ŠUP 15

Velká Fatra - jaro 1999

Asi tak v půlce dubna jsem náhodou telefonoval s Kulem, přičemž jsme se dohodli, že bych mohl napsat něco o Fatře, kde jsme byli asi tak o Uherský rok dříve. Tak jsem teda další den (to je dneska) zasedl k poči s odhodláním pokusit se ještě si na něco vzpomenout, moc toho už ale asi nebude

Všechno začalo večer na hlaváku, to byl pátek (12. 3. 1999, pozn. autor po konsultaci s kalendářem). Nějakým způsobem jsme se zde všichni potkali ve starém známém Laborci, který s námi celou noc neúnavně uháněl do dáli. Jelo se dobře, šprušlinky v nosičích na kufry ani moc netlačily a když nás vzbudil Slovenský pasák či štíplístek, mohli jsme se alespoň vytahovat, že jsme v NATO. Ráno jsme dorazili do rozespalého Rožmberka, odkud jsme po nějaké době odjeli dále autobusem směrem na Donovaly (my jsme byli taky rozespalí a nechali jsme si jeden autobus ujet). Vystoupili jsme v Liptovské Osadě, přešli potok a zemní těleso snesené železniční trati a ubírali se dále směrem na Liptovskou Revúcu. Zanedlouho jsme odbočili ze silnice (po které jsme do té doby šli) a pokračovali jsme dlouhým údolím směrem pod Rakytov (to je kopec na hřebeni). Poté, co jsme ušli nějaký ten kilometr jsme si sedli na sluníčko do borůvčí (voni tam taky rostou borůvky? :-) ) pod skálu vedle vodopádu, no zkrátka romantika, a jedli snídani. Stále ještě ani nebyla doba, kdy normálně vstáváme, ono se nezdá, jak takový den může být dlouhý. Jak jsme pokračovali dále údolím, sněhu kolem nás stále přibývalo, až jsme si museli nandat naše čedarové sněžnice, které nám všem obstaral Kule (akorát Tatouch, Kvík a Sova měli dřevěné, Čenich neměl žádné), neboť jinak jsme se notně propadali (do jarního rozbředlého hrubozrného firnu, pozn. pro Alfonse). Nejdřív jsme trochu sešli z cesty, ale i tak jsme zdárně (mě akorát hrozně bolelo koleno) po několika namáhavých výstupech stanuli na rozlehlé louce se zamčenou chaloupkou a výhledem na Nízké Tatry, která byla těsně pod hranicí lesa pod nejprudším svahem před vrcholem Rakytova. Byly asi tři hodiny, do stráně pražilo slunce a tak jsme usoudili, že dál už radši nepůjdem, protože by s námi ještě mohla spadnout lavina a pak bysme v ní museli čekat dokud bysme nevytáli a nestihli bysme vlak. A tak jsme se nejdřív jen tak povalovali, alébrž bylo na tričko a když nás to přestalo bavit začli jsme kutat v odostvícenežmetrové vrstvě sněhu. Ze dvou původně nezávislých děr asi 8m vzdálených jsme postupně vytvořili systém vysoce komfortních nor propojených tunelem, kde jsme pak také všichni až na Horáce, Qíka a Sovu spali. Posléze jsme přešli k vaření večeře, na ohništi, které jsme předslézou rovněž vykutali, byla to taková díra do sněhu, tak 3x3x1.3m. Ještě před spaním nám Kule začal číst Krhútskou kroniku, já jsem ale vůbec nic neslyšel.

