ŠUP 16

Skarabeí výprava do zadní země

Vyjeli jsme z Masarykova nádraží již v pátek odpoledne ve složení: Alfons, Qík, Brek, Chán, Sova a Krup.

Cesta ubíhala vesele, hlavně mě, který jsem si už v Praze spletl nádraží a místo na Masaryčku jsem přišel na Hlavák, ale naštěstí jsem si vše včas uvědomil a vše bylo v pořádku.

Do České Kamenice jsme přijeli plni nadšení, tedy až na mne. Jelikož jsem měl ještě stále v živé paměti jak jsme tu s Krupem onehdá vesele bloudili po okolních lesích a místo 8 km jsme si zašli tak 20km a já jsem s napětím očekával zopakování této zkušenosti.

Ale vše se odehrálo jinak, ze začátku jsme sice s Krupem nevěřili, že jdeme po správné cestě , ale podle mapy i značky vše souhlasilo a v místech kde jsme již minule s Krupem dávno zkoumali okolní rokle a bažiny jsme teď měli značku stále po boku. Do Jetřichovic jsme dorazili asi za hodinu a půl ( tenkráte nám to trvalo asi 4 hodiny) a z Jetřichovic jsme již za tmy stoupali strží k Mariině skále jež už z Jetřichovic byla patrná jak se tyčí nad okolními setmělými lesy.

Když jsme k ní dorazili a bez větší újmy na zdraví vyšplhali na horu k chaloupce, s hrůzou jsme zjistili, že nejsme tuto noc první kdo se rozhodl spát na této bývalé požární hlásce. Dvoum lidem, co tu byli před námi jsme potom co jsme je šetrně probudili oznámili, že mají spolubydlící a to že jsme prosím my!!! Do chaloupky o rozměrech 2x2 metry se nás osm naskládalo celkem pohodlně, chlapec s dívkou , kteří tu byli první sice přišli o samotu romantické noci , ale to nám znaveným poutníkům příliš nevadilo. A po skrovné večeři jsme se i my, po vzoru našich spolubydlících , uložili ke spánku.

Kapky deště dopadající na střechu a turisti funící při výstupu na vyhlídku z Mariiny skály nás ráno nenechali dospat a nám nezbylo než vyklidit “pole” v našem případě chaloupku a po vydatné snídani se vydat do lůna “zadní země”.

Opustili jsme Mariinu skálu a pustili se směrem na její sestru Vilémiinu stěnu. Celou cestu nám mírně krápalo a tak nezbylo než vytáhnout ponča či jinou protidešťovou výzbroj. Ti kdo nic takového neměli mokli a my jsme je litovali.

Z Vilémiiny stěny byl pěkný výhled do kraje obzvláště na naše nocležiště – Mariinu skálu, kterou jsem se s foťákem schovaným pod pončem , aby nezmokl pokusil vyfotit.

I tuto jižní výspu Českého švýcarska, s posledním výhledem na civilizované kraje, jsme opustili a územím “lvů” jsme si to rázovali k černé bráně.

Chán nám básnil o jakési Pohovce my pod dojmem jeho vypravování jsme se tam vydali, mělo nám to také zkrátit cestu(čehož jsem se zase ujal já), ale že tomu tak nebude jsme mohli v tomto podivném kraji tušit již od počátku. Zprvu jsme šli po cestě, pěkné lesni, že vše vypadalo tak nadějně. Sny se nám počali hroutit ve chvíli kdy jsme došli k té tolik opěvované Pohovce a zjistili jsme, že jestli tam někdy nějaká byla, tak už si ji někdo odnesl.Zklamáni jsme pod prvním převisem, který nám poskytl úkryt před deštěm jsme si dali oběd.

Po obědě jsme opustili cestu jako nespolehlivé dílo lidských rukou a vrhli se do nejhustšího lesa kde jsme hodlali najít spasení a správný směr. Bohužel nenašli jsme ani jedno, v lese jsme ztratili i tu trochu orientačního smyslu, který nám zbyl a tak jsme cestou necestou , zvířecími stezkami a sotva znatelnými cestami se dodrásali zpět na místo odkud jsme se vydali k Pohovce a tudíž i naší “zkratkou”.Rozhodli jsme se, že se budeme raději držet značky a řádné cesty a po hodince a půl chůze jsme skutečně dorazili k černé bráně.

Cestou jsme v osadě na Tokáni potkali naše spolu nocležníky z minulé noci. Ustlali si na verandě policejní chalupy, ve snaze přečkat zde déšť. Asi je všemocná policie měla ve smyslu hesla poroučíme větru dešti ochránit před rozmary počasí.

Kousek za černou bránou nám překřížila cestu nepříliš dravá, ale o to krásnější říčka Křinice, kterou jsme museli probrodit až k místu našeho dnešního tábora.

Neustále mírně mžilo, a tak představa zouvání bot a bujarého hopsání do vody se nikomu příliš nezamlouvala. Rozčísl to Brek, který se rozhodl řeku přejít v botách a namočil se až po kolena. Sova , který si pečlivě zul své kožené pohorky si je během cesty řekou ještě pečlivěji namočil, asi už to potřebovali.Chán, který jako jediný znal přesnou polohu místa kam jsme směrovali své kroky, nás vedl až k místu kde do skálami těsně obehnané říčky přitékal uzoučký potůček a dalo se vylézt z vody. Chán nás chvíli vedl vzhůru údolím, najednou začal šplhat vlevo do svahu a po úzké skalní římse, která se jakoby vracela nás dovedl k místu, které bylo kousek nad tím co jsme vylézali z vody. Řeku tam máte jak na dlani a ze zdola si vás nikdo nemůže všimnout. Bylo to pěkné místo pod jedním převisem ohniště a pod druhým sroubek až s pár metrů viditelný. A tam jsme se rozhodli přenocovat, pravda bylo znát, že stavba skončila již dávno a zub času se už stačil podepsat, když nám pelestě pryčen praskali pod nohama, ale to nám dojem příliš nekalilo.

