Na jarním srazu jsme se opět sešli s Gingem, tentokrát na tábořišti u potoka Hadovka, kam se jeden čas jezdilo na letní tábory (naposled prý v roce 1995). Do západních Čech je cesta dlouhá, a byla by ještě delší nebýt nestavícího expresu Praha-Plzeň a rychlých dvou přestupů. Takže na tábořiště jsme dorazili za světla (někteří ještě večer a někdo holt až další den ráno).
Ale trochu podrobněji... Někdo měl a někdo neměl sraz v pět na Hlavním nádraží. Několik lidí odjelo vlakem v půl z Hlaváku a dalších několik lidí nastoupilo na Smíchově. A pak už se jenom jelo. Vagon, do kterého jsme se vecpali, byl nechutně zakouřený. Pán, co jsem s ním seděl v kupé, kouřil o 106, ale sám nakonec řekl, že se tu kouřit nesmí, a zavřel dveře, „aby to nebylo moc cítit na chodbičku“. No nic. Přežvykujíce své svačiny jsme hráli asociace nebo Kotányiho.
V Plzni mají úžasné nádraží. My jsme zatím stihli jen přeběhnout z jedoho konce na druhý, kde už na nás čekal vlak někam do Chebu. Pak jsme zase chvíli jeli; za nějakou dobu už vlak zastavil v Pňovanech, na nádraží uprostřed lesa, a my se přesunuli do jiného vláčku, který s námi hned odjel směr Bezdružice.
Některé družiny (z obou oddílů) se pomalu začaly trousit z vlaku, a ve stanici Kokašice - hlavní nádraží vystoupili všichni zbývající (a bylo nás hodně). Nejprve jsme ťapali kousek zpět po kolejích. Na prvním přejezdu jsme zabočili na silnici doprava. Mezitím jsme rozebírali otázku, proč jsou železniční pražce tak špatně rozestaveny, že se po nich nedá chodit. Počasí bylo tak akorát, ale zvedal se vítr a Hejkalův pes Baara se cpal trávou, zkrátka všechno ukazovalo na to, že bude bouřka. Zatím se však nic víc nedělo.
Silnice vedla skrz vesnici a pak do údolí. Tam jsme odbočili doprava, proti proudu potoka, který tím údolím náhodou zrovna tekl. Čtvrt hodiny nato jsme se objevili na místě, kde bývalo podle pamětníků to tábořiště. Tečou tu rovnou dva potoky, z nichž jeden má prý léčivý pramen. Utábořili jsme se na kraji lesa u jedné menší skály nebo kousek dál na louce. Bylo tu pěkné ohniště s nějakým (š)patníkem a několika lavičkami.
Začaly se stavět stany. My Výři jsme si donesli zubříka, to je takový větší stan pro cca 5 lidí, ve kterém se dá i vařit na ohni, ale je mnohem menší než týpko. S Kulem dohromady jsme to sestavili a vztyčili na kraji louky. Jen co jsme to přestali hlídat, už se tam nacpali Cuk, Ondatra, Kule a snad ještě někdo..., takže jsme nevěděli, co s tím. Nejdřív jsme chtěli ty šmejdy vykopat pryč, ale nějak z toho sešlo, takže jsme si postavili tropika a přespali v nich. Další den ráno jsme se domluvili, že si vyměníme místa, takže nakonec jsme v zubříku spali všichni Výři a Kule (protože ten si to zasloužil, když nám to vlastně postavil:-). A taky Kubula.
Večer se jinak nejspíš nic zvláštního neudálo. Dojídali jsme své svačiny a večeře, bavili jsme se u ohně atd. Pak jsme se rozprchli do svých spacáků.