Ráno krásně svítilo sluníčko a všude pod námi bylo moře z mraků. Dokonce se nám podařilo vyrazit tak, abysme přešli lavinový svah před jedenáctou, jak jsme plánovali. Z vrcholu nás čekal zase pěkný sešup, a když jsme došli dolů do sedla Pod Rakytovem, byl již tak akorát čas na oběd. Uvelebili jsme se na ostrůvku trávy, jentak v tričku, nebo i bez něj a mysleli jsme si, že se budeme v přestávkách mezi pojídáním chleba s olejovkami opalovat. Kvík se Sovou si zatím donesli na protější kopeček baťoh, aby měli náskok. Zanedlouho nám ale začala být pěkná kosa a tak jsme museli jít. Po nějaké době cesty po hřebeni, která byla pěkná, leč nestalo se při ní nic významného jsme počli stoupat na Ploskou Horu, přičemž jsme postřehli, že se znatelně ochladilo, foukal vítr a rovněž nějaký ten mrak se objevil, což nevěstilo nic dobrého. Na vrcholu jsme si myslím dali nějaký ten M.L.S. ( = Malá Lahodná Svačinka) a pak jsme se počli dohadovat, kam půjdeme spát. Buď jsme mohli sejít do jakési chaloupky mimo cestu, takže by jsme se museli další den vracet a nebo do nejisté chaloupky správným směrem (jména si nepamatuju, jestli si na to vzpomenu, tak je ještě zjistím). Nakonec jsme se dohodli, anebo spíše - jak nás tak znám - nedohodli, ale stejně odešli do chaloupky, která měla být po cestě. Po nějakých dvou kilometrech jsme skutečně na jednu narazili. Byla taková všelijaká, na zemi bahno, anebo lépe řečeno led, který v něj postupně roztál, ovšem ještě než stihl roztát, tak si na něm několik lidí málem rozbilo ústa, zvláště při prvním vstupu. Ze stropu začala po chvíli intensivně kapat voda z tajícího sněhu, nafoukaného sem střechou, ale jinak docela fajn. Večeři jsme si uvařili pohodlně na kamínkách a s plným teřichem se jali bojovat o trochu místa na úzké posteli, aby jsme si mohli po namáhavém dni trochu odpočinout.
Ráno jsme byli velmi potěšeni, když jsme viděli, že není nic vidět, neb vůkol byla hustá mlha, což mělo za následek, že se nikomu nechtělo vstávat a něco dělat (alespoň mě se to tak zdálo, nechtěl bych však nikoho poškodit). Vyrazili jsme kolem poledne a asi po dvou kilometrech, nás dost překvapilo, že jsme před sebou viděli další chaloupku, zvláště když jsme celou cestu neviděli vůbec nic. Po bližším prozkoumání jsme zjistili, že je zde docela útulno, zděná pec, pár postelí, suchá podlaha a nahoře navíc suchá půda. Demokraticky bylo odhlasováno, že zde zůstanem další noc, protože venku to stejně za moc nestojí a máme dost času. Dali jsme si oběd a vydali se na výlet na nejvyšší hřeben před Ostredokem, kde jsme zjistili, že ani tam to za moc nestojí a že je možná dobře, že jsme tam nešli, načež jsme se vydali na zpáteční cestu. Poprvé jsme zde vyzkoušeli Alfonsův mlhový špagát. V chaloupce jsem pak s vypětím všech sil uvařil večeři, která nikomu nechutnala, anebo to alespoň ti, kterým chutnala nedali dostatečně najevo. Ostatní zatím hráli katányho a ještě proběhlo losování o to, kdo bude spát nahoře, a kdo dole v teplíčku. Šťastnou ruku měli všichni mimo, Horáce, Alfonse, Krupa a mě, anebo jsem to možná poplet, ale to je jedno.

Ráno nás nečekalo nic překvapivého, bylo stále stejně, nebo bylo možná viděl o tak metr dále. Rozloučili jsme se s chaloupkou, opět vylezli na hřeben a pokračovali dále mlhou. Kule, Kvík, Sova, Alfons a já jsme se zase navázali na již vyzkoušený špagát, i když to asi nebylo moc potřeba, stále ještě bylo vidět od tyče k tyči, mohlo být mnohem hůř. Po několika kilometrech, těsně před Ostredokem náhle počala mlha řídnout a občas jsme zahlídli i protější stráň, či něco jiného. A pak jsme najednou vyšli do krásného slunného dne. na Ostredoku (1592m) jsme pod stožárem radiové stanice počali s konzumací oběda, když vtom vylezli z jakési boudy zapadané sněhem tři vojáčci a povídali, co prý tam děláme, jestli jsme si nevšimli plotu (ze kterého čouhalo tak 10cm), že prý jim to tam počůráme a kdepak oni budou potom brát sníh na vaření... .Stejně si ale myslím, že museli být rádi, že zas někoho po dlouhé době vidí. Zanedlouho jsme se počali ubírat dále na Kralovu Studňu, kterou jsme nahoře měli před sebou, jako na dlani. Pomalu jsme se blížili k památnému místu s památnou chaloupkou, která nám v létě roku 1995 zachránila život. Zle by ti bylo bratříčku v Srpnu 1995 na Kralově Studni. Tři noci jsme zde museli v chaloupce přečkat a i tenkrát venku sněžilo. Asi kilometrová cesta pro vodu přes pláně k prameni byla tak zničující, že pokud ji někdo přežil, vrátil se zcela omlácen kapucou od pláštěnky. Nyní bylo však docela hezky, došli jsme k přístřešku, kde nám tenkrát hrozilo, že budem muset přespat (ze sněhu nyní čouhal sotva vršek střechy), a pak již dolů k výše zmíněné chaloupce. Stála tu tak, jako před léty a i letos nám poskytla přístřeší. I ten starý zápis v knize návštěv jsme tu našli. Večer jsme věnovali převážně čtení Krhútské Kroniky, dokud všichni neusoudili, že je to úplná blbost a pak jsme teprve mohli jít spát.

