Letošní letní puťák zahájila ve čtvrtek 22. srpna 2002 večer devítičlenná skupina ve složení Tatouch, Kule, Maďal, Cuk, Vrápenec, Hroch, Křeček, Kotul a Petr šPatník srazem na pražském Hlavním nádraží. Půl hodiny po deváté všichni odjeli v lehátkovém vagonu rychlíku Laborec směrem ke Košicům. Sraz se mnou (Ahalbertem) byl už předem domluven na pátek večer v Plešivci. Maďalovo kupé prý dlouho do noci hrálo na kytaru a zpívalo a ignorovalo průvodčího, který jim ve dvě přišel něco říct, ale nevěděli, co, protože ho nějak nebylo slyšet.
Ráno v Košicích Kulecí skupina dokoupila nějaké potraviny a pak všichni odjeli rychlíkem Gemeran do Plešivce, což je několik kousků za Rožňavou, kde jsme vlak opouštěli vloni. V Plešivci nabrali vodu, vykročili po modré značce na sever a po silnici vystoupali pár set výškových metrů na Plešiveckou planinu, která je součástí CHKO Slovenský kras. Dál už vím jen to, že tam někde poobědvali, sledovali motorkáře a filmovali kudlanku nábožnou. Qečeru se utábořili na jedné louce pod velkou babykou. Maďal a Kule šli zpátky do Plešivce pro vodu a pro Ahalberta (tj. mne), který tou dobou přijel vlakem z Budapešti.
Když jsme se sešli na nádraží, již se setmělo a bylo téměř devět hodin. Naplnili jsme všechny flašky, které sem přinesli, a já jsem omylem polil Kulemu bederák. Pak jsme přešli koleje a našli silnici vedoucí na planinu. Krajinu osvětloval měsíc v úplňku, takže bylo docela dobře vidět. Šli jsme několik mil, pak jsme asfaltku opustili, zapnuli baterky a další hodinu šli po rozježděné lesní cestě. Kulemu se začala podrážka odlepovat od pohorky a Maďal ke konci cesty šlápnul do bláta a umazal se. Myslím, že asi v půl dvanácté jsme dorazili na tábořiště. Všichni spali. U ohniště stál zbytek čehosi, snad večeře, ale nikdo se k němu moc neměl. No a tak jsme zalehli a usnuli.
Ráno bylo slunečno, takže jsme vstali, dali si něco k snídani a pak počkali, až budou mít všichni sbaleno. Mezitím jsme po sobě házeli klobouky bedel, jakoby to byla frisbee. Bedel tu vůbec bylo všude plno, a jak velkých! Také jsme chvíli na kytaru hráli různé lidové písně :-)
Vyšli jsme pozdě dopoledne, když už slunce začalo pomalu přituhovat. Cesta vedla pořád bukovým lesem, který tu všude roste, ale za chvíli začal řídnout a objevily se veliké louky, porostlé kvítím. Vidět bylo množství závrtů s propastmi i bez propastí a malé kopečky. Minuli jsme propast Zombor (?) a o míli dál se zastavili na jednom vyvýšeném místě mezi závrty. Kule a Tatouch se vydali hledat Mačaciu jaskyňu, která měla být poblíž a kde mělo být jezírko s vodou. Ostatní šli k jiné nedaleké jaskyni, kde nebylo nic úchvatného kromě díry ve skále, na kterou se muselo vylézt po 5 metrů vysokém stromě.
Zanedlouho se vrátili Kule a Tatouch a řekli, že ta Kočičí díra je nedaleko. Vypravili jsme se tam s flaškami, šátky, hrnečky, stativy, foťáky a kamerami. Někdo zkoušel nabrat vodu z toho „jezírka“, ale někdo jiný všechnu vodu zkalil. Po nějaké době jsme se sešli opět u batohů a rozhodli se odejít někam na oběd. Zvedli jsme tedy svou bagáž a odvlekli se o pár set metrů dál do stínu vedle jednoho nevelikého keře. K obědu byl chleba, s čím, to záleželo na tom, ve které skupině jste byli (tentokrát jsme vařili a spali na 3 skupiny). Smažili jsme bedly, kterých tu bylo všude habaděj.
Někdy odpoledne, kdy bylo ještě docela veliké horko, jsme si zabalili a odešli dál na sever. Našli jsme myslím také žlutou značku. Po té jsme šli střídavě nahoru a dolů docela hezkou krajinou. Na jednom vršku rostlo něco jako okurky, jenže to nebylo jedlé a taky to mělo pichlavý plod. Pod jedním zarostlým hřebenem jsme si sedli do stínu a počkali na ostatní. Také jsme si uvědomili, že možná už delší dobu nejdeme po značce. Tatouch prozkoumal cestu pár set metrů napřed, značku však nenašel. Když jsme byli opět všichni, chvíli jsme ještě seděli a zkoušeli vymyslet přezdívku pro Petra. V úvahu připadaly zatím dvě možnosti „Pedr“ nebo „Jenta“, nicméně ani jedno se Petrovi nezamlouvalo, tak jsme toho nechali.
