ŠUP 10

Puťák Apuşeni 97

Přechod Muntele Apuşeni, kras v Padişi, podle p. Nevrlého.

Mapa trasy ručně nakreslená Maďalem

Úvodní slovo

Letošní puťák byl již dávno domluven do Rumun. Přípravy proběhly jako obvykle, jídelníček opět nedopadl přesně tak, jak jsme si představovali (Vzalo se málo čaje a málem asi 8 kg eliga, někdo si nechal ukrást másla, stejně jsme dokupovali potraviny, i když jsme v Praze říkali, že to se nesmí stát, apod...), prostě klasika. Jelo nás dvanáct, což byl až příliš hojný počet, projevivší se zvláště v kritických situacích, kterých také přibývá s rostoucím počtem účastníků. Jel s námi také Aleš z Gemini, což je pro neúčastníky puťáku neznámá osoba (je to můj spolužák) a Petr, který se kdysi nějakou nepochopitelnou náhodou zjevil přes - Ondoně. Puťák byl poněkud aktivnější, než ty předchozí, vstávalo se typicky okolo osmi hodin, místo jedenácti, více se chodilo a vůbec. Nic dalšího obecného na úvod mě nenapadá, proto počnu s výpravnou částí.

Den první. Zbývá ještě patnáct a čas běží...

Dne 15. srpna letošního roku jsme se sešli na Hlavním nádraží, sraz byl ve 14 hodin. Kule, Tatouch a já jsme měli nové teleskopické hůlky, kterými jsme se před ostatními vytahovali. Narvali jsme se do první třídy vlaku do Bratislavy a počali se baviti různými více i méně intelektuálními hrami. V Blavě jsme byli tak kolem 10 až 11 hodiny. Přestoupili jsme do vlaku do Košic. Obsadili jsme nějaká kupé, do kterých jsme měli pár vstupenek (místenek). Po chvíli se nám tam přistěhovali tři hnusný chlápci, který nebyli schopný si ty místa s náma vyměnit. Prostě byli tvrdý. V Košicích jsme byli asi tak v pět až šest. V hotelu Slovan jsme vyměnili pár korun za slovenský a nakoupili nějaký lístky, rohlíky, sušenky, čokolády, bonbóny, karlovarské oplatky a mlíko. Odjeli jsme dále vlakem do Čierné nad Tisou, kde byla celní a pasová kontrola. Ukrajinci to trochu moc prožívali, zdá se mi. Poté, co jsme projeli skrz Ukrajinu k hranicím s Rumunskem se scénka opakovala. Nakonec jsme těch asi 200 km ujeli za asi 16 hodin. V Rumunsku jezdí vlaky celkem rychle. V Satu Mare jsme vystoupili a Kule koupil lístky do Bology, což bylo naše místo určení. Potěšilo nás, že jsme nemuseli přestupovat v Oradee, jak jsme se původně domnívali. V Boloze jsme vystoupili (spíše vyskákali, protože vlak ani moc nezastavil, spíše jen tak zpomalil), poodešli za město a protože už bylo pozdě, postavili jsme stany a zalehli, předčímž jsme se ošplouchali v místním potoce a smyli ze sebe pot z únavné cesty.

Den druhý. Zbývají ještě celé dva týdny a čas běží...

Druhého dne k ránu jsme vstali, opětně se vrhli do potůčku a následně jsme se začali živit pemikamem, což se dá do češtiny přeložit asi jako müsli. Dnes byl Petrův pražený se Salkem a byl dooost dooobrej, akorát že ho bylo málo, jako ostatně potom už furt. Po snídani jsme poodešli údolím podle potoka a dále se začli drásat na Vladeasu - první horský masiv, který jsme hodlali navštívit. Prošli jsme kolem políčka marihuany a po chvíli jsme si dali oběd u polorozbořeného kostelíka, ve kterém už toho moc nezbylo, zvláště pak po návštěvě Kulecího, kdy už tam nezbylo vůbec nic. K obědu byly makrely, některé prošly už před 14 dny, ale některé teprve předevčírem. Po obědu jsme se začli drásat nahoru na hřeben. Tam jsme se porozhlédli a vyrazili po hřebeni dále. Za pár kiláčků jsme odbočili z cesty a rozbili tábořiště. Spali jsme pod širákem, neboť nebe bylo bez mráčku. K večeři bylo sejráno-majolkáno. Přišel tam nějaký bača, aby si s námi pokonverzoval, ale my jsme mu nabídli naší večeři, takže radši odešel. Zahráli jsme na kytaru a odebrali se do lože.

Den třetí. Zbývá ještě třináct dnů a čas běží...

Ráno jsme snědli kukukukuřičkukukurukuku. Alešovi moc nechutnala. Vyrazili jsme dále po hřebeni dále. Cestou k Cabaňe Meteorologice někteří pojídali syrové houby jako orangutani. U Cabani Kule vytáh ten svůj zázrak - čokoládudomadělanou, která byla dooost dooobrá. Zežrali jsme ji a pokračovali v cestě. Najednou, kde se vzali, tu se vzali, objevili se před námi hordy koňů. Alfons, Hlad, Kule, Plác a jěště možná někdo další na ně hned naskákali a chtěli, aby je ty koně odvezli. Jenže když se rozjeli, tak radši zase honem seskákali. Na Mt. Vladeasa jsme pořídili vrcholové foto Alešovým dělem. Pokračovali jsme dále. Někteří jedinci se nás snažili zabloudit, ale my jsme si řekli, že nejčko už nezabludime, takže jsme pak šli radši správně. U nějakých klád jsme zastavili, snědli Alfův pemikam a četli Továrnu na absolutno, ale po chvíli se přiřítilo hejno koz a vběhli na ty klády, kde jsme leželi. Po chvíli se přehnaly a my pokračovali v aktivním odpočinku. Výlet k vodopádu jsme zamítli, takže jsme mohli pokračovat v cestě. Šli jsme ještě docela dlouho. Když už nás bolely nožičky, shodili jsme batohy a rozptýlili se po okolí hledat vhodné místo ke spaní. Nakonec ho našel Aleš a přemluvil Alfonse, Petra a mě (Krupa), aby se tam šli podívat, to byla ovšem jen záminka, a ve skutečnosti mu šlo o to, abysme se probořili po kotníky do bažiny, což se mu taky vyplnilo. Ostatní mezitím našli asi tři jiná tábořiště a mezitím schovali Kulemu bágl, takže než jsme se na to místo dostali, uplynula asi hodina a půl. Uvařili jsme rejži se sojou a Polehali po louce pod stromy, tropika i pod širák. Zase jsme trochu hráli (spát jsme šli až pak, jestli si myslíte, že jsme šli nejdřív spát a pak teprvá hráli!! To je snad jasný, protože když člověk spí, tak nemůže hrát).

