e-ŠUP

Dobříš

37. ročník tradičního pochodu Dobříš - Praha

26. dubna 2003

Pro mne začal pochod tím, že jsem v sobotu v 8:53 ráno přišel na nádraží Vršovice, kde jsem měl ve tři čtvrtě na devět sraz s Kulem. Osobákem jsme odjeli do Bráníka, kde přistoupila Saša s početnou skupinou svých, Kulecích a Tatouchových starých známých. Saša vyprávěla, že chtěla všem koupit hromadný lístek se slevou, jenže ostatní přišli na nádraží dřív a koupili si ho bez ní. Vyčkávajíce průvodčího jsme svorně nadávali na Tatoucha, který místo toho, aby se škrábal časně ráno do Vršovic a jel s námi vlakem, rozhodl se pro autobus. Ten mu jede rovnou ze Smíchova a kromě toho je v Dobříši třikrát rychleji.

Na konečné jsme vystoupili. Bylo krásné teplé počasí. Vyšli jsme a na kraji města potkali Tatoucha. Zanedlouho jsme vstoupili do lesa a hodnou chvíli šli podél dřevěné ohrady údolím Lipížského potoka. Po čtyřech kilometrech přišlo rozcestí a my jsme si dali první svačinu. Pak jsme šli po žluté značce nahoru k hájovně Knížecí studánky a tam přišla na řadu svačina druhá.

Dál jsme šli po silničce severovýchodním směrem, ale po necelém půlkilometru jsme se rozhodli odbočit nalevo do lesa. Opět jsme chvíli šli. Na jednom rozcestí jsme se ale rozdělili na dva tábory. První se skládal jen z Tatoucha, Saši a mne a vyznačoval se tím, že chtěl pokračovat vlevo, což bylo přibližně na sever. Druhý tábor se skládal ze všech ostatních a vyznačoval se zase tím, že chtěl jít napravo. Tatouch dal najevo, že se o směru cesty s nikým nebaví, a vyšel. Ostatní šli druhou cestou, ale asi za pět minut jsme se všichni sešli a pokračovali dál lesem, cestou necestou. Chvíli to vypadalo, že jdeme na východ, chvíli zas, že jdeme na západ, a já, jelikož jsem s sebou neměl mapu, nemůžu přesně naši trasu popsat. Jisto je, že jsme potkali asfaltku, po té jsme chvíli šli, až přišla křižovatka, na které byl pomník Václava IV., který tu zřejmě také bloudil jako my (to jsme usoudili ze skutečnosti, že na tom pomníku byly uvedeny tři letopočty. Václav IV. tu zřejmě vyryl číslo vždycky, když prošel kolem).

Po dalším kilometru jsme došli na křižovatku, z níž cesta rovně vedla do Kytína a cesta vlevo na hřeben. Došlo na mne, abych rozhodl, kudy dál, a tak jsem řekl, že vlevo. To byl konečný signál k odpojení pomalejší části výpravy, jejíž cíl byl pravděpodobně v kytínské hospodě, od rychlejší, jež se skládala z Kuleho, Saši, Tatoucha a mě a jež chtěla dojít alespoň na Skalku. Tak jsme se tedy rozloučili a naše skupina vyrazila nahoru.

Postupovali jsme svižným tempem vzhůru, přičemž jsme na chvíli zastavili, aby mohl Tatouch nasbírat nějakou kytku - kterou, to nevím. Zanedlouho jsme však zase uhnuli, a to doprava na lesní cestu, jež vedla mírně vzhůru, a když ta skončila, šli jsme skrz jakousi bažinku zas přímo nahoru. Po chvíli jsme narazili kolmo na silničku a zatočili jsme doprava. Asfaltka nás dovedla až na místo (520m), odkud pokračovala značená hřebenová cesta severovýchodním směrem. Tudy jsme také šli.

Ťapajíce po hřebenovce jsme rozprávěli na téma „SARS a náramky“ - totiž v jednom čínském městě prý zavedli zvláštní způsob, jak zamezit šíření SARS: nakažený člověk dostane na ruku připevněný elektrický náramek, který nelze sundat. Pak nesmí opustit svůj byt. A jak se to kontroluje? Zkrátka, z úřadu vám jednou za čas zavolají domů, a když telefon nikdo nezvedá, dostanete elektrickou ránu tím náramkem. To si člověk přeci jen rozmyslí, jestli radši nezůstane doma, že? Po chvíli jsme ze „SARS a náramky“ volně přešli k „Náramky a Ahalbert“, kde jsme rozebírali možné využití podobného náramku k omezení četnosti mých pozdních příchodů na nádraží. O tom se nebudu dále rozepisovat, více k tomuto tématu snad přinese Vědecký koutek (pokud ovšem někdo něco napíše).

Minuli jsme rozcestí Na soudném (575m) a pokračovali po žluté značce. V bufetu v chatové osadě Na Rovinách jsme zakoupili něco na zub, přičemž nám dopředu utekl Tatouch. Dohnali jsme ho až o pár kilometrů dál za rozcestím U Červeného kříže a chvíli nato jsme dorazili na Skalku (553m). Prohlíželi jsme si zbytky kláštera a kochali se výhledem na Mníšek pod Brdy. Bylo stále příjemné počasí a kolem spousta lidí. Vyšli jsme zvolna po červené směrem na Černolické skály a zase nám na chvíli utekl Tatouch. Po několika kilometrech jsme se na jednom rozcestí rozhodovali, zda půjdem přes Černolické skály do Prahy, nebo kousek na vlak do Dobřichovic nebo Všenor. Už se totiž trochu připozdívalo a já jsem chtěl ještě večer odjet vlakem do Českých Budějovic. Nakonec jsme si řekli, že lepší bude pokračovat po původní trase.

Na Černolických skalách jsme se na chvíli zastavili na vyhlídce a když jsme odcházeli, zase jsme ztatili Tatoucha. Potkali jsme se však již za několik málo minut. Následujíce červenou značku jsme sestoupili do údolí a šli kilometr rovnou východním směrem, pak se cesta obrátila pravým úhlem doleva a pokračovala severně. Překročili jsme několik malých, ale poměrně hlubokých údolíček a došli až do Jíloviště. Do Zbraslavi-Baní zbývalo již jen asi 8km, což však nikdo z nás přesně nevěděl, anžto jsme neměli mapu a turistické směrovky ukazovaly vždy nějaké podezřelé číslo. Polovina výpravy prohlásila, že ji to už přestává bavit, nicméně pokračovali jsme v chůzi směr Praha. U přehrady Vrané nad Vltavou jsme ztratili značku a prošli hlubokým korytem potoka na druhou stranu údolíčka. Značku jsme opět našli, ale ještě než jsme se po ní vydali, usedli jsme a snědli poslední zásoby.

Tma rychle houstla a my jsme vstali, připraveni na závěrečnou etapu (2km). Listnatý les se změnil ve smrkový, cesta vedla chvíli podél ohrady. Snažili jsme se rozeznávat různé hlasy ptáků, které byly ve ztichlém lese zřetelně slyšet. Vynořili jsme se u silnice do Baní a po chvíli jsme dorazili na konečnou autobusu „Zbraslav-Baně“, kde jsme pochod ukončili. Zanedlouho nás již městský autobus unášel k centru.

Celkově jsme za 9,5 hodiny hrubého času ušli vzdálenost asi 36km. Rozloučili jsme se v Malé Chuchli (vystupovala Saša), pak ještě jednou na Smíchovském nádraží a tam jsme se rozprchli.

Ahalbert (mikolas@volek.cz)