e-ŠUP

Výří prvomájová výprava

1.5.2002

Letošní Svátek práce jsme všichni oslavili krátkými družinovými výpravami a večer pak celooddílovým kecem na téma „ekologie“. My Výři jsme se dohodli, že učiníme malou procházku po zbraslavském hradišti a to že bude stačit. Největší „práce“ byla zařídit, abychom se všichni vůbec nějak sešli. Na schůzce (25. 4.) byl stanoven sraz přibližně na osmou hodinu ranní na vršovickém nádraží. Poté, co několik z nás odešlo, jsme znova zkoukli, kdy jedou vlaky, a posunuli jsme to na tři čtvrti na deset. A já jsem ve středu ráno volal Plácovi, že to nestíhám, protože se ve škole učíme první dvě hodiny. Takže nakonec jsem odjel vlakem v jedenáct z Vršovic a patnást minut před polednem jsme se všichni sešli na takové rovince v lese, několik set metrů pod keltským hradištěm. Byli tam Plác, Sporýš, Křeček, Tygr a já, čili Ahalbert.

Do půl jedné jsme se akorát váleli, házeli si diskem anebo jedli. Slunce pálilo jak blázen. Pak jsme zjistili, že lepší bude někam popojít, tak jsme vyrazili. Šlo se bukovým lesem se spoustou loňského listí, tedy pokud zrovna zemi nepokrýval jakýsi zvláštní „koberec“ nějakých bylinek; to bylo skutečně zajímavé.

Pak jsme se dostali do míň strmého terénu, kde místo buků zase rostly duby (a nebo všelijaké keře). Z cesty jsme odbočili u nějaké ohrady, ale když jsme viděli, že tu není nic zajímavého, zahnuli jsme doleva a objevili se na jiné cestě, vedoucí pro změnu po kraji pole. Ta nás zavedla na rozcestí značených cest, kde jsme asi deset minut bloumali a rokovali o tom, kudy jako půjdeme.

Šipka „Altán 1 km“ rozhodla. Po docela příjemné cestě jsme došli nejprve k samotnému vykopanému hradišti. Na to, že tu měl přebývat celý kmen, se mi to zdá poněkud malé. Zdání však klame... Jedna věc je ale senzační: všechno tam mají keltské. Keltské hradiště je samozřejmost (dochovalo se prý i nějaké keltské zdivo). Všechno je ale zarostlé pravými keltskými břízami a na vyvýšených místečkách doutnají keltská ohniště. Keltové v tílkách a kraťasech tu spí v keltských stanech s podlážkou, pijí keltskou Dobrou vodu z keltských 5-flašek a jedí keltský chleba s pomazánkou s příchutí Kelta. Návštěvníci tu po sobě zanechávají ryze keltský (nebo český?) bordel. Všude se válejí papírky, střepy, polystyrény, plechovky, flašky... a do všeho pálí to nechutný slunce.

Prošli jsme to hradiště skrz naskrz, za třetí skládkou jsme zahnuli doprava a šli dál „k altánu“. Cestou jsme potkali cedulku „Keltský okruh“ s šipkou, tak jsme se tam vydali. U jedné vyhlídky jsme se rozhodli poobědvat. Na lavičce, co tam byla, jsme našli cizí mobil! Usoudili jsme, že ho tu nespíš někdo ztratil. Dohadovali jsme se, co s ním provedeme. Tedy nechtěli jsme ho ukrást, spíš jsme nevěděli, jestli ho máme nechat být, nebo se nějak snažit vrátit ho jeho majiteli. Mezitím Plác svým dalekohledem prozkoumával protější kopec a já jsem vyjídal svůj batoh. Ostatní si hráli s nalezeným mobilem. Naštěstí zanedlouho přiběhl jakýsi mladík a udýchaným hlasem se zeptal, jestli tu prý neleží jeho mobil. Tak jsme mu ho vrátili, a bylo po starostech!

Po tomto obědě jsme pokračovali dál. „Altánek“ se před námi objevil zanedlouho. No, je to spíš takový domeček, který teď slouží jako sklad přebytečných židlí a stolů. Posadili jsme se u jeho stěny a vychutnávali si výhled na zbraslavské vilky. Zvlášť podrobně jsme pomocí dalekohledu prozkoumávali jednu luxusní vilu s několika patry a spoustou teras. Dojídali a dopíjeli jsme své zásoby a odpočívali. Pořád bylo neskutečné vedro.

Někdy kolem čtvrté (?) jsme sešli dolů zpět na zbraslavské nádraží. Chtěli jsme si ještě někde zaházet „frisbíčkem“ (Sporýš), a strávit tak hodinu, která nás dělila od příjezdu našeho vlaku. Přešli jsme tedy po mostě na druhou stranu Vltavy, v malém parčíku si lehli do stínu velkého smrku a tlachali o všem možném. Například jsme podrobně rozebírali otázku, proč nejde atom rozbít kladivem.

Házeli jsme si diskem, ale ten nám najednou zaletěl přes plot rovnou na zahradu vedlejšího baráku. Chvíli jsme nevěděli, co s tím. Nejdřív nás napadlo to přelézt, vzít disk a rychle se vrátit, ale sešlo z toho, když jsme uviděli, jak nějaká starší paní umývá okna od sklepa toho domu a dívá se přitom přímo na nás. Poprosili jsme jí, jestli bychom nemohli vlézt k ní na zahradu a vzít si náš létající talíř. Když slyšela o létajícím talíři, na chvíli zaváhala, ale pak dokonce vyšla k nám a disk nám podala. Poděkovali jsme a opět jsme se zanořili do svých kvantofyzikálních problémů, házejíce si zároveň sem tam diskem.

Když byl čas, odebrali jsme se zpět na nádraží a osobákem odjeli do centra - někteří rovnou na kec a někdo ještě domů. A o kecu by mohl napsat někdo jinej, protože mě už tohle nebaví.

Ahalbert (mikolas@volek.cz)