Den čtvrtý. Zbývá jich ještě tucet a čas běží...

Ráno jsme vstali, uvařili snídani, sbalili si svejch švest pětek (nebo snad pět švestek?) a pokračovali v pochodu po hřebeni. Když právě čas oběda byl, se na nebi veliký mrak objevil (neměl černý sombréro, ani bílej prach). Na vrcholu Piatra Tâlharului natrhali jsme hromadu borůvek a začli připravovat oběd. Vzhledem k postupu výše zmíněného mraku jsme však oběd sbalili do tašek a začli prchat před deštěm dolů z hřebene. Po chvíli nás déšť dohnal, tak jsme přikryli batohy igelitem a začli jíst jídlo pod rozložitým smrkem. Byl to chleba s kolibou, kterou si někteří nejmenovaní jedinci nechali na horší časy, které pro ně nastaly až při zpáteční cestě v Košicích (podrobnosti u Mr. Maďala). Dojedli jsme a vypravili se dále. Dorazili jsme na rozlehlou planinu, kde se páslo stádo bejků a koní. Přešli jsme ji a pár hodin jsme bloudili v okolí, načež nás to přestalo bavit a zvolili jsme Aleše vůdcem, který za to může. Rychle si získal autoritu rozdělováním pomocných tsunů, přesto v některých chvílích morálka mužstva klesala až k bodu tuhnutí směsi vody se salmiakem. Nakonec jsme objevili správnou cestu k jeskyni Peştera Onceasa. Batohy jsme naskládali pod smrček, vzali vemena a baterky a sklouzli se po vápenci až k jeskyni. Důležité bylo v pravou chvíli odbočit. Jeskyně byla veliká, a co hlavně, plná kostí různých tvarů. Pár lebek a kostí jsme pobrali a přinesli do klubovny. V průvodci se píše, že jeskyně je nalezištěm jeskynního medvěda, což vehementně prosazuje Alfons. Zatím to není jisté na 100%, ale až to Alfons zjistí, říkal, že ke kostem udělá cedulky. Kosti by mohly být staré řádově deset tisíc let (slovy 10 000 let!!!). Z hlavního dómu ještě vedla malá průrva, ovšem když jsme do ní vlezli, skrýval se za ní ještě větší dóm. Byla tam spousta jezírek a krápníčků, prostě prvotřídní krasová jeskyně. Vylezli jsme z jeskyně a zase do ní vlezli pro vodu, kterou jsme nakonec nabrali z jezírek. Vrátili jsme se do kopce k batohům, kde jsme postavili stany, načež führer prohlásil, že to máme zbourat, neboť spát se bude na planině, po které jsme sem přišli. Radostně jsme ho poslechli. Na planině jsme postavili stany, a Kule začal vést vaření večeře - knedlixy s bobrůvkama (rumunsky afini). Přišel k nám mladý bača a začal s námi konverzovat. Aleš a já jsme pomocí Kuleho Rumunské konverzace začli pomalu pronikat do tajů rumunštiny. Zjistili jsme spoustu užitečných věcí, např., že má 70 bejků. Potom bača odběh, protože jsme mu nabídli knedlixy, ale on tvrdil, že “afini” už nemůže ani vidět. K večeři jsme se postavili chlapsky, takže za pár minut z ní nic nezbylo. Louka byla rovná, takže se na ní spalo krásně.

Den pátý. Zbývá ještě jedenáct a čas běží...

