NECHŤ VYTÉKÁ ZE STROMŮ SLADKÁ MÍZA,
Pomyslil si tvůrce, a my mu děkujeme za jeho myšlenky.
Bouře nechť ovlažují zemi a nasytí prameny a potoky.
Hvězdy nechť ochraňují lidi,
A slunce a měsíc nechť lidem svítí.
Pomyslil si tvůrce a my mu děkujeme za jeho myšlenky.GWIYA
Letošní tábor byl, jak již napovídá název a přírodní motiv básně ve znamení indiánů a to indiánů ne jen tak ledajakých... Byli to sami Irokézové “ synové dlouhého domu” jak si sami říkali, kdo propůjčil život a děj naší legendě o Modrém ptáku.
Příprava tábora proběhla ještě ve zcela současném a
evropském duchu a jediné co tu připomínalo indiány byla
týpý v zásobáku a později i jedno postavené na louce, a
luk kterým jsme si krátili čas mezi prací. Z přípravy jsem
odjel dříve, den po Hladovi, který nám tam vezl věci. Domů
nás, Kuleho, Tatoucha a mě, vezli Gumák s Luďou a Kule nám
cestu zpříjemňoval vyprávěním o svém jistě neindiánském
fotoaparátu.
Na budoucím tábořišti tak zůstali jen Qík, Sova, Chán, ...... pod velením Krupa, Jírovce, Dikobraze a později i Maďala. Ale ty teď ponecháme svému osudu..... (Nuže nyní, abych snad stručně popsal, co jsme na přípravě dělali: pařili dračák, smažili smažák, pařili dračák, spali, pařili dračák, jedli, pařili dračák, chodili na nákup, pařili dračák, jedli polárkáče, trošku pracovali (dříví, týpijovky, sušení sena, stavba latríny, jedno týpko...), pařili dračák, jo, a nakonec, abych nezapomněl, jsme také pařili dračák. - pozn. Krup)
Podíváme se raději co se tou dobou děje v Praze, tady vrcholí ještě poslední přípravy, co se nestihne nyní na táboře prostě nebude, “Kule máme lístky, Alfonsi co legenda a hry, Tatouchu poslal jsi lékárnu dost vybavenou, Máme tam vůbec týpka???”, no zkrátka horečné kontroly a přebalování batohů, však to znáte.
Naštěstí se již přiblížil 1.červenec a vysvobodil nás od vzájemných nepříjemných otázek a nezbylo než doufat, že vše jsme zdárně stihli a dobře to dopadne.
DEN 1. My – božani*, co jsme nejeli
na přípravu- jsme dorazili kolem 11:30 a zjistili jsme že ty
“přípravný paka postavili jenom jedno týpko a latrínu!
Museli jsme postavit dalších 6 týpek a udělat si postele,
stany tehle rok nebyly. Víc se toho nestihlo
*všimněte si, že božani jsou podle Cuka ti, co se flákali v Praze (a ne ti, co se flákali už na místě). Hrubky v dalším textu jsou autentické (by Alfons©), text neprošel redakční úpravou... (pozn. Krup)
První tři dny tábora jsme strávili stavbou a různými dodělávkami Táborových i osobních staveb, my s Maďalem jsme například poličky na nářadí a plachty s lanama dokončili až ten třetí den. Z počátku tábora se tedy dají vyzdvihnout, a to bych nechtěl opomenout, hlavně táborové stavby a stavbičky. Myslím, že za zmínku stojí Maďalův stojan na nářadí, na kterém se myslím vygloglal na mnoho let dopředu a dále Kaštaní kamna, která ač v minulosti prodělala velmi dynamický nárůst kvality, teď již téměř stagnují.
Ale dny nebyli plny jen práce, viz Cukovi zápisky:
DEN 2. Chabě jsme posnídali a šli jsme makat- jednotlivé skupinky buď stavěli kuchyň nebo zhotovovaly stožár nebo hrabaly sportovku a nebo liqidovali dřevník. Odpoledne jsme šli s Plácem k Cikánovi* a na borůvky
*Cikán je rybník, pozn. překladatele (Cuka).