Ráno bylo opět pěkně, se slzou ve voku jsme naposledy zamávali eternitové chajdě a pak jsme se začali spouštět do Blatnické Doliny. Ještě, než jsme sešli úplně do údolí jsme usoudili, že je čas na něco menšího, na nějakou svačinku, a tak si většina lidí snědla oběd. Poté jsme počli debatovat o zkaženosti světa a Alfons nás fotil samospouští, což mu moc nešlo. Níže v údolí jsme zastavili u studánky, kde jsme nabrali poslední horskou vodu do vlaku. O nějaký kus dále se před námi objevil seník, ke kterému jsme v létě došli v přestávce mezi sněžením. Zde si ti, kteří si oběd ještě nesnědli dali jeho zbytek, jiní se vykoupali v potoce, Krup s Kulem začali vařit na ohni u potoka čaj a vůbec jim nepřišlo vtipné, když jsme jim tam potok s několika pomocníky pomocí hráze zavedli, mrzoutům jedněm. Stejně tak nepřišlo vtipné Turbovi to, že jsme ho zavřeli do krmelce, taky je to mrzout. Zato Čenich byl dozajista velmi pobaven, když našel nestřežený kus salámu (alespoň ten má smysl pro humor). Pak už nebylo nic extra, občas nějaká ta skála nad cestou, ledová klouzačka místo cesty a tak. Po pár kilometrech Blatnice, ambuntus, Martin, čekárna, čisté (méně špinavé) oblečení, však to znáte. Pro zájemce procházka po městě, courák do Vrútek... Představte si, že tam přemalovali tyrkysové, fialové a hnědé trojúhelníčky na zdi v čekárně. Jelo nám to asi po hodince, Ve vlaku jsem dostal ukrutný hlad, který se povedlo šťastně zneškodnit 2 štanglema salámu, kilčem sejru, no zkrátka jsme to zase trochu předimensovali. A pak už hajdy na kutě (jen aby se neutrhly). O sedmé nás přivítal plný Wilsoňák, trochu nám trvalo, než jsme se vzpamatovali, kolem nás běžel normální všední den. Hurá domů, do sprchy a do školy!

Technické parametry:

doba trvání: směšná
délka trasy: směšná
účast: hojná (Alfons, Čenich, Horác, Krup, Kule, Maďal, Plác, Quake, Sov, Tatouch, Turbo - dle pořádku abecedního)
rozchod železnice v Lipt. Osadě: směšný
cena: směšná

Zapsal Maďal

Jarní putování po VELKÉ FATŘE

podruhé od jiného zpravodaje - pro zachování objektivity...

Místo konání: galaxie Mléčné dráhy, Sluneční soustava, bezvýznamná planeta jménem Země, Evropa, Slovenská republika, pohoří Velká Fatra.
Účastníci průzkumu (krycí jména): Tatouch, Kule, Horác, Alfons, Krup, Plác, Maďal, Turbo, Qík, Sowa, Čenich.
Čas průzkumu: jarní prázdniny, to jest 12.3. 1999 - 18.3.1999

Je okolo 23. hodiny a na Hlavním nádraží se schází podivná skupinka lidí. Jsou to dospělí lidé, teenageři a dokonce i děti + jeden pes. Na zádech mají obrovské batohy a na nich podivné ovály vypletené provázky - sněžnice. Asi pojedou do hor.