Před večeří jsme se vydali na sběr dřeva a nutný “průzkum okolí”. Večeře se chystala, měla být rýže se zelím , na kterou jsem bohužel zapomněl vzít pár ingrediencí a tak mohla být o něco lepší, i když ne o mnoho. Přestalo pršet a toho se nedalo nevyužít k očistné koupeli v chladných vodách Křinice. Postupně jsme se nořili do klidně tekoucí vody, zatímco Chán s Qíkem jen závistivě pokukovali a Brek sušil co mohl, něco v horečném zápalu, ale krapítek přesušil.

Ale pak už nás čekala jen večeře a očistný spánek, jemuž ovšem předcházela neopomenutelná večerní rozprava u ohně. Před očistným spánkem sice někteří prodělali očistnou koupel, ale myslím, že se tyto dvě věci nevylučují. Dobrou Noc!!!

Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Naší roklí prostřelili sluneční paprsky jako stěnou týpý bez lainingu. To ráno přímo svádělo dát slunci a přírodě hold za to, že vůbec jsou.

Myslím, ale že některé z nás donutili ke vstávání daleko prozaičtější důvody, jako snídaně, ke které se už od večera namáčely v kotlíku vločky s mnoha dalšími přísadami což dávalo dohromady neopakovatelnou chuť nevařeného Poridge.Po snídani se u mne přihlásila jistá věc a musel jsem se od kluků neodkladně vzdálit. Náhodou jsem při tom zjistil, že voda není jedinou možností jak pokračovat v nám příjemném směru, což všechny potěšilo- včera jsme si užili mokra až, až...

Obešli jsme tedy horem řeku v části, kde byla tak úzce sevřena skalními stěnami, že se tam vešla tak právě ona. Sova si zapomněl ve sroubku bundu a my toho využili k výhledu do krajiny, bohužel kopec, na který jsme vylezli nepatřil k nejvyšším a mnoho jsme toho nezhlédli.

Sova se vrátil a my mohli sejít k řece do panensky pusté rokle. Ani kilometr nás však řeka nenechala ujít a museli jsme se zastavit u prapodivných staveb různě na zemi postavených či na skále jakoby přilepených. Byly to panáci poskládaní jen tak z kamenů různě vysocí a široký akorát na jeden kámen, stály všude a ve velkém množství, snad desítky jich tam jsou.

Nedalo nám to a přidali jsme také do této sbírky milníků starých časů, některé z nich byly již porostlý mechem. Naše stavby také něco vydržely v srpnu jsme tam byli a viděli jsme je stále stát a snad tam zůstaly do dnes. Další naše cesta vedla dále po proudu,místama se stezka ztrácela pod napadanými lesními velikány, ale nás to zastavit nemohlo. V místě kde se na druhém břehu spouští do rokle německá cesta jsme údolí opustili, protože s cestou se objevil i nepořádek hyzdící jinak čistou vodu řeky. Vybrali jsme si k tomu první rokli, kterou jsme měli při ruce, nevedla tudy žádná cesta a chvílema byla trochu podmáčená a bažinkatá. A pak najednou jakoby rokle končila, dalo se sít do leva, do prava nebo zpět, ale kupředu... Ale vždyť to jde!!!! Byl tam ani ne půl metru úzký kaňonek asi 7metrů dlouhý, s batohama to pravda nebylo ono, ale zvládli jsme to. Qík si ze mne tropil žerty, že jsem ve svém živlu, asi měl pravdu, bylo to skvělé.Nakonec jsme se šťastně dopotáceli na zelenou značku po jež nás dovedla do zadních Jetřichovic. Na začátku století tam bylo asi pět chalup, teď tam je louka, potok a řeka. Bylo to dobré místo na oběd což byla výzva a my ji přijali. Když jsme byli v nejlepším tak se před námi objevili ti dva co jsme s nimi spali na Mariině skále, šli snad po německé straně řeky. To bylo naposled co jsme je viděli!!!

Nyní jsme opustili řeku na dobro a mlýnskou roklí šli k Malé pravčické bráně. Nic moc, skalka na vršku s vytesanými schody vyspravená betonem a cihlama , slavná díky své větší sestřičce. Prudkým krpálem padáááme na vrstevnicovou cestu, ze které je hezký výhled a ta nás dovede až k loupežnickému hrádku Šaunštejn. Obrovskému skalnímu masívu čnícímu nad Vysokou Lípou, pěkný výhled a sem tam znatelné zbytky hradu, byl dřevěný a tudíž se z něj mnoho nedochovalo.

Teď už před námi ležel jen poslední úkol dostat se k lidem Tohoto úkolu jsme se zhostili celkem dobře, ale pozdě a autobus nám před nosem ujel. NO nic vždyť se tolik nestalo, počkáme na další. A tím jsme již bez nehody opustili zadní zemi, ze které se má státi národní park a volnému táboření bude konec, a před námi se začal nořit z vln Labe Děčín.

A tím vlastně tento příběh končí. Snad se tam ještě někdy vrátíme.

ahoj, Alfons

Pozn.: Bohužel nebyly k dispozici naskenované fotky konkrétně z této výpravy, a proto je povídání doprovázeno fotkami ze Štěněcí výpravy tamtéž, jen o něco dříve...

Zpět