To už se, ale stavba tábora klonila ke svému závěru a my jsme mohli pomalu klouzat časem a prostorem do severní Ameriky 18. století...
Myslím, ze hra se celkem vydařila a mnozí “indiáni” co
byli na táboře zvládli většinu dovedností rudého muže,
tedy z těch, které si mohli na táboře vyzkoušet. A to nejen
stavbu týpý a táboření v něm, ale i střelbu z luku,
jednoduché tkaní pokrývek či čelenek, výrobu keramiky
k dennímu využití a rozdělání ohně pomocí třecích
dřívek.
Další z indiánských umů je hra “lakros”, kterou jsme se snažili natrénovat. Při velkém mači na Věžovatých pláních se, ale hra při herním zapálení některých starších jedinců (např. Já ...) , stávala pro mladší “bojovníky” asi neaktuální, za což se omlouvám. Když už jsem u těch dovedností, tak se po táboře potulovalo mnoho téměř již “bojovníků”, kteří si i po několikaletém působení v oddíle neumí postavit postel!!!(Hanba jim) Také, milí rodičové našich indiánů!, bych rád věděl, jestli je opravdu necháváte doma vařit, protože oni leckdy umějí opravdu jen to jedno jídlo, které se doma “naučí”, ale že kolínka se sypou do vroucí vody mnohým z nich uniká.
Ale abych tu jen nemravokáral a spíše vám pověděl něco více o táboře budu pokračovat.
DEN 15: Tento den začal docela normálně. Snídaně, rozcvička a nástup. Po nástupu jsme se dověděli, že výři odcházejí na družinovou výpravu. Dopoledne bylo ve znamení leteckého dne a balení na výpravu. Ještě před obědem Výři odcházejí pryč. Bdící se probouzejí ze spánku( Chán, Psík, Cuk) někdy kolem oběda. K obědu je čočka. V táboře je ospalá, lenivá nálada. Ovšem po poledňáku se hrála hra! Jmenovala se “Na špalíčkovanou”. Na sportovní louce byly proti sobě umístěny 2 dvojice špalíčků. Vzhledem k tomu, že od každého ze čtyř kmenů tu byli pouze 2 zástupci, vyšlo to přesně. Od dvou kmenů se proti sobě postavili právě ti 2 zástupci a házeli na sebe hadráky (max. 5). Ten kdo spadnul ze špalíčku nebo byl zasažen hadrákem, byl mrtev! Všechny kmeny bojovali proti sobě + odveta. Po svačině jsme se flákali, dělali keramiku nebo nosili dřevo na saunu. Turbo promlčuje večeři a tak jdeme spát sice čistí a uvolnění ze sauny, ale hladový.
VÝŘÍ VÝPRAVA : Vyšli jsme asi 20 minut
po nástupu a lesem jsme došli až na modrou na silniční domky
potom dále do zahrádky a přez močerady do Rožmitálu na
Šumavě tam jsme si v sámošce koupili pití a oplatky a
začali jsme se rozhodovat o tom kam půjdem přespat rozhodli
jsme se pro kopec jménem “Na rozhledu”. Když jsme tam skoro
byli šli jsme po lesní cestě až jsme narazili na
křižovatku, kterou Plác pojmenoval “Parkoviště”,
protože se tam scházeli dvě cesty a dvě silnice a bylo to tam
vybetonovaný až, až...