Sobotní ráno bylo to nejobyčejnější ráno, jaké si dovedete představit. Počasí bylo takové normální, i když podle předpovědí by dnes mělo pršet. Pomalu jsme rozbalovali své snídaně, po jídle jsme nejspíš zkoušeli na dnešní dívadlo nebo seděli u ohně. Mezitím přišli Špatníci s Maďalem a ještě několik různých lidí... Šéfové šli připravit hru. Hra začala odpoledne. Družiny běhaly po lese se svým průvodčím (průvodcem) a na osmi stanovištích měly plnit různé úkoly. A k tomu byly tzv. mezihry, kde průvodčí dal najednou povel (např. „Indiáni!“) a podle toho jsme měli něco určitého provést (např. velmi rychle se schovat). Kdo to nestihl, dostal tzv. zranění, což znamenalo, že si třeba uvázal jednu ruku a nemohl ji používat nebo šel bos a tak dále.
Hned první úkol byl vyřešit jednu logickou úlohu. Šlo o to, že v jedné ze tří truhel byl schován klíč. Každá truhla říkala něco o tom, kdo ten klíč má a kdo nemá. Spojením těch výroků mělo vyjít řešení - kde ten klíč vlastně je. Pokud jsme ohlásili špatnou odpověď, bylo třeba uběhnout asi 3krát 300 metrů, abysme mohli hádat dál. Bohužel kvůli několika chybám v zadání úloha neměla řešení, což Pytlíkům a nám Výrům bylo sice za chvilku jasné, ale porota to byla schopna akceptovat až poté, co jsme naběhali asi dva kilometry za „chybná“ řešení...
Pak jsme tedy mohli vyrazit. Na dalším stanovišti se měla rozšifrovat jedna zpráva (řešení nakonec bylo „a nad rozumem víra“ nebo něco podobného). Bylo to na stejném principu jako známá „patnáctka“, jenže na to jsme ani po hodině ustavičného klábosení o všem možném nepřišli, a tak jsme si vyžádali nápovědu (na oplátku za to jsme si museli dát jedno zranění).
A pak jsme tak běželi nebo rychle kráčeli lesem, dokopce a skopce, na jednom stanovišti bylo třeba projít naboso potokem po laně ležícím na dně, a k tomu poslepu. Nebo jinde se měla vyrobit nosítka a přenést na nich jednoho z družiny.
Pojednou zase byla „mezihra“ - měli jsme rychle někam vyšplhat, abychom byli metr nad zemí. Sami jistě uznáte, že se zavázanou rukou se leze špatně, takže nám hned přibyla dvě zranění. Tomu teda říkám schválnost! :-)
Téměř ke konci na nás čekal jeden zvláštní úkol - ošetřit „zraněného“ Qíka (tady měla každá družina jiný druh zranění). Ležel tam na zemi, my jsme se dozvěděli, co mu je, dostali jsme nějaký obvaz, pak jsme měli vlastní šátky, celtu, ešus (na vodu:-) a bylo na nás, co s tím provedem. Všechno je Kulem zaznamenáno na filmové pásce, takže si snad časem budete moci sami prohlédnout, co jsme tam vyváděli. Myslím, že začalo mírně poprchávat. Pak ještě byly nějaké mezihry, pár stanovišť (uvařit PITNÝ čaj; poznat 35 bylin a 20 dřevin...) a už byl konec. Zbytek dne jsme zase něco dělali (příprava slavnostňáku / nacvičování divadla / ...) a už bylo téměř jasné, že bude bouřka a slejvák. Chvíli před úplným setměním jsme se sešli na louce v kruhu a odebrali se ke slavnostňáku. Čertem byl Míňa z Ginga. Mezitím začalo už docela vážně pršet. Po krátkém Alonsově projevu Krup v rychlosti přečetl výsledky soutěže o velký plochý putovní šutrák; vyhráli jsme my Výři - k velkému překvapení nás samotných a vlastně i většiny ostatních členů obou oddílů. Jako první se hrála slavnostní píseň Ginga, na kytaru doprovázel Hejkal; nehrál ale příliš silně, asi aby nebylo moc slyšet, jak je ta kytara rozladěná. Pak přišly na řadu Pražce, Beží liška k Táboru, potom Běží liška k Táboru a ještě Běží liška k Táboru. Krinolína se ani nehrála. Maďal a já (Aha) jsme se střídali ve hře na kontrabasu, Krup nám k tomu hrál na kytaru. Déšť opět zhoustl, a to bylo i na nás moc. Alfons jako přemysl předčasně zrušil čertovský kruh, a ukončil tak oficiální část slavnostňáku, aby bylo možno odejít někam do sucha (do stanu). Ovšem některé z nás to (zatím) neodradilo a pařili jsme dál Běží liška k Táboru a jiné písničky.