Dalšího dne jsme se probudili do krásného rána. Chyba byla, že to krásné ráno bylo na druhé straně louky (asi 1 až 2 km), zatímco my jsme byli ve stínu stromů. Po snídani, která se skládala s krupičky uvařené odborníkem na slovo vzatým, a se zbytkem borůvek, které včera geniálně ušetřil Hlad (asi je chtěl v noci užírat, ale zmohla ho únava) jsme se chvilku dohadovali o dalším postupu. Nakonec jsme si sbalili batohy, schovali je do lesa a nejnutnější vybavení (pro ilustraci Kule : deštník, Lupuli, bunda, flíska, náhradní ponožky, spodky, tričko, lžíce, pláštěnka, atd...) zabalili do jednoho báglu, o který jsme se střídali a vyrazili na celodenní výpravu s tím, že se sem zase vrátíme a budeme tu spát. Nejmenovanému jedinci (byl jsem to já) se nechtělo balit másla do batohu, a tak je zastrčil pod blízký smrček, na nějž si dal spolu s Maďalem sušit ponožky. Mimo jiné tam byla ještě lopatka a PET lahev. Kdo byl na loňském puťáku, nebo o něm četl v našem sqělém časopise ŠUP už jistě tuší, jak to dopadlo. Ale jinak to ani dopadnout nemohlo. Vyrazili jsme na cestu. Na okraji louky (byla opravdu dost velká) jsme se všelijak ztráceli a nacházeli, až jsme se asi po 2 hodinách sešli u závrtu, který objevil Alfons s Hladem (kdo jiný). V závrtu bylo dost sněhu, a vedl jím pravděpodobně průchod do vedlejšího závrtu. Pro nedostatek času tam chudák Alfons ani nemohl vlízt. Poté jsme chvíli hledali cestu, až jsme ji našli a mohli po ní směle vykročit vstříc ještě radostnějším zítřkům. Po chvíli jsme slezli na drum traktorului. V Rumunsku se rozeznávají dva druhy silnic : drum traktorului - dvě asi půl metru až metr hluboké koleje vyjeté do terénu vedle sebe, a drum caroserului, což odpovídá naší standartní štěrkové, nebo uježděné hliněné polní cestě. Po ní jsme šli stále za nosem. Najednou se vedle silnice objevil potok. Jak jsme zjistili, vytékal z jeskyně pod silnicí. Slezli jsme k ní a Prskin prohlásil, že tam nutně musí jít. Jeskyně byla asi metr nad hladinu vody, místy pouze asi 20 cm, zato voda byla tak akorát po krk a navíc pěkně ledová. Prskin se svlíknul, nechal si jen Lupuli a kšiltovku, půjčil si čelovku, přivázal se na lanko a vplul dovnitř. Za pár okamžiků jsme lanko museli navázat druhým, protože Prsk se dostal snad 50 metrů daleko. Po chvíli se vrátil a vylíčil nám, co tam našel : místy musel plavat, ale z vody po chvíli vystupuje souš a vede chodba furt dál a dál. Prsk na konec nedošel, protože nevěděl, jak to je dlouhý a navíc mu asi byla slušná kosa. Mezitím jsme ho zvenku jistili na laně:-). Alfons pořád vyhrožoval, že tam pude taky, ale nakonec tam nevlez. Když Prsk vylez, pokračovali jsme v cestě podél potoka. U několika pěkných tůní s vodopádem jsme zastavili na oběd, který tvořil Dikobrazův oves spolu s Alfonsovou kokoládou, takže jsme si nic lepšího ani nemohli přát. Po důkladné koupeli jsme vyrazili dále. Došli jsme až k ústí soutěsky Someşul Cald. Obuli jsme si návleky a vyrazili skrze ni. Cesta tudy nevedla, drásali jsme se podél potoka nahoru, místy po stezičkách nad potokem, popřípadě potokem, lezli po skalách a kládách a všelijakými jinými způsoby překonávali různé překážky. Cestou měla být jakási Peştera Hanu, kterou jsme bohužel minuli. Průchod soutěskou byl na některých místech značně obtížný, ale celkově to byl velmi romantický úsek. Na konci soutěsky jsme se vydrali po značce po pravé straně soutěsky nahoru a vraceli se zpět na začátek. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce Belvedere (asi 150 metrů vysoká skála), odkud byla pěkně vidět soutěska a skály osvětlené sluncem nízko nad obzorem působili monumentálně. Alfons chtěl začít provozovat bungee jumping, takže jsme radši odešli. Od začátku soutěsky se polovina vracela jinou cestou a polovina stejnou. Na velké louce, kde jsme hodlali znovu tábořit nás čekala dvě překvapení. Jednak to byli 4 mladí Maďaři, se kterými jsme se trochu anglicky pobavili, dvojnak nás čekalo překvapení pod smrčkem, kam jsem ukryl másla. Respektive nás tam nic nečekalo. Veškeré věci (včetně Maďalových zachovalých a mojich už ne tolik zachovalých ponožek) totiž zmizely. Kupodivu batohy zůstaly nedotčeny špinavou prackou zlodějskou (kéž mu zčerná a upadne!). Postavili jsme stany, uvařili večeři (tuším miláno) a šli spát, neboť den byl náročný a další nás čekal. Kupodivu, bača dnes nepřišel. Asi neměl čisté svědomí:-(

Den šestý. Zbývá ještě desítka dnů a čas běží...

Ráno jsme vstali časně, nic nejedli a moc nepili a Jírovec už nás hnal na pochod. Vymyslel totiž, že snídaně bude nahoře na kopci (Piatra Tâlharului), odkud jsme před dvěma dny utíkali před deštěm. Svůj plán podpořil tím, že zákeřně zlikvidoval ohniště, zatímco jsme se probírali ve spacákách z šoku, a tím nás donutil jej poslechnout. Vydrásali jsme se nahoru, což se díky konzumaci zde se vyskytujících borůvek protáhlo asi na 2 hoďky. Tam jsme dali sušit tropika a jiné věci, trhali borůvky (do pusy) a jedli Plácův pemikam, který po včerejším požitku s Dikobrazovým ovsem chutnal výborně. Po chvíli přišli Maďaři a začali se taky slunit. Nastal čas odejít, takže jsme pokračovali po hřebeni Vladeasy směrem na Padiş, což je krasová oblast. Po pár kiláčkách jsme došli k cestě, která vedla dolů na Padiş. Minula nás téměř motorizovaná jednotka bačů na wozeykách tažených koňmi. Napili jsme se véčka a začli klesat. Cestou jsme si dali oběd (chleba + taveňáky) a Tatouch četl kus Továrny. Dole jsme odbočili k Cetaţea Radesei. Skovali jsme báglíky a vběhli dovnitř. Proběhli jsme několika dómy s otevřenými stropy a došli až na konec. Tam jeskyně ústí do soutěsky, kterou jsme však nešli, ale vrátili se zpět jeskyní, kterou jsme prolezli důkladně, kde to šlo. S Alfonsem jsme dokonce vlezli i po stěně do vodopádku a pokračovali plazivkou, kterou tekl potůček. Po několika desítkách metrů končila, tak jsme se vrátili, mezičímž nahoru vylez i Aleš. Když jsme vyšli na světlo, shledali jsme, ze jsme zasviněni jak prasata. Vrátili jsme se k batohům a dohnali ostatní, kteří mezitím čekali o kus dál. Pokračovali jsme po cestě dále. Naší, teď již vybroušenou rumunštinou jsme se ptali bačů, zda lze někde koupit caş (čti kaš) - ovčí sýr. Zjistili jsme kde, a taky jsme ho hned nakoupili bratru 4 kila. Byla to koule zvící středního melounu. Dále po cestě jsme narazili na studnu, resp. trubku s vodou a protože se už blížil večer, nabrali jsme vodu do vemen a šli se zabydlet do nedalekého sedélka. Když jsme nabírali, šel kolem ňákej Rumun s flašeňkou jakési samohonky, kterou nabídl Alešovi a Dikobrazovi, čímž je jistě obohatil o nevšední zážitek. Nás ostatní ostatně taky, neboť závan alkoholu byl značně silný. Nakonec jsme zkejsli u značky, postavili stany a uvařili kašáno (čti caşáno) - kolena s kašem. Někomu to chutnalo, někomu už méně a musel se jít najíst jahůdek na stráň hned vedle. Já jsem tu stráň využil i k jiným účelům a to dokonce hned trojnásobně. Zajímalo by mne, jestli to měl na svědomí ten kaš. Kulturně jsme se vyžili hrou na sladké dřevo a nasoukali se do spacáku, abychom v něm strávili noc.

Den sedmý. Zbývá ještě devět a čas běží...