Když jsme se dostali “Na rozhled” začali jsme hledat místo na spaní. Já jsem stavěl stan, Plác s Ahalbertem šli pro vodu a vrápenec nosil dřevo a hledal větve na trojnohu. Ráno jsem rozdělal oheň a začal pražit vločky na snídaní Po snídani jsme si zbalili a šli dále po modrý až na Rožumberk n. Vlt. Chtěli jsme jít na prohlídku zámku ale bohužel nám před nosem zavřeli pokladny tak jsme si prohlédli jen nádvoří a šli jsme po červené podél řeky až do Zátoně kde jsme obědvali a po obědě jsme šli do Přídolí pres Práčov V Přídolí jsme koupili pití a Mungo se mnou jsme si chtěli zavolat domu, ale nevzalo nám to peníze. Protože bylo vedro rozhodli jsme se že půjdeme k Cikánovi ( rybník) Ahalbert s Kotulem se v Přídolí ztratili, ale na štěstí měl Ahalbert mapu a podle ní šli, jenomže Ahalbert se zažral do malin a Kotul na něj nechtěl čekat a tak se stratil i Ahalbertovi. Ahalbert přišel k Cikánovi a Plác mu vynadal a šlo se do tábora, kde na štěstí už Kotul byl díky tomu že dříve běžel s Plácem atd.... 10 km do zkoušky Orlích per. A tak to na štěsti všechno dobře dopadlo.
Na výpravu nešli ale pouze Výři, i ostatní opouštěli
tábor na dva až tři dni. A tak ještě v rychlosti shrnu co
se dělo na Skarabeí výpravě:
Vyrazili jsme směr Věžovatá pláně, Rojov, Omlenička, Omlenice, Horšov, Skoronice, Ješkov, kde jsme měli mít sraz s Maďalem a jemu svěřeným mužstvem. Dosti jsme hnali a to možná způsobilo naše bloudění v úseku Horšov – Ješkov, v úmorném poledním vedru se prodírat polem kde se na vás vše lepí, jsme po chvíli snažení zavrhli a vzali jsme to obchvatem lesem. Díky chvatnému tempu, jsme do Ješkova na most i přes nemalé bloudění dorazili celkem včas. Bohužel Maďal tam už nebo ještě nebyl a tak jsme si dali jen oběd. Kousek za Horšovem jsme v lese narazili na obrovské plantáže borůvek, ale nemohli jsme se jim blíže věnovat. Měli jsme totiž ten sraz... No a tak jsme tišili vzpomínky na modré zlato chlebem ze sýrem. Koukl jsem na mužstvo a trklo mě co asi potřebuje: Sova byl po bdění a chtělo by to tedy polední spánkovou siestu. Vyrazili jsme dále jelikož zde něco takového nebylo možné, pro množství chat a chatařů v nich.
Na hradě Louzek nám, ale v odpočinku nikdo nebránil a my položili svá těla do horizontální polohy a na dvě hodinky se vydali do říše snů. Prospělo to však nejvíce Sovovi, kterému se pak nechtělo vstávat. Abych vlastně uvedl pravý cíl naší cesty a dlouho vás nenapínal, tak tím byl někde u nějaké Bělé tábor Robota a jeho Čtveráků “ spřáteleného to kmene” z Budějovic.Tento den jsme tam však nedorazili, skončili jsme kousek před Bělou, kde jsme již nemohli pro nepřízeň počasí pokračovat dále. V prudkém slejváku jsme začali hledat místo pro stan. Schovali jsme se do lesíka a tam se taky chystali postavit ten stan, když jsme pak zjistili, že na louce a vůbec všude mimo les už neprší, postavili jsme stan na pěkné louce a užívali si večerních červánků. V lese stále pršelo a tak jsme tam raději moc nechodili a drželi se na louce. Večeře byla obzvláště chutná, spánek příjemně posilující, no co více si znavený poutník může přát?
Ráno bylo, nádherné, raní slunce osvětlilo kapky rosy a
včerejšího deště v trávě a ty se rychle vysoušely.
Vykolébal jsem se ze stanu a rozespalí mžoural do slunce. Pak
už to byla věc okamžiku vytáhnout všechny věci navlhlé od
včerejšího deště a natáhnout se mezi ně než ostatní
vstanou.
Ale raní sluníčko nenechá dospat ani ostatním a brzy se můžeme pustit do snídaně.
Ke čtverákům jsme dnes již dorazili, jen nám to chvíli trvalo. Dostali jsme od nich pohoštění ve formě šťávy a byla nám nabídnuta polévka, což jsem jménem všech odmítl.