Chvíli lelkují před tabulí příjezdů a odjezdů vlaků a pak odbíhají chodbou k nástupištím. Nastupují do rychlíku LABOREC, který je odváží do Ružomberka. Tam přijíždějí okolo půl sedmé ráno a odcházejí na autobusové nádraží, kde se hádají s řidičem o tom, jestli je vezme nebo ne. Autobusák nakonec vyhrává a chudáci cestovatelé čekají na další bus, který jede asi za deset minut. Jím odjíždějí do Liptovské Osady. Zde nasadí batohy a vydají se po silnici vedoucí do Liptovské Revúce. Asi ve třetině cesty odbočují na žlutou značku a začínají stoupat do kopců. Jejich dnešním cílem by měl být kopec Rakytov. Na cestu jim krásně svítí sluníčko, a přestože jsou na horách a místy jsou i více jak dva metry sněhu, odkládají teplé vrstvy oblečení. Během cesty dojde i na jejich nové sněžnice a zjišťují, že se v nich jde velmi dobře, akorát si o ně nesmí zakopnout. Svou dnešní pouť skončí u chatky asi kilometr pod vrcholem Rakytova. Nejdříve na tomto místě s překrásným výhledem na Nízké i Vysoké Tatry chvíli diskutují o tom, jestli přece jenom nepůjdou dál, ale nakonec zůstanou. A protože jsou asi dvě hodiny po poledni, začínají kopat "hrob". Vlastně ani ne hrob, ale později se z toho vyklube téměř "eskymácké iglú" , ve kterém někteří budou nocovat. Na této práci se zasloužili především "norníci" Sowa a Qík, za což jim patří dík, jelikož pracovali na něčem, co sami ani nepoužijí. Potom si dělají něco k večeři. Je to jakási ohavná směs kolínek, majonézy a taveného sýra, lidově nazývaná majolkáno-sýráno. Po jídle ještě chvíli pokukují po obloze a pak natahají své věci do hrobu a jdou spát. Zevnitř se ještě ozývají hlasité protesty Turba na výšku stropu, místa na spaní atd. (co by taky chtěl od "hrobu", OBRUT jeden).

Druhý den vstávají velmi brzy, vaří opět něco k snídani, tentokrát je to něco lepšího, vypadá to jako mírně slisované povidlové buchty, ke kterým upíjejí mírně vyuzený čaj. Pak si balí a zahlazují stopy po svém táboření (mikrotenové sáčky, staniol, papírky apod.) Když vše uvedli do jakž takž uspokojivého stavu, nasazují si batohy a škrábou se dál. Jejich cesta vede na již zmíněný Rakytov (1567 m), což je údajně nejpříkřejší hora Velké Fatry; proto si také za chvíli sundavají nepostradatelné sněžnice a lezou nahoru asi při 90% stoupání. Většina to zvládá bez větších problémů a na plošince pod vrcholem si dávají oddech a čokoládu a kochají se výhledem do kraje a tím, kam až musí dnes dojít. Proto neztrácejí čas a rychle vystupují na vrchol, kde se zdrží jen tak dlouho, aby Maďal mohl udělat pár fotek a aby se zapsali do vrcholové knihy. Zde se již všichni dozvědí, že dnes se jde až za Ploskou, a tak se vydávají dolů a po bahnité stezce se doklouzají do malého sedýlka, kde si dají oběd. Tuším že panem butyratum (lat. chléb s máslem) cum scombro fumato et allio (scomber fumatus - uzená makrela; allium - česnek). Když vše snědí, jdou po zelené značce po hřebeni s malými vyvýšeninkami až do sedla Ploskej, kde se všichni sejdou. Zde chvíli postojí a někteří (zvláště ti mladší) se podivují nad tím, že značení není v kilometrech, ale v hodinách. Odtud jdou za již mírně se kazícího počasí až na Ploskou (1532,1 m). Tam se domlouvají, kde dnes budou spát, tudíž na kterou stranu (doleva nebo doprava) půjdou. Nakonec se rozhodnou jít směrem na Chyžky (Kýšky), kde by měla být nějaká chatička. K jejich velké radosti chatičku najdou, i když v poněkud zchátralém stavu, ale přece jenom je to lepší než stan. A jak už je zvykem, najdou se mezi nimi vtipálci, kteří neupozorní příchozí, že ve vchodu je led a ti sebou seknou na zledovatělou podlahu. Po uvedení chatky do přijatelného stavu se zabydlují a dělají dřevo na oheň. Když kuchtí něco k jídlu, počnou někteří vykřikovat, že jim kape na hlavu a po bližším ohledání shledají, že půdička je plná sněhu, který v důsledku oteplení roztál. Snaží se s tím něco udělat, ale moc jim to nejde, proto nelení a jdou radši spát.

