ŠUP 12

Voda I

Den první

Na rozdíl od druhé vody byla tato hojně obsazená. U pokladny 24 se sešli: Kule, Tatouch, Jírovec s Maďalem, Petr, Psík, Qík, Martin, Sova, Já (Širchán), Chán a Cuk. Nasedli jsme do vlaku, který jel směrem Karlovy Vary. V Chebu jsme ještě přibrali Dikouše a stačili si i prohlédnout město. Pak jsme ještě nějakým motoráčkem ujeli asi jednu stanici, až do Tršnice. Tam jsme vystoupili a hledali Alfonse, který jel s panem Ahalbertem společně s loděmi. Našli jsme je a začali postupně odnášet lodě na nedalekou louku, Cuk nás mezitím seznamoval s nějakou hrou a pro samé povídání mu nezbyl čas na pomáhání ostatním. Blízko řeky jsme se utábořili.

Den druhý

V pátek ráno jsme se zbudili a vyrazili vlakem do oblasti nazývané SOOS. Turbo s Prskavcem měli přijet až v poledne, takže jsme měli dostatek času. Tam si Kule poblíže dolu na kaolin nabral asi pět (slovy 5) kilo toho kaolínu. Maďalovi se tam hrozně líbili ty hornické vagonky, tak si tam s nimi jezdil a všemožně hrál. Posléze našel jeden bez korby, opatrně a potichu (ho ukradli) nasadili na koleje a už jeli. Celou cestu s ním pobíhali sem a tam, až na ně přišel nějaký pán a vynadal jim, že ho musí vrátit. Zpátky jsme jeli zase vlakem. Jen co jsme přišli, dorazil Turbo s Prskinem. Cuk si balí loďák do tvaru písmena S a pak vyrážíme. Při plavbě byla Prskinem vyvolána vodní bitva. Když už z toho byl Cuk se Sovou úplně hotovej zastavili jsme na oběd na místě, kde furt jezdil nějakej bakeliťák a v něm dva kluci, kteří vozili v kufru dřevo (moc se jim tam toho nevešlo). Turbo se smíchem schovává Cukovi ledvinu. Odrážíme a vyplouváme dál. U prvního jezu, kde Cuk zjistil, že nemá ledvinu a museli jsme přenášet, nakonec Turbo Cukovi ledvinu vrátil. Zastavili jsme a utábořili se. Před večeři se jde valná většina lidí vykoupat k jezu. Pak jsme hráli katányho a šli spát.

Den třetí

Ráno se probouzíme do zamračeného počasí a Maďal, Turbo, Chán a Cuk vaří snídani. Je to porič. Balíme a odjíždíme. Po cestě se cvaknul Petr s Martinem. Pak ještě o kus dál vypadl Martin zase z lodi. Zastavujeme v Lokti a jdeme se podívat na hrad, ale je zavřený, tak si místo toho kupujeme nějaké sladkosti. Při nastupování do lodi se zase Martin netrefil, ale tentokrát tam spadl i Cuk. Hrozně Turbovi pak nadával, ale on za to nemohl. Asi o čtvrt hodiny zastavujeme a začínáme se vyloďovat. K večeři nám uvařil Petr skvěle připálené fazole, tak mu ostatní zbytek večera říkali Beane (čti Bíne). Protože je pozdě jdeme spát. Celou noc prší. Den čtvrtý. Ráno ustal déšť, proto jsme začli dělat snídani (pudič). Dosušujeme wasserkecky a vyrážíme. Po chvíli začíná mrholit a mrholení přechází v průtrž mračen. Nevypadá to že by přestalo pršet, vyndaváme lodě a vydáváme se k nedaleké autobusové zastávce. Převlékáme se a za hodinu odjíždíme. Jen co jsme vylezli z jednoho vlezli jsme do druhého, ale ten jel do Prahy. Přijíždíme asi v 16: 30 a rozcházíme se.

