Tentokráte jsme se vydali na Malou
Fatru, kde
jsme zatím nebyli. Obvyklá výbava: dva spacáčky, sněžnice,
hůlky a hromada všelijakých krémů a mastiček na boty.
Vyráželi jsme úterý večer vlakem do Žiliny.pozn.: Chcete-li si přečíst i Alfonsův zápis z téže akce (ale o ŠUP později), klikněte sem
Tentokráte jsme se vydali na Malou
Fatru, kde
jsme zatím nebyli. Obvyklá výbava: dva spacáčky, sněžnice,
hůlky a hromada všelijakých krémů a mastiček na boty.
Vyráželi jsme úterý večer vlakem do Žiliny.
V Žilině jsme byli dost brzo ráno, a navíc
totálně nevyspalí, poněvadž nás neustále budili:
průvodčí, pasová kontrola ČR, celní kontrola ČR, změna
průvodčích, pasová kontrola SR, celní kontrola SR, a ještě
jedna změna průvodčích. Kule už z nich byl dost nervní,
protože to vypadalo, že nás budí schválně! Z Žiliny jsme
se odvezli busem na nějaké sedlo, z něhož jsme potom
pokračovali dále. 
Namířili jsme si to k búdě Pod Skalou,
ovšem tu mezitím někdo ukradl, a tak tam žádná nebyla.
Začali jsme kopat hroby (vlastně záhraby). Byla tam asi
třímetrová návěj, jako stvořená. Ovšem se dvěma
lopatkami nic moc. Tatouch se raději vydal s Alfonsem a Kulem
na obhlídku okolí – na mapě byla jiná chajda asi kilák po
značce. Skutečně tam byla, a tak jsme zanechali kutání a za
Maďalova usilovného pláče jsme se nastěhovali do té chajdy.
Maďal už byl ale rozhodnut – on v žádné chajdě nespí!
Začal tedy stavět igloo a to ne zrovna nejskromnější. Kule
se mezitím pokoušel zatopit v kamnech, která neměla žádný
tah a Turbo dělal oběd. Krup s Qíkem si vykopali záhrab, kde
ale nakonec nespali. Ostatní pomáhali většinou s igloo, nebo
se flákali v boudě, nebo obojí. K večeři byla Alfonsova
pochutina – kolínka se svíčkovou. (!) Večer jsme si zahrli
synonyma a jiné itelektuálně vyčerpávající hry, takže
jsme poté raději šli spát – v igloo spí Tatouch, Alf,
Maďal a Sova.
Druhý den brzy ráno, asi okolo jedenácti
hodin do chjdy vbíhá Alfons a vyhlašuje, že se dneska nikam
nejde a že tu zůstaneme celej den. Nikdo nic neříká a tak to
tak nějak vyzní jako samozřejmost. Sníme nějaké vločky a
jdeme se podívat na Kľacký vodopád. U vodopádu jsme za
chvíli, vypuklo peklo (vlastně spíš fotografické
šílenství). Kdo měl foťák fotil, kdo ne, předstíral, že
fotí, ebo aspoň, že tomu rozumí. Vydali jsme se zpátku
směrem hore, ale ne ještě do chajdy, ale na Kľak. Cestou jsme
ztratili Tatoucha, potom našli Alfonse, pak zjistili, že
ztratili Qíka. Nakonec se objevil i Tatouch. Potom jsme našli
Maďala a Kuleho, mezičímž se opět ztratil Tatouch. Raději
jsme snědli MLS a ztratili jsme se všichni. U chatky jsme se
opět našli a začli něco dělat (dříví, ale hlavně
jídlo…). Celý den bylo krásně, k večeři byla
čínosojorejže. Opět hrajeme nějaké hry a jdeme spát.
V igloo spal tentokrát pro změnu Maďal, Tatouch, Alfons a
Turbo (?).
Vyrážíme na další cestu. Alfons si
vytyčil nějaký puntík na mapě a tak uhání kupředu jako
blázen. Ostatní to až tak neprožívají a jdou celkem
v klidu. Zdá se, že zůstat včera na místě nebyl dobrý
nápad, protože teď to nebudem vůbec stíhat… Postupně
zjišťjeme, že ve sněhu jdeme podstatně pomaleji a ujít
deset kiláků není až taková pohodička, jak jsme si mysleli.
Obědváme narychlo v sedýlku a vyrážíme dál. Sova běží
vepředu (že by Alfonsův nástupce?) a mate nás. Střídavě
jdeme po značce a hledáme ji. Nakonec Alfons usoudí, že
k tomu jeho puntíku nedojdeme a zastavujeme, protože už se
začíná stmívat. Vykopali jsme díru na oheň a postavili
stany. Jakmile oheň plápolá (v praxi jsme vyzkoušeli
Horácovu metodu – topit rychleji než jsme stíhali řezat
dříví) nálada se zvedá. Vaříme Kulecí sejráno, a to
značně poctivé. Chvíli zkoušíme hrát slovní hry, ale
potom jdeme radši spát. Širchánovi se zdá o Kvejku trojce.
Ráno sníme Alfovy vločky a jakž takž
zamaskujeme ohniště (ale furt tam zbyla díra 4x4 metry aspoň
metr hluboká). Pokračujeme v cestě. Je jasné, že
nestíháme dojít za Velkou Lúku, ale že budeme muset slézt
z hřebenu před ní. Ten jeden den nám teď docela chybí.
Cestou nám popraská několik sněžnic. Tempo je opět
značné, skoro celé dopoledne jdeme roztroušeni v asi
dvoukilometrové řadě, na nikoho se nečeká. K obědu máme
chleby s česnekovou pomatlánkou a instantní poblívky na
super novým vařiči. Na závěr vaříme extrakt z koření
z YumYumek. Když už je nám dost blbě, jdeme raděj dál. 
Vypadá to, že na hřebeni by mohla být ještě před Velkou
Lúkou nějaká chajda. Míříme k ní a nalézáme ji až
těsně když se stmívá. Kule opět rozfajrovává kamna a
kouřem hubí šváby, zatímco Tatouch našel buk na dříví.
Alfons čte pohádku, zatímco většina spí a někdo vaří
fazole. Kape ze stropu, a tak musíme uvnitř chajdy vytvořit
improvizovaný lajning. V chatě spí Turbo, Sova, Krup,
Širchán a Qík, ostatní s postavili stany.
Neděle – musíme na vlak. Sbalili jsme se celkem svižně (na naše obvyklé tempo) a vydali se hledat hřeben, po kterém spadneme dolů. Po několika peripetiích jsme jej opravdu našli! Cesta dolů po hřebeni ubíhá svižně, obzvláště pak za téměř neustálé konzumace zbylých MLSů. Čím jsme níže, tím sníh těžkne a je mokřejší. Sněžnicemi si ho hážeme na nohy – paráda. Cestou dolů občas sjíždíme kopeček na sněžnicích, nebo na lopatě. Potkali jsme kadibúdu, celkem šikla. Sešli jsme do vesnice a dále pokračujeme poslední tři kiláky do Martina. V nám velmi dobře známé čekárně obědváme, Alfons, Maďal, Sova a Krup vyrážejí pro korbáčiky. Vlak jede ve 4 hodiny, v Praze je v 11 večer. Ve vlaku jsme dočetli knihu, zatímco Kule blokoval celý kupé sám a na chodbičce stály devadesátileté babičky o holích!!! Na Hlaváku jsme se rozpustili a odjeli domů.
Zapsal Krup