Ráno byla k snídani výíýíýíýítečná pohanka. Nasypali jsme si do ní asi padesátšest uncí kakaa, ale stejně jsme hned zase museli na jahůdky. Pak jsme se dohodli, že půlka si bude balit a půlka se půjde podívat do Peştery Padiş, což byla taková díra v zemi, vcelku nezajímavá. Nakonec tam šli všichni stejně najednou, nebo vůbec. Po ukončení příprav na cestu, jako např. balení apod. jsme se vypravili na další pouť. šli jsme po cestě, podél které se páslo stádo krav, telat a taky černých bůvolů (nebo búvolů), kteří nás zcela fascinovali, zvláště když se koupali v louzírku (louzírko je něco mezi louží a jezírkem). Ihned jsme si je vyfotili a pokračovali v cestě. Došli jsme až na drum caroserului, která vedla skoro po vrstevnici, jen trochu mírně klesala, takže se značně klikatila. Střihli jsme to zkratkou přes údolí na druhou stranu, kde pokračovala. Dále po značce kolem Peştery Barşa k Peşteře Zapodie. Zapodie byla taková díra dolů, kde po chvíli začínal led, takže se tam dalo lízt jen s lanem. Toho se ujal Alfons. Vydával různé povely, a zatíco lezl dolů, jiní mu mohli držet lano, spouštet ho, přivazovat apod...(jistě znáte povídku o strýci Podgerovi, jenž věší obraz). To po chvíli přestalo většinu lidí bavit, protože lano bylojen jedno, tak šli radši trhat borůvky a jíst. Dolů slezl ještě Hlad a Petr. Ostatní připravili oběd (chleba, caş, cibule) a četli Továrnu. Jeskyňářům se tam moc líbilo, ale ostatní o tom moc nepřesvědčili, neboť z nich čišel chlad. Vrátili jsme se k Barşe, položili u ní bágly, vzali vybavení a vlezli dovnitř. Nejprve po ledové skluzavce na křižovatku. Jedna cesta vedla k východu, který vedl ven asi 100 m od vchodu. Zase jsme se vrátili dovnitř na křižovatku a šli jinudy. Objevili jsme dlouhou chodbu různě se klikatící. Hlad šel horem, protože byla vícestupňová, ostatní dolem. Měli jsme asi jednu baterku na dva lidi, protože někteří experti si ji nevzali sebou dovnitř, někteří vůbec ani na puťák (i když ty jeskyně byly plánovaný - no prostě kašpíci). Hlad si furt liboval, jak nás krásně vidí zeshora, jak tam dole bloudíme, i když byl asi jen 4 metry nad náma. Po chvíli nás přepadli vtipálci, kteří šli první, dále jsme postupovali všichni. Chodba se propadala do hloubky, museli jsme rozkročmo přelézt přes úzkou, ale hlubokou propast. Potom jsme se zkomínovali :-) (no prostě spadli) asi o 5 m níže a pokračovali chodbou, kterou tekl ponorný potok. Jím jsme ještě chvíli šli. Náš postup byl ale pomalý, protože nás bylo moc, a to ještě půlka lidí neměla baterky. Pak vypukla hysterie a všichni se začali vracet. Hlad s Maďalem se mezitím doplazili k nějakému vodopádku a pak se vrátili, Alfons, Prskin a já jsme vlezli do kolmé chodby nahoru, kde byla krátká plazivka se spoustou krápníků, co vypadaly jako...(ty, kdo tam byli, to ví, a ty kdo tam nebyli, to vědět nemusí, jak by řekl Kongo) Taky tam bylo menší sintrové jezírko, do kterého Petr radši rovnou šlápl. Pak jsme se vrátili, dohonili ostatní a nakonec všichni vylezli ven. Byli jsme jak prasata. Snědli jsme Plácovu čokoládu, která všem chutnala, takže se Pláce asi osmnáctkrát ptali na recept (tuk, kakao, eligo, cukr, solamyl, ořechy, doufám, že jsem nic nezapomněl). Nasadili batohy a vyšli dále. Prošli jsme kolem Peştery Negru, kam se dalo jen slanit, ale už tam někdo lano měl, dále směrem na Focul Viu (něco jako živá záře, světlo, oheň). To je takový veliký dóm s dírou ve stropě a velikánským stalagmitem (ale z ledu, né z vápníku) uprostřed. Při poledním slunci má vzniknout zajímavý světelný efekt, ale my jsme tam byli už pozdě odpoledne. Když jsme lezli dolů, hodil jsem pod žebříčkem takovou tlamu, že sem to neviděl. Plác však vzápětí hodil ještě větší. Alfons slezl dolů s dómu hlouběji do jeskyně po ledopádu, kde byly vytesané schůdky. Prý to tam bylo strašně sqělý a výborný a vůbec. Taky tam byl obrovský antirampouch, hluboká díra do ledu, který byl všude po podlaze. Byla sice úzká, ale člověk by se tam akorát vešel. Zajel by tam jak potrubní poštou. Když jsme vylezli ven, napotkali jsme nějakou skupinku českých turistů z Brna. Chvíli jsme s nimi klábosili a sdělovali si dojmy, poradili nám, že v údolí je děda, který prodává lapte (mlíko). Potom jsme začali sbíhat dolů z kopce, což většina turistů nemá moc ráda. Zastavili jsme až u seníku u cesty. Vznikly spory, zda tam budeme bydlet, či né, ale když Kule vytáhl nějaká chytrá lejnstra od Emila, kde se o něm psalo, řekli jsme, že jó. V nedalekém potůčku jsme se trochu omyli od toho bláta z Barşy, uvařili fazoláno, nastěhovali se dovnitř (dovnitř toho seníku, ne fazolí) a spali a spali.

Den osmý. Zbývá ještě polovina a čas běží...