Zapsal: Širchán

Voda II

Ve čtvrtek 7. 5. jsme se sešli na autobusovém nádraží Florenc na nástupišti č. 22. Hned napoprvé se nám podařilo nastoupit do jiného autobusu, než kterým jsme měli odjet do Karlových Varů. Kule však bystře odhalil tento nedostatek a na poslední chvíli jsme přestoupili do správného autobusu. Po dlouhé cestě autobusem jsme konečně přijeli do Karlových Varů, a protože bylo brzy a nádherně svítilo slunce, rozhodli se někteří z nás, že se projdou po Varech a ty více lenivé nátury ochotně hlídaly naše zavazadla na autobusové zastávce MHD. Tatouch, Kule, Hlad, Petr, Alfons, Melmatěj, Strach a Plác šli ochutnat léčivé Karlovarské prameny, nakoupit lahodné lázeňské oplatky a pokochat se krásou města, zatímco Qík, Vojta a Širchán usilovně odpočívali a lelkovali na autobusové zastávce MHD. Asi v sedm hodin jsme se svezli autobusem pár zastávek a vystoupili několik minut pěšky od místa, kde byly uschované lodě. Když jsme došli k chatce u řeky, kde byly uschované lodě, řekli jsme si, že by bylo slušné dát něco laskavým lidem, u nichž jsme měli lodě. Jelikož nebyli doma, zanechali jsme jim tam děkovnou zprávu a balíček Karlovarských oplatků. Po odnošení lodí na vodu jsme vyjeli kousek proti proudu, kde jsme si pak našli tábořiště, na kterém jsme zdárně překonali noc. Po snídani jsme se šli kouknout na skály, které se důstojně tyčily nad řekou. Zabalili jsme si věci, dali jsme je do lodí a ty pak na vodu a vyjeli jsme vstříc novým zážitkům. Vojta jel s Plácem, Širchán s Kulem, Qík s Petrem a ostatní singlovali. Jelikož nám nádherně svítilo sluníčko, tak zanedlouho vypukly četné vodní bitvy. Asi ve tři hodiny jsme dojeli k obávanému Hubertusu - peřej lamloďka světlemodrovertekska - kde se Plác s Vojtou - Hrochem hned na prvním šutráku cvakli a zbytek peřeje si sjeli vedle lodi. Řekli jsme si, že zde zůstaneme do druhého dne a dnes že ještě budeme sjíždět Hubertus. Alfons který měl již sjíždění po dvou hodinách dost si řekl, že ho vyjede. To ovšem neměl dělat neboť se cvakl a naše krásná nová loď se přitulila k nějakému šutráku a nešlo s ní zaboha pohnout. Loď jsme se snažili vyprostit do té doby než se začalo stmívat a už nikdo z nás neměl vůbec náladu lézt do vody za nějakou lodí. K večeři jsme měli čočku s uzeným na které si všichni zajisté velmi pochutnali. Což už se nedá říci o snídani ke které byl vitamaximový porridge se zeleným a ve druhém kotlíku s červeným kokosem. Poznámka: Plác zapomněl zaznamenat naše snahy o osvobození lodě. Ráno se mistni kajakáři rozhodli odstranit nebezpečnou překážku ve vodě. Rozhodli jsme se v pravý čas do věci vložit. A opět následoval zběsilý boj s vodním živlem. Nakonec jeden z kajakářů osvobodil předního koně. Přehodili jsme ho na druhou stranu řeky. Zde onen kajakář, spolu s Alfonsem a Kulem zatáhli za koně a díky příznivému úhlu a pevnosti koně se podařilo špic lodě odervat od skály. Loď se rychle uvolnila a Alfons si rychle vymotal nohy ze smyčky kterou tvořil kůň potopené lodi. Zkušený kajakář byl z Alfonsových zamotaných nohou trochu nervózní, asi měl své zkušenosti, a důrazně řval pozor na šňůru. Loď splula do pomalejší vody a místní kajakáři nám ji přivezli ke břehu. Byla v ní ještě vesta i sedačky. Nicméně loď příliš nedržela tvar a část horní paluby chyběla. Alfons si poněkud sklesle prohlížel dílo zkázy. Rozhodl se však, podporován místními vodáky, loď opravit. Nechali jsme loď pod kůlnou zdejších vodáků a Alfons se stal háčkem na Hladově lodi. Opět nám přenádherně svítilo sluníčko. Ohře rychle tekla malebnou krajinou a my jsme se kochali, sváděli vodní bitvy a občas se vyhnuli nějakému tomu kameni. U Mattoniho pramenu jsme si nabrali celý kanystr moc dobré minerálky. Poobědvali jsme na ostrůvku ve stínu stromů a pak se vydali na další cestu. Navečer jsme se utábořili na břehu řeky u jakéhosi sadu. Po večeři jsme ještě chvilku seděli u ohně a pak jsme šli spát. V neděli nám opět svítilo slunce, avšak měli jsme naspěch, neboť jsme chtěli stihnout vlak v Klášterci, což se nám podařilo a zdárně jsme tak dojeli domů. Na hlaváku jsme udělali kolečko a plni krásných zážitků z vody se rozešli do svých domovů.

zapsal Plác

Cesta v neděli byla dostatečně dobrodružná. Nejdříve jsme horečně ukládali lodě, pak rychle na nádraží koupit lístky, nabrat do kanystru vodu a hurá do vlaku, který právě přijel. Byl to rychlík do Brna. Skvělý nový vlak, jen se nedala pořádně otevřít okna, jinak neměl vadu. Až na tu trasu. Jel do Prahy přes Ústí nad Labem!!! Přesto jsme do Prahy dojeli ve velice slušnou dobu. 

KTH

zpět