Rozhodli jsme se pokračovat po cestě, na které jsme byli. Přešli jsme několik hřebínků a na posledním se zastavili, abychom počkali na ostatní a taky se rozhodli, zda dalších 100 metrů pokračovat lesem, či po louce. Byl tu daleký rozhled a bylo vidět, jak se za nejbližším závrtem zleva připojuje jakási cesta. Jak jsme později zjistili, byla to žlutá značka. Nebyl žádný důvod, proč nejít po louce rovnou dolů, takže jsme vyšli. Napojili jsme se na žlutou značku a uhnuli malinko doprava, na severovýchod. Přešli jsme menší údolíčko, pak se vyhoupli nahoru a opět malinko klesli. Poblíž měla být „Rakovnícka vyvieračka“, v mapě kreslená jen kousek po cestě směrem dolů z Planiny (už jsme byli na jejím severozápadním okraji). Vzali jsme tedy flašky a šli hledat tu vyvěračku, bohužel však neúspěšně. Vrátili jsme se s prázdnou k batohům a šli dál.
Nedaleko bylo rozcestí, kde žlutá končila a vedla tu zelená směrem, kterým jsme zhruba chtěli jít. Už se ale smrákalo, a bylo třeba najít místo k táboření. Po chvíli jsme tedy vyšli na vršek, za kterým už začínal svah a končila Planina, a na jednom pěkném místě se utábořili. Na jednu stranu byl vidět západ slunce a na druhou, východní stranu, Rožňavská kotlina a hory za ní. Očekávali jsme, že tudy ráno bude svítit slunce a probudí nás. Rozbalili jsme si své věci, vykopali ohniště a někteří postavili stany. Chvíli jsme s Kulecím stativem hráli trojnohu a také jsme našli díru (asi 1x1x1 metr), ve které vedlo potrubí a která byla přikryta třemi betonovými kvádříky. Jeden byl už přirostlý, ale se zbylými dvěma se dalo hýbat, přestože byly dost těžké a manipulovat s nimi zvládl jen Maďal. Nalákali jsme dovnitř Kotula a když tam vlezl, přikryli jsme díru těmi deskami. Pak jsme šli vařit večeři.
Když se setmělo, nenápadně jsme Kulemu přesunuli tropiko nad jeden malý jalovec, co stál poblíž. Kule si toho všimnul po večeři, když si tam pro něco šel. Tak nám poděkoval a my mu pomohli postavit stan zpět na původní místo o metr vedle. Po večeři byl zaveden systém rozdávání a placení fazolí, který měl trvat až do konce puťáku. Za každý kilometr, který člověk ušel s jedním kilogramem erárních věcí na zádech, se dávala jedna fazole. Takže pokud někdo například ušel deset kilometrů s dvanáctikilogramovou zátěží, dostal 30 fazolí. Ale bylo také třeba fazole dostat zpět do banky, takže se muselo platit. Za každé jídlo (snídaně, oběd, večeře), musel každý zaplatit dvě fazole. Za spaní byl poplatek jedna fazole a jedna fazole se platila taky za každou načatou trojici oblečení, které člověk použil (vyjma pyžama nebo čehokoliv na spaní). Sazby byly ještě několikrát upraveny, protože v bance jednoho dne (myslím, že hned pozítří) došly fazole. Byly vydány i „bankovky“, ale to až později.
Do noci jsme hráli na kytaru a zpívali. Vymysleli jsme nový způsob, jak zpívat „Skákal pes přes oves“, abychom ušetřili čas (dobu potřebnou k zazpívání písně můžete zkrátit tolikrát, kolik máte zpěváků, ovšem jejich počet musí být mocnina dvou s přirozeným mocnitelem). Pak jsme zaslechli nějakou hudbu a řekli si, že půjdem vyzkoumat, co to je, ale naštěstí jsme hned o pár desítek výškových metrů níže zjistili, že je to nějaká diskotéka a nejspíš až v Rožňavě, tak jsme šli zase zpátky. Brzy nato jsme zalehli.
Ráno na nás zasvítilo sluníčko relativně brzy, nás to však nijak nezajímalo a spali jsme až do devíti. Pak jsme vstali, vyrobili snídani, snědli ji, zabalili si věci a odešli. Naše pouť pokračovala po zelené značce, která vedla po kraji planiny, potom po modré, která zanedlouho začala klesat do údolí k městečku Štítnik. Cesta klesala a Vrápenec najednou upadl zády na zem. Kytara zapraskala... Na místě jsme ji provizorně slepili náplastí. Kytara zatím ještě držela pohromadě a dalo se na ni hrát, což bylo to hlavní. Po této přestávce jsme pokračovali v cestě do údolí. Na jedné odbočce asi o míli dál jsme se pokusili zabloudit zadní část výpravy, ale všichni odbočili včas.
Pořád se cesta prudce svažovala. Na jednom rovném úseku jsme udělali přestávku, neboť v nedalekém jabloňovém sadu se měl nacházet pramen s pitnou vodou. Trochu jsme se napili, snědli pár jablek a opět vyrazili. Po chvíli jsme vyšli z lesa a obešli jeden hřbítek s vysílačem. Uviděli jsme ceduli a na ní slovo „komposesorát“ a hádali jsme, co to může asi znamenat. A zpívali jsme o tom, jak „dva havrani žili kdys v zemi skotské“.
Mezitím jsme se ocitli v rovném údolí a po prašné cestě směřovali ku silnici do Štítniku. Bylo hrozné vedro. U silnice, ve výšce 302,6 metrů nad mořem, jsme se zastavili a chvíli po sobě házeli kamínky. Pak se začal dohadovat směr další cesty. Chtěli jsme navštívit Ochtinskou aragonitovou jaskyňu na protějším pohoří a pak pokračovat dál na severozápad, ale předtím se někteří chtěli vykoupat v řece. Kule a Tatouch odešli skrz pole směrem na nádraží, zatímco my zbývající jsme chvíli stáli a pak to vzali oklikou po silnici a podél trati. Zanedlouho jsme se setkali a chvíli šli, až jsme došli k železničnímu mostu přes řeku. Vlezli jsme pod něj a tam, v chládku, se většina vykoupala.