Ráno jsme snědli pemikam na sucho i na mokro, jak kdo chtěl. Při tom nás pozorovali nějací Rumuni. Odešli jsme dolů, až na silnici. Zeptali jsme se na lapte a zjistili, že kdesi v údolí ho kdosi prodává. Došli jsme tam, cestou potkali nějakýho dědýse, který nám to mlíko pak prodal. Bylo ho asi dvě flašky od coly (4 litry) a 2 litry kefíru (no, skoro kefíru, spíš kzkyslýho mlíka). U batohů jsme vše statečně vypili a pokračovali v cestě. Málem nás zajel někdo v autě od autoškoly. Došli jsme po silnici až k začátku údolí Galbeny (...zle by ti bylo, bratříčku, v údolí Galbeny...). Poschovávali jsme batohy, popovídali si se dvěma skupinkami Čechů a vyrazili kupředu. Údolí sice bylo pěkné, ale zdaleka ne tolik, jako ta první soutěska (Someşul Cald). Na konci údolí, kde vyvěrá Galbena, která sem teče z Cetaţile Ponorolui byla velká tůň. Alfons s Prskem naskákali dovnitř, aby se vykoupali, Kule se furt ostýchal, protože Aleš neustavičně konverzoval s nějakými turisty, a Kule se styděl. Nakonec se tam potají proplížil okolo nějakýho šutráku a zase vyplížil, ale ostatní už čekali nahoře na kopci, preotože mu to trvalo tak dlouho, že už je to nebavilo na něj čekat. Taky tam vlez Petr. Nahoře u rozcestníku jsme zjistili, že se musíme vrátit dolů pro bagáž a zase se vydrásat nahoru stejnou cestou. Nelenili jsme a seběhli dolů, přičemž se mi málem podařilo pohřbít pár Rumunů pod lavinou kamenů. Dole jsme načerpali vodu, Domluvili se, že na rozcestníku dáme oběd a začli šplhat zpátky nahoru. U rozcestníku však ten, kdo šel první nezastavil, takže jsme se drásali strrrrrašně dlouho, až jsme nakonec vylezli nahoru skoro tuhý. Udělali jsme asi 50 litrů véčka a naředili můj pemikam vločkama, protože jsme měli hrozlivej hlad. Snědli jsme to, načež přišel Prsk a Tatouch, který byl naštván tím, že se nepočkalo u rozcetí, jak bylo dohodnuto. Potom jsme pokračovali dále až k Cetaţile Ponorului. Podívali jsme se z balkónku dolů, potom ukryli zavazadla a seběhli dolů ke vstupnímu portálu. Muselo se tam jít Galbenou, která tam protékala jeskyní asi 5-10 metrů širokou tím způsobem, že se skákalo ze šutru na šutr. Tyto tunely tam byly dva. Bylo to vskutku velmi dobrodružné, zejména pro ty, co neměli baterku. Výstupní portál má prý 70 metrů (prejže rejže). Možná, když by se pod ním vykopala třicetimetrová propast, a měřilo se to k jejímu dnu. Vrátili jsme se nahoru k batohům, kde se strhla debata, zda sníme čokoládu Maďalovu (poslední), nebo ne. Nakonec jsme si jí nechali na potom (může za to Aleš a Dikobraz!!!). Pokračovali jsme dále. Překřížili jsme cestu, kde jsme nabrali vodu do vemen (někteří). Pokračovali jsme na Poianu Ponor, což je velikánská členitá louka v rezervaci, kde se samozřejmě nesmí tábořit, a kudy se klikatí písčitým korytem Galbena, která se zde vsákává do země, aby mohla vyvěrat v Cetaţile Ponorului. Asi 2 až 3 hodinky jsme pobíhali s vemeny (někteří) a s batohy (všichni) po Poianě, než jsme našli místo k bydlení. Hréři si postavili dvojtropiko, Prsk s Jírovcem jednotropiko a ostatní si polehali pod hvězdný širák. Nejdříve jsme snědli čočku, která byla kupodivu docela dobrá, a zahráli na kytaru. Potom jsme se odebrali spát, neboť jsme byli zmoženi namáhavým dnem.

Den devátý. Zbývá ještě týden a čas běží...

Po únavném předchozím dni jsme spali celkem dlouho (asi do 9 hodin). Snědli jsme snídani, seběhli dolů ke Galbeně, kde jsme spáchali hygienu a zase nahoru, kde jsme si pak už rovnou dali i oběd. Po poledni jsme se vydali dále. Tatouch něco fotil, přičemž se nám skoro ztratil, ale pak se zase našel. Cesta vedla do Cabany Padiş, což je turbáza, okolo níž je naprosto hnusný kemp s hnusnýma chatičkama a hnusným vším. Napili jsme se minerální vody z artézského vrtu. U Cabany jsme zakoupili 7 bochníků chleba, což byla jen ztloustlá veka. Obratem jsme 2 chleby snědli a odešli po silnici dále, nejdříve však Hlad vyfotil krávu ve smetišti. Po chvíli chůze v ostrém větru jsme odbočili na značku, kde bydlel jakýsi bača. Chtěli jsme po něm kaš, ale byl dost nepříjemný, takže jsme se naň vybodli (on na nás taky). Další cesta vedla stále dolů podél říčky (potůčku) Girdişoary. Cestou Kule zavelel, abysme to zapíchli na plošině vedle potoka. Uvařili jsme ňáký jídlo, a asi kotel houby (našel jí Plác, a když jí rozkrájel, tak toho byl plnej kotel) a spali až do rána.

Den desátý. Zbývá ještě šest a čas běží...

Ráno jsme vstali kriticky brzo, snědli pemikam a pokračovali po silnici. Cestou jsme se letmo podívali do Coiby Mare, což je jeskyně, ale hned jsme zase, navzdory Alfonsovým a Hladovým protestům pokračovali. Prošli jsme vískou Casa de Piatra a stále klesali až ke kamennému mostku, kde značka odbočovala do svahu směrem na Muntele Mare, což byl další masiv, kam jsme se chtěli podívat. Zatímco jsme trochu odpočívali, pan Hlad, Jírovec, Prskin a Aleš podloudně odešli po silnici, že si toho nikdo nevšimnul. Tatouch za nimi vyrazil, dali jsme si sraz na Scarişoaře a vyšli správným směrem. Strašně jsme makali do kopce, abysme stihli kšeft. Kolem jeskyně Scarişoara jsme jen prošli. I když je to celkem pěkná ledová jeskyně, je placená s průvodcem a byla tam halda turistů. U nějakýho bufáče jsme koupili kolínka, cukr, čokoládu a jiné dobroty. Začli jsme dělat oběd a čekali na druhou skupinu. Ti mezitím prošli vesnicí, koupili taky kolínka a navíc ještě čaj značky “pokosenáashrabanáloukadopytlíku”. Zatímco Aleš přesvědčoval průvodce, že není cizinec, ale student a má tak nárok na poloviční, nikoliv dvojnásobné vstupné, naše skupina sháněla po vísce kaš a lapte, což se nám nakonec podařilo. Potkali jsme se s druhou skupinou a pokračovali v postupu. Šli jsme pěknou krajinou, seběhli na cestu a kolem nějakého baráčku trochu stoupali. Po chvíli jsme se utábořili, došli pro vodu, někdo se i vykoupal a někdo zas uvařil miláno. Snědli jsme jej a vydali se do náruče Zefýrově říši snů.