Další den se probudí do pošmourného a mlhavého rána, a tak se velmi dlouho válí ve spacácích a nechtějí vstávat. Když se odhodlají vstát, udělají něco, co by člověk nikdy neřekl, protože doopravdy vstanou, snědí včera připravený porridge, zabalí si a poklidí v boudě. Spousta z nich se vždy v malých přestávkách záhadně odplíží do blízkého lesíka, asi jim včerejší fazole moc nesedly. Když všichni vykonají to, co mají udělat, nasadí batohy a odejdou. Turbo bohužel nevykonal, co měl, a proto uvítá zastávku o dva kilometry dál u búdy, kterážto je o hodně lepší a přívětivější než ta předchozí. Po důkladné prohlídce a velké při, za kterou by se nemuseli stydět ani naši poslanci, je Horác přesvědčí, aby se zde flákali a více toho ušli zítra, protože dnes by to stejně nestihli. Pak si zde dají oběd - chléb se sádlem - a začínají řešit bytový problém. Aby se vešli, musí někdo bydlet ve vytopené místnosti a jiní na studené půdičce, do které sněží nebo prší. Proto aby se nehádali, losují a los padne na tři šťastlivce, ale Sowovi a Qíkovi se to moc nezamlouvá a Turbovi jakbysmet. A tak se nakonec všichni tři vecpou dolů. Odpoledne dělají nějaké dřevo na topení a odskočí si na procházku na Suchý vrch(1549,6 m). Ještě bych se chtěl zmínit, že na každý den mají tzv. MLS = malá lahodná svačinka. Jeden tento MLS snědí na tomto vrchu v mlze tak husté, že by se dala krájet a při hrozně ledovém větru. Turbo se konečně zbaví svých problémů a večer je již připraven k dalším experimentům. Tentokráte je to Plácova výzva skládající se z kolínek, špeku, kečupu ... zkrátka a dobře miláno. Tento den čtou asi největší část Krhútské kroniky o kmeni Krhútů, bohu Lomikelovi a nejstrašnějším krutovládci Krči Držkovi. A už jdou dohajan, do hajan, doh a jan, do ha jan, do - chrrrr.

V úterý se probudí relativně brzy, vydatně se nasnídají, protože dnes je čeká velmi náročný a dlouhý pochod na Ostredok a Krížnou, ale o tom až později. Ti, kteří mohou, se, hned jak si zabalí, vydají dělat dřevo do zásoby pro náhodné příchozí a ostatní uklízí nebo se věnují jiným činnostem. Ale to již nastává čas k odchodu, tudíž nelení a nasazují si již o mnoho lehčí batohy na záda, připínají sněžnice a podruhé vystupují na Suchý vrch. Pak za mlhy a vichru dosahujícího až 80 km/h pokračují na Ostredok, kopec o pouhých 10 či 11 metrů nižší než naše Sněžka, který podle slovenských zdrojů měří 1592 m, což znamená též nejvyšší horu Veĺké Fatry. Cestou si dělají legraci z Kuleho, že pěkné počasí a výhled objednal až na Krížnou (1574,3 m). Během cesty začíná mezi mraky probleskovat sluníčko a svítit jim do objektivů. Na Krížnou dorážejí asi za hodinku a něco (plus mínus) a objevují zde zpola zasypanou radarovou stanici a v ní pár ubohých vojáčků; jeden z nich (asi jejich kápo) je na ně pěkně nepříjemnej, protože co mu tam maj co čmuchat ňáký Češi s foťákama. Dávají si zde oběd a nabídnou i vojákům, ale ti nechtějí, asi se bojí, že je to otrávené. Odtud sbíhají po červené po hřebeni na Kraĺovu Studni. Na rozcestí udělají skupinové foto a potkají tu tři borce, kteří si jdou zalyžovat na Krížnou, a zavzpomínají na staré časy, když tu byli na puťáku před čtyřmi lety. Okolo památníku SNP se sesypou k salaši, kde se ubytují. Ve zdejší knize návštěv najdou svůj čtyři roky starý zápis a zapisují se znovu. Nastává palivová výprava k suchému stromu a poté rozjedou pásové zpracování spousty nanošeného dřeva. Pak teprve nastávají ty pravé zimní (sněžné) radovánky, ke kterým myslím není co dodávat. K večeři mají rýži s nakládanou zeleninou a instantní polévky. Před spaním ještě čtou něco málo z Krhútské kroniky, Turbo, Tatouch a nevrlý Čenich ještě bojují o místo na spaní, ale pak vše usíná.