Maďal mezitím na nádraží vyzvěděl, že za půl hodiny jede vlak, který by nám mohl o několik klihometrů zkrátit cestu do té jaskyně. Všichni hned začali předstírat, že tedy hrozně spěcháme a že si musíme rychle zabalit, ačkoli nikdo tím vlakem vlastně jet nechtěl. Když jsme byli všichni zbalení a vyšli nahoru na přejezd, viděli jsme vlak čekat na 30 metrů vzdáleném nádraží přímo před námi. Místo abychom rychle běželi, a stihli tak se svézt, počkali jsme, až on přestane čekat na nás, a nechali jsme ho ujet! A potom jsme, v největším parnu - zato osvěženi studenou koupelí -, vyrazili po silnici směrem k jaskyni.
Z hlavní silnice jsme po kilometru odbočili na menší silničku a u jednoho potůčku ve stínu počkali na zbytek, který se mezitím zapomněl kdesi vzadu. Pak jsme, už rychleji, šli dál, než jsme potkali odbočku na modrou značku, která vedla kjaskyni. To už jsme spěchali, neboť čas na směrovkách ukazoval asi o hodinu více, než stačilo na stihnutí poslední prohlídky v 16 hodin. Maďal a Kotul chtěli dělat, jako že běží rychle nahoru, my ostatní jsme vypili poslední vodu, dali flašky do batohů a též odešli. Cesta vedla prudkým kopcem nahoru, různě zatáčela a skrývala i jeden chyták - to když značka vedla pár set metrů po rovné písečné uhlazené cestě a z ničeho nic odbočila vzhůru do lesa, aniž jsme si toho všimli (já a Hroch). Ještě že nás upozornil Tatouch...
Po náročném výstupu, kterým jsme překonali převýšení 300 metrů, jsme se ocitli před vstupní budovou Ochtinské aragonitové jaskyně. Vevnitř jsme složili batohy a koupili lístky (80/60/40 Sk) na poslední prohlídku, která měla začít za čtvrt hodiny. Když přišel čas, vpustili nás a jiné návštěvníky dovnitř. Byla tam pěkná zima, a tudíž jsme si na sebe vzali mikiny a svetry. Prohlídka byla zajímavá, a to jak interiér jaskyně, který byl skutečně neobvyklý (s krystalickým uhličitananem vápenatým neboli aragonitem), tak odborný výklad, ve kterém se sousloví „krásná aragonitová výzdoba“ v různých pádech a slovosledných obměnách snažilo postupně vytlačit ostatní slova. Zdálo se, že převládne úplně, ale než se to stalo, prohlídka bohužel skončila a my vyšli zpět na denní světlo.
Vyšli jsme ven a našli vydlážděný kruh s lavičkami, který byl obehnán nízkou zídkou. Tam jsme usedli a vytáhli oběd (však už byl nejvyšší čas - 17:30). Zatímco jsme jedli, Kule zjistil, že mu kdosi vybil baterky a přemazal půl kazety. Okamžitě jsme vyrukovali s teorií, podle které za všechno mohl Cuk, protože si na Plešivecké planině předešlý den večer půjčil kameru, natočil s ní dvacet sekund něčeho (spíš ničeho) a pak ji zapomněl vypnout. To se všem (kromě Cuka) zamlouvalo, a tak jsme to přijali jako oficiální verzi. Cukovi jsme za to nadávali celý zbytek dne...
Kvečeru jsme vyšli na asfaltovou cestu, která tu vede k hotelu Hrádok, potom zahne doleva a pokračuje na hlavní silnici o kus dál. U hotelu jsme si složili bágly, vytáhli flašky a šli shánět vodu. Nabrali jsme ji vevnitř v koupelně, potom jsme se vrátili k věcím a vyrazili na hřeben. Měli jsme v plánu přejít hřeben po zelené značce skrz kopce Kohút a Stolica a dostat se do Telgártu, odkud bychom mohli vystoupat do Nízkých Tater. V tuto chvíli bylo tedy třeba napojit se na zelenou a jít dlouhou dobu po hřebeni. Minuli jsme vlek a jednu chatu a zanořili se do lesa.
Chvíli se šlo dobře, ale pojednou se začal objevovat hustý lesní podrost. Vyzbrojili jsme se klacky a návleky, ale šlo se i tak špatně. Maliní, ostružiní, kopřivy a jiné plevely rostly všude kolem až do výše ramen a ztěžovaly nám chůzi a orientaci. Spadlé klády a husníky jsme museli obcházet. Navíc se již začalo stmívat a ozývaly se hlasy, že bychom to měli někde zapíchnout. Když jsme přešli dvě sedla a byli v polovině dalšího svahu, už jsme to vzdali, zapadli do lesa, našli místo na táboření, a konečně tak dozhodli, kde budeme tento den spát. Někteří se pustili do stavby stanu, jiní si lehli pod širák (byl to jedlobukový les se spoustou starého suchého listí). Jelikož od „oběda“ uplynuly sotva tři hodiny, většina účastníků nejevila zájem o velkou večeři, někteří lidé dokonce nechtěli jíst vůbec, protože jim bylo špatně. Vzali jsme tedy půl kila nějaké rýže, uvařili ji a několik lidí to rychle snědlo. Bývalo by bylo zbytečné vařit velké večeře podle jídelníčku, protože by to byl nikdo nesnědl, a teď nám aspoň zbylo jedno jídlo, které jsme mohli později zařadit dle potřeby.