Den jedenáctý. Zbývá jich ještě pět a čas běží...

Další den se nestalo téměř nic zvláštního, až na to, že jsme začli bloudit, což se protáhlo na další asi tři dny. Po snídani, která se skládala z kolínek, kterých jsme nyní měli nadbytek, a z kaše, pro některé naslano, pro některé nasladko. Potom jsme vyrazili a stále jsme chodili po hřebeni tam a zpět, ani nevím kudy, neboť plánek, podle kterého jsme se orientovali byl značně nespolehlivý. Cestou jsme natrhali hodně hřibů - praváků, pankáčů, kovářů i satanášů. Kolemjdoucí Rumun nám vysvětlil, že jíst máme jen ty pravý, neboť ostatní jsou nun bun. Popřáli jsme mu drum bun a šli dál. Taky jsme si natrhali nějaký borůfky. Potom jsme zase chvíli bloudili až do večera. Narazili jsme na nějakou chatrč - chyži pod horami, kde bydleli jakési dvě holky. Bohužel jsme tam poslali Kuleho, který odmítl nabídku na nocleh, i když bylo fatálně hnusný počasí. Nakonec jsme postavili stany na mýtice obklopené stromy, takže tam bylo relativní bezvětří. V dešťomrholení jsme smažili houby a vařili večeři, což byla rejže s hrozně moc vařenejma houbama, zkrátka totální humus. Dikobraz po dvou lžících prohlásil, že je zcela nasycen a odmítal dál jíst. Když jsme ji dojedli, což nás stálo mnoho fyzické, ale především psychické námahy, šli jsme spát.

Den dvanáctý. Zbývají ještě čtyři dni a čas běží...

Další den ráno jsme snědli porič s borůvkama, Jírovec s Alešem si dali bez. Pokračovali jsme v cestě. Po delší době jsme z kopce slezli k takové pěkné říčce, kde jsme snědli rumunskej chleba se sýrem a mrkví a jinými lahůdkami, potom jsme se dorazili Hladovýma sezamkama domadělanýma, které byly velmi lahodné. Od říčky, kde se někteří vykoupali dobrovolně, jiní si tam myli nohy nedobrovolně (Hlad), jsme se zase začli drásat do kopce, protože Tatouch s Alešem a Kuletem se vytahovali, že ví kde sme. Cestou byla na zemi obrovská hromada borůvek, bohužel ale rozprostřená po keříčkách po celým lese. Úplně nahoře jsme napotkali takového legračního baču. Vysvětlil nám, kde je Muntele Mare, což bylo asi 20 km daleko. Ukázal nám kudy tam jít (po drum karoserului) a potom za námi ještě dlouho halekal. Cesta byla vcelku nudná, až na jeden kamennýž mostek, který si všichni povinně vyfotili. Cestou jsme se napili z nějaké trubky ve vesnici a spousta Rumunů se nám smála. Asi 4 Rumuni vyrazili za náma, ale akorát nám poradili kudy jít a sháněli svoje krávy. Pod odbočkou na Muntele Mare jsme již značně vysíleni postavili tábořiště. K večeři jsme uvařili brusinkovou čalamádu, fazole po bretaňsku s toulouskou omáčkou, čili babiččinu pomstu a usmažili zase tunu hub. Nechápu, jak jim ty houby mohly furt chutnat. Protože jsme toho už měli v nohách dost, a posledních pár dnů jsme se akorát hnali jak bejci, zalehli jsme hned po jídle.

Den třináctý. Zbývají tři dny a čas běží...

Ráno jsme vesele vstali, neboť jsme dosud nevěděli, co nás čeká. Snědli jsme pemikam a vyrazili na Muntele Mare. Byla dost hnusná mlha a takový lezavý počasí. Cestou jsme snědli Maďalovu čokoládu. Na Muntele Mare (vrchol, ale jmenuje se tak i celé pohoří) jsme dorazili asi za 2 až 3 hodiny. Položili jsme si tam bágly, protože cesta nešla přímo na vrchol, ale trochu okolo a začali se postupně trousit nahoru (vrchol byl velmi plochý, takže nahoru znamená stoupání asi 3 úhlové stupně. Já jsem šel jako jeden z posleních, ale než jsem tam stačil přijít, Běželi ti první zpět a řikali, že zdrháme, neboť tam je radarová základna, kterou si Dikouš vyfotil, a dokonce tam prej Alfons viděl vyrovnaný rakety. Pak na ně někdo začal pískat, tak jsme radši zdrhli. Začali jsme klesat směrem na Barişoaru, kde mělo být spousta hotelů. Cestou jsme furt hladověli, někdo chtěl jíst a někdo né, no prostě jsme nakonec hrozným tempem doběhli až k Barişoaře (od rána nějakých 20-25 km), a to jen na těch deset deka ovsa k snídani. Na Barişoaře bylo hotelů až příliš, navíc byly takový modernistický, a moc se nám tam nelíbilo. V hotelu jsme tajně ukradli asi 5 litrů vody a vydali se dále z kopce. U nedalekého potůčku jsme zastavili a radostně se vrhli na další pemikam. Kule začal trhat otepi máty, a ostatní se zanedlouho přidali. Vyrazili jsme dále po potůčku, který vtekl do údolí, jež klesalo do hlavního údolí, kterým vedla úzkokolejná trať. Tou jsme chtěli (někteří) jet a dokonce jsme to (někteří) považovali za oficiální verzi. Údolíčko bylo dosti dlouhé, ale také značně malebné. Kupříkladu tam nějaký děd táhl pomocí krav kupku sena! Pravděpodobně ji měl na nějakém smyku, či saních. Fotografové (hlavně Dik, Aleš a Kule) stále něco fotili. Nějaká místní babča nám věnovala 13 blum. Její vnouče, kterému bylo asi tak 2-3 roky před sebou hnalo 4 prasata, z nichž každé bylo větší, než ono samo. Velmi zajímavá scéna. Petra tak učarovala, že tomu prckovi věnoval nějakou lahůdku, coměl schovanou ještě od Scarişoary. Šli jsme už hodně dlouho, takže jsme byly značně unaveni. Začly se objevovat první narážky, Jírovec tvrdil něco o perpetuu mobileu I. stupně, protože jsme ušli asi 35 km na dvacet deka ovsa. Vešli jsme do vesničky, cestou jsme rvali švestky, hrušky, jabka a jiné ovoce v různých stádiích zrání. Potom jsme odbočili doleva a začli plynule stoupat, pak zase klesat atd... Nakonec jsme se přiblížili k vesnici Ocoliş. Slezli jsme zase dolů a u vesnice se rozhodlo, že budem spát tam, protože se blížil večer a přece jen už jsme měli pár desítek kiláků v nohách. Na nejbližší louce jsme to zalomili, uvařili čočkáno, který bylo jedno připálený a jedno né. Průběžně jsme se vykoupali v potoce, který byl zřetelně teplejší, než ty bystřiny na horách, zatímco tady v údolí bylo mnohem příjemněji (z hlediska teploty). Taky jsme si připravili suroviny na ranní miláno, protože jsme měli až dost kolínek a šli spát. Tento den jsme ušli opravdu dost, ale každý si myslel něco jiného. Např. Maďal tvrdil, že asi tak 35 kiláků, Hlad si byl jist, že přes padesát. IMHO (in my humble opinion - dle mého skromného názoru) to bylo tak 45 plus mínus autobus.

