Sešli jsme se u vlaku na Hlavním
nádraží jednoho zimního podvečera a to samozřejmě později
než jsme si původně představovali.To mělo za následek
nepříjemné dobíhání vlaku a jiné přídavné zmatky.
Posléze jsme se však do vlaku úspěšně dostali a nastoupili
tak dalekou cestu do Vrchlabí. Tam jsme po několika změnách
cestovních vlaků dorazili okolo desáté hodiny noční.Na
nádraží jsme se dohadovali, zda pojedeme ještě busem, či
zda půjdeme pěšmo až do Strážného. Nakonec po konzultaci s
jízdním řádem ČSAD jsme se rozhodli pro pěšmo.Cesta byla daleká a únavná. Po tom co jsme došli na rozcestí kde se odbočovalo do Strážného bylo nám už docela unaveno a čekala nás ještě docela dálava. Zde jsme se rozhodovali, zda zvolíme zkratku, nebo silnici, kterážto byla asi o pět kilometrů delší.Kule sice nabádal k silnici, nicméně nakonec kapituloval pod pádnými argumenty Stracha a malých pitrýsků, kteří byli již se svými silami pod kritickou mezí.Máša, Horác, Mates a Maďal se vydali po silnici.
Nakonec se ukázalo, že jsme výběrem
zkratky značně cestu zjednodušili. Bylo to sice stále do
prudkého a klouzavého kopce, ale jinak dobře zvládnutelné
pro všechny. Na kopečku ve Strážném jsme se setkali s
Horácem a jeho doprovodem. Potom již zbývalo "pouze"
dojít do chaty. Tam jsme šli ještě asi půl hodiny,
přičemž Kotul si asi po deseti minutách vzpoměl, že si
nahoře ve Strážném zapoměl ski. To vedlo k jeho návratu a
našemu vymrznutí. Potom jsme již vyrazili na závěrečný
úsek naší pouti.Když už jsme byli pod chatou (zbývalo asi 400 metrů stáli jsme před rozhodnutím,kudy se vypravit.Maďal tvrdil, že vždy chodí nyní ne-prošlapanou cestou vlevo.Tam se nakonec také Kule vypravil. Horác s Mášou,mnou a Maďalem jsme zvolili pro kočárek lepší prošlapanou cestu vpravo. Jak se ukázalo měli jsme lepší výběr a do chaty jsme dorazili o něco dříve a o něco málo sušší. To už se měnilo datum a bylo zítra.
Po cestě řádně unaveni a vymrzlí jsme se zmohli ještě na uvaření čaje a pojezení několika málo večeří. Spát jsme šli asi v půl druhé.
Ráno, po tom co se všichni vyhrabali
ze spacáků jsme posnídali skvělý závin s čajem a dohodli
se, že musíme co nejdříve vyrazit do kopců. Všichni už
byli připraveni jen Ahalbert se ještě ani neustrojil. Dostat
jej ven bylo těžší než naučit slona létat. Když už jsme
konečně vy-razili, byla před mnohými nepřekonatelná
překážka - zasněžený kopec. Každý se s tím
vypořádával jinak. Někdo nářkem a prošením Boha aby mu
pomohl jiný dokonce tak, že vybruslil nahoru. Situace prvních
byla dramatizována těmi, kteří jezdili stále nahoru a dolu,
přičemž se cestou dolu smáli pomalejším a popisovali jim
jak to nahoře vypadá. Po tom, co jsme za hodinu na kopec
vylezli,jsme dospěli k názoru, že nejlepší bude rozdělit se
na dvě nestejně velké poloviny.
Po zdlouhavém vstávání a ještě
zdlouhavější snídani, se někteří rozhodli ještě
běžkat. Já tedy ne.Kule vyrazil s několika pitrýsky ven a
ostatní se jali uklízet to, co po nás zůstalo v chatě.To
bylo samo o sobě velmi namáhavé. Hlavně donucení Ahalberta k
činnosti. Hned po uklizení jsme se jali mazat zbývající
chleby na oběd, pozdní oběd a večeři. Bylo okolo toho hodně
užírání a mlácení po lebkách, ale nakonec jsme to
zvládli. Pak se vrátil Kule a několik jich hned užral.