U ohně jsme hráli nějaké lidovky nebo Mládkovy zpěvy. Dál už si na nic nevzpomínám, jen na to, že k té rýži měl být můj protlak, který jsem předešlý den u večeře omylem otevřel. Po cestě jsem ho ale nejspíš ztratil, takže jsme to měli suché.
V pondělí po ránu jsme si dali snídani, vzali své věci, narvali je do batohů a pak pokračovali kopřivami a trním po zelené značce. „Cesta“ nebyla vůbec lepší než včera, spíš naopak, a k tomu se blížilo obvyklé denní vedro s nebem bez mráčku. Na kopci jsme v téměř neprůchodném křoví objevili nějakou starou kamennou zídku, která se táhla dobrých několik set metrů po hřebeni a dalo se po ní lépe jít. Vyklouzli jsme z trnitých keřů a do dalšího sedla sešli celkem průchodným lesem. Na tuto část naší cesty si tak dobře nevzpomínám, pamatuji si jen neskutečné množství keřů, kopřiv, husníků, padlých stromů a taky na neustále zvětšující se vedro.
Začaly se objevovat menší loučky a nás už také napadlo dát si něco k obídku. Zastavili jsme se v chládku na jednom relativně pěkném místě, které by bylo stačilo i na ten oběd, vadilo jen to, že se nám nezdálo dostatečně pěkné. Vysnili jsme si místečko na oběd o kilometr dál, s potůčkem, stínem a měkkou trávou, což byla ta největší chyba, jakou jsme mohli v tu chvíli spáchat. Sebrali jsme se a pokračovali dál cestou necestou. Po několika kilometrech, kdy rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že se situace zlepší, jsme měli všeho dost a rozvalili se kousek od jednoho rozcestí. Tatouch a Maďal šli hledat pramen s vodou. Odpoledne bylo tak někde uprostřed a my jsme rozbalili oběd a snědli jej. Když jsme chtěli vyrazit, někdo chtěl ještě snad uvařit čaj na vařiči, a tak jsme tam ještě pár hodin poseděli a pěkně si popovídali.
V podvečer jsme vyšli a hned vystoupali prudký svah. Pak jsme zase nějakou dobu pochodovali, přešli pár sedel a pár vrcholů, až jsme se zastavili v Sedle Kohúta (~1100m). Chvíli jsme poseděli, bavíce se o definici hřebene, a málem už jsme začali stoupat na kopec Kohút, tyčící se 300 metrů nad námi. Zabránil tomu Maďalův objev chaty s pramenem, na mapě zakreslené jen pár kousků od nás, a k tomu ve stejné nadmořské výšce. Po chvíli dohadování jsme vyšli po cestě, která tím směrem zrovna vedla. Výstup na Kohút (1409m) jsme tímto předem vzdali.
Po chvíli chůze a přemítání nad problémem vícerozměrných bedel na vícerozměrných panvích jsme došli k potůčku, který přitékal zprava ze svahu. O pár metrů výš vytékal z ledového pramínku, od něhož vedla tlustá hadice. Jak jsme zanedlouho zjistili, ústila u nedaleké a již zmíněné chaty „Parajka“ do pěkného kamenného „koutku“. Šli jsme k chatě a shledali, že je uzamčena. Na vybetonované verandě stál stůl a dvě lavice, pár metrů od chaty bylo ohniště s lavičkou a nějakými špalky coby sedátky. Pruhem vykáceného lesa ze svahu dolů byla vidět Revúca. Šli jsme na dřevo, rozdělali oheň a uvařili večeři. Po večeři jsme zpívali „Holka modrooká“ a „Andulko Šafářová“, kteréžto dvě písničky tvořily hlavní část hudebního programu toho večera.
A přišlo úterý. Po snídani jsme si zabalili věci a vyšli cestou, po které jsme přišli předešlý den. Šli jsme několik kilometrů, aniž bychom byli změnili výšku. Pak jsme na jednom hřbetě potkali rozcestí a začali přemýšlet, jak bychom se nejlépe dostali na vrch Stolica (1476m). Pokračovali jsme po asfaltové cestě, která po nějaké době přestala být asfaltová a pokračovala dál, mírně stoupajíc, zatímco v mapě „končila“ zcela. Vstoupili jsme do ochranného pásma Národního parku Muránska planina. Jinak docela nudnou, ne však nepříjemnou cestu nám zpestřila hodinová přestávka u několika akrů malinového houští. Do flašek jsme nasbírali nějaké maliny na dnešní večeři. Potom jsme zase šli, až jsme potkali červenou značku, jež vedla nahoru na Stolicu. Na nedalekých rozcestnících jsme si přečetli „Stolica - 0:30“ a začali se drásat nahoru, ačkoli zazněly návrhy, že bychom mohli obejít i tento kopec a po vrstevnici dojít do dalšího sedla...