Den čtrnáctý. Zbývají ještě dva a čas běží...

Ráno jsme vstali po velmi regenerativním spánku, uvařili miláno a potom ho snědli. Hlad prozřetelně uvařil spoustu kafe, které jsme vypili a dvě flašky vzali sebou do báglů. Sbalili jsme si věcičky, a vyrazili do Ocolişe, což je ves, která leží u řeky Arieş. Řeka Arieş protéká hlavním údolím a vede podél ní úzkokokolejka. Hned, jak jsme ze dostali k řece, shodili jsme bágly a postupně jsme se chodili koupat. Kule s Maďalem se šli podívat na nádraží, aby se zase vrátili s tím, že nic nezjistili, neboť bylo zcela zdevastováno (RPG-čkem). S Alfem a Alešem jsme zjistili asi u deseti nezávislých lidí, že úzkokolejka do Turdy jede, a to v 8 večer, a předtím taky autobus ve 4 odpoledne. To nás potěšilo (některé). Plán byl jet do Turdy, odtud asi 8 km pěšky do Cîmpia Turzii, kde staví rychlík, jedoucí přes Satu Mare a Ukrajinu do Košic. Původně jsme chtěli jít přes Trâscau do Aiudu, nebo Teiuşe, ale díky zpoždění, získaném blouděním jsme usoudili (někteří), že bysme to nestihli. V klídku jsme se teda koupali v Arieşi a skákali do ní šipky ze skály. Nejlepší šíbru tam zapích Petr a Tatouch. Pak jsme snědli nějaký pemikam a rokovali, co dál. Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme něco stopnout, co by nác svezlo asi 15 km proti proudu Arieşe, tam se podíváme do 3 km vzdálené velké jeskyně Huda lui Papara, následně se vrátíme k trati a odjedeme do Turdy. Jak řekli, tak udělali, Aleš odběhl k nedalekému náklaďáku a domluvil nám odvoz (bylo nás 12!!!). Chlápek nás v pohodě odvezl, cestou jednou vyložil a zase naložil, ukázal nám cestu, nevzal si ani kafe a vodjel. Vyrazili jsme k Huda lui Paparovi. Bylo to asi 2 až 3 krát dál, než jsme si mysleli. Cestou jsme opět kradli domorodcům ovoce. U jeskyně, která působila značně monumentálně jsme složili bagáž, a bez baterek vyběhli všichni zběsile dovnitř. Spolu s Hladem jsme usoudili, že bez baterky je to na prd, což se později ukázalo, jako pravda, a museli jsme těm kašparům furt svítit. Jeskyně byla dost velká, protékal jí potok, podobně jako v Cetaţile Ponorolui, ale byla mnohem členitější. Na začátku jsem sjel po skále rovnou do tůně, takže Olangy jsem měl plný vody. Ke konci prohlídky tam zahučel i Plác se svýma goretexkama a zkusil si zaplavat v ponorné říčce. Kule si furt boty nazouval a zouval, takže sem mu furt svítil, ale zase je měl suchý. Naopak měl mokrý kreťasy, protože statečně prozkoumával nějakou chodbu, ke které se dostal tůní asi metr a půl hlubokou, kterou přebrodil. Potom jsme se vrátili, venku jsme vzali batohy a čekali na ostatní, kteří se postupně trousili a chystali se na zpáteční cestu k vlaku (někteří). Možná se vám zdá divné, proč pořád podotýkám, že někteří. To proto, že plán z rána se rozplynul jak mlha a my (někteří) jsme celý den žili v iluzi, že pojedem úzkokolejkou. To se však nestalo a vyrazili jsme Směrem přes Trâscau do Teiuşe. Upozorňuji na to, že to mělo být původně 25 kiláků a bylo 6 hodin odpoledne. Prskin byl děsně nas....(štvanej) a šel jak blázen (taky jinam). Šli jsme směrem na Rimeţ. Cestou se strhla taková čína, že sem to neviděl. Zatáhlo se a začalo strašlivě lejt a blesky a hromy a vlčák Johnny se radši zalez skrejt. Do Rimeţu jsme došli většinou naprosto durch. Zapadli jsme do zde se nějakou nevysvětlitelnou náhodou vyskytujícího magazín mixtu. Kule hned koupil chleba a margarín a taky výtečnou hořčici, což jsme snědli vcukuletu (nebo se to píše v cuku letu?). Hlad se družil s místňákama a taky zhasla elektrika, takže tam svítila jedna svíce, no prostě príma atmoška. Po chvíli déšť zpomalil a my jsme mohli vyrazit dále. Bylo už večer a podle směrovky byl Aiud 28 km (všimněte si, že od Huda lui Papara to mělo být podle vedení do Teiuşe, který byl asi stejně daleko jako Aiud, 25 km, a že už jsme jich ňákejch deset určitě ušli). Šli jsme po drum caroserului, kolem práskaly blesky a my se ani nemohli schovat do sklepení, jak by to udělal starý Radouš z Radyně. Podle patníků s vyznačenou vzdáleností, které byly podél cesty, nám bylo jasné, že Aiud je asi o dvacítku dál, než bylo plánováno. Šlo se nám celkem špatně (mluvím-li za sebe, neboť jsem byl trochu nemocen a za Alfonse, který utrpěl nedůstojné poranění (dá-li se tomu tak říkat) a nebudu se tady o tom radši rozepisovat), neboť jsme byli zmoženi z předchozích dnů a taky bylo hrozně hnusně a vůbec. Když už jsme začínali mít toho nejhoršího Dylana, v prostřed té nejhorší deprese a únavy se stalo nemožné. Spíše bych očekával, že v 11 hodin v noci na horách za vytrvalého deště a zimy pojede kolem zmrzlinář s pojízdným stánkem, než že se tam objeví čekárna. Krásná, světlá a vyhřátá, útulná čekárna místní pohotovosti. Dlužno dodat, že okolo nebylo žádné obytné stavení, jen policie, věznice a magazín. Okamžitě jsme tam napluli, rozplácli se zcela mokří na sedátka a vyčerpaně lapali po inspiraci k další chůzi. Žádnou jsme nenašli. To ale není ještě to nejzázračnější. Vypili jsme Hladovo kafe z rána a dříve než jsme stihli začít uvažovat o tom, že před sebou máme ještě dobrou patnáctku až dvacítku, se objevil obyvatel této pohotovosti. Zjevil se ve dveřích a na něco se Rumunsky zeptal. Nezmohli jsme se na víc, než na Nu ştiu româneşte (nerozumím rumunsky). Posléze zkusil angličtinu : Odkud jste?. Z Prahy. Usmál se a prošel beze slova čekárnou do protějších dveří, aby se opět vrátil s lahvičkou od cocacoly s průzračně čirou tekutinou. Podal nám ji ke kolování. Otevřeli jsme ji, místností prolétl závan 50% špiritusu a my hned poznali : Tekutý švestky! Myslím, že nemluvím jen za sebe, řeknu-li, že nám ta samohonka velmi pomohla. Chlapíček nám ale oznámil mnohem nejlepší zprávu za celý puťák: V pět ráno jede autobus přímo odsaď do Aiudu, takže tady přespěte, ale né abyste mě ráno vzbudili! Obrovská úleva z toho, že nemusíme zase jít do toho hnusnýho počasí a celou noc pochodovat, a také účinky chlapíčkova denaturáku nám výýýýýrazně zvedly náladu. Potom si chlapík všiml, že máme kytaru, vyzval nás, ať mu něco zahrajem. Tak jsme mu zahráli Trh ve Scarborough a Anděla, načež si on přinesl svojí kytaru a hrál zase nám. Takhle jsme střídavě jamovali až asi do půlnoci. Potom se odebral spolu se svými přáteli z policie do lože a nám vyhradil místa po celé pohotovosti. Např. já jsem spal hned vedle porodního křesla. Vzhledem k tomu, že autobus jel v pět ráno, spali jsme asi tak 4 hodiny.

