ŠUP 18
Velikonoce 2000
- se konaly v termínu 20. až 24. dubna
- Účastenstvo: Turbo, Kule, Širchán, Cuk, Alfons, Chán,
Sova, Vláďa, Plác, Hroch, Aha, Tatouch, Maďal, Baloun, Mungo, Krup
Zelený čtvrtek
Na Velikonoce jsme odjížděli ve čtvrtek ráno z Hlavního
nádraží. Vlakem jsme jeli do Hranic na Moravě a potom do Rajnochovic, přičemž
cesta trvala asi 5 hodin. Ve vlaku jsme vyplétali lakrosky a všelijak
pospávali. Z Rajnochovic jsme se vydali nahoru do kopce. Vzhledem
k tomu, že bylo až nechutné vedro (na to, že byl duben!) jsme se na ten
miniaturní kopeček jménem Šaumburk se stejnojmennou zříceninou (asi tak dva
kameny) vydrápali úplně mrtví. Dali jsme si obídek ve stinném lesíku. Tentokrát
jsme zvolili systém, že si každá družina vařila sama, což má tu výhodu, že je to
o něco rychlejší a pružnější, ale zase se musí dělat více ohnišť. 
Po obídku
jsme se vydali na další cestu. Prošli jsme přes Kelčský Javorník
s vysílačem a pokračovali dále na Tesák. Pod kopcem Čerňava jsme se nakonec skoro zabydleli na takové
hnusné pasece, ale po bližším průzkumu okolního terénu jsme se přesunuli o kus
dál na o něco méně hnusnou paseku. Kule uchopil tropiko a zaběhl s ním do
nejhustšího hustníku, kde se jej pokusil postavit (kupodivu úspěšně). Krup
nejdřív dělal drsňáka, že bude spát pod širákem, ale nakonec se vměstnal se
Skarabey do tropika. K večeři bylo sýráno, čína a tuším fazole (každá
družina svoje jídlo). Pak jsme zahráli na kytarku nějaké odrhovačky a baladajky
a šli spát.
Velký pátek
Ráno v pátek jsme uklohnili nějaké dobrůdky
k snídani, zatímco nějaký místní pán přišel osazovat školku malinkými
stromečíčánečky. Kule vyrazil do hustníku hledat svoje tropiko a ostatní se
sbalili. Potom jsme vyrazili bez bagáže (tu ochotně pohlídal tuším Širchán)
podívat se do jeskyňky jménem Smrdutá, která se nacházela pod kopcem. Nejdříve
jsme ji nemohli najít, a tak jsme aspoň vylezli na kopec se skalnatým vrškem.
Postupně jsme se odsud trousili pryč. Když jsme se shledali u báglů, zjistili
jsme, že asi půlka lidí tu jeskyni nakonec našla a podívala se tam. Po
obligátním vytahování se a vysvětlování těm ostatním (včetně mě), že jsou paka,
když tam nebyli (ale že by nás třeba zavolali, to je nenapadlo) vyplynulo, že
to vlastně nebyla až tak docela plazivka, ale spíše vykachlíčkovaná osvětlená a
zateplená chodba končící u občerstvení se zmrzlinou. Raději jsme tedy nasadili
batohy a vyrazili na další cestu. 
Prošli jsme kolem jakéhosi komunistického
památníku nějakého generála, nebo koho a pokračovali dále na Tesák. Zde bylo
spousta jakýchsi skautů, kteří si tam opékali buřty, takže jsme raději rychle
nabrali vodu v Machově studánce (Cuk se u toho mírně poprskal) a
pokračovali směrem na koupaliště Na Grúni, které jsme vytipovali na mapě.
Vzhledem k úmornému vedru jsme byli rádi, že jsem tam došli. Na místě
vyšla najevo řada skutečností: a) Hroch rozsedl tvaroh, b) Hroch zapomněl vzít
jedny kolínka na večeři, c) Hroch zapomněl vzít i druhý kolínka na večeři.