Za deset minut jsme se ocitli na Stolici, zatím nejvyšším bodu výpravy, a u rozcestníků potkali skupinu turistů se psy (nepočítaje turisty v jaskyni snad jediní lidé, které jsme zatím potkali!). Kousek od „vrcholu“ jsme si dali oběd. Jinak jelikož byl kopec nahoře plochý a porostlý lesem, nebylo tu příliš vidět do dálky. Když jsme dojedli oběd, nebylo proč se tu déle zdržovat, a tak jsme odešli. Odešli jsme po modré značce směrem na sever a začali hned prudkým sešupem do Slanského sedla (1234m), kde jsme uviděli zmiji vyhřívat se na kameni. Tatouch vyprávěl, jak tu kdysi dávno na jednom puťáku všechny nachytal, když další kopec (Kyprov, 1397m) pěkně obešel po vrstevnici, zatímco se ho ostatní nemohli dohledat.
Opět jsme vykročili, vystoupali zmíněný kopec a dalších několik mil kráčeli smrkovým lesem s hustým borůvkovým podrostem po velmi příjemné hřebenové pěšince. Houpalo to s námi nahoru a dolů a v jednom sedle jsme uhnuli a kousek sešli, abychom nabrali vodu z potoka, který tam měl někudy téci. Když jsme byli hotovi s nabíráním vody, šli jsme dál. Modrá značka vedla dál po hřebeni v nadmořské výšce kolem 1300 metrů pěkným lesem. Roztroušeni do mnoha skupin po délce snad jednoho kilometru jsme šli až téměř do setmění a nakonec stanuli na kraji veliké louky, sem tam porostlé menšími smrčky. Kvapem se blížila tma, takže jsme se bleskově utábořili, olámali větve ze spadaných stromů kolem a rozdělali oheň. Při vaření večeře jsme zaslechli štěkot psa, odhadem vzdáleného nějakých pár set metrů, a nato se několik lidí nezávisle na sobě vydalo toho psa hledat. Když se všichni vrátili, nějak se rozšířila fáma, že máme zítra v pět ráno vypadnout, že to říkal hajnej. Buď jsme si to vymysleli my, nebo to měl být trik, jak všechny přesvědčit, aby zítra vsatli brzy, ale to nevím.
K večeři jsme měli knedlíky s tvarohem a malinovou omáčkou. Potom jsme hráli na kytaru pro změnu Scarborough Fair, což nám vydrželo až do vyhasnutí ohně.
Ráno jsme nějak vstali, uvařili snídani, ... však to znáte. Vyšli jsme, ale brzy jsme opustili modrou značku, jelikož ta vedla někam úplně jinam, než kam jsme měli namířeno (chtěli jsme do údolí do Telgártu, který byl pod námi). Minuli jsme geodetický bod s „protináletovou ochranou“, zahnuli doprava a udělali takové kolečko v lese. Pak jsme asi půl minuty sbírali veliké brusinky, kterých tu byly všude tuny, ale hned jsme zase vyšli, tentokrát na druhou stranu, po hřebeni dolů ke konečné stanici lyžařského vleku, vedoucího z Telgártu. Počkali jsme, až budem všichni, a pak šli sjezdovkou dolů podél vleku a kochali se výhledem na část Nízkých Tater, tedy hlavně na Kráľovu hoľu (1948m) Smrečinské sedlo (1442m), na obzoru se ztrácející, kde jsme chtěli přečkat další noc. Pak byl vidět Telgárt se známým tunelem, kde se vlak otočí o 300 stupňů a nastoupá výšku potřebnou k překonání rozvodí.
Sjezdovka se docela prudce svažovala. Cestou Cuk a Kotul lezli na sloupy od vleku a dělali vylomeniny, zatímco my jsme seděli opodál a dalekohledem prozkoumávali protější svahy. Viděli jsme vlak odjíždět do Vernáru. Potom jsme se sebrali a sešli dolů k silnici, kterou jsme přešli a objevili se u železniční zastávky „Telgárt - penzión“ těsně u vjezdu do tunelu. Někdo zjistil - nebo to snad věděl odpředtím -, kdy nám jede vlak do Vernáru, kterým bychom si zkrátili cestu do Smrečinského sedla a zároveň se projeli tím tunelem, jenž je teda podle mého názoru zajímavější víc zvenku než zevnitř. Teď jsme měli několik málo hodin do odjezdu vlaku, takže část z nás vyšla do Telgártu koupit něco dobrého k obědu.
Jen co jsme se vrátili s plnými taškami čerstvých rohlíků, chlebů, mléka a hlavně různých sladkostí, přesunuli jsme se kousek nad ústí tunelu a tam poobědvali. Poté jsme se věnovali různým aktivitám, mezi nimi např. čekání na vlak, focení, jezení, vysílání semaforem, spaní, mytí a jiné. Ve správný čas jsme se všichni přesunuli na správné místo (tj. nástupiště) a vyčkali příjezdu vlaku. Když se s námi vlak rozjel, několik minut jsme venku neviděli nic kromě tmy. Potom jsme vyjeli z tunelu a pokračovali v zatáčce. Na chviličku jsme uviděli naše místečko, kde jsme obědvali, a potom jsme zmizeli za náspem. Celý ten zážitek propásl jen Vrápenec, který chudák strávil celou jízdu tím, že ostatním kupoval hromadný lístek.
Na zastávce Vernár jsme vystoupili a zprudili Cuka, který nechtěl vzít nějaké odpadky. Přešli jsme silnici a minuli hotel Pusté pole. Silnička dál vedla přes potok Hnilec a přišla na rozcestí, kudy vedla zelená značka. Vyšli jsme po ní, neboť vede až do Smrečinského sedla, kde jsme naposled byli před dvěma lety. Cestou se Hroch s Křečkem hádali s takovým zaujetím, že nás to přivedlo na nápad hádat se taky, a to na určité téma. Když jsme „probrali“, proč žáby nekladou vejce do šišek na stromech, radši jsme přestali.
