ŠUP 18

Velikonoce 2000

Zelený čtvrtek

Oběd na ŠaumburkuNa Velikonoce jsme odjížděli ve čtvrtek ráno z Hlavního nádraží. Vlakem jsme jeli do Hranic na Moravě a potom do Rajnochovic, přičemž cesta trvala asi 5 hodin. Ve vlaku jsme vyplétali lakrosky a všelijak pospávali. Z Rajnochovic jsme se vydali nahoru do kopce. Vzhledem k tomu, že bylo až nechutné vedro (na to, že byl duben!) jsme se na ten miniaturní kopeček jménem Šaumburk se stejnojmennou zříceninou (asi tak dva kameny) vydrápali úplně mrtví. Dali jsme si obídek ve stinném lesíku. Tentokrát jsme zvolili systém, že si každá družina vařila sama, což má tu výhodu, že je to o něco rychlejší a pružnější, ale zase se musí dělat více ohnišť. Mungo se občerstvuje... Po obídku jsme se vydali na další cestu. Prošli jsme přes Kelčský Javorník s vysílačem a pokračovali dále na Tesák. Pod kopcem Čerňava jsme se nakonec skoro zabydleli na takové hnusné pasece, ale po bližším průzkumu okolního terénu jsme se přesunuli o kus dál na o něco méně hnusnou paseku. Kule uchopil tropiko a zaběhl s ním do nejhustšího hustníku, kde se jej pokusil postavit (kupodivu úspěšně). Krup nejdřív dělal drsňáka, že bude spát pod širákem, ale nakonec se vměstnal se Skarabey do tropika. K večeři bylo sýráno, čína a tuším fazole (každá družina svoje jídlo). Pak jsme zahráli na kytarku nějaké odrhovačky a baladajky a šli spát.