Protože byl čas oběda, raději jsme povečeřeli snídani a vzápětí jsme se vrhli
do přehrady za účelem osvěžení se. 
Voda byla opravdu dost studená (muy
refrescante), ale v tom vedru to až tak nevadilo. Také jsme si trošku
zahráli, či spíše zatrénovali lakros. Hroch s Ahalbertem byli vysláni
napřed, aby v nedaleké vesničce Ráztoka zakoupili chybějící kolínka,
nicméně se jim podařilo pouze koupit si zmrzlinu, bombóny, čokoládu, sušenky,
oplatky, žvejkačky, tatranky (zatímco ostatní chroustali potočnici), a na
kolínka se jaksi pozapomnělo. Když jsme jim náležitě poděkovali za projevenou
ochotu, vydali jsme se na další cestu. Ta vedla k hradu Lukov, kde jsme se
měli potkat s Tatouchem, Alfonsem a Maďalem, kteří měli přijet až večer.
Turbo asi po dvou kilometrech zjistil, že zapomněl u přehrady plavky, a tak po
chvíli váhání (nechám je tam, nebo nenechám?) ukryl batoh ve křoví a vyrazil
pro ně (za to je hodno jej pochválit!). Dali jsme si s ním tedy sraz na
Lukově. Pokračovali jsme dále na Srnčí Dolinky, což je pod kopcem, na kterém je
postaven hrad. Tam jsme nabrali do igelitek vodu (z potoka, protože na mapě zakreslená
studánka tam samozřejmě nebyla!), abychom měli z čeho vařit a vydali se na
zteč. 
Svah byl celkem prudký a sypký, takže s vemeny s vodou jsme jej
zdolávali poměrně pomalu a namáhavě. O vemena jsme se však střídali (někteří,
např. Plác nesl Výrům celou dobu vodu sám!). Nakonec se však podařilo. Na hradě
jsme narazili na dva brontosaury, kteří si tu hráli na kytary. Naši společnost
přivítali s obrovským nadšením („no jó, no tak dyž už ste teda tady, no,
tak co s váma, že jó“). Ještě jsme v posledních zbytcích slunečního
svitu posbírali nějaké dříví a rozdělali oheň, ale vařili až za tmy. Většina
lidí se mezitím zabydlela pod širákem na nádvoří zříceniny. K večeři bylo
miláno (Scarab + já) a ostatní si nepamatuju. Potom jsme se odebrali na kutě
pod hvězdnou oblohou, přičemž někteří zůstali vzhůru poněkud déle a vaříce
snídani na další den naslouchali pěknému zpěvu brontíků. Alf, Tat a Maď se
neobjevili.
Bílá sobota
V sobotu ráno jsme snědli výborné snídaně: mírně
přismahlý rice-puding á la Turecko a Výři se Špatama měli pudink ze zkyslého
mlíka. Naštěstí se přivalily tři popelnice, které ty zbytky zlikvidovaly
(rozuměj Maďal, Alf a Tatouch). Domluvili jsme se s Brontíkama, kterých se
tu mezitím objevilo více, že jim mírně vypomůžeme s 
rekonstrukcí hradu,
takže jsme asi hodinku dvě pracovali na vynášení šutrů z podzemních
místností a na zarovnávání terénu u lávky k hradu. O hrad Lukov se již
starají pěknou řádku let a poměrně úspěšně jej restaurují. Na vstupní bráně
přidělali dřevěnou střechu, takže tam teď mají jakousi základnu. Ale než uvedou
hrad do původního stavu, to bude trvat alespoň tak dvě stě let. Poté jsme tedy
nasadili baggage a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta nás zavedla do
vesnice Držková (mezitím jsme si na nějaké soukromé loučce zahráli lakros, ale
paní majitelka z toho nebyla moc happy, takže jsme raději po chvíli zase
šli), kde bylo v mapě vyznačeno nějaké koupaliště. 