Asfaltka vedla delší dobu podél potoka, a tak jsme najednou zabočili, našli pěknou tůňku a dali si mycí přestávku. Když jsme byli hotovi, šli jsme dál, jenom já (tj. Ahalbert) jsem tam ještě chvíli zůstal a balil si věci. Cesta pořád vedla údolím Hnilce a mírně stoupala, po několika mílích však začala stoupat prudčeji a vedla lesem přímo do sedla. Namáhavý výstup jsme si ulehčovali přemýšlením nad obecným řešením úlohy s rybáři.
Ve Smrečinském sedle jsme si složili věci a vydali se k nedalekému žlabu s pitnou vodou. Pak jsme na ohni uvařili nějaké jídlo a po večeři pozorovali hvězdy a učili se poznat nějaká souhvězdí. Stále více lidí se bálo, že začne pršet, takže většina ulehla do tropik, nebo je alesopň postavila, kdyby náhodou začalo v noci pršet; ostatně to jsme dělali od začátku, takže nevím, proč to píšu až teď.
Další den ráno po snídani (v 10 hodin) jsme vyrazili po modré značce směrem na Kráľovu hoľu. Přešli jsme několik kopců a zastavili se nedaleko jednoho vodopádu, kam se ale nešlo podívat příliš moc lidí. Někteří proto, že tam byli už několikrát, a jiní zase proto, že byli celou dobu vzadu a když přišli, hned jsme vyrazili. Šli jsme dále... Smrkový les kolem nás vystřídala kleč, i ta ale později zmizela. Však jsme taky byli více než 1500 metrů nad mořem. Na nebi bylo polojasno až oblačno a foukal na nás silný vítr. Po skupinkách jsme se vydrápali na vrchol, kde stojí vysoký vysílač a u něj jedna obludná budova s parkovištěm.
Na vrcholu jsme se znovu shledali s výpravou, kteru jsme potkali na Stolici, a tuto událost jsme zaznamenali do vrcholové knihy. Konečně jsme se dohodli, že Petrova přezdívka bude „Paedr“, s čímž byli všichni spokojeni. Pojídali jsme čokolády a čekali, až budeme všichni, abychom mohli vyrazit, neboť nám začalo poněkud nebýt teplo. Pak jsme pokračovali po červené značce 0801, evropské trase E8 a Cestě hrdinov SNP na západ po hřebeni s krásným výhledem na všechny strany. Hledali jsme místo vhodné k poobědvání, až jsme o kus dál zahnuli za jednu skálu a tam to rozbalili.
Po obědě Tatouch vytáhl knížku „Jezdec z neznáma“ (Shane) od Jacka Schaefera, ze které přečetl úvodem několik kapitol. Také jsme na nedaleké skalce dělali, že jako skáčeme dolů, zatímco to Kule natáčel na videokameru. Potom jsme vzali své věci a vykročili. Cesta, po ktreré se docela příjemně šlo, se táhla po hřebeni přes vrcholy Orlová (1840m), na níž stojí velký slovenský kříž a kde jsme měli malou pauzu, a Bartková (1790m), kde jsme vztyčovali veliké balvany. Pak přišlo Ždiarske sedlo (1473m), u něhož jsme se po dlouhé době opět zanořili do lesa. Hned jsme však začali stoupat na táhlý vrch Andrejcová (1519m), za kterým se nachází vyhlášená turistická útulňa, v níž jsme se chtěli „utulit“ na nadcházející noc.
Zabrali jsme místa v boudě, jen Maďal a Tatouch spali venku. Od naší minulé návštěvy tu někdo spravil horní patro palandy a někdo jiný popsal stěny nějakými anglickými satanistickými texty. Na večeři jsme uvařili metrák čočky, kus jsme snědli a divili se, že toho ještě dost zbylo. Po setmění jsme se nacpali do chaty a ostatním obyvatelům hráli na kytaru naše oblíbené písně.
Brzy ráno se jako na povel celá chata (mimo nás) zabalila a vylidnila. O půl hodiny později jsme se vzbudili i my a shledali, že kromě nás už v chatě nikdo není. Pomalu jsme vstali, uklízeli věci, dojídali čočku a tak různě. Po nějaké době už byli všichni sbaleni a čekalo se jen na mě (tj. Ahalberta), neboť já jsem si nějak nemohl rychle zabalit a trvalo mi to dlouho. Samotného mě překvapuje, jak dlouho to čekání trvalo - tři čtvrtě hodiny! Část lidí se vydala napřed na Veľkou Vápenicu, zbytek počkal na mne a pak jsme vykročili také.
Přešli jsme nějaké kopce a ocitli se v sedle Priehybka (1468m), kde jsme se všichni opět shledali. Potom jsme vystoupali na horu Veľká Vápenica (1691m), odkud je rozhled do širého kraje. Chtěli jsme pokračovat po hlavním hřebeni dál, a tak bylo třeba sestoupit do hlubokého sedla Priehyba (1199m) a pak zase vyjít prudkým svahem nahoru. Sešupem, který nebyl delší než dva a půl kilometru, jsme tedy překonali výškový rozdíl pět set metrů a v průsmyku si na chvíli odpočali.