Velký pátek

Ráno v pátek jsme uklohnili nějaké dobrůdky k snídani, zatímco nějaký místní pán přišel osazovat školku malinkými stromečíčánečky. Kule vyrazil do hustníku hledat svoje tropiko a ostatní se sbalili. Potom jsme vyrazili bez bagáže (tu ochotně pohlídal tuším Širchán) podívat se do jeskyňky jménem Smrdutá, která se nacházela pod kopcem. Nejdříve jsme ji nemohli najít, a tak jsme aspoň vylezli na kopec se skalnatým vrškem. Postupně jsme se odsud trousili pryč. Když jsme se shledali u báglů, zjistili jsme, že asi půlka lidí tu jeskyni nakonec našla a podívala se tam. Po obligátním vytahování se a vysvětlování těm ostatním (včetně mě), že jsou paka, když tam nebyli (ale že by nás třeba zavolali, to je nenapadlo) vyplynulo, že to vlastně nebyla až tak docela plazivka, ale spíše vykachlíčkovaná osvětlená a zateplená chodba končící u občerstvení se zmrzlinou. Raději jsme tedy nasadili batohy a vyrazili na další cestu. Jak se osměluje Hroch? Takhle! Prošli jsme kolem jakéhosi komunistického památníku nějakého generála, nebo koho a pokračovali dále na Tesák. Zde bylo spousta jakýchsi skautů, kteří si tam opékali buřty, takže jsme raději rychle nabrali vodu v Machově studánce (Cuk se u toho mírně poprskal) a pokračovali směrem na koupaliště Na Grúni, které jsme vytipovali na mapě. Vzhledem k úmornému vedru jsme byli rádi, že jsem tam došli. Na místě vyšla najevo řada skutečností: a) Hroch rozsedl tvaroh, b) Hroch zapomněl vzít jedny kolínka na večeři, c) Hroch zapomněl vzít i druhý kolínka na večeři. Protože byl čas oběda, raději jsme povečeřeli snídani a vzápětí jsme se vrhli do přehrady za účelem osvěžení se. Chán po koupeli Voda byla opravdu dost studená (muy refrescante), ale v tom vedru to až tak nevadilo. Také jsme si trošku zahráli, či spíše zatrénovali lakros. Hroch s Ahalbertem byli vysláni napřed, aby v nedaleké vesničce Ráztoka zakoupili chybějící kolínka, nicméně se jim podařilo pouze koupit si zmrzlinu, bombóny, čokoládu, sušenky, oplatky, žvejkačky, tatranky (zatímco ostatní chroustali potočnici), a na kolínka se jaksi pozapomnělo. Když jsme jim náležitě poděkovali za projevenou ochotu, vydali jsme se na další cestu. Ta vedla k hradu Lukov, kde jsme se měli potkat s Tatouchem, Alfonsem a Maďalem, kteří měli přijet až večer. Turbo asi po dvou kilometrech zjistil, že zapomněl u přehrady plavky, a tak po chvíli váhání (nechám je tam, nebo nenechám?) ukryl batoh ve křoví a vyrazil pro ně (za to je hodno jej pochválit!). Dali jsme si s ním tedy sraz na Lukově. Pokračovali jsme dále na Srnčí Dolinky, což je pod kopcem, na kterém je postaven hrad. Tam jsme nabrali do igelitek vodu (z potoka, protože na mapě zakreslená studánka tam samozřejmě nebyla!), abychom měli z čeho vařit a vydali se na zteč. Nádvoří hradu Lukov, kde jsme spali pod širákem Svah byl celkem prudký a sypký, takže s vemeny s vodou jsme jej zdolávali poměrně pomalu a namáhavě. O vemena jsme se však střídali (někteří, např. Plác nesl Výrům celou dobu vodu sám!). Nakonec se však podařilo. Na hradě jsme narazili na dva brontosaury, kteří si tu hráli na kytary. Naši společnost přivítali s obrovským nadšením („no jó, no tak dyž už ste teda tady, no, tak co s váma, že jó“). Ještě jsme v posledních zbytcích slunečního svitu posbírali nějaké dříví a rozdělali oheň, ale vařili až za tmy. Většina lidí se mezitím zabydlela pod širákem na nádvoří zříceniny. K večeři bylo miláno (Scarab + já) a ostatní si nepamatuju. Potom jsme se odebrali na kutě pod hvězdnou oblohou, přičemž někteří zůstali vzhůru poněkud déle a vaříce snídani na další den naslouchali pěknému zpěvu brontíků. Alf, Tat a Maď se neobjevili.

Bílá sobota

Vstupní brána do LukovaV sobotu ráno jsme snědli výborné snídaně: mírně přismahlý rice-puding á la Turecko a Výři se Špatama měli pudink ze zkyslého mlíka. Naštěstí se přivalily tři popelnice, které ty zbytky zlikvidovaly (rozuměj Maďal, Alf a Tatouch). Domluvili jsme se s Brontíkama, kterých se tu mezitím objevilo více, že jim mírně vypomůžeme s Trochu jsme Brontosaurům pomohli vyklidit nějaké šutrákyrekonstrukcí hradu, takže jsme asi hodinku dvě pracovali na vynášení šutrů z podzemních místností a na zarovnávání terénu u lávky k hradu. O hrad Lukov se již starají pěknou řádku let a poměrně úspěšně jej restaurují. Na vstupní bráně přidělali dřevěnou střechu, takže tam teď mají jakousi základnu. Ale než uvedou hrad do původního stavu, to bude trvat alespoň tak dvě stě let. Poté jsme tedy nasadili baggage a vydali se vstříc dalším dobrodružstvím. Cesta nás zavedla do vesnice Držková (mezitím jsme si na nějaké soukromé loučce zahráli lakros, ale paní majitelka z toho nebyla moc happy, takže jsme raději po chvíli zase šli), kde bylo v mapě vyznačeno nějaké koupaliště. Sova hraje lakros Vzhledem k tomu, že vedro stále nepolevovalo, ochotně jsme k němu zamířili, cestou jsme ovšem navštívili kolemjdoucí hospodu, abychom zde zakoupili zmrzlinu – polárkáč. Mungo zde utratil polovinu svého ročního kapesného, a tak jsme raději vyrazili k tomu koupališti. Jaké bylo ale naše zklamání – koupaliště zde skutečně bylo, ovšem vodu v něm asi posledních patnáct let nikdo nevyměnil, takže byla zatuchlá a plná všelikých mrtvých živočichů (zejména žab). Ovšem poblíž protékající potůček nám osvěžující koupel nabídnout mohl, a tak jsme zde zastavili ke konzumaci oběda. K obědu byl chleba s paštikou, salámem a tvarohem (rozkyded by Hroch). Cuk se právě osvěžuje v potůčku Střídavě jsme hráli lakros, koupali jsme se, stříkali po sobě vodou, polévali Kulemu Pentax, aby byl radostnější a tak dále až asi do šesti hodin večera, kdy vedro poněkud polevilo. Vzhledem k tomu, že dnešní cíl byl ještě vzdálen asi 8 km, bylo na čase vydat se dále. Šli jsme celkem svižně, přešli Vysoký Grúň a v podvečer jsme zakotvili v lese asi 1 km za studánkou, ke které jsme se poté museli vrátit pro vodu. K večeři jsme povařili nějaké fazole, milána a jiné pokrmy (Plác rafinovaně odsouval moment, kdy budou ty Hrochovy kolínka chybět). Také jsme zahráli něco na kytaru, než jsme se odebrali do spacáků. Tentokráte většina vyměkla a postavila stany, ale přesto dost lidí spalo pod širákem.