Den patnáctý. Zbývá jen jediný den a čas běží...

Ráno jsme si narychlo sbalili, a asi dvanáctkrát falešně vyběhli ven na autobus. Nakonec skutečně přijel a odvezl nás do Aiudu. Cestou vyhrával na plný pecky kazeťák nějaký rumunský folklór (Folcore:-), což se zalíbilo zejména Hladovi. V Aiudu jsme vystoupili z busu. Jírovec cestou pozoroval patníky a byl rozčarován z jejich řazení (Aiud-16 km....Aiud-14 km....Aiud-17 km....Aiud 10 km....Aiud 18 km....atd...). V Aiudu jsme nakoupili lístky a odjeli do Teiuşe, kde stavěl rychlík do Košic. V Teiuşi jsme nakoupili nějaké leie za doláče od zde lelky chytajícího taxíkáře a Kule odsupěl koupit lístky. Ostatní hlídkovali u báglů a nebo šli nakoupit něco na zub do vlaku (chleba, lapte, sejra...). Vlak konečně dorazil a my se vydali na zpáteční cestu do naší milované vlasti. Ve vlaku se neudálo nic výjimečně zajímavého, snad kromě celní kontroly na Ukrajině, ale na ty jejich scénky jsme už zvyklí, že. V Čierné nad Tisou, což je hranice ještě Tatouch s Kulem dokupovali lístky do Košic (na což potřebovali vyměnit USD), protože já jsem simuloval nemoc a ležel ve spacáku. Do Košic jsme dorazili včas, Kule odběhl utratit poslední Sk,- za rohlíky a jiné jídlo, zatímco Prska chytla deprese (možná, že to byl i Dylan), že mu nefunguje benzíňák a nemůže uvařit gulášovku. Nakonec ji ti stateční snědli neuvařenou, jen rozpuštěnou v teplé vodě (hlavně dva největší vepři - kdo asi? Nápověda : jsou to bratři). Po chvíli jsme vlezli do vlaku (tuším, že Zemplín), který jel z Košic do Blavy. Jaké překvapení, když normální slovenská druhotřídka vyzerala jako naše první třída, neřku-li rovnou ícéčko (IC-čko). Pohodlně jsme se rozvalili do spacáků a nadávali na průvodčího, že nás nenechá spát...

Den šestnáctý a tedy poslední....

.Cože? To už jsme v Blavě? Dyť jsem ani nestačil usnout! Vystoupili jsme, přestoupili do Slovenské Strely a vcelku nudně dojeli až do Pr...(ahy) na Hlavní nádraží. Vystoupili jsme, udělali kolečko a radostně se vrhli do přeplněných meter a autobusů, aby nás odvezly domů...

Závěr

Puťáku se zúčastnily následující osobnosti (sorted alphabetically): Aleš, Alfons, Dikobraz, Hlad, Kaštani (Jírovec & Maďal), Krup, Kule, Petr, Plác, Prskin,Tatouch.

Pro představu zastoupení družin : Hrér (4), Netopýři (2), Hatifnati (2), Antonín (1), Pirát (1), reprezentant Gemini (1), zatím politicky neangažovaný (1). Zde vidíte, ve kterých družinách se soustřeďují největší božani!!!

Zapsal Krup