Strmý sestup vystřídal strmý výstup na další část hřebene, po kterém jsme měli v plánu jít ještě nějakou dobu. Když jsme se dostali do vyšších poloh, již jsme nestoupali tak prudce, hřeben se spíš tak houpal, jak už to bývá. Poobědvali jsme na malé louce, kde se zrovna rojili mravenci a lezli nám na podlážky. Potom jsme četli o tom, jak Shane vykopal jeden starý pařez a snědl přitom mísu vdolků. Po čtení jsme vzali svou bagáž a šli dál. Mysleli jsme, že po dlouhé době zase sprchne, ale snad spadlo jen pár kapek, na to si teď nemohu přesně vzpomenout.
Přešli jsme vrchy Kolesárová (1508m), Noname (1408m) a Oravcová (1544m), což byla myslím docela příjemná cesta nejdřív lesem, potom po pláni. Dostali jsme se na kopec Zadná hoľa (1619m), odkud odbočuje žlutá značka kolmo doprava na Veľký bok a pak dál do údolí k městečku Svarín. Tady jsme se nemohli shodnout, zda odbočit doprava na žlutou, nebo pokračovat rovně po červené značce a skončit v sedle Čertovica, odkud bychom se pak odvezli autobusem. V obou případech bychom odjeli další den večer vlakem z Kráľovy Lehoty. Po dlouhé debatě následovalo dvojí rozhodování (o prvním hlasování se nedoslechli všichni a kromě toho se některým nelíbilo, že bychom měli jít po žluté, takže jsme hlasovali znova, opět ve prospěch Veľkého boku).
Tak jsme tedy opustili Evropskou turistickou Dálnici hrdinů SNP číslo 8 a vyrazili doprava po žluté značce a chvíli malinko klesali. Potom jsme nějakou dobu šli po úbočí kopce, obešli kopec Zadná Široká a na chvíli se zastavili v Sedle pod Veľkým bokom (1479m). Mezitím trochu sprchlo, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Šli jsme dál a asi míli před vrcholem se nám naskytl nádherný výhled na západní část Nízkých Tater. Poslední část z nás tam chvíli stála, fotila a dalekohledem pozorovala dva myslivce, kteří šli několik kousků za námi, a přemýšleli jsme, jestli nás chtějí dohnat a vynadat nám (i když tedy nevím, za co), nebo tam prostě jdou a s námi nemají nic společného.
Když jsme opět vykročili, viděli jsme ostatní, jak se vracejí z Veľkého boku (1727m), a slyšeli, jak na nás křičí, abysme tam už nechodili a radši šli rovnou s nimi, protože značka tady začíná naposled stoupat na vrchol, tam se otáčí o 180 stupňů, pár set metrů se jakoby vrací a pak pokračuje někam dál (tedy to, jak ta značka ve skutečnosti vede, zjistíte asi jen z mapy, v terénu toho příliš vidět není). Takže to celé je vlastně jen jakási odbočka na vrchol a zase zpět, kterou není třeba procházet, pokud o to zrovna nestojíte, a zvlášt ne, pokud jste v časovém skluzu a je třeba se už někde zabydlet. To jen Hroch si „odskočil“ nahoru, chvíli tam pobyl a pak sešel dolů, zatímco my jsme počkali v nedalekém sedle.
Již se smrákalo a my jsme na kraji velké pláně, nedaleko vrchu Nemecká (1535m). Chtěli jsme utábořit někde v nižších polohách, ale nebylo příliš jasné, kde by to mělo být, ani jak se tam máme dostat. Vyšli jsme tedy na Nemeckou, kde jsme se opět shledali se značkou, nikoli však s nějakým rozcestníkem. Značka pokračovala po zalesněném hřebeni dolů, tak jsme opět šli. Zanedlouho jsme se objevili v sedle, které pokrývala louka ve tvaru obdélníka, zatímco všude kolem byl vysoký les s podrostem. Protože už byla téměř tma, rozhodli jsme se, že noc přečkáme zde. Vykopali jsme ohniště, došli na dřevo (skutečně se osvědčila naše „kapesní pilka“) a Kule s Maďalem šel někam dolů pro vodu. Také jsme postavili nějaké stany, několik lidí se rozbalilo do lesa. Na ohni jsme začali vařit nějaké čaje a podobné věci. Tatouch ztratil svůj řetízek, který jsme bohužel našli až další den „vypálený“ v ohništi.
Po hodině a půl se vrátili Kule a Maďal a vyprávěli, co se jim po cestě přihodilo. Prý je napadlo, že by tu mohli žít medvědi a že by na nás mohl nějaký znenadání přijít. Proto jsme začali volat na Hrocha a pár lidí, kteří měli ležení v lese, jesli by si nechtěli lehnout blíž k ohni. Nic. Volali jsme znovu. Nikdo nešel, tak Kule zavolal: „Hrochu, pozor, jde medvěd!!“ A bleskurychle všichni přiběhli a prý kde by ten medvěd jako měl být. Hroch byl napruzen tím, že jsme ho vystrašili, a přenesl si své věci k ohni. Toho večera si naše skupina pochutnala na kolínkách s trochou hub a musím říci, že to vůbec nebylo špatné. Co jsme dělali po večeři, nevím, pravděpodobně jsme šli spát, a to buď vedle sebe k ohni, nebo do tropik.