Svatá neděle

Ráno jsme uvařili opět nějaké dobrůtky xnídani a tradičně vypochodovali na další pouť. Došli jsme na rozcestí Baťková, kde jsme se rozdělili na dvě grupy – jedna šla po hřebeni o něco delší cestou a druhá šla dolů do údolí přes vesnici Liptál kratší cestou z kopce a do kopce. Popíšu tedy, co se dělo v té druhé skupině, neboť jsme měl tu ohromnou čest býti v ní přítomen. Sešli jsme tedy celkem pěkným údolím do vesnice Liptál. Kule neustále fotil kytky a Mungo rozdával čokoládu. Prošli jsme Liptálem, ale bohužel na žádné zařízení, kde by se dal zakoupit polárkáč jsme nenarazili. Zbývala tedy návštěva bazénu, zakresleného na konci vesnice. Došli jsme tam a zjistili, že za prvé je bazén v podobném stavu, jako včerejší koupaliště (tedy zahnívající a značně zapáchající) a za druhé, že tam cvičí nějaká paní svého vlčáka tím, že na něj děsně hystericky vřeští. Raději jsme tedy vyrazili dále. U ochotných domorodců jsme si nabrali vodu a na samém konci Liptálu jsme konečně narazili na něco, za co nám stálo sejít dolů do údolí – Rybníček za Liptálem s pěkně studenou vodourybníček v lese. Voda byla podivně bíle kalná, ale vzhledem k tomu, jak byla studená, usoudili jsme, že to nejspíše bude nějaký vápencový kal. Osvěžili jsme se několika skoky a potom jsme se vydali na výstup na kopec jménem Vartovna, kde jsme měli sraz s druhou grupou. Záhy jsme tam dorazili a ostatní už tam byli. Udělali jsme si tedy oběd (chleba s pomazmáslem, hermelínem, tvarohem…), načež Alfons, Maďal a Tatouch vytáhli kuličky a začli jsme tedy hrát tuto hazardní hru. Terén na kuličky nebyl sice ideální, ale šlo to V naší skupince (Skarabové a já) to tuším vyhrál Alfons, v ostatních suverénně vítězil Tatouch, že to ostatní už přestávalo bavit. Potom jsme ještě přečetli něco málo z knihy Nejkrásnější sbírka, kterou nám daroval sám veliký Míla Nevrlý (!). Vydali jsme se na další cestu po pěkném travnatém hřebínku, přičemž Alf, Maďal a já jsme šli poslední a málem jsme se ztratili, neboť nám ostatní téměř utekli. Nakonec jsme ale správnou cestu trefili a před Pozděchovem jsme ostatní dohnali. Nevyhnutelná byla ovšem návštěva místní přilehlé cukrárny, kde měli výbornou meruňkovou zmrzlinu vlastní výroby. Pokračovali jsme dále po značce na Trubiska, kde byl lovecký zámeček (ve skutečnosti to byla prachsprostá obyčejnská chata) a údajný sirný pramen, o kterém však ani místňáci nevěděli zhola nic. Vaření večeře je samozřejmě důležité (ne-li nejdůležitější) Nabrali jsme ve studánce vodu a dali se do pokořování kopce. Vydrásali jsme se nahoru už téměř za tmy. K večeři jsme uvařili různé pokrmy (rýži s mrkví, miláno, atd., Plác tuším kdesi během dne koupil kolínka, takže Hroch naštěstí nemusel hladovět). Opět jsme lehce zahráli na kytarku a většina si opět lehla pod širák.

