zjednodušilo manipulaci při zabydlování ve třech lidech.

8. Kesselkar Hütte - Gasthof Prossau - ...

Celý den jsme dělali nic. Přestalo pršet. Při bádání nad mapou jsme došli k závěru, že naše vzdálenost od nádraží je ještě příliš veliká na to, abychom stihli o půl deváté vlak. Museli jsme tedy ještě jednou sbalit všechen ten mokrý hnůj zpět do batohu a ještě kousek se poodsunout. Z důvodu rozptýlených stanovišť jsme si dohodli na pátou (??) hodinu rande na protější louce. V půl šesté (??) Kule dofotil a přišel na sraz :-). Šli jsme dál údolím. Najednou začalo údolí hrozně padat lesem dolů. Po dlouhém, strmém klesání jsme došli ke Gasthofu. Volnou chvíli jsme si krátili Bernoulliho rovnicí aneb počítáním, z jaké výšky musí vést trubka k vodotrysku za hostincem, aby nebylo třeba čerpadla. Od hostince vedla silnička do Badgasteinu, po které jsme se vydali. Výpočty nám rozpouštěl opět nastalý déšť. Měli jsme toho plné zuby, už několikrát jsme se chtěli utábořit, když v tom ....Když v tom se před námi objevil prostorný roubený přístřešek. Suchý. Studený a tvrdý, ale suchý. Do příchodu tmy jsme předstírali, že tam jentak posedáváme na lavicích a pak jsme se s chutí rozvalili na zemi. Nedlouho potom se strhla bouře, blesky osvětlovaly krajinu a z oblohy se valily proudy vody. Ráno, když jsem šel pro vodu, narazil jsem na ní asi o 15 metrů dřív, než předešlý večer, řeka se tam rozlila do šířky v místě nehlubokého brodu. Badgastein byl (nebo jsme si to alespoň mysleli - to spíš) asi hodinu cesty. Nastala totální palivová krize! Uvařili jsme co jsme mohli. Topili jsme po večerech ve stanu, ohřívali vodu na nádobí ze sněhu. Přesto nám s Krupem z původních 3.5 litrů benzínu zbývá víc než litr. Ráno na vaření nebude čas. Otevřený přístřešek nemá cenu vytápět. Prohráli jsme. Benzin Vyhrál.

9. ... - Badgastein - Schwarzach - Salzburg - Budweis - Prag

Vstali jsme asi v půl šesté. Nebe bylo úplně bez mráčku. Pokračujeme dále údolím. Kolem jsou ohromné svislé skály a strmé kopce. Tak po dvou kilometrech se údolí rozevřelo a začali jsme míjet pensiony a hotely. Snobácký lázně pro tlustý Rakušany. Fontána s plovoucí mramorovou koulí. Na každém štítě tak dvacet párů parohů. Ulice stále klesala, podle bouřícího potoka. Odbočili jsme na pěší vycházkovou cestu po úbočí stráně. Krmíme krotké veverky. A ztrácíme Horáce, který neodbočil na pěší vycházkovou cestu. Za chvíli se před námi objevily první honosné lázeňské domy, které rychlou chůzí míjíme. Město je větší, než jsme si mysleli. Téměř v centru hučí obrovský vodopád. Všude je spousta turistů. Nejvíc jich stojí na mostě vedoucím přímo nad vodopádem. Propleteme se mezi nimi a za chvíli již staneme na nádraží, kde se po chvíli opět šťastně shledáváme s lístky a s Horácem. Ve vlaku je úžasný záchod - z ČD by tam měli jezdit na exkursi. Za chvíli jsme ve Schwarzachu. Sbíhají se nám sliny na čerstvé pečivo, ale všude je zavřeno. Vaříme polívku (co týden dal) - spíš že na ni máme chuť, než že bychom se snažili spotřebovat benzin... to už jsme vzdali. Autobus skutečně přijíždí a unáší nás zpět k domovu. Rakouskej celník se chová jak buran. Po příjezdu na Florenc se nás inhned chápají agenti nějakého hotelu a Horác pohotově ubytuje Krupa.

Příloha: Rakousko-Český slovníček:-)

Alles Gute und Berg Heil!
Alles Gute und Berg Heil!

Na příští lekci se těší JírovecMaďal

zpět