Druhý den se většina probouzí s pocitem, že dnes již jedou domů, ale budou si muset cestu vybojovat na přírodě Veĺké Fatry, protože ta se své kořisti jen tak nevzdá. Vlastně to znamená, že ještě něco dnes musí ujít, aby se dostali do civilizovaných krajů. Z tohoto důvodu časně vstávají, balí si, uklízejí a dělají vůbec takové ty věci, co se před odchodem dělávají. První skupinka reprezentovaná Horácem, Turbem, Sowou a Qíkem vyráží o něco dříve než ta druhá, kde jsou - jak bych to řek - no zkrátka a dobře všichni ostatní. Na rozcestí pod Smerkovem ( 1441,1) čeká první skupina na sólistu Tatoucha. Za deset minut poté se od nich odděluje Sowa nedobrovolně sáňkující na batohu z kopce. Sjíždí asi o padesát metrů níže a škrábe se nahoru. Když doleze až na cestu, opět padá a sjíždí ještě níže a ještě jednou si to zopakuje. Pak Horác vymyslí hru, že kdo první najde značku v kterémkoli směru, získává bod. Později hra upadá v zapomnění, ale podle mých výpočtů ji s přehledem vyhrál Turbo. Obědvají na úpatí Haĺamovy kopy, kde se všichni sejdou a chvilku se pozdrží a kde vyjde najevo, že pod Horácem praskla sněžnice, a že ji zbaběle přenechal nic netušícímu Kulemu. Od Haľamovy kopy se kloužou, kutálejí a hlavně neustále padají dolů až k místu, kde musí sundat sněžnice a jít zase po svých. Podél sbíhajících se potůčků a Pásma hygienické ochrany I. stupně dojdou až k pasece s velkým seníkem, mnoha potoky a lesáckou chatičkou. Tam si dávají několikahodinovou pauzu, kterou někteří využijí k lenošení na seníku, jiní k očistě těla (po dlouhé době totiž spatří vodu ve své pravé podobě), no, a zbytek si cpe panděra salámkem opečeným na ohni. Ještě něco málo ke vzniku ohniště. To si totiž Kule s Krupem staví těsně u potoka a Maďal (vtipálek) vymýšlí, že jim utopí oheň pomocí přehrádky. Záhy se k němu připojují Turbo s Plácem, což si vyžádá Krupovu pomstu na Turbovi, který nevěděl kdy přestat. Maďal (kolaborant) se k němu s klidným srdcem připojí, přestože s tím začal a zavřou chudáka Turba do seníku. Ten ale nepropadá panice a snaží se z tohoto potupného postavení dostat. Díky jeho umu se mu to podaří, i když vinou Maďalovy horlivosti s boulí na hlavě. Pak už po zledovatělé silničce docházejí v družném hovoru do Blatnice a odtud odjíždějí do Martina na nádraží. Na něm většina unavených poutníků pospává. Zbytek jde na noční procházku po Martině, která stála za to, protože tak pěkné náměstí jsem už dlouho neviděl. Pak s přestupem ve Vrútkách odjíždějí opět LABORCEM do Prahy.

Ráno se na nádraží v Praze rozcházejí do svých domovů, škol a kluboven.

Zapsal Váš TURBO

zpět