Velikonoční pondělí

Ráno jsme pojedli, pobalili a vydali se dále celkem brzo ráno, protože vlak nám jel poměrně brzo odpoledne (cca kolem 2 hodin). Měli jsme v plánu navštívit Pulčínské stěny, které nám doporučili místní znalci. Nejprve jsme dorazili k Mungo shlíží ze skályLidečským skalám, což je poměrně malý, ale zajímavý skalní útvar nad Lidečkem. Trochu jsme se po něm prolezli a také jsme se pobavili nad Sovou (vlastně pod Sovou), který dělal fráju a lezl nahoru s Alfonsem, ale pak neuměl slézt dolu. Pod skálou jsme složili bágly a vydali se bez bagáže prozkoumat ještě asi tři kiláky vzdálené Pulčínské stěny. Hrocha představa, že by měl jít někam tři kilometry koukat na nějakou hnusnou skálu místo toho, aby si v motorestu nakoupil sedumnáct zmrzlinek, natolik vyděsila, že se úplně složil a rozbrečel se. Ponechali jsme ho svému osudu ještě s Širchánem a šli. Půlka lidí šla po druhé straně potoka, a tak asi po sto metrech musela potok přejít po kládě. Normálně je to banální úkol, ale když na vás pokřikuje dvanáct lidí Přechod přes kládu nebyl jednoduchý, všichni do toho totiž kecali... a každý radí něco jiného, zkuste si to! Zeptejte se na to Sovy a Chána! Svižným tempem jsme došli až ke stěnám. Odspodu to vypadalo, jako kousek skály, ale než jsme vyfuněli až nahoru, docela jsme se zapotili (hlavně já, vyrazil jsem s náskokem, ale aby mě Alfons nepředběhl, musel jsem závodit ze všech sil :-). Ze shora byl relativně pěkný rozhled, ale jen na jednu stranu a navíc zde bylo mnoho turistů. Seběhli jsme tedy opět dolů a vraceli se zpět. Plác, Alfons, Mungo a Maďal šli přes vesnici Pulčín kde měli v plánu koledovat. Nakonec příliš úspěšní nebyli (jednak bylo dost pozdě a jednak to bylo nějaké lufťácké místečko), ale něco přece jen přinesli. U batohů jsme se sešli poměrně pozdě, a tak jsme ještě horempádem nabrali vodu a spěchali na nádraží. Tam Plác rozdal další svoji čokoládu (za celé Velikonoce rozdal aspoň čtyři!). Po chvilce přijel vlak a my se vydali zpět do Prahy. Cestou jsme hráli Katányho, jedli oběd, hráli hádání na ano/ne a podobně. Do Prahy jsme přijeli v nějakou velmi křesťanskou hodinu a kolečkem jsme tuto, myslím poměrně vydařenou akci, ukončili. Tak zase za rok!

 

Krup

ještě pár foteček...


Zpět