Vzhledem k tomu,
že vedro stále nepolevovalo, ochotně jsme k němu zamířili, cestou jsme
ovšem navštívili kolemjdoucí hospodu, abychom zde zakoupili zmrzlinu –
polárkáč. Mungo zde utratil polovinu svého ročního kapesného, a tak jsme raději
vyrazili k tomu koupališti. Jaké bylo ale naše zklamání – koupaliště zde
skutečně bylo, ovšem vodu v něm asi posledních patnáct let nikdo
nevyměnil, takže byla zatuchlá a plná všelikých mrtvých živočichů (zejména
žab). Ovšem poblíž protékající potůček nám osvěžující koupel nabídnout mohl, a
tak jsme zde zastavili ke konzumaci oběda. K obědu byl chleba
s paštikou, salámem a tvarohem (rozkyded by Hroch). 
Střídavě jsme hráli
lakros, koupali jsme se, stříkali po sobě vodou, polévali Kulemu Pentax, aby
byl radostnější a tak dále až asi do šesti hodin večera, kdy vedro poněkud
polevilo. Vzhledem k tomu, že dnešní cíl byl ještě vzdálen asi 8 km, bylo
na čase vydat se dále. Šli jsme celkem svižně, přešli Vysoký Grúň a
v podvečer jsme zakotvili v lese asi 1 km za studánkou, ke které jsme
se poté museli vrátit pro vodu. K večeři jsme povařili nějaké fazole,
milána a jiné pokrmy (Plác rafinovaně odsouval moment, kdy budou ty Hrochovy
kolínka chybět). Také jsme zahráli něco na kytaru, než jsme se odebrali do
spacáků. Tentokráte většina vyměkla a postavila stany, ale přesto dost lidí
spalo pod širákem.
Svatá neděle
Ráno jsme uvařili opět nějaké dobrůtky xnídani a tradičně
vypochodovali na další pouť. Došli jsme na rozcestí Baťková, kde jsme se
rozdělili na dvě grupy – jedna šla po hřebeni o něco delší cestou a druhá šla
dolů do údolí přes vesnici Liptál kratší cestou z kopce a do kopce. Popíšu
tedy, co se dělo v té druhé skupině, neboť jsme měl tu ohromnou čest býti
v ní přítomen. Sešli jsme tedy celkem pěkným údolím do vesnice Liptál.
Kule neustále fotil kytky a Mungo rozdával čokoládu. Prošli jsme Liptálem, ale
bohužel na žádné zařízení, kde by se dal zakoupit polárkáč jsme nenarazili.
Zbývala tedy návštěva bazénu, zakresleného na konci vesnice. Došli jsme tam a
zjistili, že za prvé je bazén v podobném stavu, jako včerejší koupaliště
(tedy zahnívající a značně zapáchající) a za druhé, že tam cvičí nějaká paní
svého vlčáka tím, že na něj děsně hystericky vřeští. Raději jsme tedy vyrazili
dále. U ochotných domorodců jsme si nabrali vodu a na samém konci Liptálu jsme
konečně narazili na něco, za co nám stálo sejít dolů do údolí – 
rybníček
v lese. Voda byla podivně bíle kalná, ale vzhledem k tomu, jak byla
studená, usoudili jsme, že to nejspíše bude nějaký vápencový kal. Osvěžili
jsme se několika skoky a potom jsme se vydali na výstup na kopec jménem
Vartovna, kde jsme měli sraz s druhou grupou. Záhy jsme tam dorazili a
ostatní už tam byli. Udělali jsme si tedy oběd (chleba s pomazmáslem,
hermelínem, tvarohem…), načež Alfons, Maďal a Tatouch vytáhli kuličky a začli
jsme tedy hrát tuto hazardní hru. 