Po nějakém čase i těch několik posledních odešlo zpět do tábora, protože nepřetržitě hustě pršelo, a to se prostě nedalo vydržet. Maďal ze srandy nadhodil, že bychom se mohli nakýblovat do zubříka (teda já ne, já jsem tam bydlel, to oni aby se tam nakýblovali) a hrát ještě chvíli tam. Hořel tam totiž oheň a bylo tam dost místa, takže vlastně nebyl důvod, proč tam nejít. Do půl čtvrté ráno jsme hráli a zpívali a užívali si příjemného sucha a tepla. Venku mezitím přestalo pršet a už jenom kapalo. Ještě před svítáním jsme zalehli do spacáků a spali až do pozdního rána...
Ráno jsme navařili čaj a každá družina něco posnídala. Jelikož se včera u ohně nestihlo zahrát divadlo, rozhodlo se, že na ně dojde dnes. A to rychle, protože Gingaři museli někdy brzo po poledni odejít na vlak. Všichni odehráli své scénky, jen šPatníky jsme museli dlouho přemlouvat, protože to neměli připravené, a nakonec jim Dikouš zahrál hlavní roli.
Po dívadle začalo Gingo horečně balit, aby to stihlo, a nevímproč to některé z nás chytlo taky. Prý co tady, lepší je být přece co nejdřív v Praze! No zkuste je přemlouvat, ať toho nechají. A ještě si dovolí argumentovat tím, že když tu oni zůstanou, tak ostatní odejdou, takže to bude stejně na nic! Takhle to všechno převrátit naruby! Nakonec jsme odešli všichni, protože - opravdu - co tady? Tatouch chtěl jít 15 km do Ošelína, ale nikomu se nechtělo jít s ním, tak holt šel sám.
My ostatní jsme došli na nádraží v Kokašicích, kde jsme si házeli frisbeečkem, než přijel vlak směr Pňovany. Na zastávkách jsme zkoušeli, jestli dokážeme rozhoupat vagón - a cestující se pěkně divili, co to s nimi najednou hýbe. V Pňovanech jsme několik minut počkali na vlak do Plzně. A v Plzni jsme měli hodinu času do odjezdu osobáku do Prahy. Nejdřív jsme vykoupili zásoby velmi levnému obchodu s čerstvým pečivem v nádražní hale. Pak jsme si tam chvíli házeli diskem, ale ještě než jsme stačili cokoliv rozbít, nás napadlo odejít někam ven na louku. Přesunuli jsme se tedy na jednu loučku kousek od nádraží, jež byla sevřená železnicí z jedné strany a šestiproudovou silnicí ze strany druhé. Házeli jsme si tam diskem asi půl hodiny, a pak jsme se odebrali zase zpět na nádraží a nastoupili do správného vlaku.
Ve vlaku jsme se ve dvanácti lidech nacpali do jednoho kupé a hráli Kotányiho. Jedna paní cestující, co tam s námi seděla, z toho byla malinko vedle, ale jinak nic neříkala. V 18:10 vlak zastavil u pátého nástupiště Hlavního nádraží v Praze. V rychlosti jsme se rozloučili. V 18:11 odjížděl vlak do Vršovic, se kterým několik z nás ještě odjelo, někdo do klubovny a někdo domů... nu a to je konec jarního srazu.
Ahalbert (mikolas@volek.cz)
| e-ŠUP | Nahoru | Home |