Poslední den ráno jsme se nějak vzbudili a dohadovali se, co bude k snídani a co dnes uděláme s přebývajícím jídlem. Zabalili jsme si a po skupinách vyrazili po značce, která zanedlouho opustila hřeben (po kterém jsme šli od Smrečinskho sedla) a zamířila prudce dolů do údolí. Po nějaké době se připojila na zpevněnou cestu a dál vedla podél potoka Torysa, po kterém se jmenuje i údolí, jímž protéká. U cesty jsme počkali, až budeme všichni, a pak jsme vyšli poměrně svižným tempem směrem dolů.
Podrobný průběh cesty tímto údolím si už nepamatuji, vím jen, že jeho první půlka byla docela pěkná a že jsme si po pár kilometrech dali oběd na kamenitém břehu potoka. Měli jsme - jako obvykle - chleba se vším možným. Cukovi vadilo, že jsme po obědě opět četli Shanea, a tak šel radši někam na velkou. Jenže mu nikdo nechtěl půjčit papír, proč, to nevím. Možná proto, že nikdo už žádný neměl.
Během poledního klidu stavěl Paedr s někým přehrádku na potoce, zatímco ostatní se jen váleli a poslouchali Tatouchovo čtení. Po nějaké době jsme se zvedli a šli dál Torysou. Minuli jsme první chalupu. Cestou jsme na kytaru hráli nějaké písně s třídobým taktem (třeba Andulko Šafářová) a zkoušeli, jak se na to dá pochodovat. Potkali jsme hráz, u které byla voda hluboká určitě několik metrů, ale nikdo se neodvážil tam skočit. Šli jsme dále a uviděli jsme chalupu, jejíž trámy byly dlouhé dobrých patnáct metrů. Po dalších dvou kilometrech jsme vystoupili z údolí a ocitli se v městečku Svarín (695m), kudy kdysi vedla úzkokolejka, která je dávno zrušená, ale koleje tam pořád jsou a na některých místech jsou k vidění i bez jinak nutného odhrabání vrstvy hlíny. Také tam stojí bývalá zastávka, jakási dřevěná zarostlá rozpadající se bouda, na které je cedulka „Technická památka - poškozování zakázáno!“ nebo něco takového.
Šli jsme po silnici do Kráľovy Lehoty, opět roztahaní na půl kilometru. Silnice byla dlouhá a nezáživná. Na křižovatce před Kráľovou Lehotou jsme se všichni sešli a pokračovali společně k nedalekému nádraží. Končí tu i koleje té úzkorozchodné tratě a tam, kde vyčuhují z asfaltu, Maďal vykopal pár suvenýrů. Rozvalili jsme se u nádražní budovy a zjistili, kterým vlakem je nám třeba jet, abychom mohli v Liptovském Mikuláši přestoupit na rychlík Laborec do Prahy. Větší část z nás se šla vykoupat do nedalekého Čierného Váhu. Když se vrátila, šli jsme do čekárny, kde byl obrovský dozvuk a všechno bylo hrozně moc slyšet. Tatouch tam přečetl opět kus ze Shanea.
V osobním vlaku do Liptovského Mikuláše jsme pobyli jen docela krátce. Jeli jsme zadarmo, neboť paní průvodčí nám nejspíš nechtěla psát lístky kvůli několika kilometrům. I když jsem zaslechl, že kdybychom měli lístky do Prahy koupené už z Kráľovy Lehoty a ne jen z Liptovského Hrádku (to je jen kousek dál), bralo by se to stejně jako jedno pásmo a výsledná cena by byla stejná.
Na nádraží v Liptovském Mikuláši jsme se pokoušeli koupit lehátka nebo alespoň místenky do Laborce. Nevím už, v čem vězel problém, ale lehátka už neměli (nebo je nemohli prodat) a měli jen místenky tak nějak rozházené po vlaku, tak jsme je koupili s tím, že se na lehátka poptáme ještě průvodčího přímo ve vlaku. Než přijel náš vlak, četli jsme Shanea a poslouchali znělku, kterou na tomto nádraží hrají před každým hlášením. Zrovna si na ni nemůžu vůbec vzpomenout, ale to nevadí.
Pak jsme se už přesunuli na nádraží a když v půl jedenácté přijel vlak, nastoupili jsme a dali sbohem Liptovskému Mikuláši. Kule a Tatouch se snažili někde schrastit lehátka, všechno však bylo plné. Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny, z nichž jedna měla několik místenkek z jednoho kupé a druhá měla několik místenek zase z jiného kupé. Tam jsme se uvelebili a začali počítat rakousko-uherské. To bylo poměrně sloužité vzhledem k několika nákupům na různých místech v různých měnách a různými lidmi. Byl trochu zmatek v tom, kdo komu kdy a co půjčil a kdo co a kdy vrátil. K tomu všemu přibyla doprava, kde už vám nezbyde nic než to nějak přibližně vydělit a rozpočítat tak, aby to vyšlo jakžtakž „spravedlivě“. Nakonec se to podařilo.
My obraceli kapsy naruby
co kdo měl.
Já musel vybrat kolem pěti kil,
pak jsem smekl stetson a v klidu se zdekoval...
Ráno jsme se myslím vzbudili tak kolem šesté hodiny, když jsme byli kus za Kolínem. Vjeli jsme do Prahy a shledali, že nejedeme přes Libeň. Toho jsme využili a kolem sedmé hodiny ranní vystoupili ve Vršovicích. Část se rozprchla bůhvíkam, ti, co zůstali, v klidu dočetli posledních několik kapitol Shanea v nádražní hale. Pak jsme se rozloučili, čímž byl letošní letní puťák uzavřen.
Ahalbert (mikolas@volek.cz)
| e-ŠUP | Nahoru | Home |