Cíl naší cesty byl za námi, zbyla nám jen cesta zpět do tábora cca 30km. Prosákla k nám zpráva,že v Malontech jezdí autobus, což kluky potěšilo. Já to ovšem neviděl tak růžově, zkrátka jsem nevěděl, kdy takový autobus v Malontech jezdí. Cesta lesem byla příjemná až na nastupující polední parno, to jsme se rozhodli přečkat sběrem borůvek. Minimum jsme si zadali kotlík, (5.l), netrvalo to dlouho. Střídajíc se tedy o kotlík plný borůvek jsme dorazili na náves v Malontech.... Samozřejmě, nic nejelo!!! Slunce nám stálo nad hlavou a před námi se po bezvodné pláni neskýtající sebemenší úkryt, vinula desetikilometrová silnice. Beznaděj jsem se rozhodl léčit:Psíka jsem vyslal do hostince koupit kilo cukru a za Malontama jsme pak polední žár přežili ve stínu autobusové budky a za mlaskavého pojídání borůvek. Chtěli jsme sice půl kotle nechat do táborového eráru, ale zkuste ujít třicítku denně bez jídla či kalorií. V Kaplici jsme chytili druhý dech a do tábora dorazili přes Omlenice, Rojov a Věžovatou pláni asi v jedenáct. Výprava byla myslím zdařilá i přesto, že trasa měla něco přes šedesát kilometrů na dva dni
---konec Skarabeí výpravy---
Svou výpravu si užil i Cuk, kterého Kule odvedl přežít v době naší výpravy a zrovna do míst kde jsme se téměř pohybovali.
A abych nezapomněl Turbo se Širchánem byli ve Zlaté Koruně zjistit co je pravdy na tom “lipodubu” v klášterní zahradě.
Ale to se již celý tábor chýlil ke konci a mezi mužstvem probublávali zaručené zprávy o tom jak bude vypadat závěrečný úsek. Nevím jak to, ale zase vím, že v té době jsme jeho “přesnou” podobu neznali ani mi.
Nakonec jsme ho, ale přeci jen stloukli dohromady a tři dny před koncem tábora to začalo.
Odpoledne si indiáni měli možnost přečíst zprávu na oznamovateli, ta je vybízela k nenápadnému shromáždění se a sbalení si věcí na dva dni a aby jich nebylo mnoho věci jsme rámcově určili. Ze začátku větší časové rozestupy se srovnali schopností uvést do pohotovosti sebe i celý kmen. Na dalekou cestu od indiánů do “bílé” domoviny (viz. Legenda: Modrý pták, bílý syn irokézů) se vyráželo s průvodcem a samozřejmě v páreách (indiánský oblek). Kmeny cestou plnili různé úkoly zadané jim průvodcem a směřovali k cikánovi (rybník) kde je měla čekat dlouhá noc předznamenávající konec táborové hry na Irokéze. Ale z každého dlouhého domu musel zůstat jeden v táboře a plnit zde úkoly těžší úkolů ostatního kmene. Tento statečný bojovník tak získal jídlo a příbytek pro ostatní soukmenovce a bez zbytečných okolků jim to přinést k Cikánovi.
Tato spolupráce ovšem někde malinko vrzala a Širchán se
nedočkal ani jídla, ani stanu a už vůbec ne Qíka, kterého
zanechal v táboře. Nechali jsme tedy kmeny svému osudu a
vydali se milého Qíka hledat, prohledali jsme celý les
bezpochyby plný šavlozubých zajíců a létajících
ještěrek, tedy alespoň podle zvuků jsme tak usuzovali. Qíka
jsme našli až v táboře s tím, že je tma a v té nikam
nepůjde, ostatní dožene ráno. Co s ním.
Druhý den byla u cikána soutěž v lukostřelbě, záleželo v ní hlavně na tom kolik dostanou kmeny jídla, kolik si ho vystřílejí. Pak orientační kolečko po skrytých kontrolách s dalšími indiánskými úkoly a slavný návrat do tábora k poslednímu úkolu.
zapsal Alfons
Bohužel zápis nebyl dosud dokončen. Stane-li
se tak, budeme jej aktualizovat. Ale moc bych s tím nepočítal:-(