V naší skupince (Skarabové a já) to tuším
vyhrál Alfons, v ostatních suverénně vítězil Tatouch, že to ostatní už
přestávalo bavit. Potom jsme ještě přečetli něco málo z knihy Nejkrásnější
sbírka, kterou nám daroval sám veliký Míla Nevrlý (!). Vydali jsme se na další
cestu po pěkném travnatém hřebínku, přičemž Alf, Maďal a já jsme šli poslední a
málem jsme se ztratili, neboť nám ostatní téměř utekli. Nakonec jsme ale
správnou cestu trefili a před Pozděchovem jsme ostatní dohnali. Nevyhnutelná
byla ovšem návštěva místní přilehlé cukrárny, kde měli výbornou meruňkovou
zmrzlinu vlastní výroby. Pokračovali jsme dále po značce na Trubiska, kde byl
lovecký zámeček (ve skutečnosti to byla prachsprostá obyčejnská chata) a údajný
sirný pramen, o kterém však ani místňáci nevěděli zhola nic. 
Nabrali jsme ve
studánce vodu a dali se do pokořování kopce. Vydrásali jsme se nahoru už téměř
za tmy. K večeři jsme uvařili různé pokrmy (rýži s mrkví, miláno,
atd., Plác tuším kdesi během dne koupil kolínka, takže Hroch naštěstí nemusel
hladovět). Opět jsme lehce zahráli na kytarku a většina si opět lehla pod
širák.
Velikonoční pondělí
Ráno jsme pojedli, pobalili a vydali se dále celkem brzo
ráno, protože vlak nám jel poměrně brzo odpoledne (cca kolem 2 hodin). Měli
jsme v plánu navštívit Pulčínské stěny, které nám doporučili místní
znalci. Nejprve jsme dorazili k 
Lidečským skalám, což je poměrně malý, ale
zajímavý skalní útvar nad Lidečkem. Trochu jsme se po něm prolezli a také jsme
se pobavili nad Sovou (vlastně pod Sovou), který dělal fráju a lezl nahoru
s Alfonsem, ale pak neuměl slézt dolu. Pod skálou jsme složili bágly a
vydali se bez bagáže prozkoumat ještě asi tři kiláky vzdálené Pulčínské stěny.
Hrocha představa, že by měl jít někam tři kilometry koukat na nějakou hnusnou
skálu místo toho, aby si v motorestu nakoupil sedumnáct zmrzlinek,
natolik vyděsila, že se úplně složil a rozbrečel se. Ponechali jsme ho svému
osudu ještě s Širchánem a šli. Půlka lidí šla po druhé straně potoka, a
tak asi po sto metrech musela potok přejít po kládě. Normálně je to banální
úkol, ale když na vás pokřikuje dvanáct lidí 
a každý radí něco jiného, zkuste
si to! Zeptejte se na to Sovy a Chána! Svižným tempem jsme došli až ke stěnám.
Odspodu to vypadalo, jako kousek skály, ale než jsme vyfuněli až nahoru, docela
jsme se zapotili (hlavně já, vyrazil jsem s náskokem, ale aby mě Alfons
nepředběhl, musel jsem závodit ze všech sil :-). Ze shora byl
relativně pěkný rozhled, ale jen na jednu stranu a navíc zde bylo mnoho
turistů. Seběhli jsme tedy opět dolů a vraceli se zpět. Plác, Alfons, Mungo a
Maďal šli přes vesnici Pulčín kde měli v plánu koledovat. Nakonec příliš
úspěšní nebyli (jednak bylo dost pozdě a jednak to bylo nějaké lufťácké
místečko), ale něco přece jen přinesli. U batohů jsme se sešli poměrně pozdě, a
tak jsme ještě horempádem nabrali vodu a spěchali na nádraží. Tam Plác rozdal
další svoji čokoládu (za celé Velikonoce rozdal aspoň čtyři!). Po chvilce
přijel vlak a my se vydali zpět do Prahy. Cestou jsme hráli Katányho, jedli
oběd, hráli hádání na ano/ne a podobně. Do Prahy jsme přijeli v nějakou
velmi křesťanskou hodinu a kolečkem jsme tuto, myslím poměrně vydařenou akci,
ukončili. Tak zase za rok!
Krup
ještě pár foteček...
Zpět